Libora Jančíka vaření nesmírně baví, i když si zpočátku nebyl vůbec jistý, jestli je to cesta, kterou se chce vydat. Jeho otec jako kuchař pracuje, a tak dobře věděl, že nejde jen o vymýšlení zajímavých receptů a kreativní aranžování jídla na talíř. Nakonec se ale do oboru kuchař-číšník zapsal a dnes už má i výuční list. Studium se navíc rozhodl prodloužit a na „Štursovce“ v Olomouci teď pokračuje v oboru podnikání. Díky své škole měl možnost jet na odbornou stáž do zahraničí s programem Erasmus+ a na rozdíl od většiny spolužáků této příležitosti využil hned dvakrát. Co mu tato zkušenost přinesla a na co rád vzpomíná, prozradil v našem rozhovoru.
Nechtělo se mi zpátky domů
Lucie
Rychlá
Dům zahraniční spolupráce

Proč ses rozhodl vyučit kuchařem? Co tě na tom lákalo?
Vlastně jsem nevěděl, kam po základce jít, ale můj otec je kuchař, tak jsem si řekl, že to taky zkusím a případně pak obor změním. Po půl roce na škole jsem dostal praxi v hotelu a vaření mě strašně chytlo. Baví mě hlavně česká kuchyně v moderním pojetí z čerstvých a kvalitních surovin.
Na začátku druhého ročníku jsi jel se školou na měsíc na odbornou stáž na Kypr. Bylo ti tenkrát 15 let, nebál ses?
Měl jsem trochu obavy, že se nedomluvím. Ale pak jsem si řekl, že to nějak zvládnu, a jel jsem. Měl jsem tenkrát angličtinu jen ze základky, ale po týdnu na Kypru jsem se rozmluvil. Začalo mi to jít a pak se mi zase nechtělo zpátky domů. Bavil jsem se tam nejen s místními, ale i s jinými cizinci. Bylo to skvělé!
Co ses během stáže naučil nového?
Pracoval jsem v kuchyni v hotelu u pláže. Vařila se hlavně kyperská kuchyně, což je vlastně obdoba řecké. Připravovali jsme čerstvé saláty a ryby. Vařilo se také hodně z jehněčího. Ryby jsme připravovali úplně od začátku. Musely se nejdřív zabít a vykuchat, pak naporcovat a vyfiletovat. Byl jsem tenkrát na škole teprve rok, takže jsem s tím předchozí zkušenost neměl.
A co jste dělali po práci ve volném čase?
Jeli jsme třeba na výlet do hlavního města Nikósie. Navštívili jsme jak řeckou, tak tureckou část města a rozdíl byl opravdu markantní. Udělali jsme si také výlet lodí podél pobřeží u Ayia Napy.
Byl jsi už před tím někde v cizině?
Jen na Slovensku a v Rakousku. Přiznávám, že jsem měl ohledně Kypru trochu předsudky a trochu se i bál. Letěla nás tam ale celá skupina i s učiteli. Po pár dnech jsem navíc zjistil, že jsou místní lidé velmi vstřícní, tolerantní a na turisty už dlouhou dobu zvyklí. Na rozdíl od nás mají též optimističtější přístup k životu, což se mi hodně líbilo. Když jsem o rok později letěl na Kypr po druhé, věděl jsem už, do čeho jdu, a těšil jsem se.
Pracoval jsi i podruhé ve stejném hotelu?
Ne. Druhou stáž jsem měl v takové typické řecké restauraci, kam si chodili místní dávat kebab. Oproti předchozí zkušenosti jsem byl s hosty restaurace mnohem víc v kontaktu a během stáže jsem se dozvěděl ještě víc o místních zvycích a tradicích.
Mají o zahraniční stáže zájem i tvoji spolužáci?
Popravdě moc ne. Spousta jich má strach, ale myslím si, že úplně zbytečně. Podle mě by se o tyhle věci měli víc zajímat a myslet víc i na sebe a svou budoucnost. Jednou budou možná litovat, že o takovou příležitost přišli.
Díky zkušenosti s programem Erasmus+ ses zapojil i do Sítě Euro-učňů a jel jsi na mezinárodní setkání do Vídně. Na co rád vzpomínáš?
Bylo nás tam asi 50 z různých zemí a oborů, což bylo skvělé. Připravili pro nás spoustu workshopů a společných aktivit. Měli jsme i možnost jít se podívat do nějakého podniku. Já si tenkrát vybral pekárnu Ankerbrot, protože měla z nabídky nejblíž ke gastronomii. Tahle pekárna patří v Rakousku k největším a má dlouholetou tradici. Na stáži tam pracovalo hodně místních učňů, a tak jsme se spolu bavili, jak to u nich chodí na škole a podobně. Přišlo mi to hodně zajímavé.
Jsi s někým ze Sítě stále v kontaktu? A co vlastně členství obnáší?
S pár lidmi v kontaktu jsem, s některými jsem se potkal u nás v Olomouci nebo v Praze. Díky členství v Síti se můžu setkávat s lidmi ve svém věku, kteří milují svoje řemeslo, i když je třeba úplně jiné než to moje. Vždycky se rád dozvím, jak to chodí jinde. Navzájem poznáváme obory, které studujeme, a bavíme se o stážích, na kterých jsme byli.
Kuchařem ses už vyučil a teď si děláš maturitní nástavbu v oboru podnikání. Proč ses rozhodl ve studiu pokračovat?
Až budu starší, chtěl bych kariérně postupovat a třeba si jednou otevřít i vlastní restauraci. Možná taky v budoucnu nebudu moct ze zdravotních důvodů v gastronomii dál dělat. Rád bych pak měl víc času i na rodinu. Do té doby chci ale sbírat co nejvíc zkušeností.

Chtěl bys jet pracovat i do zahraničí?
I to je součástí plánu. Láká mě Francie a Belgie. Chtěl bych jet i do Anglie nebo severských zemí. Asi ne na dlouho, ale aspoň na půl roku.
Máš to docela promyšlené. Jsou i tvoji spolužáci takhle ambiciózní?
To si nemyslím. Do oboru se nás v prváku přihlásilo 30, ale závěrečné zkoušky dokončilo jen šest. Z toho jen pár plánuje v gastronomii opravdu pracovat. Je to smutné, ale dneska už bohužel moc lidí rukama dělat nechce. Kuchařina navíc není jen o vaření. Je to i hodně stresu a člověk potřebuje dobrou fyzickou kondici. Jednou za čas musí vzít do ruky mop a celou kuchyni vytřít nebo zvedat těžké bedny a hrnce. Ale je to samozřejmě i hodně kreativní práce a to mě na tom baví nejvíc.

Libor Jančík (18 let)
Na Střední odborné škole obchodu a služeb v Olomouci se vyučil v oboru kuchař-číšník, zaměření kuchař. Nyní na stejné škole pokračuje v oboru podnikání. Během studia absolvoval dvě zahraniční stáže s programem Erasmus+ a zapojil se i do mezinárodní sítě Euro-učňů. V roce 2019 se přihlásil do soutěže mladých kuchařů KU YOUNG CHEF a postoupil do finále.