Keyboard - kam s ním?

Vydáno:

Plnohodnotný, stále se vyvíjející a kreativitu žáků rozvíjející hudební nástroj, nebo podivná přítěž skutečně kvalitního uměleckého vzdělávání?

Keyboard - kam s ním?
Igor
Vašut,
učitel ZUŠ Eduarda Marhuly, Ostrava - Mariánské Hory
Jistě jste se už ve své hudební nebo jiné umělecké praxi někdy setkali s hudebním nástrojem, který tím, že má bílé a černé klávesy, vzdáleně připomíná své starší příbuzné (klavír, cembalo, varhany apod.). Jedná se ale o keyboard a srovnávat ho s akustickými hudebními nástroji je stejné, jako srovnávat jablka se švestkami, ačkoli jde v obojím případě o ovoce.
V čem tedy tkví rozdíl mezi tímto elektronickým nástrojem a jeho akustickými bratříčky? Předně hráč na tento nástroj netvoří zvuk na mechanicko-akustické bázi, tedy nerozezvučuje kladívky nebo trny skutečné struny a ozvučnici nástroje, nevhání vzduch do měchů a píšťal ani netahá se smyčcem po strunách. Princip tvorby zvuku u keyboardu je koncipován na bázi stiskání kláves podobně jako u klavíru, ale přehrávány jsou skutečně pouze samply - elektronické vzorky akustických hudebních nástrojů. Prakticky je to podobné, jako kdybyste spouštěli magnetofonové pásky, na kterých je zaznamenán zvuk libovolného hudebního nástroje s patřičnou tónovou výškou.
Je tedy patrné, že na keyboard nelze hrát plnohodnotně a věrohodně jako na akustické nástroje (s výjimkou digitálních klavírů nebo synthesizerů) a snahou výrobců ani není tento cíl. Předností keyboardu není jen jeho skladnost, snadný transport, ale především jeho multifunkčnost. Kromě už zmiňovaných vzorků akustických, ale i starších elektronických nástrojů, kterých může průměrný keyboard obsahovat i několik stovek, je součástí nástroje i doprovodná sekce. Ta za použití rytmicko-harmonického doprovodu v různých stylech taneční, jazzové, popové a rockové hudby umožňuje jednomu hráči realizovat levou rukou doprovodnou hru celého menšího či většího hudebního tělesa (podobný princip hry jako u akordeonu, ale technicky posunutý a hudebně rozvinutý).
Na hráče používajícího ke svému hudebnímu vyjádření keyboard jsou kladeny nároky spíše v podobě pochopení některých zákonitostí tvorby zvuku a způsobu hry klasických akustických nástrojů než jejich 100% zvládnutí, což jaksi u tohoto nástroje ani není možné, jak už jsem se zmiňoval.
Každý akustický hudební nástroj má jisté zákonitosti tvorby tónu, se kterými musí hráč na keyboard také počítat, v opačném případě bude jeho hra nevěrohodná a mnohdy až na hranici kýče. Rozšířené interpretační chyby jsou například ve využívání sustain pedálu při hře na jiný zvuk než na zvuk piana, při hře na zvuk akustické i elektrické kytary více než 6 prsty najednou nebo při hře na zvuk simulující některý z dechových nástrojů při frázování. Stejná problematika se logicky vyskytuje i u simulace hry na smyčcové nástroje (omezená délka smyčce, typ smyku atd.).
Zvukové a technické možnosti keyboardu dávají do rukou žákům mocný prostředek, jak překračovat hranice možností akustických nástrojů, vrstvit zvuky nástrojů přes sebe, rozdělit klávesnici na několik sekcí s různými zvuky, využívat automatickou harmonizaci hry melodického nástroje, používat dozvukovou jednotku, případně využívat sequncer nástroje (hudební zápisník) a nahrávat jak jednotlivé stopy-hlasy do realizované kompozice, tak si dělat záznamy vlastních hudebních nápadů. U kvalitnějších nástrojů je dokonce možné editovat/upravovat firemně nastavené zvuky, a kreativně tak rozvíjet svoji hru, ale je vždy nutné pečlivě zvážit, co je ještě umělecky a posluchačsky akceptovatelné.
Jednou z komplikací, na kterou mohou žáci v základním uměleckém vzdělávání narazit při zvolení si studia hry na keyboard, je jeho cena. Jinak se bude studovat žákovi, kterému rodiče zakoupí nový moderní nástroj v ceně řádově desítek tisíc korun a jinak žákovi na nástroj zakoupený v bazaru za několik stovek. Rozdílně pak bude vypadat nejen domácí příprava, ale i výuka a studijní výsledky. Další problém je postavení keyboardu ve struktuře vzdělávací nabídky na škole. Keyboard by se měl nadále samostatně vyvíjet a hledat vlastní autentickou polohu umístění ve spektru ostatních hudebních nástrojů. Není vhodné ho direktivně a definitivně zařazovat do určité skupiny nástrojů (momentálně například klávesové) a nastavovat pravidla jeho výuky a uměleckých výstupů podle standardního zvuku č. 1 (akustické piano) ve zvukové bance všech známých výrobců (stejně podivně by vypadalo zařazení keyboardu do skupiny bicích nástrojů, které jsou rovněž ve výbavě, nebo nástrojů smyčcových či dechových). Nedovolme tedy keyboard zařazovat do skupin takových hudebních nástrojů, jejichž předepsané výstupy nebude možno plnit, a keyboard se tak stane pro odbornou výuku mrtvým a nepoužitelným přístrojem.
Cílem mého zamyšlení nad keyboardem není jeho upřednostnění nebo upozadění mezi ostatními hudebními nástroji. Jde mi pouze o jeho přijetí se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi a o vyprovokování možné diskuze, která by uvažování o tomto fenoménu posunula u odborné veřejnosti trochu dál.