RNDr. Jan Břížďala, Ph.D.

Jak je možné, že Estonsko patří mezi lídry digitalizace, zatímco v Česku nedokážeme sehnat odborníky do IT? Tato otázka je zcela relevantní. Dá se předpokládat, že příčinou úspěchu je určitě i způsob vzdělávání v tomto oboru. Konkrétní odpověď bylo možné najít ve zmiňované pobaltské zemi.

Školská rada je orgán školy, jejíž zřízení u vybraných organizací vyžaduje školský zákon. Ten popisuje také strukturu jejího složení a pravomoce. Ačkoliv může být školská rada vnímaná jako „byrokratický“ orgán, bez jehož existence by se škola obešla, může hrát pro rozvoj školy pozitivní roli.

Zájmem zřizovatelů by mělo být, aby jimi spravované školy nabízely vzdělávací portfolio, které bude odpovídat jejich představám a potřebám společnosti. Možnosti, jak to realizovat, jsou dvě – buď provést aktualizaci obsahu školního vzdělávacího programu (ŠVP), nebo (v případě středních škol) změnit jejich oborovou nabídku. V obou případech je pak důležitá součinnost ředitelů škol a zřizovatelů na tom, jaké inovace vzdělávacího portfolia realizovat.

Již od roku 2010 spolupracuje Odbor informatiky Krajského úřadu Kraje Vysočina s tchajwanskými partnery, například Institutem pro informační průmysl, na různých technologických projektech zaměřených na implementaci inovací v podmínkách veřejných služeb. V rámci spolupráce tak byla řešena například aplikace systému elektronického objednávání do ambulancí krajem zřizovaných nemocnic (eAmbulance, 2010–2021), využití multimediálních průvodcovských systémů pro krajská muzea (Muzeum4U, Pruvodce4U, 2014–2020) či systémy na sledování energetických úspor (2016–2020). V roce 2015 byl poprvé připraven koncept benefitu pro nejaktivnější středoškoláky z krajských průmyslových škol v podobě organizace technologické znalostní cesty na Tchaj-wan.

Při snad každém setkání se zaměstnavateli se ozývá jejich volání po pracovitých absolventech škol, kteří jsou připraveni okamžitě nastoupit do praxe. Zpravidla to je i doplněno poznámkami typu, jak dnešní mládežníci chtějí mít všichni vysokou školu, „nikomu se nechce pracovat“ a učební obory zejí prázdnotou. Metaforicky lze říct, že tito zaměstnavatelé se dívají na školství optikou, která by ho vrátila do minulého století. Důsledkem toho by se tak měli žáci podle některých z nich připravovat uspět ve světě, který již dávno neexistuje.

Kraj Vysočina je zřizovatelem přibližně stovky příspěvkových organizací, především v oblasti školství, sociálních věcí, kultury a zdravotnictví. Snahou kraje je z pozice zřizovatele vytvářet podmínky pro spolupráci těchto organizací napříč širokým spektrem, tj. odbourávat pověstný resortismus. Vhodnou formou takové spolupráce jeprojektorganizace Vysočina Tourism, která se zabývá cestovním ruchem, určený školám a spočívající v plánování výletů, exkurzí a vzdělávacích aktivit.

Rada Kraje Vysočina označila oblast vzdělávání za jednu ze svých hlavních priorit; tato skutečnost vychází i z jejího programového prohlášení. Proto bylo nutné připravit vlastní strategii vzdělávání v Kraji Vysočina, která bude určovat směr rozvoje škol v regionu. Jejím cílem bylo definovat taková opatření, která jsou v souladu s platnou legislativou a vzdělávacími dokumenty na národní i krajské úrovni a zároveň realizovatelná z úrovně kraje.