Školka se nám zavřela - jsme doma a přece spolu...

V tomto období jsme všichni sledovali zprávy, zavíraly se všechny školy, kromě škol mateřských. Proč? Chápali jsme, že rodiče našich předškoláků potřebují chodit do práce, ale ta nejistota ze styku s tolika lidmi byla zneklidňující. „My také máme své rodiny, prarodiče, vnoučata,“ mysleli jsme si „a nechceme je vystavovat nebezpečí.“ Připadali jsme si zcela nechráněni. Dětí do školky chodilo stále méně, kdo mohl, nechával si děti doma. Bylo to velmi zvláštní, poloprázdné třídy a takové zvláštní ticho. Vedení školy nás informovalo o tzv. „zvláštním režimu“, tedy o tom, jak co nejvíce snížit počty dětí ve třídě, co dělat, když se u dětí vyskytne nějaký příznak nemoci či informace ze strany rodičů o styku s novým onemocněním. A to se i stalo. Jeden rodič mi sdělil, že se v práci setkal „asi“ s nemocí covid-19 a čekají na testy. Tuto informaci mi sdělil v šatně dětí, kde byli i jiní rodiče. Já jsem to neprodleně šla oznámit paní ředitelce, která si hned telefonicky zjistila podrobnosti od zmíněného rodiče. Dítě již další dny do školky nepřišlo, i když se onemocnění nepotvrdilo.

Informace se k nám dostávaly jednak formou veškerých dostupných médií, ale hlavně, a to pro nás rodiče, kteří měli své děti ve školce, formou internetových stránek naší školky, ale i vstřícnou komunikací s učitelkami i s vedením školky. Pokud se člověk dostane do situace, která pro něj není obvyklá a svým způsobem i ohrožuje zdraví jeho i celé široké rodiny, chce co nejdříve znát co nejvíce, to je pochopitelné. A proto se může stát a také se i stalo, že se začnou rozšiřovat i různé fámy. A to i přímo ty, které se týkaly školky, kam chodily naše děti. Jako maminka dcery, která školku navštěvovala (používám zde minulý čas, protože dcera jde po prázdninách do základní školy), jsem takové fámy musela řešit. Jeden rodič od spolužáka ze třídy mé dcery přišel do kontaktu s nakaženým kolegou v práci, ihned jsem si tuto zprávu začala telefonicky ověřovat přímo u ředitelky školky. Vše se vysvětlilo. I v takovéto situaci je důležitá vstřícnost a přímé jednání. Rozhodně jsem nechtěla vyvolávat paniku, jen jsem chtěla znát pravdivé informace přímo, a ne přes několik jiných maminek, jak se ke mně počáteční informace dostala.

Po sdělení paní ředitelky, že zřizovatel naší městské části mateřské školy od pondělí uzavírá, se nám všem ulevilo. Na poradě všech zaměstnanců nám vedení školy sdělilo, jak bude vše nadále probíhat, byla naplánována další porada za týden ve škole, ale ta se již nekonala z důvodu zhoršující se epidemické situace. Každý se uchýlil do svých domovů. Zpočátku jsem byla touto nezvyklou situací tak zaskočena, že jsem stále sledovala zprávy z médií a telefonovala si s rodinou a s kolegyněmi, zda jsou v pořádku. Musela jsem si vytvořit zcela jiný pracovní režim a začít využívat spojení „na dálku“, ať už přes telefon, či přes PC. Na to učitelé nejsou zvyklí, protože se vše řeší hned při každodenních setkáváních s dětmi a jejich rodiči, s ostatními kolegy i s vedením školy.

Veškeré aktuální informace byly vždy včas a řádně umístěny na web školky do tzv. Aktualit a byly pravidelně doplňovány. Tudíž jsme se my, rodiče, vždy a v čas dozvěděli aktuální dění, které se týkalo naší školky. A tak to fungovalo po celou dobu uzavření školky. Paní učitelky nám rozesílaly informace i mailem, případně jsme se spojili i telefonicky. Nastal nám všem nový režim, který zboural ten dosavadní, ten pravidelný a zajetý, jak domeček z karet. A netýkalo se to jen navštěvování školky, ale i všech kroužků a sportovních aktivit jak ve školce, tak i mimo ni. A s tím i přišly otázky: „Mami, kdy už půjdu zase do školky, kdy se uvidím s paní učitelkami, kdy si budu zase moct hrát s kamarády a kdy budu chodit na kroužky a tréninky?“… Jak odpovědět na něco, na co jsme my dospěláci sami odpověď neznali??

Postupně jsem si na tzv. „home office“ zvykla. Pravidelně jsem domů dostávala informační maily od vedení školy s různými pracovními úkoly a výzvami ke spolupráci s městským úřadem. Urgentní otázky se řešily hned, telefonicky. Zrušily se všechny plánované aktivity školy (výlety, tvořivé dílny s rodiči aj.) a ukončily se zájmové kroužky dětí, protože jsme nevěděli, jak dlouho bude tato situace trvat. Začala jsem si uvědomovat, jak mi chybí vzájemné dennodenní setkávání s dětmi a rodiči. V této době mě velmi potěšil mail od jedné maminky, kde mi popisovala, co doma dělají, a poslala mi i fotografie. To byl pro mě prvotní impulz. Jak to udělat, abychom si byli blíž, abychom mohli společně opět „pracovat“, sdílet každodenní radosti či čerpat z nápadů ostatních. Spojila jsem se s kolegyní a vysvětlila jí svůj nápad. Souhlasila, a tak jsem rozeslala všem rodičům e-mailem návrh na společné sdílení nejen přes e-mail, ale i přes aplikaci WhatsApp. A tak to vše začalo! „JSME DOMA, a přece SPOLU...“

Jsme od sebe daleko, nepotkáváme se dennodenně, a přesto jsme se nějak sblížili. V běžném režimu bylo všechno jinak, nějak uspěchané, vlastně jakoby „za rouškou“. A nyní, i když „na dálku“, vidím mnohé z rodičů jinak, v jejich dobře známém prostředí, se svými nejbližšími. Všichni jako bychom „roztáli“, i když jsme museli vystoupit z určité anonymity a více se „otevřít“ druhým a komunikovat někdy i o víkendech či ve večerních hodinách… Zajímavá zkušenost…!

Bylo moc důležité udržet vzájemnou komunikaci, a to různými způsoby, co dnešní technika nabízí. I za cenu zdokonalení se v technice. Samozřejmě vše mělo a vlastně nadále má svá nepsaná pravidla. Paní učitelka e-mailem oslovila rodiče a kdo se rozhodl a odsouhlasil, vstoupil do virtuálního světa komunikace přes aplikaci WhatsApp, kde jsme mohli navzájem sdílet pro všechny novou situaci, i když uzavřeni doma.

Rozjela se úžasná vlna spolupráce, empatičnosti a vlastně nového přátelství. Byla doplněná fotografiemi, nahranými vzkazy a videy, jak dětí, tak jejich domácí tvořivé činnosti, ale i třeba nápady na nové recepty, co dětem dobrého uvařit. A tak jsme najednou měli všichni pocit, že se sice nepotkáváme v té naší „školkové“ šatně, ale přesto zůstáváme pospolu, s podobnými starostmi i radostmi všedního dne. Sdílíme to společně, na dálku!

„Školka z domova“ se po počáteční nejistotě rozjela na plné obrátky. Postupně se do naší společné konverzace přidávali i další rodiče. Rozdala jsem také rodičům pro děti školní pracovní sešity a noty na domácí procvičování hry na flétnu. Děti nám sdělovaly, jak se jim daří domácí příprava, co se už dozvěděly, naučily a co nového dokázaly. Ale to vlastně nebylo to hlavní… Umožnilo mi to nahlédnout přímo do domovů dětí. Viděla jsem, jak doma slaví narozeniny a máma jim upekla dort, a poté komentář maminky, co se jí na dortu nepodařilo. A hned následovala sprcha blahopřání od kamarádů. Jak dítěti vypadl zub, a hned následovalo: „mně taky, a já byl statečný a mně ho vytrhl tatínek…“ Posílali jsme si písničky, které děti znaly, a také jsem jim nahrála videozáznam známé klavírní skladbičky. Měla jsem možnost zhlédnout výrobu mnoha dobrot, přípravu na Velikonoce a také množství sportovních výkonů. Úžasné!... A není nic krásnějšího než slyšet z dětských úst (video na WhatsAppu): „Mám vás moc rád, už se na vás strašně těším!“

V této době jsem si vzpomněla na jednu otázku profesorky na vysoké škole: Myslím, že žádný, pokud dětem poskytneme pocit bezpečí a dáme jim to, co potřebují. Rozhodně tím nemyslím množství hraček a oblečení, ale věnujeme-li jim část svého času, projevíme-li zájem o to, co dělají a jak se cítí… A právě toto, zastavit se, být více se svou rodinou, nám mnohým tato nevšední situace umožnila.

Další inspirací pro domácí hry a tvoření byly soutěže vypsané na webu mateřské školy, a to výtvarná a literární. Já jsem se ujala literární soutěže a řídila jsem se rčením: „Chci-li, aby hořel, musím hořet také.“ A proto jsem se soutěže sama zúčastnila a každý týden uvedla vlastní básničkou dle zvoleného tématu. Např. Týden „Aprílový“:

Děti za podpory rodičů posílaly mnoho básniček a dojemných příběhů mnohdy doplněných krásnými ilustracemi. Ze všech dětských výtvorů a textů jsme na plotě školky vytvořili úžasnou vernisáž a každý, kdo šel okolo školky, se mohl potěšit dětskými pracemi.

Současně se i rozjela „Školka z domova“, což uvítali nejen rodiče, ale hlavně děti. Paní učitelky nabídly několik soutěží ve formě tvořivé domácí činnosti na různá témata, ale i literární okénko ve formě psaní básniček na určená témata. Dětem se v tu ránu rozsvítila očička a zásobily školku úžasnými díly. Naučili jsme se se svými dětmi pracovat z domova na dálku a zároveň být součástí toho velkého tvořivého projektu. Každá část byla vyhodnocena, výsledky včetně obrázků a jmen autorů byly aktualizovány na stránkách školky. To byla pro děti obrovská motivace k další práci a současně se i učily „zdravé“ soutěživosti. Není přece důležité vždy vyhrát, ale zúčastnit se. Dětská dílka se postupně začala objevovat na plotě školky, což přilákalo nejen děti s rodiči či prarodiči, ale i úplně cizí lidi, kteří v rámci zdravotní procházky mohli své oko i duši potěšit pohledem na tvorbu dětí.

Ve školce jsme si mohli vyzvednout pracovní sešity pro předškoláky, nové notičky pro domácí nácvik flétny a paní logopedka poslala mnoho pracovních listů, což jsem velmi uvítala, jakožto maminka předškoláka. A hned bylo zase spoustu materiálů na domácí společnou činnost, vyráběly jsme si s dcerou i učební pomůcky a musím říct, že nás to bavilo obě. S dcerou jsme také na plot školky pověsily obrovskou čtvrtku, tzv. „Tabuli vzkazů“. Na ní jsme oslovily kamarády a nabídly jim tak možnost ke psaní vzkazů a přání, co by chtěli po návratu do školky dělat, zažít, co dobrého uvařit apod. K tomu sloužily na provázku přivázané propisky a pastelky. Měla jsem obrovskou radost, jak se tabule vzkazů ujala. Již po dvou dnech jsme musely přidat i druhý díl. Dokonce i můj tatínek na tabuli dětem vepsal vzkaz: „Také bych rád znovu chodil do školky!“

Komunikace a tvořivá činnost z domova směrem ke školce se rozjela a byla v plném proudu, přesto jsem přemýšlela nad dalším společným projektem. Po konzultaci s učitelkami jsem si dovolila oslovit rodiče naší třídy s nabídkou zapojit se s dětmi do projektu „Psaní za rouškou“.

Sestavil se báječný tým 14 spisovatelů, vč. třídních učitelek, kteří v návaznosti jeden na druhého dle přiděleného pořadí a časového rozpětí 2–3 dnů začali sepisovat úžasný, napínavý a dobrodružný příběh. Tento příběh se stane součástí fotoknihy, kterou děti dostanou při zářijové rozlučce, a bude tak připomínkou dětem na tuto zvláštní dobu. S rodiči spisovatelů jsem byla neustále v kontaktu, pokud měli nějaký dotaz či se nám delší dobu neozývali, nepřibyla část psaní jejich malého spisovatele. Vše probíhalo v přátelském tvůrčím duchu. Jsem nevýslovně pyšná na celý spisovatelský tým. Byli naprosto skvělí a úžasní!

Nemohu vás ošidit a přikládám malý úryvek:

Vždy na začátku května ve školce probíhá zápis nových dětí. Paní ředitelka rozhodla, že neproběhne distančně, ale osobně, i když samozřejmě za zcela jiných podmínek. Rodiče přicházeli přes venkovní terasu s rouškou a pouze přes okno a za plexisklem předávali všechny potřebné dokumenty, které jsme hned zpracovali a zkontrolovali, zda je všechno řádně vyplněno. Rodiče byli rádi, že mohli vyřídit vše na místě, a přitom aspoň trochu nahlédnout do prostředí, kam budou od září chodit jejich děti.

U zápisu jsme se my, učitelé, postupně vystřídali při zpracovávání dokumentace. Také zde padl požadavek z domova s pečovatelskou službou, zda bychom mohli uspořádat vystoupení pro seniory. Kolegyně sestavila hudební program a já jsem se nabídla, že oslovím některé rodiče z mé třídy, zda by s dětmi vybrané písničky nacvičili. Měla jsem trochu obavy, zda bude ze strany rodičů zájem a chuť se do takové „akce na dálku“ pustit. Ale hned po rozeslání prvních informací rodičům o vystoupení pro seniory se mé obavy rozplynuly. Rodiče hned reagovali, že ano, že se těší a že vše s dětmi doma nacvičí. Vystoupení proběhlo na zahradě před pečovatelským domem a vykouzlilo starouškům úsměvy a občas i slzy štěstí. Některé babičky si vystoupení nahrávaly na mobil, aby si ho mohly přehrát znovu, a ještě nahrávku posílaly známým do jiných domovů. Příjemný a povznášející pocit jsme si odnášeli všichni, jednak ze sdílené radosti a také ze společného setkání po tak dlouhé době.

Čas po dobu uzavření školky byl moc dlouhý, a proto jsem jako rodič ráda uvítala další akci, a sice: školka zazpívá babičkám a dědečkům v nedalekém pečovatelském domě.

Bylo až dojemné sledovat děti, které se sešly a viděly se spolu po dlouhé době, ale hlavně ty vyprahlé, smutné oči staroušků, kteří se nemohli vídat se svými nejbližšími, a tak jim úsměv na tváři vyloudily alespoň naše děti. Děti se dopředu připravily, paní učitelka jim poslala texty, i třeba celé video s písničkou či odkaz na YouTube, aby se mohly dopředu pěkně připravit.

Situace se postupně zlepšovala a mateřská škola se začala připravovat na znovuotevření. Na poradě v MŠ jsme se dozvěděli o celkové dezinfekci školy, o postupném úklidu všech prostor a přípravách a opatřeních na otevření školy. Také v jakém režimu bude vše probíhat, obeznámit se vším rodiče pomocí mailů či přes WhatsApp.

Nastal den „D“, školka se opět otevřela, i když v „novém režimu“. Do školky chodily pouze přihlášené děti, pobývali jsme s dětmi co nejvíce venku, na školní zahradě. Také se mohly „naživo“ vyhodnotit všechny soutěže a předat dětem diplomy a drobné ceny. Později jsme mohli uspořádat pro nepřihlášené děti setkání v nedalekém lesoparku, aby si mohly s kamarády pohrát a potěšit se. Také jsme pozvali pana fotografa, aby mohl dokončit fotografování dětí pro slibovanou fotoknihu na památku, protože tento rok byl pro mnohé děti z mé třídy posledním rokem před vstupem do základní školy.

Všechny výlety a rozlučkové akce byly zrušeny, a tak nás s kolegyní napadlo přesunout naši rozlučkovou akci až na září a pojmout ji jako „abiturientské setkání“. Všichni rodiče s tím souhlasili a nyní se těšíme a pevně doufáme, že se naše zářijové setkání uskuteční se vší parádou. Prvňáčci se předvedou s novými školními taškami, společně si zazpíváme, dětem předáme dárky a fotoknihu na památku i s tzv. „Příběhem za rouškou“.

Naštěstí se situace zklidnila a my rodiče lačně sledovali nové a nové informace na stránkách školky. Až to přišlo!? Brána školky se pro naše děti mohla znovu otevřít. Dopředu jsme si pročetli a nastudovali nová opatření provozu školky, popřípadě řešili dotazy s paními učitelkami, tak, abychom dodržovali v zájmu bezpečí všechna nová pravidla.

Přála bych každému vidět tu radost v očích dětí, když se mohly zase setkat ve školce, spolu se svými kamarády, paními učitelkami. Odlehčení samozřejmě přišlo i do našich řad rodičů, být s dcerou doma, hrát si, vytvářet různé výrobky, vařit, malovat, tvořit, číst si, sportovat na zahradě i doma bylo úžasné, ale moc jí chyběli vrstevníci, kamarádi ze školky, z tréninků a kroužků. To sociální vytržení z kolektivu nejen vrstevníků bylo pro ni náročné a dlouhé.

Ve školce dětem byly rozdány diplomy za tvořivou činnost doma po dobu karantény, místo zrušených výletů paní učitelky zorganizovaly setkání dětí ze školky i s těmi, co zůstaly stále doma, v lesoparku, v přírodě, na čerstvém vzduchu...

Do školky také dorazil pan fotograf, který se dětem věnoval a fotil a fotil a fotil, aby plánovaná fotokniha byla plná úžasných momentek a doplní ji již zmiňovaný Příběh psaný za rouškou.

Vzhledem k nenadálé situaci, do které jsme se všichni dostali, nebylo možné pro děti a nás rodiče uspořádat rozlučkovou akci pro předškoláky. Ale vzhledem k velice dobrým vztahům mezi školkou a rodiči nebyl problém dohodnout oddálení plánované akce až na září. Alespoň se naši předškoláci pochlubí školními taškami a prvními zážitky ze školních lavic.

I když to byla velmi zajímavá zkušenost a přinesla mi mnoho nových podnětů pro další práci, stejně, jsem učitel a přímý kontakt a společné sdílení s dětmi a rodiči nic nemůže nahradit.

Všem pevné zdraví a ať již nikdy nemusíme zůstat uzavření s dětmi doma a vídáme je šťastné a spokojené mezi svými kamarády.