Jako malý kluk Jindřich Hašek záviděl ostatním dětem úplnou rodinu, sourozence a mnohdy i hmotnou situaci. Dnes na Základní škole Krušnohorská 11 v Karlových Varech vyučuje matematiku, fyziku a finanční gramotnost, své žáky se snaží nadchnout, motivovat i podporovat.
Věnuje se jim vysoko nad rámec svých pedagogických povinností – organizuje zážitkové mimoškolní exkurze, vzdělávací výlety, tábory či víkendové sportovní akce. Žákům, kteří si tyto aktivity nemohouz dovolit, je Jindřich Hašek financuje ze svého. „Mám ve třídě děti, které jsou na tom podobně jako kdysi já. Nemůžu změnit všechno, ale mám tendenci změnit aspoň něco málo. Můžou to být zaplacené obědy, školní pomůcky nebo možnost vyrazit se třídou na výlet. Dotyční to nemusí vědět. Mně stačí, že to má smysl,“ říká. Za své nezištné skutky získal Jindřich Hašek v roce 2017 ocenění #laskavec Nadace Karla Janečka.
Vždy jste se chtěl stát učitelem? Jak jste se „před tabuli“ nakonec dostal?
Profese učitele mě zajímala od dětství. Vzpomínám si, jak jsem si tenkrát pořídil učitelský zápisník, zapisoval jména svých spolužáků, opravoval své úkoly. Dokonce jsem si zavedl třídní knihu. Učitelství mě zkrátka přitahovalo a velmi mě ovlivnil přístup mých učitelů. Například pan učitel Vančata na matematiku – měl menší postavu, ale velké charismaa dokázal zaujmout. Nebo pan učitel Břicháček při hodinách dějepisu nezkoušel, ale pokládal otázky a za správnou odpověď vždy udělil malou jedničku. Na obou bylo vidět nadšení a zápal pro věc, chuť vyučovat a něco nám předat. Na to nikdy nezapomenu. Když jsem potom dostal příležitost zaujmout místo za katedrou, věděl jsem, že chci poznat své žáky nejen po stránce schopností v daném předmětu, ale také mimo školu. A také poznat jejich rodiče, protože pokud je nezapojíte do vzdělávacího systému, brzy narazíte. Nemám na mysli, aby převzali zodpovědnost za výuku, ale aby byli součástí například mimoškolních aktivit. A to se mi zatím daří.
Do výuky zapojujete různé aktivity navíc. Co vás k tomu motivuje?
Prostor pro rozvíjení talentů. Každý máme pro něconadání – někdo zvládá cizí jazyky, někdo nádherně maluje, někdo hraje na hudební nástroj. Přesto po dětech často chceme, aby zvládaly vše a nejlépe na výtečnou. Právě proto považuji za důležité i mimoškolní aktivity. Díky nim žáky poznámi z jiné stránky než jen z pozice „toho za katedrou“. Mnohdy mě pak překvapí, jak právě ti „neposlušní lajdáci“ dokážou v určité situaci pomoci, být spolehliví. A právě díky aktivitám, které společně podnikáme, se někteří dostanou k činnostem, se kterými by jinak nepřišli do kontaktu.
Ocenění za vaši laskavou činnost jste získal před čtyřmi lety. Změnil se od té doby váš přístup k pedagogické profesi?
Kromě toho, že jsem zestárl o pár let, přibral pár kil a naopak ubral vlasů na hlavě, nevnímám žádné velké změny. Často slýchám, že jsou dnes děti horší a učit je je těžší. Neřekl bych. Děti jsou mnohdy stejné, jako jsme kdysi byli my, jen mají více možností a ovlivňuje je více faktorů. Například dnes kritizujeme žáky, že často sedí u počítače. Vzpomínám si ale, když k nám přišly vůbec první počítačové hry. Také jsmeu nich trávili hodiny a hodiny, někdy i celé noci, a to jsme byli už dávno dospělí. Ano, dnešní děti mají více podobných zábav k dispozici. Někdy ale sami máme vinu na jejichpřístupu – jako rodiče na ně máme méně času a jsme radši, když víme, že jsou naše děti v pořádku, i když sedí doma u počítače. Místo toho, abychom je vzali ven. A jak nás berou a budou brát žáci jako učitele, záleží hodně na nás samotných.
Myslíte si, že dnešní generace žáků základních škol dokážou nadstandardnía laskavý přístup ocenit?
Určitě. Důkazem je, když za mnou s odstupem času přijde bývalý žák a poděkuje. Nebo když například řekne, že jsem změnil jeho osobní přístup k danému předmětu, daná oblast vzdělávání ho začala bavit a třeba se i stala jeho životní profesí. Z toho mám radost.
Jak se vám dařilo udržet motivaci a nadšení žáků během koronakrize?
Byly momenty, kdy byli žáci unavení a bylo znát, že by nejraději vypli počítač. Zvlášť první a poslední hodiny byly náročné. V tu chvíli je potřeba reagovat a hodinu usměrnit. Snažili jsme se nicméně zachovat stávající rozvrh hodin a ty pojmout aktivně, aby dětem nezůstala jen hromada práce na doma. Abych udržel pozornost, rozložil jsem své hodiny vždy do několika částí – v první psali krátké pětiminutovky na probrané učivo, v další jsme procvičovali látku nebo probírali látku novou a v závěru bylo shrnutí. Do toho jsem zapojoval například matematické hádanky či rébusy.
Jak podle vás ovlivní uplynulý rok budoucí vývoj vzdělávání v České republice?
Určitý vliv zde jistě bude. Naučili jsme se více využívat techniku – nejen počítače, ale i audio a video. Začali jsme více tvořit podpůrné pomůcky. Přenesli jsme také více zodpovědnosti na děti. Část z nich „využila“ distanční výuku pro svoji zábavu a výuku brala s odstupem. Důsledky se projevily záhy. Mnozí žáci nestihli napravit výpadky a na konci srpna dělali reparáty. Na některé ale naopak domácí prostředí působilo pozitivně, cítili se lépe, byli klidnější a při videohodinách reagovali. Zlepšila se rovněž skupinová činnost, myslím, že mezi sebou žáci více komunikovali. Sice jim chyběl osobní kontakt, ale komunikace probíhala. Osobní přítomnost dětí ve školea kontaktní výuku pochopitelně i nadále považuji za prioritní. Uplynulý rok vzal mně i dětem velkou část přímé výuky i mimoškolních aktivit. Všem nám ale dal nové zkušenosti.