Předškolní vzdělávání má v České republice rozvinutou a kvalitní praxi. O ní pojednává mnoho návodných knižních publikací i několik časopisů určených učitelkám MŠ či rodičům. Avšak méně rozvinuta je vědecká reflexe této praxe, na rozdíl od zahraničí, kde se předškolní vzdělávání stalo předmětem nejen teorie, ale také početných výzkumů. Na tuto situaci reaguje nová kniha „Předškolní dítě a svět vzdělávání“ z nakladatelství Wolters Kluwer, o niž tento článek opíráme.
Předškolní vzdělávání jako vědecká disciplína sloužící praxi
prof. PhDr.
Jan
Průcha
DrSc.
zakladatel České asociace pedagogického výzkumu, nezávislý expert
Problematika předškolního vzdělávání dnes představuje velmi rozsáhlou oblast školské praxe, institucí, legislativních opatření a ekonomických rozhodnutí. Aby se tato problematika dostala na žádoucí vědeckou úroveň, je nutno především změnit orientaci pedagogických odborníků - teoretiků a výzkumníků. Předškolní vzdělávání nesmí být nahlíženo jako nějaká méně významná či okrajová záležitost, nýbrž jako součást celkového vzdělávacího systému, jako jeho prvotní fáze vytvářející základy pro další vzdělávání a rozvoj jednotlivců. V dokumentech české vzdělávací politiky je sice taková orientace uznávána - ve shodě s četnými dokumenty Evropské unie a OECD proklamujícími závažnost předškolního vzdělávání - avšak reálné vědecké objasňování této problematiky u nás dosti zaostává.
V knize Předškolní dítě a svět vzdělávání je podán souhrnný a komplexní přehled stavu a výzkumu raného a předškolního vzdělávání, a to v pojetí označovaném v mezinárodním prostředí jako ECEC, tj. veškeré institucionální vzdělávání a péče o rozvoj dětí ve věku předcházejícím zahájení povinné školní docházky do základní školy. Protože formy předškolní péče a vzdělávání se ve světě intenzivně rozvíjejí, což vede k rozhojnění odborné terminologie, je kniha zahájena definováním významů základních (anglických) termínů. Musí být jasno v tom, co je raná péče, rané vzdělávání, předškolní vzdělávání či pre primární vzdělávání apod.
Východiskem celkového výkladu je objasnění toho, co je dítě a dětství a jak se jeví z pohledu různých vědeckých disciplín (psychologie, sociologie, antropologie, pedagogiky, lingvistiky). Málo je u nás známo, že zkoumání dítěte s interdisciplinárním pohledem má u nás starší tradici již z období první Československé republiky z 20. a 30. let minulého století. Na tuto tradici, která je v knize konkrétně popsána, je třeba navázat.
Jednotlivé části knihy se zabývají tím, jak je organizována a v praxi realizována předškolní péče a vzdělávání v historickém pohledu a v současnosti. Je popsána praxe předškolního vzdělávání v českém systému, včetně různých alternativ, jako jsou soukromé a církevní mateřské školy, firemní školky, lesní školky aj. Podrobně je vysvětleno, jakou strukturu a způsob realizace mají systémy předškolního vzdělávání v Polsku, Maďarsku, Estonsku, Dánsku, Itálii, Francii a v USA. Je užitečné sledovat, jaké trendy a inovace se v zahraničí prosazují. Ve srovnání se zahraničím se jeví český systém předškolního vzdělávání v lecčem odlišný, avšak je na velmi dobré úrovni.
Velká pozornost se v knize věnuje přehledu a hodnocení výzkumných aktivit, které se v zahraničí soustřeďují na předškolní vzdělávání. Co je tedy předmětem vědeckého zkoumání předškolního vzdělávání, a to tak, aby bylo prospěšné i pro praktické účely?
Jak se ukazuje, toto zkoumání musí mít systematický a multidisciplinární charakter. Konkrétně to znamená, že předškolní vzdělávání má být analyzováno a hodnoceno v kontextu sociálních, ekonomických a politických faktorů. Tedy z hlediska toho, jaká je například rodinná politika v české společnosti, jaké jsou potřeby a očekávání matek dětí předškolního věku, jaká je dostupnost předškolního vzdělávání v různých regionech a lokalitách apod.
Uvedeme dva příklady ze současné situace. Ze sociologických šetření, která v knize popisuje J. Paloncyová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, je doloženo, že představy českých matek o ideální péči o dítě v předškolním věku nejsou shodné s proklamacemi EU. Jde o otázku, v jakém věku je pro dítě vhodné, aby začalo docházet do zařízení kolektivní péče. Zatímco Evropská komise vytyčila požadavky na členské státy, aby velký počet dětí mladších 3 let byl začleňován do různých zařízení kolektivní péče, čeští rodiče i část psychologů a pedagogů stojí na stanovisku, že rodinná péče je pro děti raného věku prospěšnější. Ukazuje se, že ekonomické požadavky (dosažení co nejvyšší zaměstnanosti matek dětí raného věku) nemohou být jednoznačně rozhodující pro začleňování dětí do zařízení kolektivní péče.
Na druhé straně se z výzkumů srovnávajících systémy předškolního vzdělávání v zahraničí potvrzuje, že v mnoha vyspělých zemích se zavedlo či zavádí povinné vzdělávání dětí v posledním roce před zahájením školní docházky. Tak je tomu např. ve Finsku, Dánsku, Maďarsku a jinde. Bylo by proto nesprávné odmítat toto opatření i u nás. Ostatně míra participace (začlenění) českých dětí ve věku 5 let je v České republice velmi vysoká, takže zavedení povinného předškolního vzdělávání před vstupem do základní školy se dosti kryje se současným stavem.
Nezbytnou součástí vědeckého zkoumání předškolního vzdělávání musí být výzkumné aktivity. Situace v tomto ohledu není v českém prostředí utěšená. Nelze sice tvrdit, že u nás žádný výzkum v této oblasti neexistuje, ale celkově je to výzkum nesoustavný, prováděný spíše z iniciativy jednotlivých pracovnic na pedagogických fakultách, bez důsledného využívání zahraničních poznatků, metod a přístupů. Proto se v uvedené knize věnuje velká pozornost výzkumům předškolního vzdělávání prováděným a publikovaným v různých zemích.
Jaká témata a problémy jsou tedy v zahraničí podrobována výzkumům? O tom pojednává poměrně rozsáhlá závěrečná část knihy. Je zaměřena hlavně na to, co se v zahraničí intenzivně zkoumá, ale u nás není předmětem výzkumů. Je to například měření kvality edukačního prostředí v předškolních institucích, faktory kultury působící na předškolní vzdělávání (u nás důležité ve vztahu k předškolnímu vzdělávání romských dětí), výzkum učitelek v předškolních institucích, zkoumání dlouhodobých efektů předškolního vzdělávání projevujících se v životním rozvoji lidí aj.
Pro potřeby českých odborníků je v knize zmapována také situace týkající se zahraničních vědeckých monografií, encyklopedií, výzkumných center a vědeckých asociací v oblasti předškolního vzdělávání. I těmito informacemi má kniha v českém prostředí přispívat k povzbuzení většího rozvoje vědecké disciplíny o předškolním vzdělávání v úzké souvislosti s reálnou praxí.
Jedna otázka zůstává nezodpovězena: Čím je způsobováno, že se u nás teorií a zkoumáním předškolního vzdělávání zabývají výhradně ženy, a vůbec ne muži? Souvisí to s výše zmíněným nedoceňováním významnosti předškolního vzdělávání jakožto plnohodnotné „akademické“ disciplíny?
Na knize Předškolní dítě a svět vzdělávání se podíleli R. Burkovičová, M. Dopita, J. Paloncyová, Z. Syslová a jako hlavní autor J. Průcha.