Jaký smysl mají adaptační kurzy a jak by měly vypadat?

Většina z nás rozumí logice seznamovacího kurzu. Bylo by přeci jen dobré, aby se studenti znali alespoň jménem a mohli se tak cítit ve třídě příjemněji. Je však potřeba kvůli tomu jezdit někam na týden? Nestačí zařadit nějaký do průběhu několika vyučovacích hodin na začátku roku? V tuto chvíli by odpověď měla být jednoznačná. Ano. Jde-li nám opravdu jen o seznámení, tak by to stačilo. jsou, nebo by alespoň měly být, hlubší, proto se také často označují jako kurzy adaptační, nikoli jen seznamovací.

Pojem adaptace značí a prostředí, což se s přechodem na novou školu úzce pojí. Změna školy s sebou nese množství výrazných změn. Mimo nového prostředí je to většinou množství nových požadavků, ale zejména nové sociální prostředí, tedy noví učitelé i spolužáci.

a všechny změny s tím spojené je komplexní děj, který ovlivňuje mnoho faktorů. V prvé řadě do něj samozřejmě vstupují osobnostní rysy studenta, individuální úroveň adaptability, okolnosti změny spojené s motivací a v neposlední řadě rodinné prostředí i širší sociální kontext. Ze strany školy ovlivňuje adaptaci množství nároků a odlišností od předchozího studia, samotné a jeho klima, ale především pak

Někteří teoretici popisují adaptaci jako aktivní vztah k okolí. Chce-li škola aktivním způsobem usnadnit studentům počátek jejich studia, může jim pomoci, mimo postupného zatěžování množstvím nároků, právě ve vztahové rovině. tedy není jen seznámení ve smyslu naučení se jmen a získání základních informací o zájmech spolužáků. Kurzy by měly být zaměřeny na rozvoj kompetencí, které pomohou studentům vytvořit dobré vzájemné vztahy nejen mezi sebou, ale i s učiteli.

Naučí se spolu fungovat jako skupina, komunikovat a spolupracovat i přes odlišnosti v zájmech a názorech. Studenti jsou vedeni k tomu, aby překročili hranice svého já a uvědomili si, jak ovlivňuje jejich vlastní jednání ostatní ve skupině a jak je naopak ovlivňuje chování druhých.

Na rozvoj jakých kompetencí by se tedy měly zaměřovat?

Jak by měl vypadat, aby mířil k uvedeným cílům? Aktivity zařazené do kurzu by měly sledovat určitý vývoj. Nejprve je třeba začít opravdu s prostým seznamováním, naučením se jmen a postupným i s informacemi o zájmech, názorech a dalších charakteristikách.

K tomu slouží různé herní techniky, které usnadňují rychlé zapamatování jmen a následně umožňují zábavnou formou další poznávání spolužáků. Ty by měly postupně přecházet v rozličné aktivity a úkoly vyžadující hlubší komunikaci a spolupráci všech zúčastněných.

Klíčová zde není přitom ani tak zvolená aktivita jako způsob, kterým je s ní zacházeno, jak je vedena a jak je její průběh se studenty reflektován. by se měla střídat stejně jako potřebné dovednosti, na které cílí. Některé aktivity by měly být více pohybové, jiné více kreativní, některé více sedavé a diskusní, jiné živé, některé více zábavné, některé s větší hloubkou. Zjednodušeně řečeno, každý by měl mít možnost najít si ty své.

Mnohé na téma komunikace či spolupráce jsou často vedeny formou práce v místnosti, jednoduchou hrou či diskusní aktivitou pojící se s metodou tužka a papír. Některé nabízející adaptační kurzy naopak vedou zaměřených zejména na individuální prožitek a zábavu. Mým osobním názorem je, že není ani tak důležité, jakou aktivitu se studenty děláme, ale jakým způsobem.

Je důležité, aby studenty program bavil, což znamená, že se sedavými a příliš diskusními aktivitami moc neobstojíme. Současně by měly aktivity a spolupracovat, a měly by tedy klást před studenty výzvu, jejíž překonání je v podstatě bez společného zapojení nemožné. Samotný by toto neměl přebíjet, přestože pro budování identity skupiny je společný zážitek, o kterém si budeme ještě dlouho vyprávět, samozřejmě velmi dobrý.

Osobně považuji za nejvhodnější určitou syntézu diskusněpsychologických a adrenalinově-zábavných aktivit, nicméně nosnou část stále vidím v jejich zpracování a následné reflexi. Studenti si sami neuvědomí, co se vlastně v průběhu aktivity děje, jak moc jim pomohlo, že se nejprve domluvili, než se vrhli do práce, že si přestali vzájemně nadávat, vnímali názory ostatních atd. To vše jim můžeme zpřístupnit až následnou reflexí, ve které společně rozebíráme, co se vlastně v průběhu aktivity dělo, co prožívali, jak vnímali ostatní, jak by ke svému jednání s odstupem času přistupovali jinak a co si z toho mohou odnést.

Nemůžeme samozřejmě očekávat, že si studenti vše uvědomí okamžitě. Zprvu je musíme navést k tomu, co od nich vlastně v reflexi očekáváme. V průběhu kurzu postupně a vedeme je k tomu, aby ve výsledku dokázali reflektovat své jednání i vzájemné vnímání samostatně, bez námi vedených dotazů. To je samozřejmě pro velmi náročný úkol, ale zcela jistě můžeme toto uvědomění u studentů nastartovat a následně na práci v kurzu navazovat.

Cílem několikadenního kurzu samozřejmě nemůže být ani na dlouhá léta, ale nastartování výše uvedených procesů nezbytných pro dobré fungování skupiny. Další vývoj pak záleží nejen na samotných studentech, ale především na tom, jak je na kurz navázáno ze strany školy. Samotný adaptační kurz uspořádaný na začátku studia nezajistí bezproblémové fungování skupiny na dlouhou dobu.

Pro udržení jeho efektu a pro opravdový smysl započaté práce je třeba navázat na kurz s podobným programem v průběhu roku. K tomu samozřejmě není třeba jezdit každý měsíc na několikadenní kurz, ale je dobré v průběhu roku opakovaně věnovat pár vyučovacích hodin a nějaký ten den v zimě a na jaře navázání na program adaptačního kurzu.

Vytvoří-li se se studenty určitá pravidla chování ve skupině, naučí-li se otevřeně hovořit o tom, co se ve skupině děje, ale pak se k tomu již víckrát nevrátíme, nepřipomeneme jim to a nedáme jim prostor, svůj smysl to poněkud ztrácí. Na vše, co se dělo na kurzu, mohou vyučující ideálně navazovat i ve své každodenní práci se studenty, odkazovat na dění na kurzu a navazovat na otevřenou debatu o dění ve skupině. Současně by však měl být třídě věnován a atmosféře, ve kterém se mohou věnovat jen a jen tomu, bez kontextu další výuky.

Adaptační kurz bývá považován za součást minimálního preventivního programu školy, což má svůj velký smysl, neboť prevence sociálně patologických jevů skrze budování atmosféry spolupráce a tolerance uvnitř skupiny se ukazuje jako nejvíce efektivní, a ta právě na adaptačním kurzu začíná. Ale především v tomto ohledu nemůže dané požadavky adaptační kurz bez jakékoliv další návaznosti v průběhu školního roku naplnit. A naopak, zvolí-li škola cestu komplexní práce se skupinou v průběhu školního roku, je to současně vhodná cesta k naplňování požadavku osobnostní a sociální výchovy, případně i výchovy multikulturní.

Možná vás v tuto chvíli napadá, že to vše zní velmi pěkně, ale jak to celé zařídit? Dnes již existují školy, které mají v pořádání adaptačních kurzů i navazujícím programu tradici, vytvořily svůj vlastní program i potřebné materiální zázemí. Většina škol ale takové zkušenosti a možnosti nemá. Je tak velmi náročné chtít po vyučujících, kteří mají v úvodu školního roku spoustu starostí, aby ještě vymýšleli nějaký adaptační program, sháněli k tomu potřebné pomůcky a v neposlední řadě zařizovali ubytování a dopravu.

V moderním světě je běžné, a dokonce známkou kvality, že si společnosti „outsourcují“ specializované dodavatele na realizaci různých služeb, včetně práce se skupinou lidí. Ve školství jde v podstatě o stejný princip, a tak si mnoho škol objednává realizaci adaptačních kurzů od externích dodavatelů. Nabídka je široká, je tedy dobré zvažovat při náplň a její smysluplnost, ale také možnost navazujícího programu, která by měla být samozřejmostí pro ty, kdo to myslí vážně. Kurzy nabízí většinou buď občanská sdružení, která vám mohou zařídit jen program, nebo pro školy, jejichž výhodou je kompletní zajištění celé akce, včetně ubytování, dopravy, pojištění, zdravotníka a nezbytného materiálního vybavení. Učitelé se tak mohou věnovat jen a jen své práci a poznávání svých studentů.