Domácí příprava na školu a vypracovávání domácích úkolů v prvních letech školní docházky, 2. část

Domácí příprava je důležitá pro získávání návyku samostatné práce, za kterou dítě postupně přebírá zodpovědnost. Dnešní společnost vede děti někdy až k příliš velké samostatnosti a opomíjí to, že je pro dítě nejdůležitější zejména dostatek sociálního kontaktu, blízkosti a podpory členů rodiny. Nemělo by se zapomínat na to, že dítětem je zpočátku často vnímáno vypracovávání domácích úkolů jako náročná životní situace a že očekává sociální podporu ze strany svých rodičů. V domácí přípravě nejde tedy jen o úkol samotný, ale také o to, že dítě a rodič spolu tráví čas.

V některých extrémních případech je domácí příprava a pomoc rodičů dítěti s úkolem jedinou příležitostí ke vzájemné komunikaci. To je v případě velmi zaměstnaných rodičů, ale i dětí, které většinu volného času tráví často v různých zájmových aktivitách.

Již v předškolním věku dítě dostane ve školce občas jakýsi domácí úkol. Má například donést něco do školy (oblíbenou hračku či knížku), připravit si vyprávění o zážitku či něco vyrobit. Pro rodiče je zajímavé sledovat, jak se k tomu dítě postaví, zda zapomene, či nikoliv, dělá to s nadšením, či ne. Má chuť se do úkolu pustit hned, nebo ho spíše odkládá na poslední chvíli.

v tom směru, aby se Rodiče mohou být dítěti v práci dobrým příkladem. Připraví si pracovní prostředí, odstraní rušivé podněty, zajistí dostatek světla. Vysvětlí dítěti, proč je dobré mít na práci dost místa, klidu a času. Proč je potřebné mít dostatek prostoru především pro pravou ruku, odkud má přicházet světlo. Proč je dobré psát před běháním venku, proč je dobré si úkoly roztřídit, zvolit, co udělám nejdříve, promyslet, co mi zabere kolik času.

Postupně se dítě naučí samo odhadnout, co mu jde snadno a co mu dá hodně práce, přemýšlení nebo soustředění. Samo si zvolí strategii, zda se nejdříve pustí do obtížných pracovních povinností a potom už třeba jen čte nebo maluje, nebo zda si nejprve dělá lehké úkoly a s těžkými čeká na přítomnost rodičů, na jejich pomoc, kontrolu. Jsou děti, které nejprve vše dělají „ nanečisto“, ale domnívám se, že by brzy měly od tohoto zvyku upouštět a posilovat tak svou sebedůvěru. Některé děti dělají „těžké“ úkoly samy a nosí je jen ke kontrole a nechtějí být při nich rušeny. S „lehkými“ úkoly (vystřihování, doplňování, hádanky...) chtějí pomáhat a nosí je do „společných rodinných zón“.

V prvních letech školní docházky většinou převažuje více direktivní výchovný styl, při kterém rodič více dítě vede i kontroluje. Přesto i v počátcích učení „se učit“ je přínosné, aby rodič dal dítěti prostor organizovat si svoji práci a vypracovávat alespoň některé úkoly samostatně. I to, že občas dítě na něco zapomene, je pro něho zkušenost. Pomoc rodiče by měla být zaměřena spíše na sdělování vlastních zkušeností, na dobrý příklad, na spolupráci s dítětem a na ukázky možných řešení než na řízení, vyžadování a kontrolování.

Rodič by měl také dítěti pomoci vytvořit si odpovídající pracovní prostředí, kde si dítě zvykne pracovat a být při práci nerušeno. I v rodinách, kde je prostor velmi omezen, lze takováto pracovní prostředí vytvořit třeba jen na dobu vypracovávání domácích úkolů. Za velmi důležité lze považovat omezení podnětů, pravidelnost, trvalé místo, pořádek v pomůckách, zapisování přesného znění domácích povinností a do kdy mají být splněny. Rodiče mohou dítěti velmi pomoci i tím, že se mu nové pracovní pomůcky budou líbit, bude s nimi rádo pracovat, samo si je pro školu připraví, vyzdobí.

Úspěšné děti se ve škole umějí učit a dokážou správně a srozumitelně požádat dospělého o radu či pomoc, pokud ji potřebují. Důležité je proto se dětí ptát a zcela legitimní je i odpověď dítěte ano, či ne. Jen tak se v dětech pěstuje, že si o pomoc mohou kdykoliv říci a v případě potřeby ji dostanou. Pokud rodič nemá v danou chvíli čas nebo i potenciál dítěti pomoci, měl by to zdůvodnit.

A. Kohn uvádí výsledky lingvistické studie, která zaznamenávala verbální komunikaci mezi rodiči a dítětem v rodině po návratu dítěte ze školy pomocí techniky videozáznamu. Většinou zájem o domácí úkoly iniciují sami rodiče otázkami , a to pět minut po uvítání dítěte, které přišlo právě ze školy (Kohn, 2006).

Zde je vidět, jaký význam obecně přikládáme tomu, aby dítě splnilo své povinnosti, a často opomíjíme i další důležité aspekty. Zapomínáme se zeptat na to, jak si čas strávený ve škole užilo, co nového se naučilo, co ho potěšilo či zklamalo. Komunikace se omezí na dotázání na úkol a povinnost a postrádá dimenzi povídání si o prožívání, pocitech či vztazích. Občas by měl rodič dítě nechat samo začít rozhovor o úkolech a přenechat mu rozhodnutí, kdy ho vypracuje.

Osvědčená je rodičovská strategie ponechat dítěti dostatečný prostor na řešení domácích úkolů a vstupovat do děje až po ukončení jeho práce, kdy dítě požádá, zda se může na výsledek podívat či zda si může od dítěte nově naučené poslechnout. Někdy je rodič velmi překvapen perfektní úrovní práce svého dítěte a může jen chválit, jindy musí něco napravovat, ale až po samostatném pokusu dítěte, které má potom větší zájem sledovat, jak je to správně, než kdyby se rodič chopil aktivity hned v počátku. V zahraničí existují dokonce speciální výcvikové programy, které rozvíjejí kompetence rodičů, jež jsou prospěšné pro domácí přípravu na školu. Ukazuje se, že děti rodičů, kteří podstoupili výcvik orientovaný na efektivní pomoc dítěti při vypracovávání domácí přípravy, mají lepší studijní výsledky. Z toho lze odvozovat dvě skutečnosti. Vypracování domácí přípravy vyžaduje takové kompetence u rodičů, které lze procvičovat a zlepšit, nebo se výcviku účastní „uvědomělí“ rodiče, kteří výchově přisuzují větší význam, a tudíž i domácí přípravě dítěte na školu.

J. Průcha uvádí ve své publikaci odkazy na řadu zajímavých výzkumů, které se týkaly interkulturních rozdílů v rodinné výchově a socializaci dětí. Rodiče z různých kultur mají odlišné představy o tom, co mají upřednostňovat ve výchově svých předškolních dětí. Například finští rodiče na rozdíl od asijských kultur považují předškolní věk za skutečné dětství, a proto ho nechtějí zatěžovat systematickou přípravou na školu. Kladou důraz zejména na sociální interakci a kooperaci (Průcha, 2004).

Autonomní rodičovská podpora při domácí přípravě vyjadřuje míru, jakým způsobem rodiče posilují v dětech snahu řešit problém samostatně, zda dají dítěti možnost rozhodnout se, jestli chce úkol vypracovat samostatně, a přenechají mu i další rozhodnutí při domácí přípravě.

Direktivní rodičovská podpora je více autoritativní a většinou souvisí se stylem výchovy, který je v rodině uplatňován a odráží zájem rodičů o domácí přípravu a míru jejich aktivní účasti při jejím vypracovávání.

Rodiče si typ účasti na domácí přípravě volí zejména podle toho, jak dítě ve škole prospívá a v jaké třídě se nachází. U staršího dítěte s dobrým prospěchem je přínosnější více autonomní styl přípravy. U mladšího dítěte s poruchou učení či dítěte, které neprospívá, je přínosnější přímější rodičovská podpora.

I u mladšího dítěte je ale vhodné dávat mu prostor, snažit se ho přimět otázkami k lepšímu pochopení problému a vytvářet mu možnosti spoluřídit vypracování domácího úkolu.

Autonomní rodičovská podpora vede dítě k větší zodpovědnosti a dává mu více prostoru. Souvisí s tím, že dítě má větší možnost volby rozhodnout se, ale také nese ve větší míře následky svojí práce. V naší společnosti převažuje tendence vést dítě ke konformitě vůči školním pravidlům a konformní dítě označovat jako „zodpovědné“. Není tomu tak ve všech kulturách.

Rodičovská podpora, která posiluje autonomii dítěte, vede kromě jiného k posilování rodinné soudržnosti, k jakési „týmovosti“, kdy dítě získává a posiluje svou respektovanou a samostatnou pozici v rodinné struktuře. Sebevědomé a samostatné dítě, které zodpovědně přijímá své povinnosti a umí je řešit nebo vyhledat pomoc pro jejich řešení, vyvolává v rodičích pocit dobrých a spokojených vychovatelů, a tedy se rozvíjí vzájemně pozitivní vztahy.

Každé dítě vyžaduje při domácí přípravě Pro některé děti je to snadné, pro některé těžší. Hlavním krédem rodičů by mělo být, aby dítě bavilo učit se a mělo z toho radost. Jen tak si vytváří k učení pozitivní postoj.

Význam nástupu do školy je jedním z klíčových momentů nejen pro dítě, ale i pro ostatní členy rodiny. V naší společnosti je zcela patrná ambice rodičů, zaměřená na školní úspěšnost svého dítěte. U některých rodičů se tato ambice projevuje dokonce úzkostností a nepřiměřenými obavami, odklady nástupu do školy, kde klíčovým důvodem je „aby dítě uspělo“, či nároky na dítě už v předškolním věku (množství navštěvovaných kroužků a kurzů) – „aby dítě ve škole mělo náskok“.

Se vstupem dítěte do školy souvisí i domácí příprava. Domácí příprava nezahrnuje pouze vypracování samotných domácích úkolů dítětem. Lze na ni pohlížet jako na systémovou práci, která zahrnuje součinnost žáků, rodičů i učitelů. Kvalita domácí přípravy může ovlivnit i kvalitu vztahů v rodině a celkové rodinné klima. Zcela

Domácí příprava v první a druhé třídě je důležitá v tom směru, že je třeba, aby se rodič a dítě naučili navzájem spolupracovat při řešení úkolů. V těchto letech převažuje více direktivní styl, při kterém rodič více dítě vede i kontroluje. Přesto i v počátcích učení „se učit“ je přínosné, aby rodič dal dítěti prostor organizovat si svoji práci a vypracovávat alespoň některé úkoly samo. I to, že občas dítě na něco zapomene, je pro něho zkušenost.

V této souvislosti je třeba zmínit, že ne ve všech zemích se pohlíží na vypracovávání domácích úkolů stejně. Jsou země, kde se od nich částečně upouští, protože rodiče se domnívají, že je to nepřiměřené zasahování do jejich volného času, do volného času dítěte, do rodinného života, či dokonce omezování lidských práv. Já osobně se domnívám, že domácí příprava na školu má svůj význam, který blíže objasňují především práce zaměřené na kognitivní zrání dítěte, na paměť jako významnou kognitivní kategorii či na proces učení. Diskutovat však je jistě možné o jejich konkrétní podobě, vyžadované časové dotaci ze strany žáků a o dalších hlediscích, která se této problematiky týkají.

Dle mého soudu by základním hlediskem mělo být, aby dítě neztratilo zvídavost, která je mu vlastní, a aby mělo z učení i z naučeného radost.