Otázkou uvedenou v titulku se asi v poslední době zabývá nejeden obyvatel Evropy. To, v čem teď musíme žít, nám rozhodně přerovná hodnoty. Věci, které dříve byly zásadní, najednou ustupují do pozadí. Začínáme si vážit těch, které bývaly tak samozřejmé. Ve školství to platí taktéž. Ze dne na den jsme se střetli s tvrdou realitou, vzdělává se teď jinak a hotovo. Bojují s tím děti, učitelé i rodiče. Pro všechny je to nová situace, všichni se v ní učíme chodit.
Cože nás to má ten koronavirus naučit?
Mgr.
Jitka
Hřebecká
ředitelka málotřídní, přitom plně organizované ZŠ a MŠ ARCHA, školy specializující se na inkluzivní vzdělávání
Pro školy platí, že zásadnější než dřív je spolupráce v učitelském sboru. Teď se ukazuje, zda jeho členové jsou zvyklí komunikovat a v bezpečí sdílet své objevy, chyby, neznalosti. Pokud ano, znamená to, že na věc nejsou sami. Jeden kolega poradí to, jiný ono a já zase umím tohle a pomůžu s tím ostatním. Aby toho nebylo málo, soudržnost kolektivu je zkoušena vzdáleností. Jsme nuceni komunikovat online. Učitelé se teď učí opravdu hodně. Najednou mnozí přišli o možnost být hlavním vykladačem pravdy před tabulí. Učí se zadávat práci tak, aby ji děti prostě nudně odněkud neopsaly, ale aby si namáhaly hlavičky. Pokud možno ony, a ne jejich rodiče. Ruku v ruce s tím se znovu otevírá téma hodnocení. Když zadám kreativní úlohu, kde děti mohou odpovědět různě, mám vůbec právo pak jejich práce porovnávat? Je jedno, jestli mezi sebou, nebo vůči nějaké škále (třeba známkováním).
Ti z nás, kteří už dříve děti prováděli jejich vzděláváním místo dohlížení na bezvýhradné splnění zadání, teď mají výhodu. Děti, které jsou zvyklé svobodně pracovat na úlohách, se kterými jsou ztotožněny, v tom teď jen pokračují. Když potřebují pomoc učitele, ozvou se a řeknou si o ni. Pro ně se v tomto smyslu moc nemění. Jak si ale poradí učitel, který dosud držel nad dětmi velký bič, ale teď ho má prostě krátký, aby dosáhl do domovů všech dětí? Jedna z věcí, kterou nás virus může naučit, je: Zahoďme bič i cukr a pojďme se partnersky domluvit.
Další, co se můžeme naučit, je, že si vzájemně budeme věřit, přestaneme se vzájemně podezírat. Učitelé si zvykají na realitu, že jim rodiče vidí „pod pokličku“, najednou už nezakryjí svou neznalost. Tatínek odborník, který vidí do mých nedokonalostí v oboru, může být hodně nepříjemná komplikace. Stejný tatínek odborník ovšem zase může překvapeně sledovat, že všechny jeho znalosti získané za dlouhá léta studia Ph.D. jsou na základní škole vlastně na obtíž. Rodiče i učitelé mohou teď konečně porozumět tomu, že základní vzdělání má opravdu být základní, ne odborné. Je to tak ale opravdu? Koronavirus nám nabízí možnost přehodnotit, kolik informací, které do dětí na základní škole hustíme, je opravdu základních. Nebo nám připadá normální, že běžní rodiče nedovedou už na druhém stupni základního vzdělávání dětem pomoci s úkolem?
Je poměrně mnoho rodin, které v této době mají problém zajistit pro své děti odpovídající techniku. Jeden počítač doma pro tři děti a dva rodiče nestačí. Měli bychom rozhodnout, že náš stát zaplatí v rámci základního vzdělávání počítač všem dětem? Chceme opravdu, aby naše děti měly možnost být všechny počítačově gramotné? A co učitelé? Mnohdy se veřejnost roztrpčuje nad tím, jak špatně na tom pedagogové ohledně IT dovedností jsou. Neznám ale druhou profesi, kde zaměstnavatel po zaměstnancích chce práci na nějakém stroji (v našem případě počítač) a nezajistí mu ani stroj, ani proškolení. Jak by asi tímto způsobem pracoval soustružník, taxikář, pekař? Pomůže nám tedy koronavirus rozhodnout, že všichni učitelé a žáci musejí mít svůj počítač, včetně těch sociálně slabých?
Dokud neopustíme známkování aspoň domácích úkolů (a to jsou teď všechny), nezměníme to, že hodně práce za děti udělají rodiče a tím se zvětšují rozdíly mezi dětmi. Často od různých maminek slýchám větu: „Z úkolu z matiky jsem dostala trojku.“ Opravdu chceme vzdělávat rodiče? Krásně o tom napsal ve svém článku na serveru
Rodiče vítáni
Tomáš Chrobák. Zlobíme se na maminky, že dělají práci za děti, maminky se zlobí na učitele, že toho mají moc. Kde je v tom dítě? Dokáže rodič nepřebírat za dítě jeho práci, když na tom závisí úspěch jeho vzdělání? Naučí nás koronavirus zadávat práci opravdu dětem, nechat je ji udělat a odevzdat i s chybami, společně s učitelem je pak objevit a domluvit se, jak je spolu napraví? V takovém případě by rodiče měli o dost více času, než mají v posledních dnech.A co se naučí děti? Hodně z nich bojuje s prokrastinací. Dosud si nikdy nemusely samy organizovat čas, hodně z nich ještě nezažilo odpovědnost za organizaci práce a nutnost na konci odevzdat výsledek (třeba za pár dní). Většina českých dětí také dosud nemusela nikdy odevzdávat práci do nějakého počítačového systému. Nezažily, že úkol se dává právě na tuto stránku, právě pod tímto přihlášením, právě do té a té minuty, s tou a tou přílohou, s přesně daným názvem. Učitelé snesou mnohem více individualit než počítač. Koronavirus nás tedy může naučit být odpovědnější, přesnější, více dodržovat daná pravidla.
Děti se z této zkušenosti určitě také naučí (možná spíše už naučily), že být ve škole se spolužáky je vzácná možnost, ne otrava. Myslím, že se do školy hodně z nich opravdu bude těšit.
Je na každém z nás, jestli tuto dobu vezmeme jako příležitost, jestli z boje vyjdeme silnější. Možnosti určitě máme.