prof. PhDr. Arnošt Veselý, Ph.D.

Sousloví „střední článek podpory“ se v poslední době stalo jedním z nejdiskutovanějších pojmů vzdělávací politiky v České republice. I na stránkách Řízení školy mu byla a je věnována velká pozornost. Stále však nemáme jasno, co to vlastně „střední článek“ je, a živě diskutujeme o tom, jak by měl vypadat. Jakých podob tedy může nabývat? A lze říct, že nějaká podoba je lepší než jiná?

Po dobu více jak jednoho roku jsem měl možnost se podílet (jako předseda tzv. „expertní skupiny“) na tvorbě Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+. Ačkoli pro tvorbu podobných strategií existuje tzv. Metodika přípravy veřejných strategií, realita je podstatně barvitější a složitější. V tomto článku se chci podělit o některé zkušenosti a postřehy o tom, s čím jsme se při přípravě Strategie 2030+ potýkali a na co by se měli současní i budoucí „stratégové“ připravit.

7. listopadu 2019 proběhla konference k představení textu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Dokument bude sloužit jako základní podkladový materiál pro tvorbu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Samotný text je dostupný na stránkách MŠMT a je určený k veřejným připomínkám. Účelem této stati tedy není jej zkráceně reprodukovat, ale spíše se zamyslet nad smyslem podobných dokumentů a také přiblížit pozadí a kontext práce na dokumentu, tedy jak vznikal a k čemu by měl a neměl sloužit.

S končící účinností Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 je nutné připravit nový dokument, který bude definovat priority, cíle a opatření vzdělávací politiky a vzdělávacího systému v dalším období. Proto MŠMT zahájilo přípravu nové Strategie vzdělávací politiky do roku 2030 (dále též „S2030“). Významnou roli v přípravě strategie má sehrát externí expertní skupina. V tomto článku chci tedy stručně nastínit, jaký je harmonogram naší práce a jak hodláme pracovat.

Je pár týdnů po volbách. Ještě se ani nesešla Poslanecká sněmovna, vláda s důvěrou je v nedohlednu, ale přesto se již spekuluje o tom, kdo by byl tím pravým ministrem či ministryní školství. Padají konkrétní jména. Diskutuje se o tom, jaké by měl mít vlastnosti a zkušenosti. Z debat ale nějak uniká to nejpodstatnější: jakým způsobem by nový ministr nebo ministryně řídili svůj resort. Ukažme si tedy tři základní možnosti, jak lze školství řídit.

Kde leží ve vzdělávání hranice mezi soukromým a veřejným životem? Znamená osobní selhání také zpochybnění celoživotní práce? Jak se osobní život promítá do veřejného? A jak naopak můžeme zkušeností z osobního života využít ve školství? Případ prof. Bena Levina vede ke složitým otázkám, na které je těžké najít jednoznačnou odpověď. Pokusme se je ale alespoň otevřít.

Návrh jmenovat Václava Klause do čela připravované Národní rady pro vzdělávání vyvolal okamžitě silnou vlnu reakcí, povětšinou výrazně negativních. Ihned se začaly vést diskuse o tom, kdo do Rady patří a nepatří, a to na úkor debaty o tom, zda taková Rada má vůbec nějaký smysl, a pokud ano, tak jaký. V tomto článku se chci bez emocí zamyslet nad tím, jaké otázky je potřeba zodpovědět předtím, než začne mít smysl bavit se o tom, kdo by v Radě měl, či neměl být.

Když se řekne „vzdělávací reforma“, mnohým ředitelům možná naskočí husí kůže. Mnoho vzdělávacích reforem po celém světě vskutku skončilo neúspěchem či přímo fiaskem. Vzdělávací reforma v kanadské provincii Ontario je jedním z mála příkladů prokazatelně pozitivní systémové změny vzdělávání, a to navíc během relativně krátkého času. Podívejme se tedy na to, na čem byla tato reforma založena a co si z ní můžeme odnést.

V nedávné době se rozvířila diskuze nad tím, kam by vzdělávání v České republice mělo směřovat. V současnosti probíhají nejméně dvě důležité aktivity, které mimo jiné hledají cíle vzdělávání: Strategie 2020 (aktivita MŠMT) a Česko mluví o vzdělávání (projekt EDUin). Je vhodné si tedy ujasnit, co že to vlastně cíle vzdělávání jsou, kde jsou formulovány a jak je vymezit tak, aby vytvářely jednoznačné a stabilní prostředí pro každodenní práci ředitelů i učitelů.

Málokdy se dnes stane, že některý dokument pochválí současně vedení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, experti v oblasti vzdělávání i nezávislé vzdělávací iniciativy. Zprávě OECD o hodnocení vzdělávání v České republice se to povedlo. Ovšem každý vybírá ze zprávy něco jiného a interpretuje ji po svém. Je tedy namístě podívat se zevrubněji, co v ní skutečně je (a není) a především pak, co konkrétního z ní pro nás vyplývá.

Podle vyjádření vedení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy by mělo být v roce 2013 naostro spuštěno státem organizované plošné testování žáků 5. a 9. tříd. Tento záměr přinesl bouřlivou diskusi o možnostech a mezích takového opatření a o jeho možných negativních důsledcích.