četba, -y ž. to, co se čte n. co je ukládáno k přečtení (knihy, noviny ap.); čtení: zábavná, nezáživná č.; školní č.
Několik nesoustavných poznámek k tématu školní četby
Tomáš
Čada
učitel, básník a občasný žurnalista; škola pro sluchově postižené Ječná 27 a SPŠE Ječn
Takovou definici uvádí Spisovný slovník jazyka českého. U školní četby můžeme často hovořit o četbě – v lepším případě – nezáživné, v horším o způsobu, jak odradit od literatury obecně. Ostatně stačí si do vyhledávače zadat „doporučená/povinná četba“ a kromě sáhodlouhých seznamů sestavených různými školními institucemi na vás vyskočí články typu Třetina Čechů povinnou četbu nečetla, Povinná četba odrazuje či Deset nejkratších próz z povinné četby. Školní čtení totiž nebývá požitek. Je to nutnost a jako taková musí být co nejsnazší, nejkratší. Školní četba bolí. A bohužel nejen kvůli samotným knihám.
Přitom patrně nikdo nebude rozporovat fakt, že četba je jedním ze stěžejních prvků hodin jazyků. S pojmem porozumění textu se operuje dlouhodobě a dlouhodobě mají čeští žáci, ale i dospělí s porozuměním textu problém. Četba beletrie, tedy krásné nebo chcete-li umělecké literatury, je jedním ze způsobů, jak schopnost porozumění nabýt. Samozřejmě je možné trénovat porozumění rovnou na jazykově konvenčních textech žurnalistických či na jazykově nesrozumitelných textech administrativních, ovšem beletrie má i další přidané hodnoty. Rozvíjí slovní zásobu, fantazii, umožňuje únik od všednodennosti, učí myslet, být zvídavý… Baví.
„Většina třídy v důsledku stylu výuky i způsobu zkoušky měla literární osobnosti rozdělené do skupin a čeledí stejně jako v biologické taxonomii. Lumírovci, lilkovité, symbolisté, vačnatci, barokní česky psaná. V každé skupině umět jmenovat aspoň čtyři zástupce, u předního představitele skupiny znát alespoň jednu větu typu ‚trpěl v Brixenu‘,“ sděluje mi Petr Hauzírek, dnes dramaturg České televize, při dotazu, co pro něj znamenala školní četba. Co na tom, že středoškolské vzdělání absolvoval již před nějakou dobou, to, jak je četba pojímána i v současném školství, bývá obdobné.
Problémem školství totiž nejsou jen nízké platy, na jejichž výši se bohužel smrskla veřejná debata o školství, problémem je také fakt, že české školství je do značné míry rigidní systém. Ostatně pro potvrzení těchto slov opět stačí zapátrat na internetu. Seznamy povinné/doporučené četby se příliš nemění. Tituly doporučované pozornosti současným žákům jsou povědomé nejen mně, dnešnímu třicátníkovi, ale též generaci mých rodičů a v mnoha ohledech i prarodičů. Navíc jména doporučovaných děl a autorů se podobají jako vejce vejci. „Vybaví se mi telefonní seznam vesměs mužských jmen, protože jsme na našem brněnském gymnáziu měli mezi celkem 120 spisovateli dvě ženská, obě z 19. století,“ odpovídá na můj dotaz, co pro ni znamená školní četba, Sylva Ficová, uznávaná překladatelka a editorka.
Situace je dána nejen volnoběhem českého školství, ale též podmínkami, jež stanovuje státní maturitní zkouška prostřednictvím MŠMT a CERMATu. Podmínky maturity asi není nutné rozepisovat. Ačkoli v úvodu byl patrně pokus o rozvolnění rigidních seznamů a snaha vložit do rukou pedagogů a žáků o něco pružnější nástroj pro výběr maturitou požadované literatury, výsledek se míjí účinkem. Dílem proto, že pedagogové – často z pohodlnosti – zůstávají věrni zaběhnutým postupům a CERMATem navržené nástroje jim to umožňují, dílem proto, že žáci – z téže pohodlnosti – se o průběh zkoušky nezajímají, a tak vlastně sami netuší, jaké jsou jejich možnosti, a dílem proto, že ačkoli došlo k značnému rozvolnění výběru knih, samotný princip zůstává zachován. Nejstarší literatura, 19. století, 20. století a současnost. Próza, poezie, drama. Přitom z mé osobní zkušenosti není největším problémem jazyků, českého především, docílit toho, aby měli žáci načtený potřebný počet knih. Cílem dnešního jazykáře – opět z mé zkušenosti a vcelku pochopitelně – je, aby žáci vůbec nějakou knihu přečetli.
Proč z pochopitelných důvodů? Kniha už v době mých školních studií dávno neplnila to, co za časů obrozenců. A v dnešní době to už neplatí vůbec. Nemusí být branou do vědění a kultury, k tomu mnohem efektivněji poslouží YouTube kanál, kniha není de facto jediným relativně dostupným nástrojem, jak se pobavit, instantnější a intenzivnější zážitek nabízí kdejaká hra, kniha nespojuje v rámci konverzace, úspěšněji se seznámíte skrz novou řadu seriálu, kniha vám neurčí společenskou roli, k tomu dnes máme sport, hudbu, Instagram… Přesto platí vše, co jsem o knihách výše napsal. Jen je třeba si odpovědět na dvě zdánlivě jednoduché otázky. 1) Jaká je úloha četby ve školství? 2) Jaká by měla být úloha četby ve školství?
Na první otázku je z mého pohledu nejpřesnější odpověď: Je zastaralá. Hodiny českého jazyka, potažmo literatury jsou v mnoha školách jediným prostorem, kde se žáci s knihou, tedy s četbou setkají. Knihy jsou buď nudné příběhy dávno mrtvých lidí, divadelní hry na papíře (a víte, co je divadlo?), nebo nedej bože poezie! Kniha je tak automaticky nepřítel. Samozřejmě bych mohl znovu zmínit a rozšířit vše, co jsem psal výše, ale zkusíme takovou retrospektivní hru. Pamatujete si na chvíle, kdy se i ti, kteří hráli či zpívali v kapelách či koncertovali veřejně na hudební nástroje, ošívali při představě hodin hudební výchovy? Kdy vyučující nejenže neuměl hrát na hudební nástroj, neuměl zpívat, nerozuměl hudbě teoreticky, ale navíc si nikdo neuměl představit, že by nějakou hudbu vůbec kdy poslouchal? Pokud ten pocit neznáte, závidím, setkal jsem se s ním na všech stupních, kterými jsem v rámci školství prošel. A asi tak sympatická je v současnosti četba. A nejsnazší cestou k tomu je, když kniha nebude jen umělecká literatura. Kolik skvělých knih vzniklo o fyzice, biologii, dějepise… Knihy – a tedy i četbu – je třeba zapojit do celého vzdělávacího procesu. Od prvopočátku. Kniha musí být starý známý. Nemá být nepřítel z hodin jazyků.
Tím jsem částečně nakousl odpověď na druhou otázku. A teď si představte úplně ideální svět. Školní četba – nejen v rámci jazyků – by měla vést k lásce. K lásce k vědění, k lásce k příběhům, k slovu a v konečném důsledku i ke knihám jako takovým. To ovšem znamená, že si ke všemu zmíněnému žáci vybudují vztah. A vztah se nebuduje skrz seznamy, striktní nařízení. Věta „Pes nemůže být fialový“ či věty podobné zaznívající na hodinách výtvarné výchovy – a věřím, že dobře míněné – již od prvních školních dní devalvují vztah k výtvarnému umění. Stejně tak ale může působit „dobře míněná“
Babička
(schválně si prohledejte soupisy četby dostupné na internetu) v rámci doporučené četby v šesté třídě. Problém četby začíná na prvním stupni, zde je potřeba naučit děti číst. S rostoucím věkem se dá stejně snadno kazit to, co se na počátku povedlo, ale zkuste napravovat vztah četby bandě třiceti téměř dospělých třeťáků… V ideálním světě se tedy četba uchopí zcela jinak, včetně maturitních požadavků, které jsou z hlediska společenského vývoje nefunkční. Ale to bychom si museli odpovědět na otázku, jak mají vypadat hodiny českého jazyka.