Střední školy ve spolupráci s Islandem a Norskem

Nejprve ale stručně vysvětlím, jak je takové středoškolské vzdělávání na Islandu a v Norsku organizováno. Většina norských i islandských vyšších středních škol nabízí jak akademické vzdělávání pro budoucí vysokoškoláky, tak odborné vzdělávání pro ty, kteří chtějí po ukončení střední školy zamířit rovnou do pracovního procesu. Na jedné škole se tak mohou potkávat gymnazisté, stavaři, strojaři, budoucí kadeřnice, pečovatelky, ošetřovatelé, zahradníci i zemědělci. Akademické obory jsou rozplánované na tři roky, ty odborné celkem na čtyři. První dva roky z nich tráví žáci ve škole obecnou přípravou, třetí a čtvrtý rok docházejí do podniků na praxi, za niž dostávají plat (může to být až 80 % platu kvalifikovaného pracovníka). Pokud se absolvent odborné školy rozhodne pokračovat studiem na vysoké škole, musí si dodělat roční nástavbu. Velikosti jednotlivých škol se značně liší – ty norské navštěvuje několik set žáků, na Islandu se počty studentů pohybují od padesáti do tří tisíc. Země se také liší v tom, kdo školy zřizuje. Zatímco v Norsku zřizují střední školy jednotlivé kraje, na Islandu je to vzhledem k malému počtu škol přímo ministerstvo školství.

Pro přijetí na střední školu nemusejí žáci procházet žádnými zkouškami, své místo má garantované každý absolvent základní školy. Místa se rozdělují podle prospěchu na konci povinné školní docházky – nejlepší žáci si vybírají jako první, ostatní čekají, jaký obor na ně zbude. Poměr mezi studenty odborných a akademických oborů zůstává vyvážený (přibližně 49 : 51 ve prospěch gymnaziálního studia).¹⁾ Žáci během svého studia získávají kredity podobně jako vysokoškoláci, což jim umožňuje přizpůsobit studium svým potřebám. To ostatně potvrzuje i Ladislav Abrahám z Obchodní akademie a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky v Přerově: „Norské školství dává mnohem více prostoru iniciativě samotných studentů, kteří přebírají velkou část odpovědnosti za své výsledky.“ Je tak na každém jednotlivém studentovi, zda se bude pilně věnovat škole, nebo zda bude riskovat poplatky za prodloužení studia nebo úplné vyloučení. Pokud ale někdo cítí, že mu jeho obor nevyhovuje, může jej změnit a na základě získaných kreditů je mu předchozí studium uznáno, takže neztrácí čas opakováním.

Nic není ztraceno ani pro ty, kdo napoprvé školu nedokončí – v Norsku je možné dokončit školu zdarma až do 25 let věku studenta. Zajímavá je i zkušenost Dany Metelcové ze Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné zdravotnické školy v Liberci, která oceňuje úzkou spolupráci mezi islandskými školami a tamními úřady práce. Díky tomu se daří těmto „odpadlíkům“ i po letech doplnit chybějící vzdělání nebo jim je nabídnuta rekvalifikace. Pro studenty, kteří si nejsou jisti svou budoucností, je podle ní vždy k dispozici kariérový nebo výchovný poradce, který se může studentům věnovat naplno – většinou totiž nemá v popisu práce žádnou jinou výuku.

Jak potom probíhá výuka na islandských a norských školách? Učitelé z teplického gymnázia, kteří měli možnost několikrát navštívit obě tyto země, si všímají hned několika aspektů – vyučovací hodiny jsou většinou delší než 45 minut a výuka může být uspořádána i do několikaměsíčních bloků, takže učitelé i studenti se mohou látce věnovat intenzivně delší dobu. Testy a písemné práce se píšou jednou dvakrát za pololetí. Důraz je kladen především na skupinovou práci a na domácí přípravu. Jak uvádí paní Metelcová: „Studenti domácí práce skutečně vypracovávají a během hodin o nich intenzivně debatují, jsou motivovaní.“ Často se využívá moderní technika, každý žák je povinně vybaven notebookem. Zajímavá je i výuka odborných předmětů, během níž je kladen velký důraz na praxi – žáci si například zakládají studentské firmy a vyvíjejí vlastní produkty. „Není výjimkou, že produktové, designové a marketingové řešení vyvinuté studenty má skutečný podnikatelský úspěch s reálným finančním přínosem,“ uvádí Ladislav Abrahám, který má ze svého bývalého pracoviště zkušenosti se spoluprací na česko-norských studentských firmách.

Klíčová je pak především spolupráce mezi učitelem a žáky. „Učitelé a studenti vystupují v Norsku více jako partneři, kteří se mohou navzájem něco naučit jeden od druhého. Pedagog vystupuje jako kouč a mentor spíše než jako nedotknutelný interpret neměnných pravd tak, jak roli učitele známe z našeho prostředí,“ říká pan Abrahám z přerovské obchodní akademie. Jeho slova doplňuje Marek Začal z pražské Střední školy obchodní, který navštívil střední školu v norském Trondheimu: „Žáci se jeví koncentrovaní a jejich projev je kultivovaný. Nebojí se aktivně zasáhnout do výuky a projevit svůj názor. Učitel i nadále zůstává autoritou, avšak jeho přítomnost působí spíše demokraticky.“ Tyto postřehy potvrzuje mimo jiné mezinárodní šetření PISA z roku 2018, v němž 77 % norských a 79 % islandských žáků uvedlo, že jejich pedagogové učí s radostí a nadšením, což je více motivuje v práci (v České republice se takto vyjádřilo asi 55 % žáků).²⁾ Možná i proto nemají norské ani islandské školy větší problém s hledáním kvalitních pedagogů – podle Ladislava Abraháma má ve Skandinávii učitelská profese mnohem větší společenskou prestiž a vážnost, takže do tamního školství často přicházejí zkušení odborníci ze soukromého sektoru.

Atmosféra v norských a islandských školách je uvolněná a přátelská. Podle Marka Začala chybí na chodbách monitorovací zařízení nebo zvonky. „Nepřišlo mi, že by někdo řešil oblečení učitelů, pozdní příchody žáků do hodin, pořádek ve třídě,“ uvádí zase jeden z teplických pedagogů. Jeho kolega pak doplňuje, že studenti se také více podílejí na chodu celé školy, například tím, že pomáhají ve školním bufetu.

Ze všech těchto výpovědí by se dalo usuzovat, že norské a islandské školy nemají žádnou chybičku. To by ovšem bylo přehnané tvrzení – i ony se mohou inspirovat českým příkladem. Ladislav Abrahám například uvádí, že „norské učitele nejvíce oslovilo to, že naši žáci mají zajištěno kvalitní stravování formou teplých obědů ve školních jídelnách, což je v Norsku spíše výjimkou“. Tepličtí učitelé zase předali svým skandinávským kolegům bohaté zkušenosti s výukou přírodních věd, které se například v Norsku učí jako jeden předmět. A na Střední škole technické v Mostu si pochvalují zájem svých norských kolegů o český vzdělávací systém i o konkrétní problémy daného regionu.

Ladislav Abrahám i Ilona Kuboňová z teplického gymnázia potvrzují, že realizované projekty přinesly mnoho zlepšení, která se na školách využívají dodnes – společné studijní materiály, pracovní listy, učebnice nebo software. Učitelé si také osvojili některé testovací a výukové metody – dávají například studentům větší volnost v hodinách, zadávají jim samostatné úkoly a snaží se je více motivovat, začali také s jiným způsobem hodnocení. Pražská obchodní škola nebo mostecká technická škola jsou se spoluprací s norskými partnery teprve na začátku, ale již teď v ní vidí velký potenciál, který bude užitečný nejen pro pedagogy, ale i pro studenty. A co by doporučili těm, kteří o spolupráci teprve uvažují? Všichni se shodují, že i když není lehké najít partnerskou školu v severských zemích a řídit projekt stojí nemalé úsilí, spolupráce přesto stojí za to. Jak říká Judita Lechová z mostecké Střední školy technické: „Jde o nové, nepřenositelné zkušenosti, které jistě pomohou zkvalitnit výuku.“

Program umožňuje českým školám a dalším organizacím intenzivní spolupráci s partnery z Norska, Lichtenštejnska nebo Islandu a vytvářet společné projekty, sdílet zkušenosti a navzájem se inspirovat. Žákům umožňuje tento program studijní pobyty a praktické stáže, zaměstnancům škol a dalším expertům zase účast na školeních nebo stínování a hostování na zahraničních školách. Mezi hlavní priority programu patří výuka k demokracii a aktivnímu občanství, odborné a inkluzivní vzdělávání.