Tramvaj do stanice Integrace

„Víte... tyto děti neodmítáme, vzděláváme je, ale ony nezvládají program. Odcházejí od nás do škol jiného typu. K zápisu samozřejmě přijďte, ale...“ Sušenky mi přestávají chutnat. Do této školy k zápisu nakonec - možná zbytečně - nejdeme. Další výběrová škola s malým počtem dětí ve třídách je nad očekávání vstřícná (možná proto, že opět zmiňuji synův nadprůměrný intelekt). S PAS zde prý má pedagogický sbor i osobní zkušenosti. Dlouho se bavím s paní ředitelkou, mám pocit, že jsme na jedné vlně. Domlouvám se s vedením na integraci v jedné z 1. tříd a slavnostně absolvujeme zápis. Tím více mě překvapuje, když čtu výsledky. U našeho čísla je „nepřijat“ s poznámkou „kontaktovat vedení“. Pak mi telefonicky oznámí, že k zápisu přišlo další dítě se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen „SVP“), které získalo větší počet bodů. Dvě děti v integraci škola mít nemůže. I když poslouchám a nic nenamítám, paní zástupkyně trochu zvyšuje hlas: „Nejen, že nemáme možnost integrovat dvě děti, ale nejsme škola, která běžně integruje, a ani tak nechceme působit!“

Nezabývám se myšlenkou, proč pověst školy, která integruje, může vadit. Čekám na výsledky zápisu do třídy s alternativním programem v další škole. Ani tam jsme nepochodili, a tak syn nastoupil do jediné školy, kam ho přijali. Do spádové, kam jsme si zašli promluvit s vedením, podívat se do výuky a kde s námi také počítali předem. Až poté, co jsem začala obcházet školy, jsem zjistila, že ta „naše“ nejen zaměstnává asistenty pedagoga a integruje děti nejen s PAS (na stránkách to nemají), ale že je docela žádaná i mezi rodiči „běžných“ dětí.

Tímto chci poděkovat všem, díky kterým syn již druhým rokem úspěšně zvládá školní docházku. V naší malé škole s rodinnou atmosférou doslova kvete. Svoji školu označuje za „nejlepší v České republice“. Spoustě věcí se tam naučil, je sebevědomější, komunikuje s dětmi, pana učitele bere jako velkou autoritu. A to vše hlavně proto, že tam zkrátka všichni, s kým jsme přišli do styku, od pana ředitele po pana školníka a paní sekretářku, mají děti rádi a snaží se o individuální přístup nejen k integrovaným žákům. Jsem spokojená, že jsme zatím nemuseli řešit žádný větší problém (i když syn občas vyvádí), komunikace se školou funguje, jsou vstřícní a otevření. Jistě, není to úplná idylka, ale nežijeme v pohádce. Sečteno a podtrženo, máme v podstatě štěstí.

Když přemýšlím o integraci dětí s PAS ve škole, vybaví se mi, jak jsem před lety cestovala po Praze hromadnou dopravou s kočárkem. Někdy má člověk štěstí - přijede nízkopodlažní tramvaj a je tam v ní málo lidí, takže v klidu nastoupí i vystoupí. Někdy je třeba vynést kočárek po schodech, občas s pomocí spolucestujících. Stává se, že na plošině pro dva kočárky už jsou narvány tři, takže člověk má smůlu a musí počkat na další spoj. Většinou tedy dojedete k cíli, otázka je, za jak dlouho a jak moc bude ta cesta náročná. Vždy budou ti, kdo jsou ochotni připlatit si za komfort, případně preferují zvláštní linku pro cestující se sníženou pohyblivostí. Podstatou veřejné dopravy ale je, že každý - i maminka s kočárkem nebo občan na vozíku - by měl mít možnost dopravit se tam, kam potřebuje. Má na to právo a městská hromadná doprava je k tomu uzpůsobena.

S integrací je to v něčem podobné. Vždy budou rodiče, kteří mají důvody k tomu, aby nezařadili své dítě, ať už se SVP, či bez, do hlavního vzdělávacího proudu. Ale pokud chtějí uplatnit své právo na integraci dle platné legislativy, je to pořád sázka na nejistotu. Často to dopadne v podstatě dobře. Někdo se dostane na vytouženou nespádovou školu - což je v době, kdy školní docházku zahajují silné ročníky, spíš výjimka. Někdo má štěstí na spádovou školu, která to s dětmi s PAS umí. Případně je to první taková zkušenost, ale vedení ji bere jako výzvu a dítěti zajistí podmínky (zkušenosti mých kamarádek). Někdy ani není moc ochotné a jen plní povinnost dle zákona, ale snaží se a jakž takž to funguje. Někdy stačí dobrá paní učitelka.

Někdo má smůlu. Například jiná kamarádka. Tu spádová škola (klasická, se 30 dětmi ve třídě), ač je povinna dítě přijmout, uvítala se sdělením, že „nejsou škola, která integruje“, a nabídla tištěný seznam okolních „škol, které integrují“, včetně speciálních, i když její syn nemá mentální handicap. Zda trvat na svém právu a dát dítě do školy, která se vůči němu chová vyloženě nepřátelsky, je diskutabilní. Tato rodina ustoupila. Na jinou běžnou školu se chlapec z kapacitních důvodů nedostal a nakonec se „díky“ tomu, že má přidruženou řečovou vadu, vzdělává v logopedické třídě na škole pro děti se sluchovým postižením.

Integrace dětí s PAS v ČR již nějakou dobu funguje. integraci podporuje a chystaná změna by ji měla ještě usnadnit. Nedělám si ale iluze, že se něco v dohledné době zázračně změní. Byla bych však ráda, kdyby to fungovalo alespoň jako v té tramvaji, protože jeden podstatný rozdíl tady přece je. Nástup rodiče s kočárkem nebo vozíčkáře trvá déle a ve vozidle oba zabírají moc místa. Miminka a batolata bývají hlučná. Přesto se pomoc mamince s kočárkem nebo uvolnění plošiny pro invalidní vozík považuje za slušnost. Pražská hromadná doprava nasazuje více nízkopodlažních spojů a staví výtahy ve stanicích metra, kde ještě nejsou. Neexistuje ale veřejná diskuse, zda tyto dvě kategorie cestujících do hromadné dopravy vůbec patří. Nikdo neřeší, proč má daňový poplatník cestou do práce vedle sebe tolerovat někoho, kdo zdržuje provoz, ruší, blokuje a ještě k tomu jede zadarmo a pobírá příspěvky. Nikdo nenamítá, že „mezi svými“ by se jim cestovalo lépe, „ostatní cestující jsou přece zlí a budou jim ubližovat“. Nikdo se neptá, proč se utrácí za výstavbu výtahů v pražském metru, proč se zkušení řidiči mají školit na nové vozy. Nakonec nikdo netvrdí, že všechno toto je rozvrat systému, který přece léta perfektně fungoval bez těchto vymožeností. Pokud si někdo něco takového myslí, nechává si takový názor pro sebe, neboť je v rozporu s dobrými mravy.

Stačí ale rozkliknout jakoukoliv diskusi k článku o inkluzi na internetu a dočtete se právě tyto argumenty. Většinový postoj ke vzdělávání dětí s handicapem v běžné škole je odmítavý a často agresivní. Panuje ničím nepodložená představa, že integrované děti nutně rozkládají třídu, brzdí ostatní a snižují celkovou úroveň vzdělání v dané třídě. Obavy a nejistota pedagogů ze společného vzdělávání plynou nejen ze strachu před novou zkušeností, nedostatku financí atd., ale i ze skutečnosti, že inkluze zkrátka není „in“. Odmítavý postoj veřejnosti vychází jednak z nedostatku informací, jak by společné vzdělávání mělo vypadat, jednak z několika mylných přesvědčení. První je to, že povinnou školní docházku děti plní kvůli nabytí akademických dovedností, které jim pak zajistí životní úspěch -pokud si je ovšem osvojí. Další mylná představa je, že tyto znalosti se učí nejlépe v homogenní, „normalizované“ skupině poslouchajících dětí. Dále že existuje pomyslné konečné množství informací, které mají být žákům předány, a že učitel o to více musí dělit pozornost v každé hodině mezi všechny žáky rovným dílem. Nestandardní dítě podle těchto představ ukusuje z třídního vzdělávacího „koláče“ více než ostatní děti a tím je ochuzuje. Takto přitom vzdělávací proces přece nefunguje. A nakonec, že odpor vůči integraci plyne z toho, že většinová populace, zdá se, stále uznává jako hlavní hodnoty nikoliv schopnost svobodného rozhodnutí a vlastní hodnotu, ale poslušnost a bezproblémovost.

Cíle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělání přitom znějí úplně jinak. Cituji částečně RVP ZV část C kap. 3.2:

Děti chodí do školy proto, aby v ní byly spolu a každé se něco naučilo - i tomu, že každý jsme jiný a každý máme svou hodnotu. Stejně jako veřejná doprava existuje proto, aby každý dojel, kam potřebuje, nejen aby se výdělečně činní dostali do práce. Inkluze začne fungovat tehdy, až se změní dosavadní pohled veřejnosti na to, co je základní vzdělávání a jaké jsou jeho cíle, proč vlastně posíláme děti do školy. Tehdy se přestaneme ptát, zda dítě s PAS do běžné školy patří a zda ji zvládne, a místo toho si položíme otázku, co konkrétně máme udělat pro to, aby v ní obstálo.

Z osobní zkušenosti: Mému synovi - na jeho věk extrémně malému, hubenému, navíc narozenému v létě - byl odklad vysoce doporučován. Nakonec šel do 1. třídy bez odkladu hlavně proto, že se nám to zdálo jako nejmenší zlo. Školka, tedy speciální třída, už mu nic nedávala. Nultý ročník v žádné z vybraných škol nebyl. Takže dávat syna na rok do nového kolektivu ve školce nebo někam úplně pryč, aby se za rok musel zase adaptovat, nám přišlo zbytečné. Pokud bychom neměli dobrý pocit ze školy, kam nastupoval, využili bychom odkladu k hledání dalších možností.

Doporučení k odkladu nemusíte mít u zápisu, stačí ho dodat až do konce května - máte tedy dost času na přemýšlení. Pokud jste rozhodnutí použít odklad, můžete se dostavit k zápisu bez dítěte a tuto skutečnost nahlásit.

Přeji vám, ať se vašim dětem ve škole líbí.