Kalendář - strana 200

4 Afs 99/2020 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Fyziologický ústav AV ČR, v. v. i., se sídlem Vídeňská 1083, Praha 4, zast. Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem Opletalova 1525/39, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2018, č. j. 27098/18/5000-10470-703359, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020, č. j. 14 Af 36/2018 - 92, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Grantová agentura České republiky (dále jen „poskytovatel dotace“) poskytla žalobci na základě smlouvy o poskytnutí dotace na podporu grantového projektu č. 15-11138S panelu č. P303, ze dne 16. 1. 2015 (dále jen „smlouva o poskytnutí dotace“), dotaci v celkové výši 4.725.000 Kč, za účelem realizace grantového projektu „Buněčné a molekulární mechanizmy modulace nocicepce na míšní úrovni“ (dále jen „projekt“). [2] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci na základě daňové kontroly platebním výměrem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 4745697/17/2000-31475-110969 (dále jen „platební výměr“), odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 47.156 Kč podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „rozpočtová pravidla“), a podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 11. 2015, č. j. 27098/18/5000-00470-703359 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a platební výměr potvrdil. II. [4]

2 Afs 278/2020 - 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, zastoupena JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 1. 2017, č. j. 2186/17/5300-22443-711377, č. j. 2187/17/5300-22443-711377, č. j. 2188/17/5300-22443- 711377, č. j. 2189/17/5300-22443-711377, č. j. 2190/17/5300-22443-711377, č. j. 2191/17/5300-22443-711377, č. j. 2193/17/5300-22443-711377, č. j. 2194/17/5300-22443- 711377, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 8 Af 11/2017 - 236, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4114 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalovaný, jako stěžovatel, proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jehož výrokem I. byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí stěžovatele a věci mu byly vráceny k dalším řízením; výrokem II. napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě ve výši 36 342 Kč. [2] Dne 31. 3. 2015 podala žalobkyně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“) dodatečná daňová přiznání k DPH za zdaňovací období měsíců leden až srpen 2014. V každém z nich snížila hodnotu osvobozených plnění bez nároku na odpočet daně (ř. 50 daňových přiznání), což vyústilo ve snížení

4 Afs 375/2020 - 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Veletrhy Brno, a.s., IČ 25582518, se sídlem Výstaviště 405/1, Brno, zast. JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016, č. j. 28411/16/5200-11433-700681, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2019, č. j. 29 Af 90/2016 - 50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I (dále jen „správce daně“), rozhodnutím o úroku z vratitelného přeplatku ze dne 22. 1. 2016, č. j. 4170708/15/3001-51522-711830, rozhodl podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), tak, že úrok z vratitelného přeplatku žalobkyni nenáleží. [2] V odůvodnění tohoto rozhodnutí správce daně uvedl, že mu byla dne 26. 10. 2015 doručena žádost o bezodkladné předepsání úroku z vratitelného přeplatku. V ní žalobkyně odkázala na sdělení správce daně ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3547736/15/3001-51522-711830, kterým byla vyrozuměna o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu, jehož celková výše činila částku 20.214.216 Kč, z níž jí již byla vyplacena částka 12.695.500 Kč. Zbývající částka 7.518.716 Kč byla připsána na její účet dne 8. 10. 2015, ačkoliv tak měl správce daně učinit podle § 254 odst. 3 daňového řádu již v roce 2011, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu odstavce prvního téhož ustanovení. Tímto postupem správce daně podl

4 Afs 395/2019 - 54 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: ELMO-PLAST a.s., se sídlem Alojzov 171, zast. Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KOPPA, v.o.s., insolvenční správce dlužníka ELMO-PLAST a. s., se sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. 44725/18/5100-41453-712277, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2019, č. j. 64 Af 12/2018 - 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj, územní pracoviště v Prostějově (dále jen „správce daně“) vydal dne 26. 10. 2016 dodatečné platební výměry č. j. 1888907/16/3106-50522-703080, č. j. 1889453/16/3106-50522-703080 a č. j. 1895119/16/ 3106-50522-703080, kterými doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za období červenec 2012 a listopad až prosinec 2012. Následně vydal správce daně dne 27. 10. 2016 dodatečné platební výměry č. j. 1888043/16/3106-50522- 703080 a č. j. 1889198/16/3106-50522-703080, kterými doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za období květen 2012 a říjen 2012 (dále souhrnně též jen „dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za rok 2012“). [2] Dne 21. 8. 2017 doměřil správce daně žalobkyni dodatečným platebním výměrem č. j. 1667973/17/3106-50522-807703, daň z přidané hodnoty za červen 2015. Dále vydal správce daně dne 22. 8. 2017 dodatečné platební výměry č. j. 1667318/17/3106-50522- 807703, č. j. 1667415/17/3106-50

5 Afs 310/2018 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2017, č. j. 1031642/17/2301-80541-403350, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af 34/2017 - 44, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af 34/2017 - 44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. [2] Tímto rozhodnutím nařídil žalovaný daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu v celkové výši 50 297 Kč. Dne 30. 6. 2017 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud zaslal k vyjádření žalovanému (doručena dne 18. 7. 2017). Dne 26. 7. 2017 žalovaný rozhodl podle § 181 odst. 2 písm. a) zákona 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), o částečném zastavení nařízené daňové exekuce, a to v částce 45 457 Kč; ve zbývající části, tj. v částce 4 840 Kč, daňová exekuce pokračovala. I. Vymezení věci [3] Stěžovatel v žalobě namítal, že nedoplatky, jejichž úhrada je vymáhána exekučním příkazem, vznikly částečně nedoplatkem na dani z přidané hodnoty ve výši 44 893 Kč, který vznikl tím, že žalovaný provedl dne 16. 2. 2017 na základě dražební vyhlášky č. 1/2017, č. j. 27765/17/2301-80541-403350, dražbu movitých věcí ve vlastnictví st

8 Afs 27/2018 - 55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a Mgr. Jitky Zavřelové, v právní věci žalobkyně: ELEKTRA PV, s. r. o., v konkursu, se sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 1366/9, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2016, čj. 1746024/16/2201-00030-305200, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, čj. 50 Af 24/2016-23, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl námitku žalobkyně směrující proti pěti exekučním příkazům na přikázání pohledávky z účtu a exekučnímu příkazu na prodej movitých věcí vydaných žalovaným ve dnech 22. a 23. 6. 2016. Exekuční příkazy žalovaný vydal k vymožení nedoplatku na dani ve výši 74 902 967 Kč podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 d. ř., který byla žalobkyně povinna uhradit na základě zajišťovacích příkazů z 22. 6. 2016. Ty se dle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty staly vykonatelnými okamžikem jejich vydání. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaný vydal exekuční příkazy na základě vykonatelných zajišťovacích příkazů, které jsou ze zákona exekučním titulem. Postupoval tedy v souladu se zákonem. Vydání exekučních příkazů nemělo podle soudu za následek zastavení veškeré činnosti žalobce. Naopak, správce daně přistoupil k jejich

II.ÚS 2372/21 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOFALAND s.r.o., se sídlem Chmelnice 1536/28, Líšeň, Brno, zastoupené Mgr. Hanou Krutilovou, advokátkou se sídlem Brno, Všetičkova 615/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021 č. j. 10 Afs 443/2019-57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019 č. j. 62 Af 21/2018-99, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 1. 2018 č. j. 3012/18/5300-22444-702525 a proti všem jím potvrzeným výrokům dodatečných platebních výměrů vydaných Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny. Dále namítá rozpor s čl. 4 a 90 Ústavy. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (správce daně) doměřil stěžovatelce na základě daňové kontroly zahájené dne 30. 10. 2014 patnácti dodatečnými platebními výměry vydanými ve dnech 28. 4. 2017 a 3. 5. 2017 daň z přidané hodnoty: za měsíce říjen 2011 až prosinec 2012 v celkové výši 2 779 399 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené dané. Zjistil totiž, že žalobkyně za zkontrolované období nepřiznala a neodvedla daň na výstupu podle § 21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ze všech přijatých tržeb vložených na bankovní účet a z prodeje zboží pořízeného od slovenského dodavatele RF.MARK interiér. Stěžovatelka podala proti

30 Cdo 2952/2020 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. H., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 15 Co 231/2020-1002, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal na žalované omluvy, náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 3 532 022,80 Kč s příslušenstvím, které mu měly vzniknout v souvislosti s nedůvodným trestním stíháním a vazbou v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 235/2010. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12 C 32/2013-991, zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (výrok II), zastavil řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok IV), a rozhodl, že žalobci se vrací částka 14 000 Kč, kterou dne 20. 3. 2020 zaplatil na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok V). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze d

20 Cdo 928/2021 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Celního úřadu pro Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 4463, identifikační číslo osoby 71214011, proti žalovanému V. B., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1936/19, o zaplacení 4 770 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 63/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. prosince 2020, č. j. 60 Co 266/2020-199, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 21. 12. 2020, č. j. 60 Co 266/2020-199, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 10. 2020, č. j. 36 C 63/2020-163, kterým soud prvního stupně určil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 770 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že žalobce jako správce spotřební daně z lihu ve dnech 7. 9. 2015 a 8. 9. 2015 vystavil R. B. (synovi žalovaného) platební výměry č. j. 48349/2015-640000-32.1, č. j. 47664/2015-640000-32.2, a č. j. 47892/2015-640000-32.2, kterými mu vyměřil spotřební daň z lihu za zdaňovací období září 2012, říjen 2012 a prosinec 2012 v celkové výši 466 077 315 Kč. Dne 24. 10. 2012 uzavřel R. B. jako převodce s žalovaným jako nabyvatelem smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti XY – dále jen „smlouva o převodu obchodního podílu“, za cenu 18 000 000 Kč. Žalovaný se zav

I.ÚS 1846/16 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozhodnutí Mateřské školy Jablonec nad Nisou, Slunečná 9, ze dne 19. 5. 2014, č. j. 26 Za 34/2014-2, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 1. 2015, č. j. KULK 3725/2015 OŠM 1525/2014, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 27. 11. 2015, č. j. 59 A 13/2015-29, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 As 253/2015-36, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která byla k Ústavnímu soudu podána dne 8. 6. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů a následně správních soudů, který vedl k tomu, že stěžovatel neměl možnost uplatnit svoji vůli při volbě vzdělání svého nezletilého syna. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že nezletilý syn stěžovatele byl svou matkou, s níž stěžovatel nežil ve společné domácnosti, v květnu 2014 přehlášen do jiného školského zařízení (mateřské školy). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přijetí do nového školského zařízení napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. Krajský úřad opřel své rozhodnutí o usnesení Krajského soudu v Ústí nad L

21 Cdo 2298/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Taťánou Dokupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 977/26, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava – Městské policii Ostrava se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nemocniční č. 11/3328, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 175/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2012, č. j. 16 Co 461/2011-82, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 26. 7. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci strážník - hlídkař zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce: 1) „v blíže nezjištěné době do 23. 6. 2010 porušil povinnosti strážníka městské policie dle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 S., o obecní policii, v tom, že minimálně v pěti případech sám nebo se strážníkem M. H. konstatoval spáchání přestupku dosud neustanovenými osobami, k projednání přestupku podle ustanovení § 86 písm. d) přestupkového zákona nebyl věcně příslušný a aniž by tento přestupek řádně zadokumentoval dle ustanovení § 3, § 37, popř. § 137 a § 138 správního řádu, věc v rozporu se svou pravomocí řešil domluvou dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona bez vyznačení v příslušných evidencích, čímž umožnil dosud nezjištěnému okruhu pachatelů přestupků vyhnout se postihu, popř. odebrání bodů, ohrozil tedy plnění úkolů veřejné osoby a

II.ÚS 3388/15 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hájka, zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem Štěpánská 23, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 8. 2014, č. j. 19 C 126/2011-229, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 23 Co 14/2015-269, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, č. j. 21 Cdo 2511/2015-301, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 19. 11. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní namítá porušení základních práv a svobod, zakotvených zejména v čl. 2 odst. 2, v čl. 27 odst. 3, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že obvodní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (stěžovatel byl pilotem Českých aerolinií, a. s. v letech 2001 až 2011). Neplatnost výpovědi v řízení před obecnými soudy (stejně jako v ústavní stížnosti) stěžovatel dovozoval mimo jiné z toho, že v jeho případě nebyl dodržen tzv. princip seniority. Tento princip, zakotvený v řadě kolektivních smluv dohodnutých mezi příslušnými odborovými organizacem

IV.ÚS 1534/14 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti KOVINTRADE Praha spol. s r.o., se sídlem Praha 5, Holečkova 777/39, zastoupené JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 21 Cdo 916/2013-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 62 Co 221/2012-208 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2011, č. j. 25 C 573/2009-157, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2014, která byla doplněna podáními stěžovatelky ze dne 29. 5. 2014 a 24. 6. 2014 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jí garantované právo na spravedlivý proces, jakož i princip právní jistoty a legitimního očekávání, princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákaz pravé retroaktivity. II. 2. Michal Sodomka (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 90.254,- Kč s příslušenstvím jako finanční kompenzace z konkurenční doložky, která byla mezi účastníky (stěžovatelkou jako zaměstnavatelem a vedlejším účastníkem jako zaměstnancem) sjednána v rámci pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2007 a v níž se vedlejší účastník zavázal zdržet se po dobu jednoho roku od ukončení pracovního poměru u stěžovatelky výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem podnikání stěžovatelky nebo by vůči ní měla soutěžní povahu, za což mu mělo náležet finanční vyrovnání do výše průměrného měsíčního výdělku za kaž

21 Cdo 1522/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, ul. 28. října č. 19, proti žalovanému Transforwarding a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, Karla Uhlíře č. 42, IČO 14498979, zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 100/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2011 č.j. 19 Co 2927/2010-250, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Borise Vacy, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16. Odůvodnění: Dopisem ze dne 8.3.2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 4.5.2009 jako finanční manažer, evidoval v knize jízd vedené o používání osobního vozidla Škoda Octavia RZ 9A04327 svěřeného žalobci pro služební potřeby na základě "smlouvy o svěření služebního vozidla do osobní péče" za období červen až prosinec 2009 "kromě jiných též 23 pracovních cest s celkem 9.927 ujetými km", které mu žalovaným nebyly nařízeny a které ani podle zjištění "předběžné prověrky" nebyly realizovány, že v knize jízd uvedl soukromé použití vozidla ve dnech 24.7. až 26.7.2009 (720 km) a ve dnech 21.2. až 26.2.2010 (1.841 km), aniž by k tomuto použití měl souhlas statutárního orgánu žalovaného, že průměrná spotřeba uvedeného vozidla zjištěná z knihy jízd činila za měsíc leden 2010 celkem 12,

II.ÚS 480/16 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Müllera, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem Tylova 242, Pelhřimov, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 9. 2014, č. j. 6 C 2/2014-42, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 Co 641/2014-70, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3819/2015-111, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Okresní soud v Pelhřimově zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal náhrady škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění ve výši 150 mil. Kč. Následně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře potvrdil rozsudek soudu I. stupně a Nejvyšší soud poté odmítl dovolání pro nepřípustnost. 2. Předmětnou žalobu podal stěžovatel dne 6. 1. 2014 a odůvodnil ji tím, že byl u žalovaného (Škrobárny Pelhřimov, a. s.) zaměstnán od 1. 11. 2001 do 14. 1. 2008, přičemž v důsledku této práce bylo u něj zjištěno astma bronchiale, což jej značně omezuje v běžném životě. Tato žaloba však byla zamítnuta z důvodu promlčení, protože stěžovatel již v dopise ze dne 4. 5. 2009 žalovaného žádal o odškodnění nemoci z povolání, z čehož obecné soudy dovodily, že již tehdy věděl, že mu vznikla škoda a začala tak běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, přičemž však svůj nárok uplatnil u soudu teprve po téměř pěti letech. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel tv

21 Cdo 2845/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce č. 13, proti žalovanému LONGEVITA SENIO, s. r. o. se sídlem ve Všerubech č. 243, IČO 26393743, zastoupenému Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské náměstí č. 11, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Plzni - sever pod sp. zn. 3 C 365/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2011, č. j. 18 Co 533/2010-102, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 2. 7. 2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení "§ 55 pís. B ZP.". Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně "vyhrožovala za přítomnosti pí. ředitelky MUDr. M. Z. zaměstnanci p. D. fyzickou újmou", že "přepsala rozpisu služeb ve svůj prospěch" a že "se nedostavila na své pracoviště na svou směnu". Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že si není vědoma žádného porušení pracovní kázně, že dopis ze dne 2. 7. 2009 označený "Okamžité zrušení pracovního poměru" postrádá skutkové vymezení důvodů tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jinými, a že "vůči žalobkyni obsahuje tak závažná obvinění, která se dotýkají cti a osobní integrity, se kterými nemůže souhlasit". Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 3 C 365/2009-44, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru "provedené přípisem žalovaného ze dne 02. 07. 2009", je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení "na účet" advokáta JUDr. Pavla Vespalce 14.800,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že j

II. ÚS 531/08 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou, se sídlem v Šenově, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 22 Ca 455/2004-105, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Ostravě, ul. 28. října 117, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podaným návrhem se stěžovatel u Ústavního soudu domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu s tím, že se jeho vydáním cítí dotčen na svých ústavou zaručených právech; konkrétně označil právo na svobodnou volbu povolání, a právo opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny, dále právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2004, č. j. SZ/13485/04/Ri, jímž byl potvrzen lékařský posudek vystavený na základě posouzení zdravotního stavu stěžovatele vedoucím lékařem Karvinské hornické nemocnice, a. s.; podle tohoto posudku je stěžovatel dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu práce důlního dělníka. Ostravský krajský soud s poukazem na nejednotný přístup soudů při posuzování otázky přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku vyčkal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který tuto otázku aktuálně v rámci řízení o jiné správní žalobě, resp. kasační stížnos

21 Cdo 1876/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čížkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova č. 20, proti žalované BOKI Energy s.r.o., se sídlem v Praze 1, Mostecká č. 47/16, IČO 261 11 799, zastoupené JUDr. Václavem Pumprlou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 145/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 č.j. 15 Co 106/2014-146, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručnéodůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2014 č.j. 15 Co 106/2014-146 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně a poté i odvolací soud založil svůj závěr o tom, že v této věci porušení povinností zvlášť hrubým způsobem podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce ze strany žalobce prokázáno nebylo), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Dovolání žalované není také přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například odůvodněnírozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 2298/2013, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod číslem 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání ž

21 Cdo 3685/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Novotným v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. č. 6, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Nádražní č. 2437/2, IČO 751 51 529, o 82.940,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 236/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. května 2015, č. j. 61 Co 389/2014-275, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručnéodůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.5.2015 č. j. 61 Co 389/2014-275 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod (dovolatel zpochybňuje pouze skutková zjištění, neboť jednak ze svého pohledu podává popis průběhu platových úprav a dále zejména polemizuje se závěrem odvolacího soudu založeném na skutkovém zjištění obsahu žalobcem konkrétně vykonávané práce, že vzhledem ke sjednanému druhu práce „zaměstnanec ostrahy majetku a osob“ nebylo zapotřebí provádět změnu pracovní smlouvy, a předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 17. září 2015 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu

21 Cdo 2179/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, proti žalovaným Českým aeroliniím, a.s., se sídlem v Praze 6, Jana Kašpara č. 1069/1, IČO 45795908, zastoupeným Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 71/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014 č.j. 62 Co 491/2013-158, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vepřeka, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9. Stručnéodůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č.j. 62 Co 491/2013-158, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci byla nadbytečnost zaměstnance – žalobce v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005; a k otázce výběru nadbytečného zaměstnance např. odůvodněnírozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, s. 374) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé

21 Cdo 72/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 7, Heydukova č. 505/3, proti žalovanému LESÁK – ZEMAN s. r. o. se sídlem v Brně, Vranovská č. 699/33, IČO 26911426, zastoupenému JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně – Veveří, Mezírka č. 775/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 140/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2013 č. j. 49 Co 214/2012-199, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Přemysla Pechláta, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích 7, Heydukova č. 505/3. Stručnéodůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013 č. j. 49 Co 214/2012-199 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami jako předpokladu pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68 publikované pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo odůvodněnírozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, s. 374, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003 uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005] a není důvod

21 Cdo 227/2002 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. d., a.s., členu koncernu K. I., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 204/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2001 č.j. 23 Co 285/2001-52, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.7.1998 do 15.3.2000 celkem 242.939,- Kč s 26% úrokem od podání žaloby (tj. od 3.12.1998) do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu poskytoval na základě dohody účastníků náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V květnu 1998 mu žalovaný sdělil, že ke dni 30.6.1998 mu poskytování náhrady ve smyslu ustanovení § 202 zák. práce zastavuje, neboť žalobce podle jeho názoru má \"snížený pracovní potencionál v důsledku zvyšujícího se věku\". Žalobce má za to, že žalovaný ničím nedoložil a ani neprokázal, že by u žalobce došlo k onemocnění nebo ke zhoršení zdravotního stavu, které by nebyly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a které by samy o sobě vylučovaly jakoukoliv výdělečnou činnost. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15.11.2000 č.j. 19 C 204/98-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.475,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"Českému státu do pokladny Okresního soudu v Kladně\" na \"zálohovaném znalečném\" 774,60 Kč a na soudním poplatku 9.720,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce, který u žalovaného pracoval jako horník, utrpěl v roce 1982 pracovní úraz a že pro následky úrazu mu byl přiznán invalidní důc

Dohoda o zvýšení kvalifikace-vztah mezi vyšším druhem kvalifikace a předpokládaným druhem práce (§143) I. O zvýšení kvalifikace ve smyslu ustanovení § 142b odst. 1 zák. práce jde zpravidla tehdy, jestliže z porovnání druhu práce, kterou zaměstnanec vykonává podle pracovní smlouvy, s druhem práce, kterou by podle své kvalifikace mohl vykonávat, vyplývá rozdíl spočívající v tom, že zaměstnanec může (a to případně i u jiného zaměstnavatele) vykonávat práce významnější. II. Vyšší druh kvalifikace ve smyslu ustanovení § 143 odst. 3 písm. a) zák. práce, který má zaměstnanec dohodnutým způsobem získat, nelze zaměňovat s předpokládaným druhem práce, který může být na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek po zvýšení kvalifikace případně smluven; za vadu působící neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace nelze považovat skutečnost, jestliže dohodnutý způsob zvýšení kvalifikace současně vyjadřuje vyšší druh kvalifikace, který má zaměstnanec získat. 21 Cdo 1293/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně K., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. D., zastoupenému advokátkou, o 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 122/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2000 č.j. 23 Co 503/99, 23 Co 504/99-156, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 42.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1.2.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7.2.1989 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 143 zák. práce, ve které se žalovaný zavázal setrvat v pracovním poměru po ukončení studia po dobu 5 let. Protože tento závazek nedodržel (pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil dohodou ke dni 31.1.1995), vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni náklady vynalože

Právo na odměnu za práci Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 133/03 (Poznámka redakce ASPI: překonáno stanoviskem pléna Pl. ÚS - st. 26/08 - 1 ze dne 16. prosince 2008 (částečně)) > Předmětem soudního řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem je určit platnost uvedeného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy (§ 61 odst.1 zákoníku práce), jenž je nárokem mzdovým, přecházejícím na právní nástupce zaměstnance (§ 260 odst. 2 zákoníku práce). Jestliže zaměstnanec v průběhu daného řízení zemře, nelze je podle § 107 odst. 5 o. s. ř. bez dalšího zastavit s tím, že příslušný právní vztah (pracovní poměr) zanikl, když jeho určitá část, představující mzdové nároky zaměstnance, jeho smrtí nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci stěžovatele. < Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004, mimo ústní jednání se souhlasem účastníků, v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E. H., Ing. M. H. a P. H., všech zastoupených JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, čj. 13 Co 627/2002-43, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, čj. 13 Co 627/2002-43, se zrušuje. Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, čj. 13 Co 627/2002-43, přičemž tvrdily, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v důsledku čehož mělo dojít i k porušení čl. 90 Ústavy. Jak Ústavní sou

Rozsudek - (změna rozsudku při změně poměrů) OSR:§ 163 odst.1 ve znění účinném do 31.12.2000 Škoda - změna poměrů ZP:§ 202 21 Cdo 1026/2000 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. d., proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 84/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999 č.j. 28 Co 382/99-45, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění Žalobce se domáhal, aby jeho povinnost platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 6.665,- Kč měsíčně, která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27.10.1993 č.j. 13 C 84/92-34 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30.11.1994 č.j. 12 Co 48/94, 12 Co 49/94-43, byla od 14.12.1998 zrušena. Žalobu odůvodnil tím, že na straně žalovaného došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, neboť rozhodnutím Okresního úřadu v Kladně - referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998 č.j. RZ/0848/98/526-33, které nabylo právní moci dne 14.12.1998, bylo potvrzeno rozhodnutí (stanovisko) Oddělení nemocí z povolání Nemocnice K. ze dne 26.10.1998, podle kterého žalobce netrpí nemocí z povolání. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 27.4.1999 č.j. 3 C 84/99-18 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně - referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998, kterým bylo zamítnuto odvolání žalovaného proti "stanovisku Oddělení nemocí z povolání Nemocnice K.", podle něhož onemocnění žalovaného již nelze nadále přiznat

21 Cdo 1788/2009 Předpoklady nároku na náhradu zvýšených životních nákladů při výkonu práce v zahraničí Nevykonává-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., ani v podobě náhrady škody podle § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené JUDr. V. T., advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí ČR se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. č. 101/5, IČ 45769851, zastoupené JUDr. M. N., advokátem, o uložení povinnosti přidělovat práci a o 925.530,96 Kč s úrokem z prodlení a 110.062,35 EUR s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006, o dovolání účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008, č. j. 20 Co 279/2008-164, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se odmítá. II. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“ se odmítá III. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se zamítá. IV. Rozsudek městského soudu se ve výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125 v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná

Spor o zaplacení té části mzdy (platu), která podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě nebyla žalobci vyplacena v důsledku zaměstnavatelem nezákonně sražené daně ze mzdy [§ 121 odst. 1 písm. a) zák. práce v rozhodném znění], je ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. věcí vyplývající z pracovních vztahů. Projednávání a rozhodnutí takové věci náleží do pravomoci soudů. Z odůvodnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 16. února 1994, č.j. 12 C 518/93-9 uložil žalované zaplatit žalobci 18 709,- Kč a náklady řízení ve výši 780,- Kč; o příslušenství pohledávky soud nerozhodl. Vyšel přitom ze zjištění, že uvedenou částku žalobci srazil ze mzdy jeho bývalý zaměstnavatel a to jako tzv. 100 % zvýšení daně ze mzdy pro důchodce, za období leden až září 1992. Srážka se opírala o ustanovení § 10 zák. č. 76/1952 Sb., ve znění zákona č. 579/1991 Sb., které bylo nálezem bývalého Ústavního soudu ČSFR ze dne 8. 10. 1992 shledáno v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ústavního zákona č. 23/1991 Sb., a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o diskriminaci(zaměstnání a povolání). Uplatněný nárok obvodní soud posoudil podle § 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení státu, které mu vzniklo plněním bez právního důvodu. K odvolání žalované krajský soud usnesením ze dne 29. června 1994 č.j. 22 Co 221/91-25 zrušil rozsudek okresního soudu, zastavil řízení a vyslovil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu v P. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - došel k závěru, že uplatněný nárok není žádnou z věcí náležející do pravomoci soudu podle § 7 odst. 1 a 2 o.s.ř. Plnění, jehož se žalobce domáhá, je nárokem na vrácení přeplatku daně ze mzdy. Orgánem oprávněným vykonávat správu daní (mimo jiné i daň vyúčtovat) je příslušný finanční úřad; tím je v dané věci Finanční

21 Cdo 698/2002 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. A. L., zastoupeného advokátem, proti žalované V. a k. Z., a.s. se sídlem v Z., zastoupené advokátem, o 193.681,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2001 č.j. 13 Co 698/99-176, takto : I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila 193.681,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10.5.1997 do 15.3.1999 ve výši 75.103,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozhodnutím představenstva žalované ze dne 26.11.1996 byl ke dni 31.12.1996 odvolán z funkce ředitele, kterou však poté na základě pověření vykonával až do 30.4.1997, kdy rozvázal pracovní poměr dohodou.V rozporu s „manažerskou smlouvou platnou v předchozím pololetí“ mu však nebyla vyplacena alikvotní část roční odměny ředitele za období od 1.1.1997 do 30.4.1997 ve výši 91.874,- Kč a náhrada mzdy (odstupné) ve výši tří měsíčních mezd (75.000,- Kč) náležící mu v souvislosti s odvoláním z funkce ředitele. Kromě toho žalobce po žalované požadoval i odměnu za zastupování výrobně-technického náměstka po dobu jeho nemoci od 20.1.1997 do 30.4.1997 ve výši 26.807,- Kč. Žalovaná namítala, že žalobce své nároky (vyjma odměny za zastupování výrobně-technického náměstka) opírá o „manažerskou smlouvu“ uzavřenou na dobu určitou od 1.7.1996 do 31.12.1996. Platnost této smlouvy však nikdy nebyla prodloužena, zanikla tedy uplynutím času, a proto z ní nelze nároky žalobce následně vzniklé po 1.1.1997 odvozovat. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.3.1999 č.j. 12 C 4/98-147 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 118.681,- Kč s úroky z prodlení ve výši 33

21 Cdo 2107/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a. s., členu koncernu K. I., a. s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 42/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2004 č.j. 16 Co 341/2003-63, takto : Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby) a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. července 2003 č.j. 26 C 42/2002-42 (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby o 13.230,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 9.5.2003 do zaplacení) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2003, celkem 39.960,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako horník-razič, po převedení z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice v roce 1990 pracoval v renovační dílně a po zjištění nemoci z povolání byl v roce 1993 převeden na povrch dolu, kde pracuje jako provozní zámečník. Žalovaný, který uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou nemocí z povolání, mu proplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozdílu mezi průměrným měsíčním výdělkem před vznikem škody 7.764,- Kč s připočtením zvláštního příspěvku horníkům ve výši 1.500,- Kč; od součtu těchto částek ve výši 9.264,- Kč, který upravoval postupně podle „valorizačních předpisů“, odpočítával dosažený výdělek a částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč. Od května 2002 však žalovaný provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že valorizuje jen průměrný měsíčný výdělek před vznikem škody a k tomuto valorizovanému výdělku potom připočítává zvláštní příspěvek horníkům. Uvedený postu

21 Cdo 521/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované V., a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 40 C 58/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 16 Co 314/2002-162, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 5. 6. 2000, žalovaná sdělila žalobci, že jej odvolává z funkce 020-obchodní ředitel akciové společnosti V. a že „výkon funkce končí dnem 7. 6. 2000“. Dopisem ze dne 6. 6. 2000, sdělila žalovaná žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce „ve vazbě na ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce“ z důvodu nadbytečnosti, neboť na základě odvolání z funkce ze dne 5. 6. 2000 skončí dnem 7. 6. 2000 výkon funkce obchodního ředitele žalované, kterou dosud zastával, a žalovaná nemá pro něj práci odpovídající jeho kvalifikaci ani jinou vhodnou práci. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí a že žalovaná měla v době výpovědi možnost jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo alespoň na jinou pro něj vhodnou práci. Žádné z uvedených volných míst mu však nenabídla. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 8. 2001, č.j. 40 C 58/2000-91, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce tím, že „odsunul“ aktuální přehled volných pracovních míst, aniž se k němu vyjádřil, bez jakýchkoliv pochybností vyjádřil, že nabízená volná pracovní místa odmítá, a že tak byly po jeho odvolá

21 Cdo 609/2002 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu podniku, odštěpnému závodu S. u. l. v P., zastoupenému advokátkou, za účasti K., pojišťovny, a.s., A. z. s. v P., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 16 C 11/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 č.j. 23 Co 403/2001-70, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.250,- Kč k rukám advokátky; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od července do prosince roku 2000 částku 118.949,- Kč s 10% úrokem z částky 79.315,- Kč od 1.11.2000 do zaplacení, z částky 19.807,- Kč od 1.12.2000 do zaplacení a z částky 19.827,- Kč od 1.1.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že pracoval u žalovaného (jeho právních předchůdců) od 6.10.1982 jako horník - lamač se stálým pracovištěm v podzemí dolu až do 22.7.1988, kdy skončil pracovní poměr dohodou \"z důvodu organizačních změn\"; do té doby odpracoval \"v riziku ionizujícího záření\" 1.088 směn. Dne 22.6.2000 se ucházel o zaměstnání horníka - lamače u odštěpného závodu žalovaného G. D. R.; přestože splňoval kvalifikační předpoklady a neměl dosaženou nejvyšší přípustnou expozici, nebyl do zaměstnání přijat, a to z důvodu, že u něj byla dne 30.1.1989 hlášena nemoc z povolání. Žalobce má za to, že by mohl - kdyby nebylo nemoci z povolání - u žalovaného pracovat a dosahovat pravděpodobného výdělku ve výši 27.100,- Kč měsíčně. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20.6.2001 č.j. 16 C 11/2001

21 Cdo 747/2006 Předpoklady vzniku nároku na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. I. Předpoklady vzniku nároku zaměstnance na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, jsou existence ohrožení nemocí z povolání, převedení zaměstnance (popřípadě přechod zaměstnance k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda, a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady, tj. mezi existencí ohrožení nemocí z povolání a převedením zaměstnance (jeho přechodem k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda. II. Doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, přísluší zaměstnanci nejen tehdy, přejde-li k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci, nýbrž i tehdy, jestliže poté dále přejde ještě k dalšímu zaměstnavateli, neboť práce, kterou po odchodu od dosavadního zaměstnavatele vykonával u jiného zaměstnavatele, nebyla pro něho prací vhodnou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (§ 37 odst. 5 zák. práce). ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, 2) P. k. Ú., státnímu podniku, o 51.999,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 249/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v P

Valorizace výdělku po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání (§ 202 odst. 2 zák. práce) 21 Cdo 2608/2004 Průměrný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se nezvyšuje podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zákoníku práce, tehdy, byl-li průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání zjištěn z rozhodného období, které proběhlo v době, o níž nařízení vlády stanoví, že za ni úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nenáleží. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 45/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2004 č.j. 16 Co 46/2004-51, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.2.2000 do 30.11.2002 73.186,- Kč s 8,5% úrokem z částky 50.666,- Kč od 6.2.2002 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 22.520,- Kč od 5.5.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako horník v podzemí dolu, že v roce 1993 u něj byla zjištěna nemoc z povolání a že od 1.3.1993 byl pro následky povolání převeden "na nerizikové pracoviště"; došlo proto u něj k poklesu na výdělku, který mu žalovaný dobrovolně odškodňoval. Dnem 25.10.1996 byl mezi účastníky rozvázán pracovní poměr a žalovaný mu od té doby poskytuje tzv. fixní rentu ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody, který po "valorizacích" činil v období od 1.2.

Forma určení nástupu dovolené na zotavenou (§ 108 odst. 1 zák. práce) 21 Cdo 2795/2000 Jestliže zaměstnanec požádá o udělení dovolené na zotavenou a jeho nadřízený mu dá k čerpání dovolené souhlas, lze v jeho souhlasu spatřovat určení nástupu dovolené ve smyslu ustanovení § 108 odst. 1 zák. práce; souhlas k čerpání dovolené může nadřízený zaměstnanec dát nejen písemně, ale i ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že byl udělen (tj. konkludentně). ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o určení, že pracovní poměr žalobce trvá, a o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 339/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2000 č.j. 21 Co 529/97-43, takto: Dovolání žalovaného se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 11.6.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 zák. práce "ke dni 12.6.1996" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce, jenž u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.1995 vykonával práci vedoucího prodejny vozů SEAT, dne 27.5.1996 "bez jakéhokoliv souhlasu nastoupil dovolenou, aniž by byla zajištěna náhrada" po dobu jeho nepřítomnosti, neboť "současně umožnil čerpat dovolenou dalšímu pracovníkovi - prodejci p. S.". Provoz prodejny byl současnou nepřítomností žalobce a prodejce S. narušen a došlo "k hrubému poškození obchodního jména" žalovaného. Žalobcův "nevyhovující přístup k plnění pracovních povinností" byl navíc dlouhodobě předmětem výtek žalovaného; žalobce však na jeho výzvy ke změně "v přístupu k vedení a organizaci práce v autosalonu" nereagoval. Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 12.8.1996, domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního pomě

21 Cdo 1788/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. č. 101/5, IČ 45769851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21, o uložení povinnosti přidělovat práci a o 925.530,96 Kč s úrokem z prodlení a 110.062,35 EUR s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006, o dovolání účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008, č. j. 20 Co 279/2008–164, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se odmítá. II. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“ se odmítá III. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se zamítá. IV. Rozsudek městského soudu se ve výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125 v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se

Způsob doručování písemností zaměstnance zaměstnavateli. Účinnost okamžitého zrušení pracovního poměru. 21 Cdo 2172/2003 I. Pro doručování písemností zaměstnance určených jeho zaměstnavateli se neuplatní ustanovení § 266a zák. práce; písemnost zaměstnance lze doručit nejen prostřednictvím držitele poštovní licence, ale i pomocí každé fyzické nebo právnické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který mu je nadřízen. II. Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastanou dnem, kdy byl tento písemný projev vůle doručen druhému účastníku pracovního poměru; na tom nemůže nic změnit skutečnost, že ve zrušovacím projevu vůle je uveden jiný časový údaj. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o úpravu potvrzení o zaměstnání a o 17.199,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného o zaplacení 15.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 27/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2002 č.j. 22 Co 222/2002-162, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu se v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 16.199,- Kč, odmítá. II. Rozsudek odvolacího soudu se v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen upravit potvrzení o zaměstnání tak, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnance - žalobce dle § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce“, a v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovaný „provedl opravu potvrzení při změ

21 Cdo 2424/2011 Pracovněprávní vztahy. Bezdůvodné obohacení. Promlčení. Příjme-li zaměstnanec plnění, které bylo cestou exekuce (výkonu rozhodnutí) vymoženo z majetku zaměstnavatele na uspokojení nároku, který již dříve splněním nebo jinak zanikl, vznikne mu tím bezdůvodné obohacení, které je povinen zaměstnavateli vydat; okolnost, zda, popřípadě kdy byla zastavena exekuce (zastaven výkon rozhodnutí), je tu nerozhodná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2424/2011 Z odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u obvodního soudu dne 8. prosince 2008 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 114 496,28 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na návrh žalovaného byla usnesením obvodního soudu ze dne 6. září 2002, č. j. 33 Nc 7036/2002, nařízena podle „pravomocného a vykonatelného“ rozsudku obvodního soudu ze dne 17. října 1995, sp. zn. 17 C 386/93, „ve spojení s opravným“ usnesením obvodního soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 17 C 386/93, na majetek žalobkyně exekuce k vydobytí pohledávky ve výši 57 045 Kč s 3% úrokem z částky 39 834 Kč od 1. července 1993 do 13. července 1994, se 17% úrokem z částky 17 211,70 Kč od 14. července 1994 do zaplacení a se 17% úrokem z částky 39 834 Kč od 14. července 1994 do zaplacení; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D. Při provedení exekuce byla z účtu žalobkyně dne 19. února 2004 sražena částka 151 585,98 Kč a dne 19. března 2004 bylo „exekutorským úřadem“ zasláno žalovanému 114 596,28 Kč. Protože žalobkyně již dříve žalovanému celou vymáhanou pohledávku uhradila (žalobkyně mu zaplatila dne 21. srpna 1997 částku 167 350,10 Kč a dne 1. července 2002 dalších 88 380,60 Kč), byla usnesením městského soudu ze dne 24. listopadu2006, č. j. 14 Co 512/2006-62, exekuce zastavena. Žalovaný tedy obdržel částku 114 596,28 Kč bez právního důvodu a je povinen toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. března 2010,

21 Cdo 5070/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Synthesia, a.s. se sídlem v Pardubicích, Semtín č. 103, IČO 60108916, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého č. 359, o zrušení povinnosti platit náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 468/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Co 102/2009-176, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 31.1.2006 č.j. 6 C 213/2005-31 žalobkyni uložil, aby platila žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku "po jeho skončení pracovní neschopnosti a při jeho invaliditě" ve výši 4.274,- Kč měsíčně, a to od 30.4.2004 "vždy do každého 15. dne v měsíci předem" s tím, že "dlužnou náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 30.4.2004 do 31.1.2006 ve výši 89.896,- Kč je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný se domáhal po žalobkyni placení náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu její odpovědnosti "za škodu na zdraví" (nemoci z povolání), že žalobkyně se na výzvu soudu, učiněnou podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu, ve věci ve stanovené lhůtě nevyjádřila a že se proto ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 občanského soudního řádu má za to, že žalobkyně uplatněný nárok žalovaného uznává; soud proto spor rozhodl v neprospěch žalobkyně podle ustanovení § 153a odst.3 občanského soudního řádu rozsudkem pro uznání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10.8.2006 č.j. 23 Co 202/2006-69

Pracovní poměr. Povinnost zaměstnance. § 1 odst. 2 a 7, § 12 odst. 1 a 3, § 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 § 38, § 191 zák. práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 § 81 odst. 5 písm. c), § 97 odst. 2, § 103 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 24. 11. 2015 Vykonává-li zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, práci pro zaměstnavatele, ačkoliv tak v době trvání této překážky v práci není povinen činit, musí při tom dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3212/2019 Z odůvodnění: Dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015, sdělil starosta městské části P. Mgr. P. Š., CSc., žalobci, že jej se souhlasem ředitelky Magistrátu hl. m. P. JUDr. M. D., MPA, odvolává z funkce tajemníka Ú. m. č. P. z důvodu, že „závažným způsobem porušil svoje zákonem stanovené povinnosti“, neboť „po dobu své pracovní neschopnosti“, kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy po období delší než 6 měsíců, „nezajistil“ svého zástupce, k zastupování ve funkci tajemníka pověřuje jednotlivé pracovníky úřadu bez projednání v radě městské části P., čímž za použití § 103 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, žalobce porušuje povinnost danou § 81 odst. 5 písm. c) zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, v době své pracovní neschopnosti dochází na úřad a vykonává pracovní a úřední činnost, podepsal např. užití sociálního fondu, dále činil úkony v rámci zadávacího řízení na „zajištění externího správce, tj. outsourcing informačních technologií a služeb“, a to tak, že se např. zúčastnil jako člen komise pro otvírání obálek a člen hodnotící komise jednání těchto komisí a podepsal příslušné protokoly a informaci o nabídkové ceně a údajích z nabídek. Žalobce se ž

21 Cdo 1117/2012 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. Z. , zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, proti žalovanému RADIO RELAX s. r. o. se sídlem v Kladně, náměstí Sítná č. 3113, IČO 48953873, zastoupenému JUDr. Ladislavem Šustrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 24/1504, o 262.840,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 78/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 23 Co 459/2011-66, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 17. 8. 2010 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 262.840,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 1995 jako "produkční" do 31. 5. 2010, kdy pracovní poměr účastníků skončil výpovědí žalovaného danou žalobkyni z důvodu její nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že žalovaný jí po celou dobu trvání pracovního poměru nevyplácel sjednanou mzdu, která byla žalobkyni posledním dodatkem k pracovní smlouvě s účinností od 1. 1. 2007 zvýšena na 8.000,- Kč měsíčně, a že jí nezaplatil ani odstupné při skončení pracovního poměru ve výši trojnásobku průměrného výdělku, tj. ve výši 24.000,- Kč. Mzda za dobu od 1. 8. 2007 do 31. 5. 2010, které se žalobkyně domáhá, představuje částku 238.840,- Kč. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. 6. 2011 č. j. 23 C 78/2010-46 žalobu "o zaplacení částky ve výši 262.840,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 2010 do 17. 8. 2010" zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 43.760,- Kč k r

Pracovní poměr. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu. Nemoc z povolání. Náhrada za ztrátu na výdělku. Daň z příjmů. Při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, po zjištění nemoci z povolání je třeba přihlížet též k odpisům hmotného majetku uplatněným zaměstnancem v jeho přiznání k dani z příjmů, jestliže jsou tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením hmotného majetku, který je potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1525/2014 Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. září 2010 do 31. prosince 2011 částku 193 266 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 31. srpna 2012 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval do 25. října 1996 jako horník v podzemí dolu, že dne 1. března 1993 byl pro následky nemoci z povolání, která byla u něj zjištěna, převeden v rámci dolu na nerizikové pracoviště a že žalovaný mu podle dohody o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 9. prosince 1993 poskytoval náhradu podle § 195 zák. práce. Dne 25. října 1996 rozvázal se žalovaným dohodou pracovní poměr a žalovaný mu poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako rozdíl mezi průměrným měsíčním výdělkem před vznikem škody „po valorizacích podle valorizačních předpisů“ a výdělkem zjištěným ke dni 25. října 1996 a následně valorizovaným rovněž „podle valorizačních předpisů“. Žalobce má za to, že má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i za období od 1. září 2010 do 31. prosince 2011, kdy mu žalovaný náhradu za ztrátu na výdělku neposkytl „patrně z toho důvodu, že se stal samostatně hospodařícím rolníkem“, přestože jeho výdělek samostatně hospodařícího zemědělce je menší než tzv. fixní výdělek zjištěný ke dni 25. prosince 1996 i po úp

21 Cdo 2382/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V., a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 42/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2008 č.j. 16 Co 251/2007-72, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu 1.8.2004 do 30.6.2007 částku 241.260,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 2.9.1968 jako hutník - ocelář, že v souvislosti s výkonem této práce onemocněl nemocí z povolání, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán ke dni 4.6.2001, neboť žalobce nebyl z důvodu nemoci z povolání schopen vykonávat dosavadní práci, a že s účinností od 5.6.2001 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod. Výdělek žalobce před vznikem škody způsobené nemocí z povolání činil 13.264,- Kč a žalovaný mu poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku. Žalobci byl posléze plný invalidní důchod odňat a od 16.7.2004 pobírá částečný invalidní důchod; marně se pokouší získat práci, kterou by mohl vzhledem ke své nemoci z povolání vykonávat, a od 28.7.2004 je veden u Úřadu práce v O. jako uchazeč o zaměstnání. Žalobce dovozuje, že by mohl - nebýt nemoci z povolání - vykonávat svoji práci u společnosti E., s.r.o. nebo u jiných zaměstnavatelů a dosahovat tak výdělku 19.000,- Kč měsíčně \"hrubého\" a že mu proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku až do výše tohoto výdělku (\"valorizovaného podle příslušných předpisů\"). Žalovaný potvrdil, že

21 Cdo 1615/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované F. nemocnici B., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 92/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2000 č.j. 21 Co 162/97-40, takto: Rozsudek Krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. prosince 1996 č.j. 49 C 92/96-21 (s výjimkou výroku o soudním poplatku) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 16.1.1996 F. nemocnice s poliklinikou B. (právní a procesní předchůdkyně žalované) sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně jako referentka \"osobního oddělení a PaM\" neoprávněně sdělila jména a adresy zaměstnankyň S., C., G., M. a O. N. (správně N.) R., která pracuje \"jako dealer a použila je k zaslání nabídky zboží, které prodává\". Žalobkyně se k uvedenému jednání doznala s tím, že tyto údaje \"sdělila v průběhu měsíce září-října 1995\". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy od 17.1.1996 11.442,- Kč se 17% úrokem \"od podání návrhu\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že sice se svou dlouholetou kamarádkou N. (správně N.) R., která byla dříve zaměstnána u žalované (její právní předchůdkyně), hovořila o jejím podnikání a o tom, kdo ze společných známých (včetně zaměstnankyň nemocnice) by mohl mít \"o podobnou činnost zájem\", avšak žádné adresy jí nesdělila a nedala jí ani souhlas k tomu, aby se na žalobkyni ve svých nabídkách odvolávala. Žalobkyně se k porušení pracovní kázně nedoznala

21 Cdo 2226/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JOSEF SEIBEL, s.r.o. se sídlem v Hrušovanech u Brna, Jiřího z Poděbrad č. 26, IČO 26967421, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova č. 1141/2, proti žalovanému JUDr. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadce ROMIKA INDUSTRIES, a.s. se sídlem v Brně, Mezírka č. 775/1, IČO 25522345, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 24, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2008 č.j. 1 Cmo 163/2008-96, takto: I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 8.6.2006 domáhal, aby bylo určeno, že má "v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 K 25/2005" za úpadcem "pohledávku ve výši 934.067,- Kč jako pohledávku II. třídy". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zaměstnanci úpadce před skončením pracovního poměru u úpadce požádali v souladu s ustanovením § 110a zákoníku práce dne 4.5.2005 žalobce jako svého nového zaměstnavatele o poskytnutí dovolené, na kterou jim vznikl nárok u úpadce, a že žalobce uzavřel o tom s úpadcem dne 5.5.2005 dohodu, v níž se úpadce zavázal zaplatit žalobci za poskytnutých celkem 797,5 kalendářních dnů dovolené jeho bývalým zaměstnancům celkem 934.067,- Kč. Poté, co byl na majetek úpadce prohlášen konkurs, žalobce přihláškou ze dne 9.12.2006, doplněnou podáním ze dne 24.2.2006, svoji pohledávku přihlásil "do konkursního řízení", žalovaný však pohledávku popřel. Žalobce se proto domáhá určení pravosti své pohledávky. Žalovaný potvrdil, že na majetek úpadce byl usnesen

21 Cdo 1678/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 126, proti žalované XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o. se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2828/151, IČO 48109193, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 6, o 96.887,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 199/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 64 Co 303/2009-77, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 96.887,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, za dobu a z částek, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán v době od 2. 1. 2002 do 8. 4. 2004 a že s ohledem na jeho pracovní zařazení se na něj vztahoval vnitřní předpis žalované, podle kterého mu vznikl nárok na poskytnutí osobního služebního motorového vozidla. Ačkoliv mu vozidlo bylo na základě smlouvy ze dne 1. 2. 2002 poskytnuto, ode dne 1. 9. 2003 mu bylo užívání osobního motorového služebního vozidla znemožněno, neboť mu toto vozidlo bylo odňato Policií České republiky. Policie České republiky tak učinila na základě trestního oznámení žalované, že toto služební vozidlo užívá žalobce neoprávněně. Obžaloby ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věcí byl žalobce pravomocně zproštěn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 8 To 403/2004. Podle vnitřního předpisu žalované zaměstnanec, který nemá k dispozici služební automobil, má nárok na příspěvek v hotovosti, kterým v případě žalobce činí 160.000,- Kč ročně. Žalobce má tedy za dobu od 1. 9. 2003 do 8. 4. 2004 nárok celkem na částku 96.887,- Kč.

21 Cdo 2937/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o 34.179,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 7/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. března 2008, č.j. 29 Co 107/2008-113, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. listopadu 2007, č.j. 6 C 7/2007-93 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 34.179,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl v době od 23.11.2004 do 30.6.2005 jeho zaměstnancem, dne 6.6.2005 při plnění pracovních úkolů přemisťoval v areálu zákazníka Lucas Varity s.r.o. na vysokozdvižném vozíku palety a že přitom palety "převrátil do výrobní linky", čímž byly poškozeny nejen výrobky zákazníka uložené v paletách, ale i výrobní linka, a došlo též "k prostojům způsobeným touto škodní událostí". Zákazník požadoval po žalobci náhradu škody celkem (včetně daně z přidané hodnoty) ve výši 124.752,67 Kč, z níž připadá na "nepoužitelné výrobky" 63.900,- Kč, na "opravu výrobní linky" 23.400,- Kč, na "prostoje linky a zaměstnanců 24.692,98 Kč" a na "6% za zprostředkování škodního protokolu" 6.986,30 Kč; žalobce mu tuto škodu "formou vzájemného zápočtu" uhradil dne 21.12.2005. Z důvodu pojištění žalobce "pro případy škod, které způsobí sám nebo jeho zaměstnanci při výkonu pracovních činností", mu bylo Č. p., a.s. "refundováno" celkem 82.300,- Kč. Žalobce požaduje, aby mu žalovaný na náhradě této škody zaplatil 34.179,- Kč, žalovaný však nepřistoupil ani na úhradu dluhu ve splátkách. Žalovaný potvrdi

K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru § 53 odst. 1 zák. práce Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1995, sp. zn. 6 Cdo 137/94

III.ÚS 2731/21 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Bureše, zastoupeného JUDr. Martinem Týle, advokátem sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3680/2020-139, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 6. 2020, č. j. 18 Co 40/2020-107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo udržet si získané zaměstnání ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odůvodněnou tím, že rozhodnutím Rady města L. bylo s účinností od 1. 1. 2019 zrušeno pracovní místo "referent odboru investic a majetku - správce městských lesů" a v důsledku toho se stal stěžovatel nadbytečným. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 č. j. 5 C 127/2019-63 žalobě vyhověl a žalovanému městu L. uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. V posuzované věci totiž podle okresního soudu nebylo prokázáno, že by město L. před tím, než byla stěžovateli dána výpověď, rozhodlo o změně organizační struktury v rámci odboru investic a majetku, z níž by vyplývalo zruš

II.ÚS 1854/20 Z práva na spravedlivou odměnu za práci garantovaného v čl. 28 Listiny plyne právo každého zaměstnance na to, aby byl přiměřeně odměněn za dobu, během níž vykonává pro zaměstnavatele práci nebo je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout na místě zaměstnavatelem určeném. Neplacenou dobou odpočinku může být naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici. Porušením čl. 36 odst. 1 Listiny není samotné nepoložení předběžné otázky dovolacím soudem, nýbrž svévolný postup dovolacího soudu v rozporu s ustáleným výkladem dané otázky Soudním dvorem, aniž by dovolací soud zahájil řízení o předběžné otázce. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Smékala, zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Letiště Ostrava, a. s., se sídlem Mošnov 401, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 86/2, Havířov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel pracoval u vedlejšího účast

21 Cdo 1444/2020 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Rotadent spol. s r. o. se sídlem ve Vimperku, Špidrova č. 104, IČO 02809214, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti žalovanému F. H., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Bož. Němcové č. 65, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 191/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. ledna 2020 č. j. 22 Co 301/2017-176, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Matouše, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6. Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2020 č. j. 22 Co 301/2017-176 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 6. 2016, k němuž žalovaný přistoupil z důvodu podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, uveřejněný pod č. 102 v ča