ZUŠ v době covidové aneb jsme na jedné lodi

Jak se toto sjednocení ve starosti o nejohroženější skupiny, ve vzájemné solidaritě, v uznání práce zdravotníků a práci dobrovolníků promítne do života po epidemii, do politiky, ekonomiky, kulturního i občanského života, to ještě není jasné. Již teď je zřejmé, že pospolitost a sjednocení, patrné tak silně na jaře 2020, nějak vyprchává. Bude záležet na každém z nás, zda si budeme více vážit věcí a vztahů, které jsme dosud považovali za samozřejmé, zda budeme na námi zvolených politicích vyžadovat spolupráci místo konfrontace, zda přestane být hlavním kritériem zisk a růst HDP, zda v nás zůstane solidarita k potřebným.

Je tu nebezpečí, že necháme postavené bariéry, které jsme kvůli šíření nemoci postavili – na hranicích i okolo svých domovů. Možná v nás zůstane strach, zda soused je dostatečně zodpovědný, zda i jinde dodržují podobné hygienické návyky, které jsme za své přijali my. Možná si budeme muset připomínat, že jsme na jedné lodi (planetě). Společně má lidstvo větší šanci nalézt řešení. Asi by se dalo nějak relativně bezpečně přežít, pokud bychom zůstali zavřeni ve své kajutě.

Příkladem toho jsou vědci celého světa, kteří intenzivně spolupracovali na léku a vytvoření vakcíny. Jen díky celosvětové spolupráci je očkovací látka k dispozici nebývale brzy. A snad se i v dohledné době dočkáme účinného léku. I v době, kdy byl žákům škol vstup do budov zakázán, výuka pokračovala. Museli jsme se přeorientovat na jiné formy, museli jsme upravit obsah vzdělávání. A především jsme museli výuku přizpůsobit možnostem každého žáka a jeho rodiny.

Asi bude ještě nějaký čas trvat, než se vrátíme k „normálnímu“ provozu, už teď ale patří velké uznání všem učitelům ZUŠ za to, jak zodpovědně se snažili „bezkontaktně“ vzdělávat. Všichni si teď velmi silně uvědomujeme, jak je to někdy těžké vše správně vysvětlit, když se nemůžeme žáka dotknout, abychom upravili držení nástroje, když nemůžeme zkontrolovat správné dýchání, když se nám z reproduktorů ozývá zkreslený zvuk a obraz se čas od času „seká“. A co teprve výuka kolektivních předmětů…

Při individuální výuce se s určitými omezeními snad dala prezenční výuka „překlopit“ do online formy. A možná ještě v případě hudební nauky. Ale co orchestry, sbory? A co nehudební obory? Učitelé nerezignovali, začali vzájemně sdílet nápady a to, co se jim v pedagogické práci osvědčilo (či neosvědčilo). Vznikaly internetové nástěnky, fóra, manuály. K potřebným tématům se konaly videokonference. Všichni věděli, že distanční vzdělávání prezenční výuku nenahradí, ale rodiče chápali, že jde v tu chvíli o maximum možného. Díky tomuto nasazení učitelé získali množství nových zkušeností, a to nejen v práci s IT, ale především pedagogických a sociálních.

Doufám, že většina žáků pojme tuto situaci jako výzvu a pochopí, že úspěch vzdělávání každého člověka závisí především na něm samotném. Tuto moji naději podporují i někteří mí žáci, kteří k online výuce přistoupili tak zodpovědně, že dokonce vykazovali lepší výsledky než při prezenční výuce. Na lidech okolo (učitelích, rodičích) pak je, aby pro studium vytvořili co nejlepší podmínky, ať už vzdělávání probíhá jakoukoli formou. Učitel by měl být především průvodcem vzděláváním – tedy ten, který radí, motivuje, upozorňuje na omyly, jde příkladem. A rodič by měl být oporou pro dítě, skálou, o kterou se může dítě kdykoli opřít, především tehdy, když se nedaří.

Ukázalo se, jak zásadní byly pro řadu lidí sociální dopady. Možná jsme uchránili naše blízké pobývající v nejrůznějších zařízeních pro seniory, ale za cenu jejich izolace od těch, kteří jsou mnohdy tím hlavním smyslem jejich života. Možná proběhla ve školství technologická revoluce a řada škol byla schopná vyučovat online. Nejde jen o to, zda je v rodinách dostatek IT zařízení a zda mají dostatečně rychlé připojení. Jde spíše o to, že distanční vzdělávání vyžaduje poměrně velkou samostatnost na straně dítěte. A také přesvědčení o potřebě vzdělávání.

Pro řadu dětí bylo distanční vzdělávání zajímavým a nečekaným podnětem, dalším problémem, který je třeba vyřešit. Takové děti získaly neocenitelnou zkušenost. Zdá se, že je ale stále hodně takových, které potřebnou samostatností a touhou po poznávání nového nedisponují a bez osobní přítomnosti ve škole se během distančního vzdělávání nenaučily téměř nic. Tyto děti potřebují kolektiv, podnětné prostředí a přímé vedení zkušeného pedagoga. Za takových podmínek se naučí řadu věcí, aniž by se vědomě učily.

Jsem přesvědčen, že základní umělecké vzdělávání významně přispívá ke zvyšování samostatnosti dětí, a tím je disponuje lépe zvládat podobné nečekané zkušenosti. Činí tak především důrazem na domácí přípravu a také na zodpovědný přístup za společný výkon při kolektivní interpretaci, ať už v pěveckém sboru, orchestru, nebo třeba tanečním souboru. Jsem mile překvapen tím, že rodiče i přes všechny organizační problémy, které musejí zvládat při distančním vzdělávání,

Platí to i pro naši školu. Zatím jediný negativní dopad epidemie na počet žáků je patrný v téměř nulovém počtu přihlášených předškoláků. To je také segment, ve kterém je efektivní distanční vzdělávání na ZUŠ téměř nemožné. Všichni jsme s úlevou vítali návrat žáků do škol (nejprve „jeden na jednoho“, poté i ve skupinách do 10), ale možná až v tu chvíli nám došlo, jak důležitá je pro výuku neverbální komunikace. Nejednou jsem se přistihnul, že se v reakci na žákův výkon pod respirátorem spokojeně usmívám nebo nespokojeně šklebím, ale že to žák vlastně nevidí. Že musím svoji roli učitele zahrát jinak. A v tom „jinak“ je možná schovaná příležitost.

Pokusme se z epidemie vyjít poučenější, snad i o něco moudřejší, pokusme se neopakovat stále dokola stejné chyby. Pokusme se přemýšlet o stereotypech, které nám sice do naší práce přinášejí pocit jistoty a bezpečí, ale které nemusejí být efektivní při vzdělávání našich žáků. Ne všechno staré a osvědčené je špatné, ale už jenom to, jestli učíme každého žáka stejně, je na pováženou. Při volbě vzdělávacích forem a postupů i samotného učiva musíme přihlížet nejen k talentu a píli žáka a k jeho osobnosti, ale musíme brát v úvahu i jeho domácí prostředí, podporu rodiny a jeho celkovou vytíženost.

Ukazuje se, že svět počítačů a internetu, před kterým jsme dosud naše „umění“ chránili, nám může pomoci. A možná ho bude vhodné více zapojit do vzdělávání i poté, co pominou omezující opatření a výuka se vrátí do prezenčního „normálu“. Moderní technologie vhodně a účelně použité se mohou stát užitečným nástrojem i pro učitele, kteří se jim zatím úspěšně bránili.

Bude dobré také přemýšlet, jak udržet zvýšenou angažovanost rodičů. Důležitost jejich role při vzdělávání v covidové době výrazně stoupla. Byli jsme přinuceni s rodiči daleko více komunikovat. A ještě mnoho dalších otázek a problémů budeme muset v následujícím období řešit.

Jsem přesvědčen, že v mnoha oblastech může být dáváno základní umělecké vzdělávání ostatním vzdělávacím oblastem za vzor. O svoje prestižní postavení bychom ale mohli přijít, pokud se omezíme na snahu tuto dobu pouze . Udržet (a snad i zvýšit) kvalitu uměleckého vzdělávání se nám může podařit, pokud budeme o své práci přemýšlet v kontextu společnosti a proměn, které v reakci na pandemii COVID-19 jistě nastanou.

V době psaní tohoto článku jsem myslel, že v tuto chvíli opět budeme ve fázi postupného návratu do škol. Bohužel se tak nestalo a možná bude před námi ještě nějaká další a další „vlna“. Jsem ale přesvědčen, že společným úsilím učitelů, žáků i jejich rodičů ji také zvládneme. O to více si budeme vážit a užívat osobního kontaktu při prezenční výuce.