Středoškolská "turistika"

Vydáno:

Co je „středoškolská turistika“? Absolvování několika dnů otevřených dveří v jeden den? Nová a moderní zábava středoškoláků? Ano, je to nová, moderní, snad i akční, ale nevím, zda úplně zábavná, aktivita některých dnešních středoškoláků. V poradenské praxi čím dál častěji vidíme, že student hledá opakovaně jinou střední školu. Důvody a situace jsou různé.

Středoškolská „turistika“
Mgr.
Petra
Horynová
 
psycholožka, Pedagogicko-psychologická poradna pro Prahu 3 a 9
ZKUSÍME GYMNÁZIUM
Rodiče mající dítě na 1. stupni ZŠ vědí, jaká je situace na 2. stupni ZŠ. „Tahouni“ odejdou na gymnázium a úroveň vzdělávání, vztahů ve třídě atd. jde rázem dolů. Jejich dítě se proto také hlásí na osmileté gymnázium.
„Ber to jen jako pokus,“
říkají mu rodiče. Pokud to nevyjde, dítě absolvuje další dva roky na ZŠ. Rodiče se utvrdí, že „teď to musíme zkusit a více dítě připravit“, a zkouší šestileté gymnázium. Není výjimkou, že nejde o premianty třídy, ale děti průměrné, s několika trojkami na vysvědčení.
Poslední dobou se objevují různé taktiky rodičů, aby se jejich dítě na víceleté gymnázium dostalo. Dítě absolvuje několik typů přípravných kurzů na gymnáziích, u soukromých firem, „zkoušky nanečisto“ firmy Scio a dva týdny před přijímacími zkouškami ho nechají rodiče raději doma, vezmou si dovolenou a společně procvičují učivo a připravují se na „přijímačky“.
I tak se může stát, že se dítě umístí tzv. pod čarou. Možná si oddychne, ale ze školy zavolají, že se seznam posunul, protože některé děti se dostaly na dvě gymnázia. A je vyhráno, oddychnou si tentokrát rodiče. Pokud dítě není z přijetí na gymnázium zrovna nadšené, uzavřou s ním rodiče dohodu:
„Tak to zkus, třeba to půjde, uvidíš.“
Když se objeví první neúspěchy, začnou rodiče tlačit na výkon dítěte:
„Uč se!“
Ale jak na to?
Z gymnázií nám často do poradny volají s prosbou:
„Máme tady některé děti a nevíme, co s nimi.“
Problémy s prospěchem
(intelektově průměrné děti, děti s nedostatečnými mimointelektovými schopnostmi - píle, vůle, motivace),
problémy s chováním
(ADHD, agresivita), specifické poruchy učení, poruchy autistického spektra, ale také nadměrná úzkostnost, velké problémy s adaptací, psychická labilita a další. V úvahu je třeba brát také to, že i když jde o nadprůměrně inteligentní dítě, nemusí být na tolik změn zralé ( jiná škola, dojíždění, noví spolužáci, noví učitelé, jiný styl práce).
Co s dítětem, které mělo na ZŠ vyznamenání, a teď propadá?
Myslí někdo na jeho psychiku? Kam se podělo Masarykovo (a nyní Šturmovo)
Měj úctu k duši dítěte?
Ne že by některé z těchto dětí na gymnázium nepatřilo, ale nechat ho „dozrát“ na ZŠ a zkusit až čtyřleté gymnázium by bylo pro něj zřejmě lepší. Spousta z nich potom prospívá velmi dobře. Víceletá gymnázia zatím tuto problematiku nikdy řešit nemusela, protože na gymnázia se dostávaly děti, které tam opravdu patřily. Mluví se o 20 až 30 % pražských dětí na víceletých gymnáziích! Jsou to stále výběrové školy pro vysoce nadané děti? Nekřiví se nám nějak Gaussova křivka? Učitelé těchto škol se ptají:
„Jak máme snižovat nároky?“
Rodiče se ptají:
„Co teď? Vrátit se na ZŠ? Tohle dítěti udělat?“
Snažit se „to vydržet“ i za cenu studia šestiletého gymnázia třeba po dlouhých osm let? Nikdo nepočítal s tím, že dítě získá ke škole odpor:
„Něco po mně chtějí, nevím co, připadám si trapně.“
V poradně řešíme záškoláctví, sebepoškozování, psychické zhroucení, péči psychiatra.
Dítě nakonec buď přechází na jinou ZŠ, než byla ta původní, nebo se hlásí po dvou letech šestiletého gymnázia na jinou střední školu. Bohužel už se zkušeností velkého neúspěchu, kterou by ve svém věku mít nemuselo. Současně dostává informaci „když to nejde, půjdu jinam“. Tato zkušenost však může být příčinou toho, že dítě posléze přechází na další a další střední školy.
STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY
Na středních odborných školách bývá situace podobná a důvody se stále opakují.
Nevhodné rozložení rozumových schopností
až podprůměrný intelekt,
nedostatek motivace, lenost
(mladými moderně nazývaná prokrastinace). Středních odborných škol je tolik, že není problém vybrat si školu i se čtyřkami na vysvědčení a s „nestudijním přístupem“. Berou přece bez přijímaček a všechny. I ty žáky, kteří by dříve skončili na SOU. Rodiče tlačí:
„Udělej si maturitu!“
Zde se často objevuje jako důsledek nevhodně zvolené školy záškoláctví. Studenti se také snaží omluvit svůj neúspěch různými „berličkami“. Mezi nimi je moderní „mít na vše papír“. Mluví o ADHD, chtějí „to mít písemně“, přitom jim chybí základní návyky společenského chování.
Specifické poruchy učení jsou v jednotlivých třídách „nakažlivé“.
„Spolužák má papír a nemusí psát diktát. Chci taky úlevu. Taky dělám chyby v pravopisu.“
Učit se nechtějí, nebudou:
„Ostatní se přece taky neučí!“
Po pár ročnících a několika reparátech hledá student jinou školu, „hlavně jednodušší“.
Zkouší školu se stejným či úplně jiným oborem, s různým úspěchem projde přestupovými zkouškami, příp. nastupuje opět do 1. ročníku. Se stejným přístupem však nemá mnoho šancí uspět. Začíná mluvit o prokrastinaci, protože je to moderní. Přestupuje na učební obor s maturitou. A stále je dost takových, kteří jsou i zde neúspěšní a zkoušejí pak ještě soukromou střední školu. Rodiče nadále opakují: „Hlavně si udělej tu maturitu.“Když se však ptám studentů na jejich motivaci, co chtějí po maturitě dělat, poslední dobou až nebezpečně často slyším:
„Nic. Chci být doma. A doma nebudu dělat nic.“ -„Hlavně ne do kanceláře.“ „Hlavně ne práce v tom oboru, co studuji.“ - „Zkusím soukromou VŠ, naši budou rádi a nebudu muset ještě pracovat.“
Problematické bývá i začlenění se do kolektivu, kdy student věkově spadá jinam než většina ostatních studentů prvního ročníku. Dle mých zkušeností je v současnosti v každém prvním ročníku střední školy okolo 10 až 15 % plnoletých studentů.
PŘÍKLADY Z PRAXE
Lukáš se chystal na osmileté gymnázium. Nebylo to ledajaké gymnázium. Bylo to „tátovo“ gymnázium. Chodil na něj a vždy o této škole s nadšením a chloubou mluvil. Pro Lukáše bylo tak nějak samozřejmostí, že když už tam chodí jeho o 4 roky starší sestra, měl by i on. Vůbec o tom nepochyboval. Táta měl totiž vždycky pravdu, dobré nápady. Vedl celou rodinu, postavil sám obrovský dům, dařilo se mu v podnikání. Vždycky věděl, co má dělat. Jenže táta vážně onemocněl a v den přijímaček zemřel. Rodina byla v rozkladu. Nevěděli, jak se starat o dům, co dál. Lukáš byl velmi citlivý, úzkostný. A táta mu moc chyběl.
Lukáš na gymnázium nastoupil. Na ZŠ byl premiantem třídy, měl samé jedničky. Teď se však něco zadrhlo a nešlo to. Začal mít čtyřky, pětky. Nikdo mu neřekl, že se bude muset učit! Nikdy se neučil, nevěděl, jak na to. Ale nebylo to „pouze“ klasické selhání. On taky „zklamal tátu“. To ho trápilo ještě víc. Táta už nežil, ale přesto rodinu i nadále jaksi řídil. Navíc teď byl Lukáš v rodině jediný mužský. Cítil, že se od něj čeká něco víc než od „normálního“ dvanáctiletého kluka.
Při vyšetření se ukázalo, že má průměrné rozumové schopnosti. Určitě by mu pomohlo dozrát a zkusit až čtyřleté gymnázium. Ale co teď? Byl velmi úzkostný. Za každou známkou nebyl jen běžný školní neúspěch. Bylo tam vždy
„zklamal jsem tátu“
. A
„co by tomu táta řekl“?
Krátce po pololetí (se třemi pětkami) matka zjistila, že se Lukáš sebepoškozuje. Řeže se nožíkem do stehen. Bylo to volání o pomoc. Jeho psychický stav byl vážný. Naštěstí se brzy podařilo najít psychiatra a klinickou psycholožku (což je v Praze snadnější než v menších městech). Rodina začala chodit na rodinnou terapii. Lukáš přešel na základní školu, jinou, než chodil původně. Když se ho ptali, proč se vrací z gymnázia, byl naučen říkat, že „ze zdravotních důvodů“. Nemohli jsme dopustit, aby se jeho úzkosti posilovaly. Po ZŠ se dostal na střední průmyslovou školu, kde však nezapadl. Studium mu sice šlo, ale nerozuměl si se spolužáky a hlavně měl stále pocit selhání, že „zklamal tátu“. Proto nakonec maturoval na jiné škole.
V takových případech si často říkám, zda stojí za to vystavovat předčasně dvanáctileté děti takové zátěži. Pokud jsou velmi citlivé a těžce si zvykají na změny, je určitě dobré, aby se rodiče poradili o víceletém gymnáziu s odborníkem. Můžou navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, nejlépe spádovou, která zná úroveň jejich základní školy. Určitě je nutné připravit dítě na to, co může na gymnáziu očekávat, jak se bude učivo lišit od učiva základní školy, že bude mít asi méně volného času a zpočátku může mít horší prospěch atp.
Zažila jsem i situaci, kdy rodiče tato fakta před dítětem záměrně zatajili, aby dítě neprotestovalo, protože pro ně bylo studium na víceletém gymnáziu otázkou prestiže ve společnosti. Pokud je dítě velmi citlivé, těžce si zvyká na změny, je třeba zvážit, zda rozhodnutí o víceletém gymnáziu neodsunout. Dětem nic neuteče, ale pokud zažijí v tak brzkém věku tuto nepříjemnou situaci, bude pro ně taková zkušenost pravděpodobně nezapomenutelná.
Chválím si spolupráci s řediteli některých škol, kteří doporučí nerozhodným rodičům konzultaci v poradně. Lze tak předejít velkému množství problémů.
Případně je vhodné využít i srovnávací zkoušky pro žáky 5., 7. a 9. tříd.
Děti si vyzkoušejí testovou situaci, absolvují zkoušku, která probíhá v cizím prostředí a za stejných podmínek jako přijímací zkouška. Výsledkem, s nímž jsou testovaní seznámeni, je srovnání, jak si stojí v porovnání s vrstevníky.

Dvacetiletou Hanku objednal do poradny otec. V telefonu naznačil, že dcera potřebuje posudek pro žáka s přiznaným uzpůsobením podmínek pro konání maturitní zkoušky (PUP MZ), že je velmi pomalá a nejlepší by bylo, kdyby mohla mít u maturity i asistenta. Při výuce ale asistenta nemá. Do poradny přišli spolu. Hanka má problémy s vyjadřováním, hrubou i jemnou motorikou, zjevně snížené rozumové schopnosti, vady řeči. Otec je sympatický, snaživý, ambiciózní. Dcera je vymodlené dítě, které se bohužel narodilo předčasně, v 7. měsíci těhotenství. Poté strávila tři měsíce v inkubátoru. Do 5. třídy byla v péči neurologa, ale otec neví o žádné diagnóze, kterou by Hanka měla.
Postupně se dozvídám, že Hanka chodila na tři základní školy, z toho jedna byla praktická. Z běžné ZŠ odcházela v 9. třídě s několika čtyřkami. Poté byla na státní SŠ a na dvou soukromých SŠ. Adaptace na novou školu, spolužáky a učitele byla vždy velmi obtížná. První měsíc museli rodiče Hanku do školy vodit, protože měla problém zapamatovat si cestu. Z předchozích škol odešla až po neúspěšných reparátech. Chodila do poradny, ale zprávy „se ztratily“. Až na jednu, ve které se hovoří o dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Ve škole Hanka bojovala se zápisky, rodiče se s ní učili a měla doučování z angličtiny a matematiky. Škola udává potíže se soustředěním, problém s udržením koncentrace po dobu vyučovací hodiny, obtíže s pamětí, psaným projevem. Učí se pouze zpaměti, nepoužívá logiku. Co by si přála Hanka? Být cukrářkou! To se však neshoduje s ambicemi rodičů.
Během psychologického vyšetření je Hanka velmi nejistá, za nesprávnou odpověď se vždy hodně omlouvá. Je patrné, jak velké problémy musí mít ve škole mezi spolužáky. Nerozumí si s nimi, nerozumí také, o čem se spolu baví. Má problém přečíst text s porozuměním, neumí gramatiku, píše ypsilon ve slově pilný s odůvodněním, že
„včela dává pyl, proto je pylná“
. Z vyšetření vyplývá, že její intelekt se pohybuje v oblasti lehké mentální retardace. Otec je velmi překvapen výsledkem, ač Hanka už několikrát vyšetřena byla.
Je potřeba vystavovat dítě (žáka) tak nadměrné zátěži? Jak je možné, že školy si nevšimly, jak velké problémy s učením dívka má? Jak je možné, že na soukromé střední škole došla až k maturitě? Učiní ji maturita šťastnou? Nebo spíše její rodiče? V čem je chyba? V Hance, rodičích, školách nebo v systému?