Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Dejte koučování do škol! (Otevřený článek)

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Kdysi dávno před mnoha lety jsem četla rozhovor s úžasnou koučkou Katarinou Schapiro. A nadchla jsem se pro to, co dělá. Koučink! Přišlo mi naprosto jedinečné, že nechává druhému člověku prostor pro jeho úvahy, názory, osobnost. Že nikoho k ničemu nenutí. Že nelpí na tom, co si sama myslí, že je něco dobré nebo špatné. Že dává naprostou svobodu svému komunikačnímu partnerovi, aby se sám rozhodl. Svoboda, to bylo to, co mi nasadilo brouka do hlavy, abych o koučování vůbec začala uvažovat. Vždyť kdekdo nám říká, co máme dělat. A ejhle, kouč ne.

Řízení školy onlinePár let minulo a já seděla ve výcvikové skupině, kde se z nás měli stát profesionální koučové. Když jsem pak během představování řekla, že z hlediska profese jsem učitelka na základce, vyvalily se na mne oči přítomných a především pak našeho kouče – učitele. Jako že fakt učitelka? No jo, fakt. No to je naprosto skvělé! Tak se rychle všechno naučte a šup s tím do školy! To mě trochu vyvedlo z míry, ale jelikož jsem člověk otevřený takřka všemu, další brouk v hlavě byl solidně usazen.

Všechno jsem se poctivě naučila (šprtka ve mně se zase projevila), všechny techniky cvičila na rodinných příslušnících, po telefonu koučovala i tehdy, když to po mně nikdo nechtěl (teď bych tak školácké chyby už samozřejmě neudělala). Přemýšlela jsem o koučovacích principech a aplikovala je do vlastního života. A hodně se toho pak v mém životě změnilo. Uvažovala jsem jinak, tím pádem jsem i jednala jinak. Lecčeho jsem dosáhla díky koučovacím technikám. O tom, že koučování funguje, jsem se přesvědčila už během samotného výcviku. A po výcviku – honem s tím do školy.

Zjistila jsem, že nijak zvlášť před katedrou neuvažuji nad tím, jaké techniky či metody použít. Ani jak položit koučovací otázku mi nedávalo zabrat. Výcvik tedy splnil veškerá má očekávání a já byla perfektně připravená na praxi. Mé úvahy se tedy točily kolem cílů – co děti potřebují? Co potřebuje zrovna tato třída? A jak poznám, že cíle je dosaženo? Jak děti ponouknout k větší sebereflexi? Jak s nimi pracovat, aby spolu lépe pracovaly? Jak je vést k lepší komunikaci mezi sebou? K větší odpovědnosti za svá rozhodnutí? Jak je naučit se učit? Jak jim rozšířit obzory, až se budou rozhodovat o své budoucnosti?

Všímáte si, že většina mých otázek začínala dotazem, jak něco udělat? Je to dost podstatné, neboť častokrát řešíme, co dělat, ale na to, jak se k cíli dostaneme, nějak zapomínáme. A přesně tento deficit koučování napravuje. Vlastně je na tom i založeno.

Podívejme se ale na koučování trochu zblízka. O co tady vlastně jde? Když to vezmeme hodně stručně, můžeme odpovědět, že jde o vedení lidí, o jejich osobnostní rozvoj. Ale to je tak obecné sdělení, že nám toho ve finále asi nic moc neřekne. Když ale připojíme, že jde o rozvoj lidí, kdy jim jen ukazujeme cesty a oni sami se rozhodují, po kterých z nich se vydají, tak už snad získáváme výraznější obrysy. A teď si představte situaci, kdy neříkáme lidem, co mají dělat, protože si to říkají oni sami, a řešíme pak s nimi už „jen“, jak dosáhnout toho, co sami chtějí. Jsou kontury jasnější?

Řízení školy onlineAť se na děti díváme jakkoli, jsou schopné sdělit, co chtějí, co potřebují. V tomto směru se nijak neliší od dospělých. Je tedy rozhodně jedno, zda koučování jde směrem k dospělým, nebo k dětem. Dokonce nezáleží ani na tom, jak staré děti koučujeme. Paní učitelky z mateřských škol si během našeho výcviku pro pedagogy pochvalovaly, jak nádherně jim to ve třídách funguje, a stejně tak i paní profesorky ze středních škol. A já si to už předtím pochvalovala na základce. Jde to, ne že ne.

Každý, kdo uplatňuje koučování ve školách, realizuje v podstatě tzv. koučovací přístup, ne čistý koučink, se kterým se můžeme setkat, když se objednáme na koučovací sezení k profesionálnímu koučovi. Učitele vždy bude brzdit onen výchovně-vzdělávací proces. Zkrátka jako učitelka nemůžu dítěti říci, že když převezme odpovědnost za to, že tluče do hlavy svého spolužáka, je to v pořádku. V pořádku to není, i když s klidem přijme jakýkoli trest. A podobných příkladů jistě najdeme více. Zkrátka ve škole přes něco vlak nejede. Ale u kouče by klidně jet mohl. V tom je asi základní rozdíl. A pak jsou zde ještě další rozdíly, nicméně co do podstaty koučování je vše další plus minus ve shodě. Pak už záleží jen a pouze na osobnosti učitele, který koučovací přístup realizuje.

Koučování má v sobě dvě hlavní složky – koučovací principy a koučovací techniky. Principy hodně souvisejí s filozofií, pohledem na věc, vírou v daná tvrzení. Třeba v to, že každý může zažít úspěch. Nebo v to, že uvažujeme jinak a je to tak v pořádku. Nebo třeba v to, že všichni můžeme být úspěšní. Že měníme jen to, co měnit můžeme. Že upřednostňujeme silné stránky jedince, ne slabé. Nebo že se orientujeme na řešení. Že dáváme svobodu volby druhému člověku a že za svá rozhodnutí přijímáme odpovědnost.

Myslíte-li si nyní, že tohle všechno je přece jasné, srozumitelné a že podle toho jede každý učitel, tak jste na velkém omylu. Koučování neklouže po povrchu, jde do hloubky a principy uplatňuje vždy a za každých okolností, nejen tehdy, když se nám to hodí nebo když si na ně zrovna vzpomeneme. Vím-li, že každý uvažuje jinak, tak už nikdy neřeknu, že nějaká látka je lehká nebo těžká – taková či maková je jen z mého úhlu pohledu, ostatní to mohou vidět jinak. Uvažuji-li v kontextu hledání řešení, pak i u toho žáka, který je z hlediska prospěchu podprůměrný, najdu xy možností, jak by se mohl z podprůměru dostat, a zažít tak úspěch. Tedy za předpokladu, že to sám chce, neboť nemohu měnit to, na co nemám vliv. Ostatně i to je mnohdy těžké akceptovat – nechat děti a jejich rodiče být, nedávat nevyžádané rady, neříkat, že přesně tohle mají udělat, a nedej bože si pak ještě i ověřovat, zda to udělali.

Druhou polovinou koučovacího přístupu jsou koučovací techniky – model GROW, stanovení cíle dle SMARTER, balanční kolo, škála, MERCEDES model atd. – a alfa a omega všeho – koučovací otázky. Tohle vše je věcí znalosti a dovednosti, zkrátka osvojení techniky. Může chvíli trvat, než se do toho člověk dostane, ale jakmile se mu to vryje pod kůži, snadno vše naučené bude aplikovat v praxi. Techniky nám pomáhají v realizaci toho, čeho chceme dosáhnout, a dávají bedlivý pozor na to, abychom nešlápli vedle.

Když pak jdeme po cestě k cíli, vrcholem koučovacího umu je sjednocení principů a technik. Pak se učitel stává v podstatě nedostižným profíkem, který ví, co dělá, proč to dělá, čeho tím chce dosáhnout, umí své záměry vysvětlit, je na své cestě trpělivý, klidný a sebevědomý a pokorný k těm, které vede – k dětem a k sobě. Mohu-li hovořit sama za sebe, teprve realizovaný koučovací přístup ve škole, k dětem a jejich rodičům, mi dal faktický pocit profesionála. Měla jsem perfektní nástroj (techniky) a díky principům jsem byla v permanentní pohotovosti – vlastní sebereflexe mě posouvala dál, což bylo k velkému užitku vyvíjejícím se dětem. A hlavně mně osobně.

I když ale teď hovořím o koučovacím umu, který spojuje principy a techniky v jedno a o který se snažíme v našich koučovacích výcvicích pro pedagogy, není to jediná možná cesta. Lví službu učitel vůči svým žákům udělá už ve chvíli, kdy změní styl svého uvažování a dosadí do něj koučovací principy. Kdyby každý učitel jednal dle nich, máme zde úplně jiné školství! A to samé platí i pro onu druhou polovinu koučovacího přístupu – pro techniky. Ty řeší výrazným způsobem, jak dojít k vytčenému cíli, jsou skvělým nástrojem pro tuto cestu. Kdybychom je běžně používali při vedení dětí, nezastavíme se v půli cesty. Nebo bychom neměnili obsah cíle. Nebo by nás to nebavilo.

Tím, že jsem si sama na sobě vyzkoušela, že koučování ve školách možné je, a protože jsem byla v pozici řadové učitelky, a nikoli součástí vedení školy, přišlo mi jako ideální, když příležitost k osvojení si koučovacích dovedností získají právě řadoví učitelé. Ti totiž mají přímý vliv na mladé lidi – dokonce na mnoho mladých lidí den co den po dobu 10 měsíců a mnohdy i let. Naopak vedení škol má přímý vliv na zaměstnance – na učitele. Vést je koučovacím způsobem je skvělá cesta a ti ředitelé a zástupci, kteří tak činí již teď, jsou k nezaplacení. Učit pod někým, kdo mi dává svobodu, kdo mi věří, kdo se mě ptá, proč dělám zrovna tohle, co mi to dává a jaké mám výsledky, je prostě úžasné a nabíjející. A motivující – ředitelé díky svému vlastnímu vedení tak získají vděčné kantory. Vedení si váží kantorů a kantoři svého vedení.

Učitelé zas získají po nějakém čase vlastního koučovacího působení samostatně uvažující žáky, jimž není cizí kritické myšlení, schopnost vyjadřovat své názory, argumentovat, soucítit s ostatními, podporovat druhé a ocenit snahu. A právě proto, že se zde jedná o děti, o jejich vývoj, byla naše snaha o realizaci koučovacího výcviku pro řadové pedagogy o to větší. Vždy se tetelím blahem, když máme výcvikové skupiny naplněny, a ještě víc, když jsou na konci účastníci spokojeni a sdělují nám, jak jim koučovací přístup krásně funguje. To je zase to, co získáváme my – spokojené pedagogy s vlastním koučovacím přístupem.

Zdroj: Pro časopis Řízení školy 10/2018 Monika Skokanová, kouč, poradce, lektorka ve společnosti Olchavová.cz


Diskuse - Počet příspěvků: 0