Neplatiči ve školních jídelnách v praxi

Vedoucí školních jídelen mateřských a základních škol většinou popisují případ strávníka, jehož dluh není velký (1 000-2 000 Kč). Škola strávníkovi-neplatiči dále poskytuje jídlo a ústními domluvami, telefonáty nebo písemnými výzvami se většinou marně snaží jejich rodiče přimět k tomu, aby dlužnou částku zaplatili. Strávník se přestane vzdělávat ve škole, dlužné stravné rodiče neuhradí a škola je nevymáhá soudní cestou.

Pokud je jídlo poskytováno dítěti-neplatiči, tj. dítěti mateřské školy, je tento postup jediný správný. Bylo by v rozporu s právními předpisy vymezovat v interním předpisu mateřské školy maximální dobu, po kterou je stravování dítěti poskytováno. Připomeňme, že ředitel stanoví (po dohodě se zákonným zástupcem) způsob a rozsah stravování tak, aby se dítě, je-li v době podávání jídla přítomno v mateřské škole, stravovalo vždy (viz § 4 odst. 1 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, v platném znění). Uvedený postup je nutné dodržet i v případě dítěte-neplatiče.

Proto je pouze v případě mateřské školy spojeno ukončení vzdělávání s opakovaným neuhrazením úplaty za školní stravování [viz § 35 odst. 1 písm. d) školského zákona]. V praxi to jednoduše znamená, že dítěti-neplatiči se přestane poskytovat školní stravování tehdy, když přestane být dítětem mateřské školy.

Uvedený postup není jednoduchý ani rychlý (ukončení předškolního vzdělávání je podmíněno opakovaným neuhrazením úplaty za školní stravování a „úspěšným“ absolvováním celého správního řízení). V současné době se však dá použít ve vztahu ke všem dětem-neplatičům bez výjimky a představuje pomyslnou „pojistku“, která brání narůstání částky neuhrazeného stravného. Od 1. 9. 2017 je však nutné před případným zahájením správního řízení o ukončení předškolního vzdělávání dítěte si nejprve ujasnit, zda je, či není předškolní vzdělávání pro dané dítě povinné. Důvod spočívá v tom, že s účinností od 1. 9. 2017 ustanovení § 35 odst. 2 školského zákona zakazuje rozhodnout o ukončení předškolního vzdělávání v případě dítěte, pro které je předškolní vzdělávání povinné.

V případě základní a střední školy je situace jiná. Jednoduše řečeno, školní stravování má být strávníkovi poskytováno, jestliže je zaplaceno. Podívejme se na situaci neplatiče,

Nejjednoznačnější je uvedená situace tehdy, když je splatnost úplaty za školní stravování stanovena na dobu předcházející poskytnutí školního stravování (např. v září musí být uhrazeno školní stravování na říjen). Z uvedeného pravidla plyne (i když to často není výslovně v interních směrnicích škol vyjádřeno), že v případě, že školní stravování není ve stanoveném termínu uhrazeno, od začátku následujícího měsíce se školní stravování žákovi neposkytuje. Uvedené pravidlo se může jevit jako „tvrdé“ vůči žákovi, „pro kterého je školní oběd jediné slušné jídlo za celý den“. Jestliže však v interní směrnici školy nejsou stanoveny „výjimky“ (např. „zákonný zástupce žáka nejpozději v nejzazším termínu splatnosti prokáže mimořádnou finančně tíživou situaci a dohodne se s ředitelem školy na pozdějším termínu úhrady“) a škola uvedenému žákovi-neplatiči poskytuje školní stravování, pak škola porušuje svoje vlastní pravidlo stanovené v interní směrnici. Pak lze konstatovat, že dlužná částka za školní stravování vzniká a případně narůstá proto, že školní stravování „na dluh“ škola neoprávněně umožnila.

Poněkud komplikovanější je situace, když je splatnost úplaty za školní stravování stanovena na dobu následující po poskytnutí školního stravování (např. „do 5. dne následujícího měsíce“). V interních směrnicích škol většinou bývá určitým způsobem stanoven termín úplaty. Nebývá však jednoznačně stanoveno, jak neuhrazení úplaty za školní stravování za předcházející období ovlivňuje poskytování školního stravování „do budoucna“. Je účelné v interní směrnici podobné pravidlo zakotvit (např. „jestliže nebyla uhrazena úplata za školní stravování ve stanoveném termínu, v následujícím období není žákovi školní stravování poskytováno až do doby uhrazení dané úplaty“). I v tomto případě lze v interní směrnici vymezit určité výjimky.

Uvedené pravidlo (případně doplněné důvodnými výjimkami) přispěje k tomu, aby dlužná částka za již poskytnuté školní stravování nenarůstala.

Jestliže zákonní zástupci dítěte nebo žáka nebo zletilý žák neuhradí v termínu úplatu za již poskytnuté školní stravování, pak se škola typicky nejprve snaží s nimi dohodnout náhradní termín úplaty. Pokus o dohodu jiných termínů úhrady v případě mateřské školy přímo předepisuje § 35 odst. 1 školského zákona.

Jestliže zákonní zástupci dítěte nebo žáka nebo zletilý žák na uvedenou dohodu nepřistoupí nebo ji uzavřou, ale následně ji nerespektují, škola jim zasílá „upomínky“, „výzvy“ k uhrazení dlužné částky a „čeká“.

Tato činnost školy není ve školském zákoně nebo prováděcí vyhlášce upravena. Právní řád totiž v tomto směru (tj. existence dluhu a vědomí o něm na straně věřitele-školy) vychází z římské právní zásady „vigilantibus iura scripta sunt“, tedy že práva patří bdělým. Je to tedy věřitel, kdo rozhoduje, zda vůbec a popř. jakým způsobem bude dluh vůči dlužníkovi vymáhat. Výslovně se pak právní řád zmiňuje až o předžalobní výzvě v ustanovení § 142a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), v němž se uvádí: „Žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“ Z předmětného ustanovení tak vyplývá, že zaslání předžalobní výzvy není nezbytnou podmínkou pro podání samotné žaloby (a úspěšné vymáhání dlužné částky), ale má vliv pouze na to, zda bude úspěšnému žalobci přiznána i náhrada nákladů řízení (tj. zaplacený soudní poplatek a náhrada nákladů právního zastoupení). Vzhledem k tomu, že žaloba na dlužné stravné by dosahovala obvykle výše několika set Kč, maximálně několika tisíc Kč a přitom soudní poplatek za žalobu je dle sazebníku soudních poplatků nejméně 1 000 Kč (při podání elektronického platebního rozkazu pak min. 800 Kč), lze zaslání předžalobní výzvy doporučit, a to právě proto, aby byla žalobci kromě dlužné částky přiznána i náhrada nákladů řízení na vynaložený soudní poplatek (popř. i náklady na právní zastoupení, bylo-li využito).

Ačkoliv tedy předžalobní výzva není ze zákona povinná, bude ze shora uvedeného důvodu vhodné v interních předpisech stanovit pravidlo, na základě kterého bude předžalobní výzva - jako formální a poslední mimosoudní krok k řešení dluhu - zasílána ve všech případech.

Pokud jde o obsah a způsob zaslání předžalobní výzvy, z ustanovení § 142a odst. 1 OSŘ vyplývá, že:

Rozhodovací praxe soudů pak dále vyvodila, že podstatnou obsahovou náležitostí předžalobní výzvy musí být přímo informace o tom, že v případě nesplnění povinnosti bude podána žaloba a s tím spojená povinnost nahradit žalobci i náklady řízení (viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci spis. zn. 1 Co 524/2013).

Pokud není na předžalobní výzvu ze strany dlužníka reagováno (ať již úhradou, popř. dohodou o splátkách apod.), předpokládá zákon, že věřitel přistoupí k dalšímu kroku, kterým se přiblíží k vymožení dlužné částky, a to podání žaloby (na což je ostatně dlužník v předžalobní výzvě povinně upozorněn).

Občas se stane, že se zaslaná předžalobní výzva vrátí odesílateli zpět s tím, že se ji nepodařilo doručit. To však nemá pro školu nebo školní jídelnu jako odesílatele žádný právní význam. Jak totiž vyplývá z výše uvedených požadavků na předžalobní výzvu, doručení není podmínkou toho, aby byla předžalobní výzva uznána za splňující ustanovení § 142a odst. 1 OSŘ (postačí totiž odeslání na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu). Ostatně ani žádné jiné způsoby mimosoudní komunikace ze strany věřitele (telefonáty, emaily apod.), které jsou neúspěšné z důvodu nekontaktnosti dlužníka, nelze klást k tíži věřitele. Pokud totiž jakékoliv mimosoudní pokusy o smírné řešení z důvodu neochoty nebo nekontaktnosti dlužníka selhávají, dává právní řád věřiteli jedinou možnost domoci se svých práv, a to podáním žaloby. Dohledání dlužníka pro účely soudního, případně následně i exekučního řízení, je již záležitostí soudu, který k tomu má odpovídající procesní prostředky.

Jak školy většinou uvádějí, výše dlužné částky není obvykle tak vysoká, aby odůvodňovala její vymáhání soudní cestou.

Částku, kterou zákonní zástupce dítěte nebo žáka nebo zletilý žák neuhradili za školní stravování, uhradí např. vedoucí školní jídelny nebo škola uvedený dluh neplatiči promine. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že zřizovací listina většiny škol a školských zařízení obsahuje pasáž, podle které

Prominutí dluhu nelze zaměňovat s „nicneděláním“, tedy s tím, že věřitel dluh vůči dlužníkovi nevymáhá. Pokud je věřitel takto pasivní déle než 3 roky od splatnosti dluhu, dojde k uplynutí promlčecí doby. To sice neznamená, že by věřitel po uplynutí 3 let nemohl uplatnit svůj dluh u soudu, ale dlužníkovi v takovém případě stačí v soudním řízení vznést námitku promlčení dluhu a soud musí dát této námitce za pravdu a žalobu zamítnout (a uložit tak neúspěšnému žalobci i povinnost k náhradě nákladů na právní zastoupení, pokud jej žalovaný využil).

Pokud chce škola nebo školní jídelna dluh dlužníkovi skutečně prominout, je třeba provést prominutí dluhu dle ustanovení § 1995 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). Prominutí dluhu přitom není jednostranným úkonem věřitele, ale dohodou mezi věřitelem a dlužníkem. Škola nebo školní jídelna by tak měla uskutečnit jednání, kterým dá najevo, že dluh promíjí, a dlužník může (ale nemusí) toto prominutí dluhu akceptovat. Ustanovení § 1995 odst. 1 OZ pak obsahuje vyvratitelnou domněnku, že s prominutím dluhu souhlasí, pokud neprojeví bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo splněním dluhu. Fakticky tak dlužník nemusí na projev vůle věřitele nijak reagovat a v takovém případě se má za to, že s prominutím dluhu souhlasí a tento dluh tak skutečně zaniká. Ostatně ani pro samotné jednání věřitele, kterým chce dluh prominout, nestanovuje zákon žádnou předepsanou formu. Může tak být učiněn jak ústně, tak písemně, ale je třeba mít na paměti možnost případného budoucího prokazování.

Jestliže by škola nebo školní jídelna dluh ani neprominula, ani nevymáhala a nechala jej „ležet ladem“ až do jeho promlčení, mohla by být taková pasivita posouzena i jako zanedbání řádné péče při správě pohledávek, a to s pracovněprávními důsledky z toho vyplývajícími pro odpovědnou osobu (tedy až povinnost k náhradě škody).

Vymáhání dluhu na stravném pochopitelně není pro školy a školní jídelny „nic příjemného“, ať již jde o potřebu komunikovat tuto záležitost s dlužníkem, nebo o administrativu s tím spojenou. Z tohoto důvodu může být škola či školní jídelna motivována přenechat agendu vymáhání dluhu někomu jinému. Přenechání vymáhání dluhu třetí osobě je poměrně široký pojem a může nabýt formy:

Využití uvedených forem v případě konkrétní školy nebo školského zařízení samozřejmě závisí také na tom, jak jsou ve zřizovací listině (resp. jiném zakladatelském dokumentu) definována práva školy nebo školského zařízení umožňující organizaci naplňovat její hlavní účel.

V případě, že se věřitel nechá pouze zastoupit, tak zůstává vlastníkem pohledávky a pouze využívá služby třetí -lze očekávat kvalifikované - osoby, která v zastoupení školy (na základě udělené plné moci) činí veškeré nezbytné kroky k vymožení dluhu. Výhodou využití zastoupení je to, že v případě částečného či úplného vymožení dlužné částky jde vymožená částka věřiteli, a tedy v optimistickém případě může být věřitel uspokojen 100 % (přičemž je však třeba zohlednit náklady vynaložené na zastoupení).

Obecně lze k zastoupení říci, že využití služeb jiného subjektu při vymáhání dluhu není „samospásné“, jelikož ani zástupce nemůže učinit nic více, než co by mohl samotný věřitel, pokud by naplno využil možností, které mu právní řád poskytuje. Výhoda zastoupení tak může být zejména v tom, že kvalifikovaný zástupce ví, jaké právní nástroje a v jaký moment využít. Ačkoliv se v oblasti vymáhání pohledávek pohybuje mnoho podnikatelských subjektů, jejich kvalita může být velmi různorodá. Obecně lze konstatovat, že řádně kvalifikovaným zástupcem by měl být vždy advokát, který je jako jediný dle zákona o advokacii oprávněn poskytovat právní služby. Ostatně už jen předžalobní výzva na „hlavičkovém papíře“ advokátní kanceláře může zvýšit pravděpodobnost úhrady dluhu. Na druhou stranu je třeba pochopitelně uvést, že úhrada za advokátní služby může v případě vymáhání dlužného stravného dosahovat, popřípadě i překračovat výši samotného dluhu, což využití odborných služeb advokáta z pohledu hospodárnosti značně limituje.

Druhou variantou pak je postoupení pohledávky třetí osobě. Postoupení pohledávky je z pohledu práva smluvní vztah, na základě kterého původní věřitel (tj. škola nebo školní jídelna) postoupí svou pohledávku za dlužníkem smlouvou dle ustanovení § 1879 a násl. OZ novému věřiteli, a to aniž by k tomu potřeboval souhlas dlužníka. Výhodou této formy předání nedoplatku je to, že uzavřením smlouvy o postoupení a případně následném vyrozumění dlužníka o postoupení pohledávky dle § 1882 odst. 1 NOZ (není-li ve smlouvě o postoupení sjednáno, že dlužníka o postoupení informuje nový věřitel) pro původního věřitele celá záležitost končí. Pro původního věřitele tak je důležité pouze sjednat si dobré podmínky ve smlouvě o postoupení, tedy

Mnoho podnikatelských subjektů, které se zabývají odkupem pohledávek, však má ve svých vzorových smlouvách ujednání, že odměna za postoupení je splatná až v návaznosti na vymožení dluhu od samotného dlužníka. To je ujednání pro původního věřitele zcela nevýhodné a postoupení pohledávky při takovémto podmíněném způsobu úhrady ztrácí svou výhodu oproti tomu, kdy se věřitel při vymáhání dluhu nechá pouze zastoupit, jak bylo popsáno výše.

Závěrem je vhodné zmínit, že přenechání vymáhání dluhu, a to ať již ve formě zastoupení, nebo postoupení pohledávky, může být limitováno i tím, že dluh za neuhrazené stravné je zpravidla ve výši několika set Kč, maximálně několika tisíc Kč. V případě takto nízké pohledávky může být obtížné nalézt jak zástupce, který by byl ochoten takovou pohledávku vymáhat, tak případné jiného věřitele, který by měl zájem takovou pohledávku odkoupit. Může tedy docházet i k situaci, kdy škola nebo školní jídelna nenalezne žádného „partnera“, kterému by mohla přenechat pohledávku k vymáhání a bude nucena pohledávku vymáhat svépomocí.