Vyhledávání v aktualitách
30denní zkušební přístup ZDARMA
RegistraceAktuality
Učitelé a ředitelé si zaslouží maximální podporu a péči
Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy
Martin Kozel je spoluředitelem organizace Učitel naživo. Podílel se na přípravách programu pro budoucí učitele Učitel naživo a byl přítomen u celého rozvoje koncepce a kurikula programu Ředitel naživo pro ředitele škol a jejich zástupce. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, obor sociologie. Stál u zrodu projektů na podporu učitelů v Nadaci Depositum Bonum, jako například H-mat nebo Elixír do škol. Řediteloval občanskému sdružení Jules a Jim a je vítěz Social Impact Award s projektem Podnikavá škola. Od mala je zapáleným skautem.
Jaké změny ve vzdělávání chcete skrze aktivity Učitele naživo dosáhnout?
V první řadě nám jde o děti, protože věříme, že škola v jejich životě je určující a může jim pomoct stát se lepším člověkem. A těmi nejklíčovějšími lidmi, kteří s nimi ve škole pracují, jsou učitelé a ředitelé. To často opakujeme a tam míří naše snahy – aby učitelů, kteří to dokážou, bylo v systému mnohem víc. Také by se nám moc líbilo, aby měli lepší podmínky pro své fungování. V programu Učitel naživo se snažíme přitahovat lidi, kteří se mohou stát učitelem, na kterého pak vzpomínáte, který vás ovlivnil a nasměroval. A aby tito lidé dostali tu nejlepší přípravu, kterou mohou získat, protože si myslíme, že si zaslouží maximální podporu a péči.
Zároveň je důležité, kam pak tito lidé přicházejí a jaké podmínky tam mají. Tady je klíčovou osobou ředitel školy. Tímto směrem jde program Ředitel naživo, který míří na to, aby ředitelé měli velkou podporu v tom, aby se z nich mohli stávat pedagogičtí lídři. Pedagogický lídr myslí v první řadě na děti, na to, co se s nimi děje, a zařizuje pro svůj tým takové podmínky, aby všichni učitelé mohli spolupracovat a mohli se ve svých třídách zaměřovat na společný cíl. Učitel naživo kombinuje obě hlavní myšlenky: jak pomoct do škol dostávat skvěle připravené učitele a jak pomáhat ředitelům stávat se pedagogickými lídry, aby mohli pro učitele vytvářet co nejlepší podmínky. Aby dětem škola přinášela do života hodnotu, kterou jim přinášet může.
To je náš hlavní fokus, ale zároveň jsme si vědomi, že aby se situace pro děti zlepšila a aby se zlepšila pro všechny učitele a ředitele, kteří ve školách pracují, věcí, které se musejí změnit, je mnohem víc než příprava a podpora lídrů. Uvědomujeme si, že ne všechny změny jsou v naší moci a že si musíme vybrat – a vybíráme si něco, kde vnímáme, že můžeme mít potenciálně největší dopad. Ale velmi bychom si přáli, aby všichni, kdo na vzdělávání participují, dávali síly dohromady a spolupracovali, aby se spíše synergizovalo, než se soupeřilo.
Hodně věříme na spolupráci. I náš program je na spolupráci z velké části postavený. Když se bavíme o tom, jak se učitelé stávají kvalitními učiteli pro děti, nejlépe toho dosáhnou ve spolupráci, když na škole vytvářejí společnou učící se komunitu a mohou sdílet, co kdo dělá. A také když ve třídě vytvářejí učící se komunitu, kdy se děti učí od sebe navzájem. Stejně tak ředitelský program není jenom pro ředitele, ale pro ředitele a zástupce nebo nějakého dalšího kolegu, kterého si ředitel přivede. Pracujeme s dvojicemi, aby se ve škole rozvíjela spolupráce na úrovni vedení, a stejně tak to děláme v naší organizaci a věříme, že je to podstatný princip i na úrovni systému. Každý aktér může přispět jenom troškou, protože systém je obrovský, a proto je potřeba, abychom dali síly dohromady. I když je náš hlavní fokus na změnu přípravy učitelů a podpory ředitelů, moc bychom si přáli spolupracovat na tom, že se bude dít daleko víc změn ve spolupráci s řadou dalších aktérů.
Jak konkrétně pracujete se školami, učiteli či fakultami připravujícími učitele?
V první řadě pracujeme se studenty, s lidmi, kteří se chtějí stát učiteli, aspiranty na budoucí učitele. Polovinu našeho programu tvoří praxe, takže intenzivně spolupracujeme též se školami, kam naši studenti chodí, konkrétně pak s učiteli, kterým říkáme provázející učitelé, a ti od nás dostávají poměrně masivní podporu. Zatřetí rozvíjíme spolupráci s univerzitami, s fakultami, které připravují budoucí učitele.
Práce se studenty má výcvikovou část, která se koná u nás, a pak část praktickou. Ve výcvikové části studenti vytvoří partu, ve které se mohou učit a cítí se bezpečně, kde mohou sdílet, což extrémně akceleruje jejich učení. Princip jsme nevymysleli my, je to poměrně známá věc, používaná v řadě zemí. Věříme, že jde o model, který se může přenášet do škol, jak na děti, tak i do sborů. Studenti odcházejí nejen s tím, že se něco naučili, ale i se zkušeností, co znamená profesní učení učitelů a jak na něm s kolegy spolupracovat.
Další důležitá věc je reflektivní cyklus, na kterém je celý program postavený. To znamená, že naši studenti jdou k dětem, zkoušejí je něco naučit a narážejí na různé výzvy, které profese přináší. S výzvami se vracejí do programu, kde své zkušenosti reflektují. Analyzují, co se děti naučily, co to znamená pro jejich práci učitele, jestli musejí něco změnit nebo jestli se potřebují naučit něco nového, aby mohli být konkrétním dětem užiteční. Dozvědí se k tomu nějaké zkušenosti ze strany lektorů, kteří u nás pracují, nebo z odborné literatury a teorií a pak se vracejí zase do školy. Takto to funguje v týdenním nebo čtrnáctidenním cyklu po dobu dvou let. To je něco, co zařizuje poměrně rychlé a hluboké učení našich studentů.
Pak je samozřejmě hodně podstatný prvek, kdo do programu vstupuje v roli vzdělavatelů, my jim říkáme průvodci budoucích učitelů. Snažíme se, aby tam byli jak lidé, kteří dobře rozumějí oboru a mají dobrý teoretický background, tak zkušení praktici, to znamená lidé, kteří řadu let učili, byli v tom úspěšní a mohou své zkušenosti přenášet dál. Důležité je, že dokážou vztahovat odborné rámce k tomu, co se skutečně studentům děje, a propojovat obory. Neučíme věci atomizovaně, nejdřív pedagogiku a pak psychologii. Všechny věci se do sebe integrují kolem situací, které naši studenti ve školách zažívají. To je způsob, kterým se dá zařídit, že i teoretické poznání je velice účinné a studenti se s ním naučí pracovat. Tak můžeme popsat základní rámce, které v našem programu využíváme.
Co se týká praxe studentů, je pro nás důležité, že k jednomu provázejícímu učiteli chodí dva studenti a tím vytvářejí učící se minitým. Hodně podporujeme, aby probíhala reflexe a společné plánování, stejně jako všechny učící se procesy, aby se toho studenti na praxi co nejvíce naučili. Zároveň intenzivně podporujeme provázející učitele, kteří dostávají vzdělávací program, mentorskou podporu a stávají se součástí komunity Učitele naživo. To je něco, co i jim obrovsky pomáhá, protože běžný učitel na školách nemá takovou rozsáhlou podporu jako naši provázející učitelé. Sami se učí tím, že sdílejí s našimi studenty své zkušenosti, a zároveň se obohacují vzájemně a dostávají podporu, kterou by měl podle mého názoru dostávat každý učitel.
A jak vypadá vaše spolupráce s fakultami?
Co se týká spolupráce s fakultami, máme teď za sebou poměrně bouřlivou vývojovou fázi, kdy jsme hledali způsob, jak vytvořit program, který dává dohromady myšlenky, které se osvědčily u nás (právě na různých fakultách) i v zahraničí. Zabýváme se tím, jak může vypadat absolvent, o kterého usilujeme, a jak můžeme sledovat, jestli se nám daří rozvíjet kýžené kompetence, nebo ne. Zároveň jsme začali spolupracovat s řadou univerzit a naším cílem je s nimi vytvářet partnerství, kde tyto zkušenosti budeme společně sdílet a budeme hledat způsoby, jak z osvědčených myšlenek udělat systémovější opatření, která se dotknou většího počtu studentů než jen těch, se kterými vše vymýšlíme u nás v laboratoři. Aktuálně s Univerzitou v Pardubicích připravujeme nový magisterský program a s celou řadou dalších fakult se bavíme na různých úrovních, jak můžeme propojovat naše know-how a vytvářet nějaký prostor, aby šlo vizi realizovat. Významný bod naší spolupráce je, jak zařídit, aby v dnešním systému, ve kterém fakulty připravující učitele existují, bylo umožněno uskutečnit takovouto inovaci. Zatím podmínky nejsou nastaveny tak, aby se to mohlo ve velkém dít. Pro nás je tedy zajímavé spolupracovat na tom, jak podmínky posunout, aby lidé, kteří už dnes v systému jsou a dělají skvělé věci, mohli dělat víc a koncepčněji. Tímto způsobem spolupracujeme s univerzitami.
Jak je to u ředitelského programu?
V ředitelském programu je linka jednodušší, protože spolupracujeme s vedením škol. Máme teď v programu 27 zapojených škol. Program je nastaven podobným cyklem jako učitelský program. Účastníci se s námi setkávají a zároveň v mezičase něco dělají ve své škole, poté zase přicházejí, reflektujeme jejich zkušenost a opět se vracejí do školy, aby tam něco posouvali dál. Zatím máme za sebou jen tři setkání za necelý půlrok, ale jsem překvapený, jak velké posuny ředitelé a zástupci ve svých školách realizují. Mysleli jsme, že to bude mnohem pozvolnější, ale už během prvních tří měsíců řada účastníků nastartovala spoustu nových procesů ve svých školách. To je příjemné pozorovat. Náš ředitelský a učitelský program jsou dvě linky, které mají trochu jiný charakter, ale know-how se v nich překrývá.
Jaké nároky klade váš přístup na učitele?
Myslím si, že práh pro to, aby se člověk cestou Učitele naživo vydal, není moc vysoko, protože první předpoklad je, že učiteli jde o děti, že mu na nich záleží. Celý náš program je na děti orientovaný. Když někoho zajímá předmět víc než děti, pak to pro něj moc smysl nedává a tato cesta mu nebude vyhovovat. Ve chvíli, kdy mu jde o děti a předmět vnímá jako prostředek k jejich rozvoji, jako prostor, kde děti mohou růst, splnil první, základní předpoklad. A druhý je, že ten člověk se chce učit. Ve chvíli, kdy má učitel už nějaký svůj způsob, jak učí, a nemá zájem ho měnit, by pro něj program také nefungoval. Ale jakmile jsou tyto dvě podmínky splněny, je vlastně pro každého, neexistuje žádná bariéra.
Na učitele to klade nároky, které spočívají v osobní investici, že jde do procesu s nasazením, se zápalem a zaujetím a že do toho musí dát hodně času, protože naše programy jsou poměrně časově náročné. Věříme, že k hlubokým a kvalitním proměnám musí člověk dozrát, to se neděje jedním odpoledním kurzem, ale zráním, zkoušením, zažíváním, skrze diskuse s kolegy, přes procesy, které musejí trvat. Ve chvíli, kdy jsou základní procesy splněny, se to učitelům vrací. Říkají to i studenti a provázející učitelé. Ve chvíli, kdy jim opravdu jde o děti a mají chuť profesně růst, dostávají mnoho zpátky. Ve finále zisk převyšuje náklady, což je zajímavé. Dobře to můžeme vidět na skutečnosti, že naše nároky na začátku lidi odrazují, přijdou jim vysoké a bojí se, jestli program zvládnou a jestli si najdou čas. V drtivé většině případů po pár měsících fungování ti samí lidé říkají: „Já to chci, víc mi to dává, nic nezkracujte.“ To se vyplatí.
Jak se váš přístup projevuje při práci učitele ve třídě?
Na to se těžko odpovídá, protože lidé jsou různí. Pro někoho je to úplná samozřejmost, ale jenom neví jak a nemá nástroje – ty u nás může získávat, v zásadě je to ale pro něj něco úplně přirozeného. Pro někoho je celý proces velké objevování. Stejně tak je to i na školách. Drtivá většina učitelů chce být dětem užitečná, chce je něco naučit a chce, aby děti byly spokojené. Možná že někteří přestali věřit, že to jde zařídit, že se děti mohou něco naučit a zároveň být spokojené a chodit do školy rády. Možná jim ta představa přijde utopická nebo nerealistická, ale hezká je. To, co my rozvíjíme, není něco, co by nechtěli. Jenom je někdy překvapivé, jak k cíli dospět. Člověk někdy musí změnit způsob, jak k věci přistupuje, protože když vyrostl v normálním školství, vystudoval na vysoké škole a nastoupil na normální školu, přebírá způsob, jakým se pracovalo vždycky. Stále převládá direktivnější přístup k dětem, které nemají moc velký prostor o něčem rozhodovat. Málo se zabýváme tím, co se děti skutečně naučily. Vykládáme jim látku a pak jsme smutní, že jim učivo opakujeme už potřetí, a ony ho neumějí. To je hrozně frustrující. A když vám někdo ukáže cestu, jak s látkou pracovat, že si ji děti skutečně zapamatují, tak to je svatý grál, to si přeje každý. Ale znamená to, že věci přestanete dělat jako doposud. Musíte začít vytvářet nějaké jiné nástroje, nějaké jiné formy. Záleží na tom, jak má člověk co zažité, jak moc velkou má ochotu zbavit se určitých jistot, protože vždycky jde do nějakého rizika.
My v programu pracujeme s lidmi, kteří se na profesi teprve chystají, což je jiná situace, než když už někdo 20 let učí. Právě proto jsme se zaměřili na začínající učitele, protože oni nemusejí přenastavovat něco, co dlouho dělají. Je pro ně jednodušší osvojovat si nové formy práce, které potom mají větší efektivitu v tom, co se děti naučí, v čem je učení posouvá, a možná jsou dokonce ve škole spokojenější.
Když je nějaký učitel už v profesi dlouho, myslím, že to má o hodně těžší. Dylan Wiliam to přirovnává k metafoře letadla za letu. Letíte a máte na palubě pasažéry. Když zjistíte, že byste mohli letět rychleji, kdybyste měli lepší vrtuli, znamená to, že musíte odmontovat tu, kterou máte. Jenže když odmontujete vrtuli během letu, letadlo spadne. Nemůžete přestat učit a 14 dní si přemýšlet o tom, jak udělat své hodiny jinak. Když už sedíte v letadle, změna se realizuje výrazně hůř – jde to, ale vyžaduje to výraznou podporu na úrovni školy a vše trvá déle. Proto se zaměřujeme na takovou přípravu, kdy si ještě předtím, než děti nasednou do letadla, letadlo můžete postavit, můžete si ho trochu proletět, když vám špatně létá, vrátíte se s ním na letiště, opravíte, co je potřeba, a zkusíte to znovu. Díky tomu je vaše startovací pozice mnohem lepší.
Jaký očekáváte, že to bude mít dopad na učení dětí?
Zatím jsme se bavili s dětmi, k nimž chodí naši studenti na praxi, a ty náš přístup oceňují. Zejména to, že výuka je dynamická, že jsou do ní zapojené. Často reflektují, že se toho víc naučí a že atmosféra ve třídě je bezpečnější, že se nemusejí bát, že udělají chybu. Absolventů máme zatím málo a učí docela krátce, až čas ukáže, jestli jejich děti prospívají lépe a jestli se jim dobře daří i ve smyslu, že se toho více naučí. Alespoň zatím to minimálně vypadá, že se žáci našich absolventů a studentů cítí dobře. Trochu komplikované je, jak účinky metodologicky zjišťovat, protože je velice těžké vyseparovat, jaký vliv má na dítě jeden konkrétní učitel, natož student na praxi, to už je téměř nemožné. I když máte absolventa, který učí děti dějepis na druhém stupni maximálně dvě hodiny týdně, jeho úspěch je nakonec výsledkem fungování celé školy.
To, co nám ale pomáhá, je, že stavíme výcvik na tom, aby rozvíjel u studentů dovednosti, u nichž víme, že na děti dopad mají. Odborný výzkum totiž řeší, kteří učitelé jsou úspěšnější než jiní, co dělají, že mají lepší výsledky a cítí se ve škole lépe. Na tyto
kompetence
ve výcviku míříme. A snažíme se je nějak sofistikovaně sledovat. Teď vyšla naše evaluační zpráva za druhý běh absolventů a v ní se ukazuje, že naši absolventi jsou v těchto kompetencích dobří. Jedná se o vytváření bezpečného prostředí, rozvíjení kritického myšlení u dětí, základní věci jako stanovování cílů, sledování dopadu na děti, reflexi výuky. Naši studenti jsou v těchto disciplínách docela úspěšní. Snažili jsme se dokonce najít nějaký benchmark pro srovnání, jak si stojí vůči nějaké populaci učitelů. Vycházejí určitě lépe než začínající učitelé v ČR, v něčem jsou na tom dokonce lépe než začínající učitelé ve Finsku. Věříme, že když jsou studenti vybaveni těmito kompetencemi, bude to mít dopad i na děti. To samozřejmě ukáže až čas a uvidíme, jestli se nám podaří účinky nějak zjistit, protože jak jsem říkal, není to metodologicky jednoduché. V ideálním případě se budou děti učit víc a lépe, více v pohodě a smysluplnější obsah. Téma smysluplnosti výuky je dost silné, naši studenti si často kladou otázky, co má smysl a co nemá smysl učit, jak učivo reaguje na potřeby dětí a jak to vztáhnout k požadavkům RVP.Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka? Jak se to ve vaší práci projevuje?
Je to v podstatě ústřední myšlenka celého programu, protože je orientovaný na každé dítě – aby se škola přizpůsobovala dítěti, a ne děti škole, to je náš základní princip. Základní škola je jedno z posledních míst, kde se setkávají lidé z různých bublin, mohou se vzájemně obohatit, naučit se spolu mluvit a nenechat nikoho na chvostu, protože někdo doma nemá ideální podmínky. To je integrální součást celého toho programu.
Když jsme nedávno procházeli akreditačním řízením, jedna paní úřednice nás upozornila na to, že máme v programu málo samostatných předmětů zaměřených na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Nám to ale nějak nedávalo smysl a přemýšleli jsme proč. Došlo nám, že tato témata řešíme ve všech aspektech programu, nedává smysl z nich dělat samostatný předmět. Jako by to bylo něco speciálního, navíc. My se ale věnujeme všem dětem, každému, jak potřebuje, to je úplně základní pedagogický přístup. Nemá jít o speciální předmět pro pokročilé, to je přece každodenní práce učitele. Potíž pak nastává v praxi, když některým dětem nedokáže být škola užitečná. To vyžaduje poměrně masivní podporu, kterou už učitel nemá ve svých rukou, některé věci prostě sám nezařídí. Můžeme mu to dát klidně do zákona jako povinnost, ale zařídit to nemůže. Od toho jsou ve většině vzdělávacích systémů podpůrné profese, nejen asistenti pedagoga, ale celá podpůrná pracoviště, včetně např. komunitních pracovníků, kteří pracují v terénu s rodinami. To nám tady chybí a pak učitel nemůže svoje pedagogické poslání plně vykonávat. Naši absolventi takto přemýšlejí, ale pak se ocitají v prostředí, kde nemají všechny podmínky, aby mohli své záměry plně realizovat, což je trochu frustrující.
Jaké důležité změny jsou potřeba v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?
Připadá mi, že úplně nejzásadnější je vytvořit učitelům a ředitelům takové podmínky a takovou podporu, aby mohli ve školách plnit své poslání. Abychom jim přestali házet klacky pod nohy a začali jim fandit a podporovat je. Dostávali je do situací, ve kterých se mohou dobře učit – sem patří zmíněné učící se komunity apod. Na ředitelích je to krásně vidět. U nás nefunguje žádná systémová podpora ředitelů. Máme sice jejich povinné vzdělávání, ale to je z 80 % tvořené právem a hospodařením s budovou a podobně, téměř se nezabývá vytvářením podmínek pro učení učitelů. Žádný další nástroj v tuto chvíli nemáme. Řešíme maturity a spoustu dalších témat, ale na jednoho z klíčových aktérů, na jehož bedrech všechno leží, kašleme. S tím bychom měli něco udělat. Dále s tím hodně souvisí, a už jsem o tom také mluvil, aby ve školách a okolo škol byl dostatek podpůrných profesí. Aby školy dokázaly reagovat na každé dítě, aby se dítěte nemusely zbavovat, protože si s ním neumějí poradit, aby byl někdo, kdo jim pomůže, díky čemuž se podaří děti udržet co nejdéle co nejvíce pohromadě.
Také bych zdůraznil téma vztahu zřizovatelů a ředitelů. Tím, že se potkáváme s řediteli, se ukazuje velká rozmanitost a odkrývá se, jak málo se děje ve prospěch školy. A to mluvíme o školách, které na sobě pracují. S tím bychom měli něco udělat a vymyslet, jak dát školám vedení, které jim bude pomáhat. Aby se vize úspěchu pro každého žáka mohla realizovat, role tzv. středního článku mi přijde hodně významná. Dále bychom se měli celkově shodnout na tom, co od vzdělávání očekáváme, sledovat, jestli se nám to daří, nebo nedaří. Ve veřejném diskurzu řešíme hodně témat, která kvalitu toho, co se děje s dětmi, ovlivňují minimálně, například přijímačky nebo maturity – to nejsou nástroje, díky nimž se s dětmi stane něco hodnotného. Kdybychom stejnou energii, kterou věnujeme těmto aspektům, investovali do podpory ředitelů a učitelů, tak bychom možná byli dál. Já bych fokus mířil sem a přál bych si, aby se sem orientovala celá vzdělávací politika: jak pomoct ředitelům a učitelům, aby každé jejich dítě dosáhlo úspěchu, co k tomu potřebují, co se osvědčilo u nás, co se osvědčilo v zahraničí, protože ty věci už existují.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy Mgr. Silvie Pýchová; výkonná ředitelka SKAV a koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka
