Adolescence není v současné vyspělé společnosti západního typu obdobím, které by bylo pro dítě zrovna "úžasné". Je sice pravda, že dospívající nemusejí pracovat, žijí v relativním materiálním klidu, z pohledu starších generací dokonce v nadbytku, a mají značné množství volného času. Tím, že studují, získali snad i náš dílčí respekt, nabyli pravomoci a svobody, které nikdy dřív neměli. Často je nezapojujeme ani do domácích povinností, jejich odpovědnost je poměrně malá. Leckdy si jich však na druhé straně také plně nevšímáme, bagatelizujeme jejich tužby, stesky a obavy, neposkytujeme jim psychickou podporu, když po ní volají, nežijeme s nimi, a když se to hodí nám, pokládáme je za dospělé, tedy odpovědné.
Netolerance vůči odlišnostem na středních školách
PhDr.
Václav
Mertin,
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Není příliš žádoucí srovnávat dnešek s minulostí, je totiž mnoho věcí, které se změnily, a i my dospělí, kteří si pamatujeme i něco jiného, je prostě jen bez většího hodnocení bereme na vědomí a v rámci možností v nich žijeme. Současně si však mnohem lépe než dřív uvědomujeme, co dospívající potřebuje ke svému rozvoji, a částečně i rozumíme tomu, jak jeho potřeby uspokojovat.
Dospělí mají často problém urovnat si v sobě, jak období adolescence uchopit, jak se k dospívajícím stavět. Na jedné straně dítě skutečně spoustu věcí dokáže, některé podstatně lépe než my, chce dělat mnoho "dospělých" aktivit a samo je vyžaduje, odmítá zásahy dospělých. U dalších dovedností si zase sami říkáme, že "už by mělo" nebo že "už by snad konečně mohlo". Na straně druhé ale vidíme, že v řadě činností jsou jeho dovednosti i odpovědnost zatím velmi vzdálené ideálu dospělosti.
Jeden princip, ze kterého mohou vycházet naše praktické výchovné přístupy, se mi jeví v této souvislosti jako víceméně univerzální a neustále ho opakuji, protože působí jako jednoduchý, a přitom účinný nástroj výchovy - tedy takový, který můžeme efektivně použít (a často intuitivně využíváme) ve všech vývojových obdobích dítěte. Vychází z toho, že náš konkrétní přístup k dítěti reflektuje, jak se dítě fakticky aktuálně chová a jak jedná, případně co skutečně zvládá.
V oblastech, ve kterých se projevuje vyspělým způsobem, tedy zrale a zodpovědně na svůj věk, bychom mu měli dávat stále větší prostor a svobodu pro realizaci. Jestliže však reaguje způsobem jako menší dítě, měli bychom k němu přistupovat podobně, tedy jako k mladšímu dítěti.
Konkrétně si to představuji tak, že když má dítě přijatelné výsledky ve škole, vidíme, že se přiměřeně připravuje, plní školní povinnosti, rozumnou míru času tráví doma a čas od času se s námi radí, je zbytečné, abychom příliš vstupovali do jeho života, a ponecháme si pouze minimální zákonný rodičovský dohled. Podobně když jde ven a vrátí se podle toho, jak jsme se domluvili, zavolá, když ví, že se zpozdí, a přichází v relativním pořádku, můžeme s postupujícím věkem otěže přiměřeně povolovat a dohled vykonávat z větší dálky. Jestliže však má tendenci být pořád mimo domov, z venku chodí podle vlastního uvážení, zhoršuje se v prospěchu, neplní minimální domácí povinnosti ani nerespektuje domluvy, měli bychom zesílit své působení a vracet se ke způsobům, které jsme uplatňovali v předcházejících obdobích.
Nejde přitom o žádné trestání, dospívajícímu je třeba vysvětlit důvody takových změn. Neměli bychom zapomínat na to, že jeden prohřešek by neměl vést ke změnám našeho přístupu, pouze k větší bdělosti a podpoře dítěte. Samozřejmě existují oblasti, které jsou pravidelně předmětem sporu mezi všemi generacemi, a od nich bych neodvozoval ani efektivitu našeho výchovného působení, ani úroveň odezvy dítěte. Jde např. o oblékání, vizáž, pořádek ve věcech - v těchto případech se však jedná jednoznačně o okolnosti méně podstatné. A nestojí za to - doma ani ve škole - do jejich přímého ovlivnění investovat mnoho energie.
Součástí období dospívání je všeobecně silné hledání. Dítě zkouší, vymezuje se vůči celé společnosti i druhým lidem - s tím, že často to nejvíc "odnášejí" nejbližší, ke kterým má nejintenzivnější vztahy. Originálně vynalézá dávno vynalezené, programově se bouří proti osvědčenému, odmítá zkušenosti starších lidí. Na druhé straně se snaží zakotvit ve světě, tedy i ve společnosti. Potřebuje sobě i druhým dokázat, že už není dítě, že má dospělou hodnotu, a že by ho proto dospělí měli brát vážně. Zatímco v předcházejících letech dítě přijímalo svět i lidi jaksi samozřejmě, bez pochybností, jako integrální součást svého života, v tomto období dokáže poměrně výrazně vystoupit ze sebe a podívat se na svůj život i na život druhých lidí s "odstupem" i v poněkud širší perspektivě.
Ovšem tento odstup je v řadě ohledů velmi malý, podobně jako jsou malé jeho dosavadní zkušenosti. Zároveň věci často zjednodušuje, proto také mají velkou šanci na úspěch nejrůznější jednoznačné, až extrémní názory, "neotřelé" myšlenky, radikální hnutí či sekty, dítě se v této době obrací k víře nebo se od ní odvrací apod.
Zatímco u mladších dětí je ideálem nelišit se od vrstevníků, starší se chtějí odlišovat programově. Někdy jim postačuje, že nepřijmou vnější projevy dospělých, jindy jdou ještě dál a snaží se výrazněji odlišit i v komunitě teenagerů. Nejde však jen o oblékání, účesy, výzdobu těla či hudbu, kterou poslouchají, někteří se snaží narušit i nejběžnější formy mezilidských vztahů, vehementně odmítají hodnoty, které většinově sdílí společnost. V nejméně nebezpečné variantě se dospívající jen výrazně odlišně oblékají, volí neobvyklý účes, piercing nebo tetování; jindy v rámci všeobecného odmítání zastaralých a zkostnatělých tradic dospělých přestávají studovat, protože školní vzdělání ukončené "papírem" je podle nich zbytečné pro život, který chtějí žít.
Mladí lidé hledají a experimentují i v sociálních vztazích. Podobně jsme před léty zkoušeli nové věci i my, i generace před námi, jen se tím zpravidla nikdo nezabýval, a ani nemohl, protože jsme většinu pokusů někdy velmi rafinovaně skrývali před zraky dospělých, často i sami před sebou. Věděli jsme totiž - mnohem silněji, než je tomu dnes -, že jednoznačně překračujeme letité společenské normy a porušujeme společenská tabu, která i v nás byla za předcházející léta pevně zakotvena, že rodiče by řekli, že "neexistuje", že na to máme dost času, že je to nevhodné, nepřijatelné, nemravné, že se máme nejdřív učit a něčím být apod., zkrátka razantně by výchovně zasáhli. A patrně by nás i sankcionovali. Část dřívějších způsobů rodičovských reakcí přetrvává pochopitelně v dospělých dodnes a přenášejí je na mladé lidi, kteří jsou však v mnoha ohledech jiní. Protože i dnešní doba je jiná. Řada norem se výrazně rozvolňuje, takže vlastně ani nemůže dojít k tak podstatnému narušení jako dřív.
Mladí lidé objevují a na vlastní kůži zažívají rovněž neuvěřitelnou sílu party a vrstevnických vztahů. Někdy je v konkrétním období dokážou vrstevníci podpořit více než rodina. Dokonce i v pozitivním směru. Obvykle se také uvádí, že jde o dobu, ve které dochází k navazování prvních erotických a souběžně nebo později i sexuálních vztahů. Rovněž ty mohou někdy život dítěte zcela rozvrátit, jindy naopak posunout k větší odpovědnosti.
Dnešní doba je mnohem tolerantnější k pokusnictví v této oblasti a občas nepřímo vyzývá dospívající, aby výrazně prohloubili přátelský vztah nejen s partnerem opačného, ale i stejného pohlaví. Přitom ve druhém případě nejde ze strany mladistvého zpravidla o nic víc než o experimentování, které v naprosté většině případů po jedné, maximálně dvou zkušenostech skončí, a dospívající si lépe uvědomí, co mu je bližší. Nicméně v konkrétní chvíli to mladý člověk neví, může být sám sebou zaskočen, pochybuje, "co" vlastně je, nevyzná se sám v sobě a o to víc je citlivý na domnělou i skutečnou kritiku. Navíc je v něm zakořeněno normativní působení společnosti, takže může mít pocit, že dělá něco zakázaného, nemravného nebo přinejmenším nepatřičného, což dále zvyšuje jeho osobní nepohodu. Proto zpravidla silně tají vztahy, které jsou ne zcela standardní. Je pravda, že většinová společnost dospělých nemá zatím dostatečný odstup od takového pokusnictví, protože byla vychována v jiném pohledu.
Jsem přesvědčený, že musí být nesmírně těžké uvědomit si a přijmout, že se v něčem liším od většinové společnosti. Asi nás nejdřív napadne jiná sexuální orientace, ale může to být lupénka, v mladším věku rovnátka, brýle, tělesná zvláštnost, tloušťka apod. Nezřídka se jedná i o pohled na svět a život lišící se od přístupu nejbližších dospělých. Je logické, že mladí lidé hledají odlišné způsoby naplnění života. Jestliže se do té doby dobře učili, může se stát, že najednou učení odmítají. K čemu jim to bude? Aby vydělávali peníze a hromadili majetek? Jenže takový život pro ně v jejich přemýšlení stejně nemá smysl.
Někdy říkáme, že se k dospívajícím chováme stejně, jako se chovají oni k nám, a jak si tedy zasluhují. Jenže to nepokládám za vhodný přístup. Měli bychom tento pohled otočit a uvědomit si, že dospívající se chovají tak, jak to v průběhu doby vidí u nás, jak se tedy my chováme mezi sebou a k nim a jak jsme je zatím naučili se chovat. Kromě toho se dospívající nachází ve specifickém vývojovém období a nikdy bychom se k němu neměli chovat stejně jako k plně dospělému.
Se svým působením bychom neměli přestávat. Dokonce ani v období, kdy jsme přesvědčeni, že naše výchovné působení je mizivé, bychom neměli vzdávat své úsilí. Ani rodičům nedoporučuji, aby se zřekli své úlohy a přestali mluvit s nevstřícným dospívajícím. Ještě víc to platí pro učitele, kteří mají ovlivňování žáků a studentů v náplni práce. Dospělý je starší, moudřejší, zralejší, nemůže ani na skutečně nevhodné chování a jednání dítěte reagovat stejnou mincí. Sám si dobře vzpomíná, že nebyl jiný a po určité době ho většina výstřelků přešla nebo se přetavila do pozitivních aktivit. U dospívajícího musíme rovněž počítat s tím, že při přejímání dospělé role bude dělat chyby. V jistém smyslu není dítě naším zcela rovnoprávným partnerem. Rozhodně to však neznamená, že bychom měli chápavě tolerovat všechny nesmysly, se kterými přichází.
Jak jsem již uvedl, děti jsou v tomto období obtížněji ovlivnitelné (a na druhé straně náchylné k extrémům). Dospělí však mají povinnost působit i v obdobích, která jsou náročná. Jaká je v této souvislosti úloha školy? Učitel nemá patent na všechny životní události, a není-li požádán, nemá právo vyjadřovat se ke způsobu života žáků - pokud tedy některá konkrétní jednání či chování dítěte nezasahují do edukace ve škole nebo do norem, které jsou ve škole nastaveny.
Jestliže se například student projevuje jako homosexuální nebo studentka jako lesba, je to jejich zcela privátní záležitost a učitel ji nemá co komentovat, i když jeho přesvědčení je výrazně odlišné. Totéž platí pro otázky víry nebo politického přesvědčení. Na druhé straně uznávám, že výraznější projevy politických postojů nebo erotických vztahů do školy nepatří. Platí to samozřejmě jak pro hetero-, tak homosexuální páry. Jenže uznávám, že zdržet se projevů náklonnosti je pro dospívajícího asi někdy hodně těžké. Chce být s dotyčnou osobou, nejlépe pak stále, a současně chce sdělit ostatním, že k sobě patří. Partnerský vztah zpravidla zvyšuje pozici studenta mezi vrstevníky. Jde nicméně o téměř dospělé studenty, kteří jsou s to pochopit, že každá instituce si vytváří vlastní pravidla, která určují způsoby chování, a že objímání, vášnivé polibky nebo jiné něžnosti nejsou ve škole vhodné.
Podobně uznávám, že ne každý dospělý je tolerantní vůči některým odlišnostem. Co však v žádném ohledu nezasluhuje omluvu, jsou nevhodné poznámky učitelů. I když to na první pohled nevypadá, učitel je i na střední škole pro dítě důležitou osobou. Adolescent se sice proti jeho názorům vymezuje, ale na druhé straně je poslouchá a velmi často ho i ovlivňují. Zejména to platí pro situace, kdy se učitel "strefí". Některá poznámka pak může ovlivnit dítě na podstatnou část života. Někdy víc zdůrazňujeme prospěšné působení školy, ale neměli bychom zapomínat, že existuje i nevhodné.