Co je a co není pravda?

Sókratés v antickém Řecku byl přinucen vypít bolehlav, protože svými otázkami zpochybňujícími mínění svých spoluobčanů nebo jejich pravdy kazil tehdejší mládež. Justiční vražda Ježíše Krista, kterého se ptal Pilát, co je pravda, vlastně mu říkal pravda je pojem relativní, ty máš svou a já zase svou, byla jakýmsi vítězstvím silných, nad zdánlivě slaboučkou, bezbrannou, láskyplnou a milosrdnou pravdou s otevřeným srdcem pro každého člověka, snad i pro celý svět se svou hmotnou i živou přírodou.

Babiš, Hamáček, Zeman, Rusko, Vrbětice, pravdy, lži, to určuje dnešní politický život v Čechách a zřejmě i zasahuje do naší společnosti, na kterou více a více doléhá entropie. Ale máme také jaro, rozkvetlé květy stromů a pravdu, pravdu života. Tu my lidé musíme hledat, protože jsme svobodné bytosti.

My, kteří se pohybujeme v uměleckém světě jako pedagogové, máme, mimo jiné, za úkol vést své žáky k rozpoznání hodnoty a kýče. Snažíme se jim odhalit principy krásy a pravdy v umění a tím i v životě. Nalézt hodnoty a rozpoznat je ve spleti nejrůznějších trendů. Lze například tvořit hodnotnou hudbu, aniž bych cokoli o ní věděl? Lze ji tvořit prostřednictvím předdefinovaných paternů a vše posuzovat pouze způsobem líbí – nelíbí, bez porozumění, bez vzdělání a bez širšího kontextu? A hlavně rychle a bez námahy? Jde o to získat co nejvíce lajků, protože to přece nese peníze?

Existuje vůbec pravda? Neexistuje pouze absolutní svoboda jedince, který rozhodne, co pravda je? A kolik je vlastně pravd? Je to asi ta nejtěžší otázka ihned po otázce smrti. Vždyť kolik lidí trpělo a bylo zabito ve jménu pravdy, ve jménu Boha, ideologie, a hlavně egoistického pojetí pravdy. Není tedy lépe na pravdu zapomenout? Formování mladého člověka na ZUŠ je naším úkolem, ale je to především cesta. Neustálé hledání, kladení otázek po smyslu života, umění, výchovy. Cesta, která vnímá krásu života na této nádherné planetě uprostřed nekonečného vesmíru. Svým způsobem zázraku, kdy z neživé přírody vznikl tvor, který dokáže vnímat krásu a odhalovat pravdu.

Pravdu a krásu ale nelze vlastnit, nikdy nebude někomu patřit. Nikdy nebudeme majitelé, ale pouze ti, kteří ji mohou nalézat nebo spoluvytvářet. A to pouze společně s ostatními lidmi, v rámci dialogu, otevřenosti, s patřičnou mírou vzdělání, a především lidskosti a s ochotou vždy korigovat své vlastní postoje.

Proto raději budu, i jako pouhý učitel na ZUŠ, otevřený pro hledání krásy a pravdy než uzavřený a hotový s pravdou, která se ve společenství s mocnými stává lží. Jako třeba… A protože život je cesta, krása a pravda a stagnace bez otázek a hledání je smrt, s nadějí před sebou vyhlížím parlamentní volby.