"Odcházení" v ZUŠ - Stanislav Nemrava

O „odcházení“ z funkce ředitele školy jsme si promluvili s . Ten na ZUŠ Uherské Hradiště působil ve funkci ředitele školy od roku 1992 až do roku 2018. Nyní zde pokračuje v pedagogické práci jako učitel. V literárně-dramatickém oboru učí přednes, v rámci mezioborové spolupráce se zabývá poezií, hudbou i výtvarnými počiny v různých projektech, vytváří divadelní a poetická představení, na kterých se podílí i scénograficky a autorsky. Stanislav Nemrava vystudoval Gymnázium v Uherském Hradišti a Masarykovu univerzitu v Brně (obor český jazyk a výtvarná výchova). Je krajský metodik literárně-dramatického oboru a člen sekce Ústřední umělecké rady ZUŠ. Vede amatérský divadelní soubor Čapek, založil hudebně teatrální skupinu kramářských písní „Rodina Nemravova“ a jako absolvent „školy výtvarného myšlení“ prof. Igora Zhoře aktivně výtvarničí.

Pane kolego, patřil jste mezi dlouho sloužící ředitele ZUŠ v ČR a nedávno jste svou ředitelskou kariéru ukončil. Jak těžké je takové rozhodnutí?

Já jsem odcházel po 26 letech ředitelování v době, kdy jsem poslední roky hlavně běhal kolem rekonstrukce naší budovy, protože bylo třeba utratit pětačtyřicet milionů, a samozřejmě jsem se těšil na její slavnostní otevření s následnou oslavou 80. výročí školy. Těšení mně ale pokazili politici, když vyhlásili plošně konkurzy, protože se jim možná nelíbilo, že jejich předchůdci dosadili někde do čela zejména střeních škol kdysi své straníky a potřebovali tam mít jiné straníky nebo se jen snažili naplnit zákon. Pořád jsem měl v hlavě: co ještě musím udělat a jak bych něco dělal jinak a všelijaké ty stresy a do toho Havlovo odcházení, až mně jednou moje zástupkyně řekla „šak sis už užil toho ředitelování dosť, nech to mladším“. A bylo to. Ale je tu ještě jeden veledůležitý moment, když už nejste ředitelem. Nastane nějaký problém a vy hned myslíte na to, jak to vyřešit. A potom se dostaví ten okamžik, když si uvědomíte (a třeba i škodolibě), že už to řešit nemusíte! To je úleva.

Ředitel Stanislav Nemrava na začátku výkonu funkce ředitele školy…

V čem je podle vás „odcházení“ složité a je třeba se na něj připravit?

Samotné odcházení složité není, to jde samo. Čas nezastavíš. Jednoho dne přijde nový ředitel s nějakými dokumenty, vy to podepíšete a je z vás oblíbený nebo trpěný řadový kolega, případně nezaměstnaný učitel na pracáku obesílající své bývalé kolegy s žádostí o umístění. Štve vás to, pokud už nejste v seniorském věku se slevou na vlak. Já jsem to měl jednoduché. Řekl jsem svému nástupci: „Máš právo a povinnost rozhodovat a jak rozhodneš, tak bude“. Ty jsi ředitel. On si mě ale nechal ještě rok coby zástupce a teď ještě pořád učím s nadpolovičním úvazkem, protože mě baví hrabat se s žáky v poezii a divadle a jezdit s nimi po různých přehlídkách. Připravit by se ale ředitel na odchod měl. Kdysi se chlubil jeden takový, co vyhrál konkurz, že to svému předchůdci nechal „vyžrat“, protože se mu podařilo najít nějaké nesrovnalosti v inventuře a zažaloval ho za zpronevěru. Takže před koncem své funkce je potřeba dát věci do pořádku a to, co ve škole chybí, při nejbližší inventuře vyřadit pro nepoužitelnost. Jiný bývalý kolega po odchodu souhlasil, že bude učit na dohodu, a to neměl dělat. Pokud ještě cítil, že má škole co dát a rozumí si se svými žáky, měl trvat na smlouvě. Teď pracuje v reklamě.

Která období pokládáte ve své kariéře za ty nejdůležitější předěly?

Kariéra je zajímavé slovo. Pokud se chápe jako boj o získání prestiže, mě to nějak minulo. Já jsem tu funkci chápal jako službu škole, kde můžu dělat to, co mě baví, a pokud odněkud přišla pochvala, tak to bylo něco navíc. Do ZUŠ jsem přišel přes konkurz z jiného školského zařízení. Takže to mé setkání s realitou ZUŠ byl předěl všech předělů. Nová pravidla, jiný systém, vztahy mezi pedagogy. Než jsem přišel na to, jak se vyvarovat chyb, utekl nějaký čas. Jeden okamžik, který souvisí s kapacitou školy, mně na mysl vytanul. Když jsem v roce 1992 nastupoval, měla škola něco přes 1 200 žáků a jednu pobočku. Při změně zřizovatele v roce 2000 se mě zeptali, jakou chci cílovou kapacitu. Tehdy jsem suverénně nahlásil číslo 1 700. A dostal jsem ho. Pak byla stopka. Po nějakém čase se na mě obrátili starostové okolních obcí, že by chtěli mít v obcích také ZUŠ. I napsal jsem v červnu žádost na MŠMT o navýšení kapacity. Tehdy se říkalo, že ministr ráno rozhodne, v poledne mu zavolá nějaký starosta a odpoledne je to jinak. Takže v poho. Jenže přišla změna a od nové zásadové ministryně jsem dostal 29. 8. zamítavé stanovisko, protože je přece ta stopka. Sdělil jsem to starostům a ejhle, 1. září přišel další dopis, takže škola má dnes 1 900 žáků v Uh. Hradišti a osmi pobočkách. No a ten předěl: do té doby jsem si myslel, že co je vrchností stanoveno, to platí. Někdy to neplatí.

Byl jste jedním ze „světlonošů“, kteří aktivně spolupracovali při reformě základního uměleckého vzdělávání a tvorbě RVP ZUV. Co si z této zkušenosti odnášíte? Jak na to vzpomínáte?

To byla zajímavá doba, kdy jsem byl účastníkem party čtyřicítky ředitelů ZUŠ z celé republiky, kteří se měsíčně scházeli na různých chatách, aby se vyladil rámcový vzdělávací program. A jak se mně potom podařilo uskutečnit projekt za 4 miliony na proškolení všech učitelů ZUŠ v našem kraji, aby uměli sami do ŠVP napsat, jak chtějí učit, a čtrnáctkrát jsem jezdil měsíčně na chatu do Beskyd vždycky s jinou nástrojovou a oborovou skupinou a potkal jsem se tam se spoustou zajímavých kolegů. A jak jsem zároveň v té době dostal peníze na přeshraniční projekt našeho LDO se slovenskou školou a naše ekonomka padala i o víkendech únavou z toho, co jsem to na ni vymyslel. A jak jsem se jako školitel dramaťáku v Moravskoslezském kraji podíval v rámci jejich projektu do Finska na jiné školství a jak … to by byl asi dlouhý článek. Ale bylo v té době zajímavé sledovat některé kolegy v kraji s jejich nedůvěrou, že si sami do té hrubé stavby RVP budou muset vymýšlet své pokojíčky – to, jak vlastně budou učit. Už nějaká doba uplynula, slyšel jsem, že se bude RVP revidovat. Já bych tedy navrhoval přejmenovat literárně-dramatický obor na literárně-divadelní. Tehdy mě to nenapadlo.

Dlouholeté zkušenosti přinášejí spoustu poznatků i z oblasti vedení lidí, managementu a řízení organizací. Máte nějaké „desatero“, které se vám osvědčilo jako funkční, efektivní a užitečné a mohl byste ho doporučit?

Do školy jsem vstupoval se sdělením kolektivu, že já i celý ten aparát (ve dvaadevadesátém jsme si ještě neříkali manažeři) jsme tady pro učitele, aby měli dobré zázemí pro svoji práci. Někdy jsem si říkal, jestli nejsem moc měkký, že je furt do něčeho netlačím. Až na velmi malé výjimky se mně vyplatila důvěra v zodpovědnou a tvůrčí kantorskou a uměleckou práci učitelů. Neměl jsem žádné desatero, spíš to jednero. Ale ještě mě něco napadlo. Se svým nástupcem jsem nedávno mluvil o jednom mladším učiteli, který mně nikdy za ty roky při setkávání neřekl to „ahoj“ jako první. Nestalo se však, že bych kvůli nějakým osobním vztahům vyrobil jiné měřítko na jakéhokoli učitele například při odměnách. Zásadní byly jeho pedagogické výsledky, vztah s žáky, rodiči, prostě to, co odevzdával škole. A už je to dvojmo.

Co vám mnoholetá práce ve funkci ředitele umělecké školy přinesla v osobním životě? V čem jste dnes jiný člověk, než jaký jste byl, když jste do funkce nastupoval?

Co mně přinesla funkce ředitele, nedokážu posoudit. Co mně přinesl život v základní umělecké škole, vím naprosto přesně. Vystudoval jsem učitelství češtiny a výtvarky a poznal jsem rozdíl kantorského povolání na ZUŠ a jiných školách. K nám do ZUŠ totiž přijdou děti, které mají určitou inteligenci, a není to povinnost k nám chodit. Vzhledem k individuálnímu přístupu jsme pro ně někdy dalším členem rodiny. Pro nás to není jen práce nadrilovat někoho nějakými znalostmi, my bezděčně modelujeme lidskou osobnost a nemusíme se při tom trápit jeho neochotou, arogancí a neúctou ke svému školnímu předmětu. Nevím, jestli si nějací kolegové, kteří přišli do ZUŠ učit hned po konzervatoři či jiné škole, uvědomují, jaké štěstí je potkalo, že mohou pracovat v zajímavém tvůrčím a pedagogicky pozitivním prostředí. Naším bonusem jsou i prázdniny – já je využívám k šroubování výtvarných objektů, které občas vystavím, manželka samozřejmě vyrábí ručně malované obrazy olejem. Můj osobní život je i teď z velké části ještě pořád škola. Oba učíme to samé a literaturu s divadlem jsme u nás domestikovali dostatečně. Respektive vzhledem k tomu, že máme polovinu naší knihovny ve škole, jsme doma i tam. To, jestli jsem se za těch 26 let nějak změnil, netuším. Vždycky jsem se dokázal pro něco sveřepě nadchnout, a to mě ještě dnes nepřešlo. Dělal jsem také samozřejmě chyby, ale přišel jsem na to, že důležité je dokázat svá trápení z hlavy vytěsnit. Byli a jsou samozřejmě i jinak šťastní ředitelé, kteří o sobě nepochybují a nemají co vytěsňovat. Ti to mají jednodušší.

Funkční období ředitele školy je dnes legislativně nastaveno jako šestileté. Pokládáte toto období za dostatečné pro strategické plánování, nastavování vize školy a „lídrovství“ v pedagogickém procesu?

Ne, nepokládám. Čas hrozně rychle běží, volby jsou každou chvíli. Nový ředitel, jakmile rozjede nějakou koncepci, má začít uvažovat o balení kufrů a pedagogický sbor, který naskočí do jeho vlaku, by měl přepřahat… Spoléhat se na osvícenou politickou garnituru zřizovatele je někde riskantní.

Jak silný je podle vás obecně „otisk“ ředitele školy? V čem je jeho role nezastupitelná?

U nás byl kdysi za socialismu ředitel, který měl vinohrad. Kolegové mu ho jezdili někdy ráno okopávat… Na otisk onoho bodrého a srdečného ředitele vzpomínali ti, kdo ho zažili, dlouho, víno měl dobré. V zuškách jsou většinou ředitelé muzikanti. My máme to štěstí, že nový ředitel (houslový virtuos a výborný pedagog) nám do LDO nemluví. Bude mít dobrý otisk. Vidíte, záleží na tom, kdo bude o tom otisku referovat. Jestli učitelé, zřizovatel, starosta, rodiče nebo žáci. Samotnému bývalému řediteli se ale o nějakém svém otisku, pokud to není sebestředný ješita, nehovoří nejlépe.

Kdybyste měl vybrat tři věci, které vás ve vaší škole, za celou dobu vašeho působení nejvíce překvapily (mile a nemile), které by to byly?

Když to dnes (vlastně poprvé) rekapituluji, tak mně v hlavě zůstaly hlavně pozitivní okamžiky, kdy se za mě ve složitých personálních otázkách postavil téměř celý pedagogický sbor nebo když mě muzikanti pozvali do svého pěveckého sboru, abych s nimi já, co neumí noty, zpíval, nebo když jsem poslouchal milá slova od kolegů z republiky po celostátních kolech přehlídky literárně-dramatického oboru, kterou jsem pořádal několikrát v Uh. Hradišti. Velmi nemilé události byly určitě ty v souvislosti s § 52 odstavec g) zákoníku práce č. 262/2006 Sb.

… a Stanislav Nemrava dnes

Jaké zásady či principy byste doporučil ředitelům základních uměleckých škol, kteří teprve ve svých funkcích začínají?

Ono to záleží dost na tom, z jakého postu se učitel dostane do té práce řídícího pracovníka. Jestli je to zástupce, který jde pokračovat v práci úspěšného odcházejícího ředitele a ví, co škola potřebuje, jestli je to učitel, který reprezentuje část pedagogického sboru, která je nespokojená s dosavadním stavem věcí, jestli je to člověk zvenku, který přesvědčí konkurzní komisi o svých kvalitách a schopnostech vést uměleckou školu. Líbí se mně termín „delegovat“ – nenechat všechnu práci na svých bedrech, podělit se o nepříjemné i radostné povinnosti a sám samozřejmě rozhodovat. No a důležitá je komunikace, nejvíc ta školní vnitřní. Není totiž nad zmateného učitele, který se chodí pořád na něco ptát, protože jsme nedali jasné pokyny a informace. Vrátím se ale ještě k předchozí otázce o překvapeních. Ono to souvisí s těmi zásadami a principy. Je totiž také třeba myslet na své duševní a tělesné zdraví, abychom nebyli něčím nemile překvapeni. No a pokud byste se zeptali na to moje, tak děkuji za optání, ujde to.