Provázet žáky nejen hudbou, ale i životem

Co vás přivedlo k účasti na kurzu Hodnotového vzdělávání? Ze strany vedení školy to byla pouze nabídka, nikoli povinnost. Jaká byla vaše očekávání?

Rozhodla jsem se účastnit kurzu naprosto bez váhání. Při učení jsem na vlně radosti, a proto nasávám všechny možné informace a samozřejmě přijímám nabídky a výzvy, které mi škola poskytuje. Posouvá mě to nejen v profesním životě, ale i v tom osobním. Když já sama „rostu“ a zlepšuji se, můžu být nejen lepší učitelkou, ale i např. mámou. A to je to, co jsem od kurzu také očekávala.

Vzdělávací semináře jakéhokoliv druhu vnímám jako účinnou prevenci proti profesnímu vyhoření. Cítím, že jako pedagog bych měl žákům sdělovat, že vzdělávání není jen životní etapa mezi šestým a dvacátým šestým rokem života, ale že je to proces vyžadující otevřené celoživotní nastavení. Chci-li, aby se moji žáci učili, musím se učit především sám, jelikož děti se učí především pozorováním, nikoliv radami. Ve škole máme v tomto oporu jak myšlenkovou, tak finanční a vedení nám jde v sebevzdělávání příkladem, takže i my učitelé to máme kde odpozorovávat. Seznámil jsem se s materiály hodnotového učení již dříve, takže moje očekávání byla vysoká, seminář je však ještě dalece předčil. Byl to jeden z mála kurzů, který nefungoval na bázi pouhého sdělování informací, ale zprostředkoval nám podnětný a inspirativní zážitek metod práce s dětmi. Díky tomuto zážitku je pak dovedeme lépe vpravit do své vlastní výuky.

Milan Fiedler

V rámci jednotlivých témat kurzu, od osobnostní přes metodickou až po nácvikovou část, se účastníci probírají i svým vlastním hodnotovým žebříčkem a zvědomují hodnoty, na kterých stavějí svůj profesní život. Je něco, co pro vás v tomto kontextu bylo překvapivé, nebo naopak potvrzující?

Měla jsem možnost si v rámci kurzu prakticky vyzkoušet 7 fází HVZ. Překvapilo mě, jak perfektně je tato metoda propracovaná a jak snadno se mi díky ní podařilo seznámit skupinku kolegů s tématem a pracovat s ním (dělali jsme hodně ve skupinách). Nejvíce si asi cením toho, že se vytvoří bezpečné prostředí pro všechny, nikdo nikoho do ničeho nenutí, nehodnotí, vzájemně se naslouchá, dává prostor k utváření vlastního názoru a umožňuje svobodně sdílet nebo taky svobodně mlčet. Je to uplatnitelné jak v individuální, tak ve skupinové výuce. Uvědomila jsem si, jak probíhalo moje vzdělávání, v jakém hodnotovém systému jsem vyrůstala a že by mi někdy tento přístup pomohl rychleji se s některými tématy vyrovnat, ale prostě tu nebyl. Díky kurzu jsem si promítla, jak bouřlivě se v průběhu života proměnil můj žebříček hodnot. Co všechno jsem prožila a opustila, abych mohla dělat, co mě naplňuje. Potvrdila jsem si, že i když člověk někdy riskuje, jít za štěstím a smyslem svého života stojí za to. Proto bych si přála, aby se hodnotové vzdělávání co nejvíce šířilo.

V prvé řadě mě překvapilo, že jsem vůbec neměl pocit, že jde o nějaké konkrétní hodnoty. Deformovaný naším standardním vysokoškolským vzděláváním (které jsem nedokončil), bych si pod názvem hodnotové vzdělávání představil nejprve obsáhlou tabulku s řádnou taxonomií, dlouhým seznamem hodnot, které bych se měl naučit nejlépe nazpaměť, jako když bičem mrská, a následně je žákovi vštěpovat. Pod ním ještě delší seznam autorů, kteří k němu přispěli a ty bych měl znát nejlépe i s datem narození a úmrtí. Místo toho jsme pracovali ve skupinkách na úkolech pro sedmileté děti a objevovali hloubku a univerzálnost nabídnutých témat sami v sobě. Každý se mohl vyjádřit k tématům „Ticho“, „Strach“, „Svoboda“ a přispět do diskuze na základě vlastní zkušenosti. Práce tak byla velmi dynamická, účastníci byli aktivizováni a věk v tomto nehrál žádnou roli. Nad takovým úkolem pro sedmileté bychom bývali nejraději s kolegy debatovali o mnoho déle, než bylo pro práci určeno. Když si k tomu přimyslíte, že celý seminář probíhal online, tak se to zdá neuvěřitelné.

Barbora Soukupová

Vaše škola má jasně definované principy k pojetí uměleckého soutěžení dětí. Než pedagog svého žáka přihlásí do umělecké soutěže, musí si sám položit řadu otázek. Jaký je váš pohled a zkušenost v této věci?

Myslím, že otázky, proč poslat žáka do soutěže, nebo ne, jsou naprosto namístě. Sama jsem v mládí zažila mnoho soutěží, a ne pokaždé s příjemnými pocity. Na prvním místě je dítě, jeho rozhodnutí a pedagog by měl být pouze průvodcem v jeho vzdělávání. Jsem ráda, že učím ve škole, kde se učitel nehodnotí podle počtu trofejí ze soutěží, ale podle naprosto jiných kritérií. Věřím, že vhodnější formou než soutěžení jsou třeba výměnné koncerty nebo mistrovské kurzy, kde není ta bojovná atmosféra.

V principech pojetí soutěží jsem plně v souladu s filozofií naší školy, vlastně jsem ji měl možnost spoluutvářet. Jako učitelé musíme mít stále na paměti, co je cílem naší práce. Ten zde záměrně nebudu definovat, jen nastíním směr mého uvažování. Je nezbytné, abychom nad cílem naší práce přemýšleli, neustále se k němu vraceli a neustále ho vyvíjeli. Šplháme na vysokou borovici, hledáme pevnou větev pro naše nohy. Když ji nalezneme, neměli bychom na ní zůstávat na věky. Nad touto pevnou větví je totiž další, a když na ni vystoupíme, budeme vidět zase o něco dále. Ve škole jde především o člověka – o žáka. A k jeho zdravému vývoji můžeme přispět jedině tak, že ho budeme vnímat celostně jako unikátní osobnost. Zároveň si musíme být vědomi dlouhého časového horizontu, který máme s žákem k dispozici. Všechno se nemusí stát hned teď nebo do příštího pondělí. Míra zájmu žáka v průběhu času vždy kolísá a různě se přelévá a je to tak naprosto v pořádku. Jak jinak by si mohl postupně rovnat své aktivity do vlastního hodnotového systému, a nakonec se rozhodnout, čemu bude v životě věnovat nejvíce času?

Soutěže přispívají k intenzivnější práci na „produktu“ (brilantně zahraná skladba, krásný výkres atd.), tím jsou nenahraditelné a nedají se příliš srovnat ani s běžnými žákovskými koncerty. Pro sebevnímání dítěte však mohou být značným rizikem, že se dítě naučí odvozovat svoji hodnotu od toho, co umí, a ne od toho, kým je. To mám podepřeno i vlastní zkušeností. Od dětství jsem se vrcholově věnoval sjezdovému lyžování a když jsem se pak v sedmnácti letech rozhodl skončit, způsobilo mi to osobnostní otřes na několik let. Mé sebevědomí stálo na fyzické zdatnosti a na tom, že jsem dosahoval nějakých výsledků. Kým jsem byl ale bez lyžování? Léta mi trvalo, než se mi povedlo nalézt oporu nezávislou na mých výkonech.

Aby mělo učitelovo působení souvislý tah, měl by si klást otázku, co je pro něj „produktem“ jeho práce. Je to nádherně zahraná skladba, radost žáka z vlastního posunu, rozvinutá píle, uvolněná tvořivost, láska k umění – sami jistě přijdete na mnoho dalších. Určitě mohou být tyto cíle slučitelné do jedné pedagogické práce a my jako učitelé musíme znát především metody, jak jich dosáhnout. Ještě před tím se ale ptejme žáka, jaký je jeho cíl, co od studia očekává a jakou roli v jeho životě zaujímá hra na nástroj, malba, tanec atd. Soulad těchto skutečností by se dal nazvat „pedagogickým uměním“. Z posledního odstavce k této otázce mi zcela samovolně slovo „soutěž“ vypadlo, tím je vyjádřen můj pohled na ně zcela výstižně.

V závěru kurzu Hodnotové vzdělávání jsou účastníci vyzváni k písemné formulaci konkrétního přínosu pro praxi každého z nich. Jak tento přínos vidíte s odstupem několika týdnů od absolvování kurzu? Co jste si díky kurzu uvědomil/a, nebo dokonce už i zařadil/a do praxe?

Prostředí, kde se cítí žáci bezpečně, je pro mě naprostou prioritou. Provázím studenty nejen hudbou, ale i životem a ráda bych jim poskytla to, co třeba chybělo ve vzdělávacím systému mně – respektování individuality člověka, neškatulkování. V tom by mohly být základní umělecké školy jedinečné, protože utváření hodnot je zde naprosto přirozené. Metodu hodnotového učení se snažím používat v hodinách s jednotlivými žáky, kde pomocí otevřených otázek řešíme nejen technické problémy hry na violoncello, ale i témata z běžného života. Těším se, že v kolektivu hodnotové vzdělávání sestry Cyril Mooney uplatním při víkendových žákovských setkáních violoncellistů naší školy.

Pro mě byla obrovským přínosem struktura hodiny, terminologií kurzu je to Základní plán. Již ho v modifikovaných formách využívám ve své výuce hudební nauky a příležitostně ve výuce souboru. Díky němu se žáci aktivizují, sami se podílejí na směru a obsahu hodiny, nejsou degradováni na pouhé příjemce informací, jak tomu je např. ve frontální výuce. Zcela jsem změnil své přípravy na hodiny. Například ve výuce dějin hudby více využívám žákovské reflexe hudebních ukázek nebo významu zajímavých pojmů, které naleznou v textu o určitém hudebním období. Při přípravě se více soustředím na to, čím může být hodina specifická, co hlubokého může obsahovat – nějaké poslání, zprávu v širším než jen hudebním kontextu. Díky semináři jsem navíc poznal, že i distanční výuka může být zajímavá a podnětná. To pro mě bylo velké povzbuzení a na další distanční hodinu jsem se více těšil.

https://hvcm.cz/kurzy