Jak šel čas

Pracovala jsem 36 let jako vedoucí školní jídelny a 30 let jako členka a později i jako předsedkyně profesní sekce nepedagogických pracovníků ČMOS PŠ.

V roce 1977 jsem nastoupila do školní jídelny, která byla otevřena hned po 2. světové válce, a po celou dobu tam pracovaly 3 kuchařky. Školní jídelna byla přístavbou budovy, ve které byla umístěná škola a obecní úřad. Na tu dobu velice ráda vzpomínám, i když se tehdejší práce ve ŠJ s tou dnešní nedala vůbec srovnat.

Vařilo se pro devítiletou ZŠ a 3 MŠ, celkem pro 200 dětí. Do dvou MŠ se obědy dovážely. Jídelníčky jsme sestavovaly podle sezónních surovin a ze zeleniny a ovoce převážně vypěstované žáky na školním pozemku. Všechnu vypěstovanou zeleninu a ovoce, které jsme nestačily spotřebovat během sezóny, jsme společně během školních prázdnin konzervovaly. Sterilizovaly jsme okurky, kompotovaly jablka, hrušky, rybíz, angrešt a vše, co se dalo nějakým způsobem uchovat.

Používaly se schválené receptury, nepoužívala se žádná dochucovadla ani polotovary. Vařila se domácí strava, kterou jsme připravovaly na uhelném sporáku, brambory škrábaly ručně, nádobí se umývalo také ručně. Jedinou vymožeností byl velký kuchyňský robot. Dětem u nás chutnalo. Na obědy chodili až na výjimky všichni žáci i děti. Byly jsme pod stálou kontrolou nejen kontrolních orgánů, ale především rodičů, protože jsme se většinou osobně znali a o to byla naše odpovědnost za připravovanou stravu větší.

Zásobování nebylo vždy jednoduché. Bylo období, kdy byl nedostatek některých surovin. Například nedostatek vepřové kýty, ale přebytek vepřového bůčku. Jindy zase nedostatek hovězího masa. Brambory i nějakou kořenovou zeleninu jsme měly uchované ve sklepě na celou zimu. Na jaře byl často nedostatek zeleniny a ovoce. Stávalo se, že nám dodavatelé nedovezli objednané zboží, protože prostě nebylo. Sestavování jídelních lístků tak připomínalo sázku do loterie s odhadem, které suroviny dodavatel bezpečně doručí, a my tak dodržíme požadované rozložení surovin v daném týdnu. Situace to opravdu nebyly jednoduché, ale šikovné kuchařky si vždy nějak poradily.

Administrativa byla daleko pracnější. Na evidenci strávníků se používaly na každý měsíc samostatné archy. Stravné se propočítávalo podle výdělků rodičů. Pokud byl příjem nižší, tak strávník měl sníženou cenu stravy. Na každou surovinu byly založené samostatné karty, do kterých se denně zapisovalo přijaté a vydané zboží. Děti používaly stravenky, které se denně evidovaly, stravné se vybíralo formou složenek, později hotově. K výpočtům jsem používala obyčejnou kalkulačku. Po 5 letech jsem dostala elektrický počítací stroj. Měla jsem k dispozici psací stroj, na kterém se kopie dělaly přes kopírovací papír.

I tenkrát vedoucí školní jídelny musela dělat objednávky, faktury, stravné, normování, inventury, revize, evidenci strávníků, evidenci drobného vydání, měsíční hlášení atd. K tomu všemu dnes slouží počítače, internet, mobilní telefony a spousta dalších vymožeností, které usnadňují práci vedoucím školní jídelny a hospodářkám.

Ani dnešní vybavení školní jídelny se nedá srovnat. Používají se elektrické a plynové spotřebiče, konvektomaty, čipy apod. Dnes je daleko větší výběr a dostupnost surovin a zboží, které je k dispozici po celou roční dobu.

Jsou zavedeny přísnější požadavky na hygienu (HACCP), vaří se více druhů jídel na výběr, sleduje se spotřební koš, sledují se alergeny, zavedlo se dietní stravování a do ŠJ se stále více tlačí soukromé firmy, které by chtěly ovládnout stravování dětí a žáků.

Co ale zůstává stále stejné, je boj o důstojné ohodnocení práce zaměstnanců ve ŠJ, úprava normativů, zařazení pedagogických pracovníků do normativu přípravy stravy ve ŠJ, odpovědnost státních orgánů například za dietní stravování a stravování dvouletých dětí apod.

Přesto na té době bylo něco pozitivního. Fungovalo odvětvové řízení a s tím krajské úřady. Na každém krajském úřadě pracovala metodička školního stravování, která se starala o všechny ŠJ v okrese. Všichni pracovníci, kteří pracovali nebo nastupovali do školní jídelny, museli mít školení hygienického minima, které zajišťovalo pečlivé proškolení těchto pracovníků. Probíhaly pravidelné společné porady, kterých se vždy účastnila zástupkyně krajské hygienické stanice. Byly jsme seznámeny s novými změnami, ale i s těmi, které probíhají nebo se chystají, s úkoly, které nás čekají, i s problémy, se kterými se obě pracovnice setkávají v terénu při kontrolách. Byly zodpovězeny dotazy a připomínky a také jsme si navzájem vyměnily zkušenosti z jiných jídelen. Dále probíhala školení BOZP.

Ve školních jídelnách probíhaly pravidelné kontroly z krajského úřadu, z hygienické stanice a z obecního úřadu. Ve školních jídelnách jsme měly stejně nastavené normativy a platy, včetně osobního příplatku. Hlavně jsme se měly v případě problémů na koho obrátit.

To ale byly opravdu začátky. Pak přišel rok 1989 a od roku 1999 se postupně začalo vše měnit. V tu dobu mě oslovila krajská inspektorka paní Hlačíková a doporučila mě do nově vzniklého odborového svazu v Olomouci za školní jídelny. Tam jsem byla na prvním setkání navržena jako zástupce ŠJ do Prahy a následně v roce 1999 navržena a zvolena do výboru profesní sekce tehdy ještě s názvem obchodně provozních pracovníků.

Byly jsme plné elánu a nadšení z nové doby a doufaly jsme, že konečně dosáhneme změny ve školním stravování.

ČMOS pracovníků ve školství se stal profesním svazem a jeho jednotlivé profesní sekce připomínkovými místy předkládaných zákonů, vyhlášek, doporučení a směrnic.

Na prvním našem zasedání jsme shrnuli naše požadavky a připomínky. Mimo jiné hned v prvním usnesení byly 3 body, které nás provází, byť s nepatrnými úpravami, až do současnosti:

Postupně jsme zjišťovali, že to není vůbec jednoduché. Naše požadavky zůstávaly pouze na papíru a možná někde u adresáta skončily hluboko v šuplíku. My jsme se postupně začali zapojovat do několika různých protestních akcí, manifestací, peticí i stávek. Většina témat byla za narovnání pracovních i platových podmínek ve školství, zařazení do katalogu prací, navýšení platů, spravedlivé odměňování, zachování odvětvového řízení apod.

Postupně si vláda začala uvědomovat, že je tady nový silný odborový svaz, který zastupuje všechny zaměstnance ve školství, a začala odbory respektovat jako svého partnera. V té době, byly školní jídelny samostatný subjekt. Pořád pro nás ještě fungovali metodici školního stravování. Stále probíhala školení a 1x ročně setkání na semináři v Pardubicích za přítomnosti zástupců z MŠMT, hygieniků a poradců pro výživu. Také byla uzavřená jedna společná kolektivní smlouva, kterou uzavíral OROS Olomouc se školským úřadem a byla platná pro všechny školy a školská zařízení v okrese Olomouc.

Některé velké školní jídelny získaly právní subjektivitu, ale většina (ať již dobrovolně, nebo pod tlakem okresních a obecních úřadů) se stala součástí školy. Ředitelé škol do té doby neměli zkušenosti s provozem školní jídelny. Někde tuto kompetenci ponechali stávající vedoucí ŠJ, ale v některých případech začali neodborně zasahovat do činnosti jídelny. Nastaly nespočetné problémy, které neměl kdo řešit, a proto se většinou zaměstnanci ŠJ obraceli na profesní sekci, která za pomoci odborových právníků jejich dotazy a stížnosti řešila.

Nastalo obrovské bezvládí. Metodici byli na kraji zrušeni, nebyl nikdo, kdo by ŠJ řídil, a ani nikdo nezajišťoval řádné proškolení pracovníků ŠJ. Nastupující pracovníci neabsolvovali hygienické minimum, přestaly probíhat pravidelné kontroly. Kontroly proběhly pouze na upozornění a stížnosti strávníků, rodičů, pedagogů apod.

Platy pro nepedagogické pracovníky byly jak na houpačce. Dne 1. 4. 2009 byla zrušena platová tabulka, která částečně odstranila diskriminaci nepedagogických pracovníků. O 20 měsíců později došlo u nepedagogických pracovníků vládním nařízením č. 1, které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2011, ke snížení platů o 10 %. Vládou bylo přislíbeno, že toto opatření potrvá pouze 1 rok. To se ale protáhlo a teprve 1. 11. 2014 za podpory odborů a změnou vlády se podařilo dosáhnout částečného navýšení. Postupně docházelo k malému navyšování platů, ale přesto jsme byli (a doposud stále jsme) v platových tabulkách u prvních pěti platových tříd pod minimální mzdou. Toto navyšování ovšem nebylo nikdy do tarifů, ale pouze do nenárokové složky platu.

Postupně se ale začalo blýskat na lepší časy. Školy a školská zařízení se začaly vybavovat počítači. Počítačové programy usnadnily vedoucím a hospodářkám částečně práci. Zlepšila se vybavenost školních jídelen, zlepšila se dostupnost a výběr surovin.

Pro mne osobně nastala změna 12. 12. 1999, kdy jsem byla zvolena předsedkyní sekce obchodně provozních pracovníků a posléze dne 8. 11. 2003 předsedkyní sekce nepedagogických pracovníků

Na III. sjezdu ČMOS PŠ bylo odhlasováno sloučení dosud 17 profesních sekcí do sedmi. Sekce obchodně provozních pracovníků (školní jídelny) byla sloučená se sekcí provozních pracovníků (školníci a uklízečky) a sekcí technicko-hospodářských pracovníků do jedné sekce, a to do profesní sekce nepedagogických pracovníků (NP).

Od té doby jsem měla možnost, jako předseda NP, se účastnit všech zasedání předsednictva a dalších akcí, které se týkaly všech nepedagogických pracovníků.

Znovu jsme apelovali a zasílali připomínky ke katalogu prací, školskému zákonu, vyhlášce o školním stravování, ke spotřebnímu koši, k nové hygienické vyhlášce, k zastavení pronikání cizích firem do školních jídelen. Stále jsme upozorňovali na to, že v některých okresech doposud není žádný metodik ŠS, že se mění technologické postupy, novelizují se vyhlášky a vydávají se různá doporučení, které nestačí vedoucí ŠJ a administrativy sledovat, ale nikdo personál školní jídelny o změnách neinformuje. Poukazovali jsme na nedůstojné finanční ohodnocení NP a na další problémy, které nás trápí.

Bylo stále těžší prosadit své požadavky. Vždyť od roku 1989 do roku 2003 to byl již sedmý ministr školství. Přesto, že jsme zvali zástupkyni MŠMT pro školní stravování na většinu našich konferencí, účastnila se jí pouze jednou.

30. 5. 2011 proběhlo „veřejné slyšení v Senátu Parlamentu ČR“. Jeden z bodů programu byl: Nepedagogičtí pracovníci a jejich odměňování. Toto jednání se uskutečnilo na základě petice, která byla na podporu odstranění nedůstojného ohodnocení nepedagogických pracovníků.

Situace v oblasti školního stravování byla skutečně neuspokojivá. V důsledku personální poddimenzovanosti školních jídelen a finančního podhodnocení pracovníků bylo pro některá zařízení velmi obtížné sehnat do provozu pracovníky (a to dokonce bez ohledu na jejich kvalifikaci či pracovní návyky). Navíc zástupci různých alternativních směrů ve výživě stupňovali svůj tlak a agresivitu na změnu spotřebního koše, která by respektovala jejich individuální požadavky na výživu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mediálně podporovaná témata, stávalo se, že pracovníci byli přinuceni svými nadřízenými těmto požadavkům vyhovět. Tím se ovšem dostávali do rozporu s vyhláškou o školním stravování a také se jim značně komplikovala jejich práce. Navíc v terénu chyběly spolehlivé informace.

Velký obrat nastal, když jsem se v roce 2014 zúčastnila dubnového Kulatého stolu o školních jídelnách, který pořádala Stálá konference asociací ve vzdělávání ve spolupráci s obecně prospěšnou organizací Eduin. Zde jsem se poprvé osobně setkala s metodičko pro školní stravování na MŠMT - paní Krmíčkovou.

Mezi panelisty Kulatého stolu byli zástupci MŠMT (Mgr. Svatopluk Pohořelý, RNDr. Jitka Krmíčková), ČŠI (Ing. Alena Fürstová), odborné veřejnosti (prof. Ing. Jana Dostálová, CSc., a PharmDr. Margit Slimáková).

Paní doktorka Slimáková kvalitu práce pracovníků ve školních jídelnách plošně vykreslila v těch nejhorších barvách, prezentovala spotřební talíř se surovinami, které se údajně používají ve ŠJ, přičemž uvedla i suroviny, které se ve ŠJ vůbec nepoužívají. Následně přišla s návrhy na zlepšení kvality školního stravování. Jednalo se jí zejména o úpravu zastaralého spotřebního koše (méně masa, mléka, více luštěnin, ovoce a zeleniny) a zlepšení finančního ohodnocení pracovníků (tedy vize, které jsme jako odbory prosazovaly již od roku 1999).

Jako dlouholeté vedoucí školní jídelny se mě pohanění práce pracovníků ve školních jídelnách a práce odborů osobně velmi dotklo.

MŠMT řešilo dilema, zda systém školního stravování zrušit, stejně jako to bylo učiněno v mnohých postkomunistických zemích. Ale protože se jedná o významnou školskou službu, rozhodlo se aktivně tuto situaci řešit. Zachování a stabilizace systému školního stravování jsou i vizemi ČMOS PŠ. S paní doktorkou jsme se domluvili na společné spolupráci.

Do letošního roku, kdy jsem skončila svou činnost jako předsedkyně sekce nepedagogických pracovníků, jsme s MŠMT spolupracovali na mnoha aktivitách. Stručně bych připomněla některé z nich:

Vedení ČMOS PŠ uspořádalo několik společných setkání zástupců odborových svazů ČR a SR, zástupců ministerstev školství ČR a SR a firmy MAKRO za účelem zahájení příprav společné mezinárodní konference k 70. výročí vzniku školních jídelen v bývalém Československu.

U příležitosti oslav 70. výročí školního stravování v Praze ve dnech 24. 11. - 26. 11. 2015 proběhla mezinárodní konference. Organizátorem byl ČMOS PŠ a Odborový svaz pracovníků školství a vědy na Slovensku. Partnery bylo MŠMT ČR, Ministerstvo školství na Slovensku a Ministerstvo zdravotnictví. Hlavním sponzorem akce byla firma MAKRO.

Motto konference vyhlásila doktorka Krmíčková na konferenci k 50. výročí systému školního stravování, kterou organizovala ve spolupráci s MŠMT Společnost pro výživu v roce 2014. Mottem konference bylo zlepšení pracovního a společenského postavení pracovníků školních jídelen, kteří přes nízké finanční ohodnocení, ne vždy ideální pracovní podmínky a časté dehonestace v médiích vytváří v celosvětovém měřítku jedinečný systém. Na konferenci byly za dobrou práci vyhodnoceny školní jídelny, jejich zaměstnanci a zřizovatelé.

Naše naděje se nejen naplnila, ale maximálně překročila naše očekávání. Spolupráce s RNDr. Jitkou Krmíčkovou je na vysoce profesionální úrovni. I když jsem letos skončila činnost jako předsedkyně NP, dále v této profesní sekci zůstávám jako zástupce NP za okres Olomouc a pevně doufám, že výborná spolupráce bude i nadále pokračovat.

Stálo to spoustu volného času, ale bylo to ku prospěchu a dobré věci. Bez úsilí nás všech by se nám těchto našich úspěchů nepodařilo dosáhnout.