Šikana ve školách a pravomoci veřejného ochránce práv

Snad každý má alespoň rámcovou představu o tom, co to je šikana, v čem spočívá, jak moc je nebezpečná a jak závažné dopady má, zvláště v dětském kolektivu. O to větším překvapením pro některé může být, že navzdory závažným dopadům šikany nenajdeme nikde v právním řádu České republiky její definici.

Šikana je nebezpečný sociálně patologický jev, který vede ke snižování lidské důstojnosti a cti. Šikana ve školách může mít mnoho podob. Jedná se o projevy fyzické, verbální, neverbální a jiné než fyzické. Konkrétními příklady mohou být plivání, tahání za vlasy, bití, vulgární nadávky, manipulativní příkazy, urážlivá gesta, ničení věcí, schovávání učebních pomůcek, ignorance nebo rozšiřování pomluv.

S rozvojem prostředků elektronické komunikace má stále větší význam kyberšikana. Ta spočívá například v uveřejňování ponižujících videí na internetu, zakládání falešných profilů na sociálních sítích nebo zasílání výhrůžných SMS zpráv.¹⁾ Kyberšikana se podle ochránce může ze své podstaty odehrávat i mimo školu, pokud je toto nežádoucí chování prokazatelně orientováno do rámce činnosti školy. Příkladem jsou výhrůžky na sociálních sítích, ve kterých útočník naznačuje, co se může oběti šikany stát ve škole.²⁾

Vzhledem k nedostatečnému ukotvení šikany v právních předpisech vyvstává mnoho otázek, jak k šikaně ve školách přistupovat.

Již samotná prevence školní šikany je velmi důležitou a nenahraditelnou činností školy. Povinnost předcházet vzniku sociálně patologických jevů, mezi které patří i šikana, vyplývá pro školy ze školského zákona.³⁾ Bližší a ucelené informace poskytuje metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT).⁴⁾ Podle něj je jednoznačnou odpovědností školy, aby vytvářela a udržovala bezpečné prostředí. Proto školy mají chránit žáky a jejich zdraví a předcházet vzniku jakýchkoli forem rizikového chování na škole.

MŠMT doporučuje, aby pro prevenci a řešení šikany určilo vedení školy konkrétní odpovědnost řediteli a jeho zástupci, třídním učitelům, dalším pedagogům i ostatním zaměstnancům školy, a to adekvátně jejich roli a možnostem. Opatření by měla být zacílena také na žáky, rodiče a školní poradenská pracoviště. Konkrétní a srozumitelná pravidla chování pokrývající problematiku šikany by škola měla nastavit ve svém školním řádu. Touto cestou může škola vymezit, jaké chování je považováno za ponižující a ohrožující a jaký trest za něj může útočníkovi uložit. MŠMT také navrhuje, aby si škola stanovila jasný a jednoznačný postup pro příjem stížností žáků a jejich zákonných zástupců týkajících se šikany. Každý by měl vědět, kam a jak podnět podat, jak škola podněty vyřizuje a jak postupovat v případě nesouhlasu s vypořádáním. Měla by existovat i možnost anonymního podání.⁵⁾

Pojmout podezření na šikanu škola může z mnoha zdrojů. Typicky na základě podnětu žáka či jeho zákonných zástupců, spolužáka nebo na základě upozornění vlastních pracovníků. Pokud má škola podezření na výskyt šikany, měla by situaci aktivně řešit. Jestliže k šikaně dojde v průběhu vyučování, při činnostech souvisejících se vzděláváním anebo při poskytování školských služeb, má škola podle MŠMT povinnost tuto skutečnost oznámit jak zákonným zástupcům žáka, který je útočníkem, tak zákonným zástupcům žáka, který je obětí. Pokud je šikana důsledkem nepříznivé sociální situace dítěte a jeho rodiny, může do řešení věci vstoupit orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Je třeba upozornit, že závadné jednání útočníka může nabýt takové intenzity, že by mohlo naplnit skutkovou podstatu přestupku podle zákona o některých přestupcích⁶⁾ nebo trestného činu podle trestního zákoníku⁷⁾. V takovém případě by jej měla škola oznámit Policii ČR. Může jít například o trestný čin ublížení na zdraví, poškozování cizí věci nebo omezování osobní svobody.

Pokud škola k podezření na výskyt šikany přistupuje laxně nebo zcela rezignuje na řešení situace, je na místě upozornit na situaci zřizovatele školy nebo podat stížnost České školní inspekci (ČŠI).

Pravomoci ochránce v oblasti šikany jsou omezené. Jeho úkolem je totiž především působení k ochraně osob před jednáním či nečinností úřadů, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státua dobré správy.⁸⁾

Ochránce je tak oprávněn zabývat se šikanou pouze nepřímo, a to při šetření postupu úřadu, kterým je v této oblasti typicky ČŠI. Ochránce může například prověřit postup ČŠI při šetření školní šikany. V jednom z případů, kterými se ochránce v minulosti zabýval, konstatoval, že ČŠI pochybila při prošetřování šikany, protože nevyužila možnosti získat informace od spolužáků oběti šikany.⁹⁾ V jiném případě ochránce kritizoval neefektivní postup ČŠI, který zvolila k prošetření šikany. ČŠI může volit z několika možností postupů. V daném případě zvolila šetření stížnosti¹⁰⁾, přičemž podle ochránce měla zvolit provedení kontroly¹¹⁾, které se v daném případě jevilo jako efektivnější.¹²⁾ Důvodem je skutečnost, že pokud ČŠI při provedení kontroly zjistí nějaké nedostatky, škola má povinnost přijmout opatření k jejich odstranění. Pokud osoba, odpovědná za přijetí opatření k odstranění nedostatků, uložená opatření nepřijme, dopustí se přestupku, za který lze uložit pokutu až do výše 50.000 Kč.

Úkolem ochránce je také přispívat k prosazování práva na rovné zacházení.¹³⁾ Proto se může šikanou zabývat dále také v případech, ve kterých existuje podezření, že mohlo dojít k diskriminaci ve smyslu antidiskriminačního zákona¹⁴⁾. Šikana ve škole může naplnit například definici diskriminace ve formě obtěžování. Obtěžováním se rozumí nežádoucí chování související se zakázaným diskriminačním důvodem, jehož záměrem nebo důsledkem je snížit důstojnost člověka a vytvořit zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující či urážlivé prostředí.¹⁵⁾ Zakázané diskriminační důvody, které přichází do úvahy v oblasti školní šikany, jsou především zdravotní postižení, etnický původ nebo sexuální orientace. Pokud nežádoucí chování nesouvisí s některým ze zakázaných diskriminačních důvodů, není možné jej považovat za diskriminační ve smyslu antidiskriminačního zákona. Řada konfliktů mezi spolužáky navzájem nebo žákem a učitelem, které mají negativní vliv na průběh a podmínky vzdělávání, tedy znaky obtěžování nenaplní. Konkrétním projevem obtěžování ve smyslu antidiskriminačního zákona může být například zesměšňování žáků kvůli jejich zdravotnímu postižení nebo slovní urážky vztahující se k jejich etnickému původu.

Za účelem posouzení diskriminace je potřeba zohlednit jak individuální prožívání následků daného chování konkrétní obětí, tak posoudit toto chování v objektivní perspektivě.¹⁶⁾ Podstatné je, zda lze rozumně předpokládat, že by dané chování za nežádoucí považoval běžný člověk v postavení oběti.¹⁷⁾ Podle závěrů ochránce musí obtěžující chování zároveň dosáhnout určité intenzity. Při posuzování diskriminace bere ochránce v úvahu, zda bylo obtěžování ojedinělým excesem, nebo působilo na oběť dlouhodobě. I na časově kratší obtěžování může být přitom pohlíženo jako na diskriminaci, pokud je zásah velmi intenzivní.¹⁸⁾ Obtěžující chování tak může podle ochránce spočívat ve více skutcích, ale může být i ojedinělým projevem (například hrubě urážlivý výrok).¹⁹⁾ Za další faktor ovlivňující intenzitu chování lze považovat vztah mezi obtěžovaným a člověkem, který se měl obtěžování dopustit. Chování osoby v postavení moci může mít větší dopad na psychiku oběti. Intenzita obtěžování tak může být vyšší, pokud se závadného chování dopouští učitel vůči žákovi, protože vystupuje z mocensky nadřazené pozice a lze u něj předpokládat určitou autoritu.