Sebehodnocení žáků, zpětná vazba, formativní hodnocení, partnerský přístup, to všechno jsou napříč školstvím často skloňovaná slova. Tak č asto, že je př i tro še zájmu nelze v edukativním prostředí minout. Jak nám jsou prospěšná v základní m um ěleck é m vzdělávání? A jak é má me mo žnosti ze slov udělat smysluplnou praxi?
(Sebe)hodnocení žáků – cesta k efektivnější práci
Barbora
Prokešová
DiS., ZUŠ Klementa Slavického Kadaň
Možností, jak inovovat přístup k hodnocení, je bezpochyby velká škála. My jsme si v první řadě kladli otázky, co bychom potřebovali nejvíce zlepšit a co bychom si přáli, aby zlepšovali žáci. Z úvah jednoznačně vyšlo, že je třeba se hlouběji zabývat právě přístupem k hodnocení.
Na největším problému u žáků se my, učitelé hry na nástroj, většinou jednoznačně shodneme. Je jím domácí příprava. A protože jsem nechtěla zůstat pouze u úvah, začala zajímavá cesta ke zkvalitňování výuky. Na začátku mě hned nenapadlo, že se tyto dvě oblasti, hodnocení a domácí příprava, časem tak propojí.
Vše pokračovalo přemýšlením o tom, jak v dětech probudit větší vnitřní motivaci. Někteří žáci jsou velmi houževnatí a k nástroji mají vřelý vztah. Ale co ti ostatní? Vize naší školy je jasná – „Vytváříme bezpečný prostor, kde KAŽDÝ může růst“. Dítě, kterému bylo dáno do muzikantského vínku hodně a má přirozenou touhu učit se novým věcem, i to, které takové zaujetí nemá a potřebuje neustálé podněcování. Pro žáky z druhé skupiny je ale často jediným motivátorem slušná známka z postupové zkoušky. Taková
vnější motivace
má ale velmi omezenou platnost. Zpravidla funguje dva měsíce před zkouškou a následně zmizí.Další překážkou, kromě absence vnitřní motivace u některých žáků, je vytíženost dnešních dětí. S ní je spojená horší koncentrace a zároveň velmi nízká samostatnost. Není výjimkou, že šikovné dítě navštěvuje více uměleckých oborů, další zájmové kroužky, a ještě se věnuje sportovním aktivitám. Je logické, že během takto nabitého týdne má problém s domácí přípravou.
Vždyť i pro dospělého člověka je náročné ohlídat si nabitý týdenní plán. Vysocí manažeři se učí time managementu, učitelé absolvují semináře efektivního plánování. Ředitelé škol vynakládají velké úsilí, aby v těchto disciplínách zkvalitňovali osobnostní předpoklady svých zaměstnanců. My „dospěláci“ máme co dělat, abychom v dnešní rychlé době obstáli. A co teprve děti, naši žáci? Můžeme od nich automaticky očekávat, že takový nápor zvládnou bez naší pomoci?
V listopadu 2018 jsme si s dětmi udělali společnou hodinu. Chtěla jsem se od nich dozvědět, co pro ně vlastně klavír znamená a také co je pro ně nejtvrdším oříškem. Zatímco u první otázky vznikla pestrá paleta odpovědí (viz foto níže), na té druhé se všichni shodli. I od žáků jsem dostala jasnou zpětnou vazbu. Největší potíž je domácí příprava. Protože jsem s takovou odpovědí počítala, připravila jsem si pro ně malé dárečky. Notesy, barevné papíry, obrázky, razítka. Takto vznikl náš první klavírní deník, jak si ho děti sami pojmenovaly. Velkou inspirací mi byl článek Mgr. Egli Priftiho, Ph.D., Sebehodnocení žáků ZUŠ (Speciál pro ZUŠ 1/2018).

Jeho jednoduchý diagram co mi šlo – co mi nešlo – co pro to udělám se stal základem pro naši práci. Deník byl zprvu obyčejný přírodní sešit, který si děti mohly dle chuti vyzdobit. Na vnitřních deskách měly jednoduchý rozvrh, u kterého se zamýšlely, jaké dny a kolik času mohou věnovat nástroji.
Nejpodstatnější pro mě bylo, aby si žák začal přesně uvědomovat, kde se v procesu učení právě nachází. Kam už se zvládl posunout a kam chce jít dál. Na konci hodiny dostává příležitost si vše srovnat v hlavě. Zapíše do deníku, co se mu podařilo zlepšit a na čem ještě musí zapracovat. Pro mě jako učitele to je skvělý signál, že porozuměl všemu, co jsem mu chtěla během hodiny předat.
Naopak, pokud žák nedokáže shrnout, na čem bude doma pracovat, dozvídám se, že pravděpodobně neporozuměl tomu, co by měl dělat, nebo si to minimálně nezapamatoval. Mám tak příležitost příště zvolit jiný přístup, zvolnit tempo výuky, použít srozumitelnější jazyk nebo více dbát na žákovu koncentraci a ujišťovat se, že pouze automaticky nekýve hlavou.

Stejné záznamy si žák vede i doma, jen je ještě rozšíří o zamyšlení, co konkrétně udělá další den pro zlepšení. Na začátku další hodiny jsou to opět i pro mě cenné informace. Ne proto, že bych chtěla dítě políčkovat, protože zrovna málo cvičilo. Potřebuji, aby se cítilo bezpečně a bylo v deníku upřímné. Zápisy mi pomůžou udělat si rychlou představu o tom, jak asi bude hodina probíhat. Díky tomu si s žákem můžeme na začátku určit jasný cíl. Například že začneme tím, s čím se během týdne nedokázal vypořádat.
Žák se takto velmi dobře učí sebehodnocení. Pokud dokáže samostatně správně zhodnotit svoji práci, je to pro nás velké vítězství a domácí příprava se evidentně zefektivňuje. Je to ale běh na dlouhou trať. Přístup musí být opravdu individuální. Jedno dítě bude spontánní, mluvné, dokáže vystihnout problém i úspěch. Z druhého budete těžce dolovat každé slovo, používat různé naváděcí otázky a učit ho rozlišovat důležité od nepodstatného. V naší třídě byl první půlrok s deníkem opravdu „rozjížděcí“. Úspěšnost vedení deníků byla velmi kolísavá a všichni jsme si na ně teprve zvykali.

Během tohoto „rozjížděcího“ období jsem přemýšlela, jak zkvalitnit mou i žákovu práci s cílem a jak ještě lépe vyhodnocovat žákův pokrok. Také jsem ho chtěla více vtáhnout do rozhodovacího procesu a ve výuce tak posílit partnerský přístup. O nápadech jsme diskutovali s vedením školy a následně s celým učitelským sborem. S jejich podporou byl do dalšího školního roku deník, už krásně graficky zpracovaný od kolegyně z výtvarného oboru, rozšířen o listy s plánováním a zhodnocováním cílů. Toto rozšíření pro mě bylo důležité ze dvou důvodů. První už jsem zmínila. Chtěla jsem, aby dítě mělo možnost podílet se na plánování svého školního roku a jednotlivých hodin. Jaký cíl se nám plní nejlépe? No přeci ten, který jsme si mohli zvolit sami! A z dosažení takových cílů máme také největší radost. U některých žáků se také může zvýšit pocit zodpovědnosti a důležitosti, protože bezmyšlenkovitě neplní, co jim bylo zadáno, ale chtějí docílit, co si sami vytyčili.
A s tím souvisí druhý důvod. Dítě soutěží samo se sebou. Zároveň se tolik nesrovnává s ostatními a může najednou vidět svůj velký posun. Ten by žák možná neviděl, pokud by se neustále srovnával (nebo byl srovnáván) s někým jiným, „lepším“, než je on. Oba přitom můžou dělat naprosto stejné pokroky, jen z jiné startovací čáry. Žák najednou zažívá pocit úspěchu, cítí uspokojení a chuť do další práce. A v ten moment se nám podařilo posílit vnitřní motivaci! Pro nás učitele je to skvělá pomůcka pro hodnocení na základě individuální vztahové normy. Na konci i během školního roku jasně vidíme, jak žák pracoval na svých cílech a jaký posun z měsíce na měsíc dělal.

Jak pomohlo hodnocení domácí přípravě? Žák se na něm začal aktivně podílet. Hodnocení už pro nás není pouze známka, ale dlouhodobý proces. Je konkrétní, zpětnovazební a motivační. A především je srozumitelné a jasně viditelné. Každý pokrok má žák na očích. Prostor ke zlepšení nebere jako své selhání, ale jako výzvu, další schod, na který může vystoupat. I my, učitelé, před sebou vidíme několik dalších schodů, které nás čeká vyšlápnout. Ať je to vylepšování ZUŠkovských deníků, kvalitnější popisná zpětná vazba, nebo nové inspirativní metody. Je toho spousta, ale na každý takový schod se stejně jako naši žáci už teď těšíme.