Máme-li na mysli dítě, včetně nezletilého, pak vycházíme z definice Úmluvy o právech dítěte1), kterou tehdejší Česká a Slovenská federativní republika ratifikovala, a to z jejího článku prvního, který uvádí, že „... dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není nezletilosti dosaženo dříve“.
Dítě v MŠ a domácí násilí
Mgr.
Daniel
Hanuš
absolvent oboru Sociální práce s poradenským zaměřením a pedagogického studia FF OU, student oboru Právo, PF UK v Praze
Modelů, jimiž poskytovala dítěti ve své historii výchovu a vzdělávání, vyzkoušela společnost několik. Současný uplatňovaný
osobnostně orientovaný humanistický model
je charakterizován respektováním individuality a jedinečnosti dítěte. Doplňuje funkční mezilidskou interakci, komunikaci a představuje pozitivní ovlivňování rozvoje každého dítěte a podporu jeho seberozvojových aktivit. Ohlédneme-li se do hluboké minulosti a učiníme-li exkurz do historie, shledáváme, že také
právní postavení dítěte
prošlo složitým vývojem.Dle starého římského práva platilo, že
moc otce rodiny
(patria potestas) nad manželkou byla velmi široká a nad dětmi (infantes) byla zcela bez hranic. Synové a dcery podléhali svému otci a jejich postavení bylo někdy přirovnáváno k postavení otroků, kdy jedni i druzí byli bezmocní a bezprávní. Toto však platilo jen z hlediska práva soukromého, neboť dle
práva veřejného
měli postavení samostatné. Svobodní římští občané (synové) měli navíc všechna politická práva, včetně práva být voleni do státních úřadů2).Dnes je dítěti, nebo by alespoň měla být, poskytnuta ochrana, která má svůj základ v mnohých normách nejen právních, ale také morálních a etických. Není to tedy jen legislativa, jež poskytuje právní rámec ochrany dítěte v soudobé společnosti, ale také
státní i mezinárodní systémy
realizující exekutivní činnosti, které mají co nejúčinněji
ochraňovat děti
před negativním působením jiných osob3).Za
ideální výchovné prostředí pro děti
je v obecném vnímání považována rodina, která jim dodává pocit osobního bezpečí, životní a lidskou jistotu. Je proto zcela nepochybné, že
problematika domácího násilí
páchaného na dětech představuje závažný problém, a to hned z několika důvodů. Dítě jako individuum není zcela schopno posoudit nebezpečnost jednání, kterému je vystaveno. Rodič či osoba, která má k němu velmi blízko, v něm vzbuzuje důvěru, jistotu ochrany a pomoci.Dětské uvažování nepredikuje možnost, že ten, kdo mu projevuje náklonnost, může být tím, kdo mu může ublížit.
Snaha dítěte klást odpor
v rámci výchovného působení bývá obvykle jeho rodičem potlačována. Většinou se dítě rodiči nevzpírá, pokud z něj má strach. To už lze svým způsobem hovořit o patologické situaci. Je nutné dobře rozlišit situaci, kdy chování rodiče vyvolává respekt, aniž by se ho dítě bálo. Dítě, které se bojí rodiče, má velmi omezené možnosti obrany, ne-li žádné.Agresivita, nezájem a různá patologická chování
zasahují ty nejslabší jedince, zpravidla tedy nezletilé děti4). Jak uvádí právní specialistka v oboru rodinného práva, Senta Radvanová, současná rodina už dávno není tzv. centrem securitatis, které by mělo zajistit dítěti ochranu v kruhu rodinném, ale mnohdy se stává právě tím místem, kde se rozvíjí negativní patologické chování. Jde o takový přístup k dítěti, který ho přímo ohrožuje na jeho zdraví, tělesné či duševní integritě, životě či ho staví do situací, jež jsou pro něj neřešitelné.Nepřiměřené chování rodiče
(surové bití, psychické týrání, eventuálně sexuální zneužívání) samozřejmě
narušuje základní funkce rodiny
a napomáhá rozvoji patologických jevů, které rodinu destruují zevnitř a omezují možnosti jednotlivých členů se jim účinně bránit.Dítě je oproti svým rodičům fakticky slabší subjekt.
Je tomu tak z více důvodů, kterými jsou zejména věk, sociální nezralost aj., proto je nutné dítě chránit, a to soukromoprávními i veřejnoprávními prostředky5). Neměli bychom však omezovat
domácí násilí páchané na dětech
pouze v rámci úzkého rodinného kruhu. Je potřeba tento negativní fenomén zaznamenávat i v rámci členů širší rodiny, se kterými přichází dítě také velmi často do styku a kteří mohou být pro něj stejným nebezpečím, z hlediska pachatele domácího násilí.V souvislosti s domácím násilím a dítětem nacházejícím se ve vzdělávací instituci mateřské školy je potřeba ozřejmit některé pojmy, které jsou s touto problematikou spjaty. Už samotné spojení slov „domácí násilí“ vystihuje podstatu tohoto
negativního společenského fenoménu.
V roce 1985 formulovala
definici domácího násilí
také Rada Evropy:
„Násilné chování v rodině zahrnuje jakýkoliv čin nebo opomenutí spáchané v rámci rodiny některým z jejich členů, které podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu, nebo svobodu jiného člena stejné rodiny, nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti“
6). Jednotlivé pojmy uvedené v této definici jsou podrobně definovány v českém právním řádu.Pojem domácnost
vymezuje v § 115 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde stanoví, že
„domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“
. Z této definice můžeme vyvodit, že takovýmto prostředím je také prostředí domova klasické rodiny, která žije společně v jednom bytě či domě.V návaznosti na vymezení společné domácnosti je potřeba uvést dikci § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), který uvádí, že
„muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí“
. Je nutno vnímat toto
ustanovení zákona o rodině
jako ustanovení vztahující se i na rodiče dítěte, kteří mají
povinnost vytvářet pozitivní rodinné a výchovné prostředí
pro dítě v jeho rodině.Nutno také podotknout, že pojem rodina zákon nevymezuje, ale v obecných kontextech s ním počítá, a to zejména ve vztahu k rodičovství a výchově dítěte. Na to pak navazuje § 32 odst. 2 zákona o rodině, který říká, že
„rodiče mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem“
. Tento zákon také uvádí
nutnost rodičů
důsledně chránit zájmy dítěte7).Termín násilí
používá na různých místech trestní zákoník. Násilím obecně rozumíme zlé nakládání, tělesné útoky, pohrůžky obdobným chováním nebo jednáním, které působí újmu na fyzickém, sexuálním či psychickém zdraví druhé osoby. Jedná se o
agresi jedné osoby proti druhé
(nebo jejich většímu počtu), jejímž cílem je ublížit, poškodit, poranit nebo zabít.
Násilné chování v rodině
proto v sobě zahrnuje špatné zacházení s dětmi, násilí mezi dospělými členy rodiny i špatné zacházení se starými lidmi.Z hlediska právní teorie pak můžeme rozlišit násilí absolutní, kdy složka vůle u oběti zcela chybí, a je tedy vyloučeno vlastní jednání oběti, a násilí kompulzivní, které nemá za cíl vyřadit vůli oběti, ale snaží se působit na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, jemuž odolává jen s obtížemi, jelikož je prováděným násilím (např. ve formě bití) ovlivněna. Násilí bude pokračovat tak dlouho, dokud se oběť nepodvolí. A toto je právě charakteristické pro domácí násilí8).
Domácí násilí může nabývat různých druhů a forem.
Mezi základní druhy domácího násilí řadíme:fyzické
(strkání, fackování, bití pěstmi, tahání za vlasy, pálení, kopání, smýkání, ohrožování zbraní nebo nožem, házení předmětů, znehybňování oběti například přivazováním, zatlačováním do kouta aj.),psychické
(zejména slovní týrání, ponižování, zesměšňování na veřejnosti i v soukromí, permanentní kontrola chodu dne, výslechy, vyhrožování zmrzačením, zabitím aj.),sexuální
(zahrnuje všechny sexuální činy, které jsou na oběti vynucovány, které oběť podstupuje nedobrovolně či s nechutí),ekonomické
(zamezení možnosti oběti disponovat finančními prostředky, ať rodinnými, nebo vlastními).Z hlediska forem lze násilné jednání rozdělit na sociální izolaci, která představuje absolutní uzavření oběti, zákaz styku s příbuznými a přáteli, zákaz telefonování, vycházení, přikazování chování, oblékání, ale také vyčerpávající dohled nad životem. Další formou je zastrašování. To se vyznačuje použitím křiku, demonstrací síly, vyvoláváním strachu v oběti, gesty, ničením majetku, týráním zvířat, vyhrožováním.
Nebezpečnou formou násilného jednání je také vyčerpávání, které se vyznačuje přikazováním někdy až nesmyslné práce, odpíráním spánku, potravy a tekutin.
Citové týrání
zahrnuje zejména permanentní nadávky, kritizování, sekýrování, vyvolávání pocitu viny za situaci, ale také popírání faktu násilí s tím, že se oběti něco zdá, nebo odpírání pozornosti.
Ekonomické týrání
se pak v rámci tohoto článku týká spíše starších dětí, například v rámci přidělování kapesného, přinucení žádat o prostředky na obživu nebo také vystavování rodiny hladu, chladu, nedostatku oblečení či nerespektování potřeb dětí9).Z hlediska významných právních dokumentů týkajících se domácího násilí je potřeba vymezit
soukromoprávní a veřejnoprávní oblast.
Za normy zastřešující legislativní hierarchii lze označit Ústavu České republiky10) a Listinu základních práv a svobod11). Podle členění práva na právo soukromé jsou
nejvýznamnějšími právními dokumenty
již zmiňovaný zákon o rodině a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále pak zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, upravující zejména procesní stránku jednání před soudem.Z hlediska veřejnoprávních norem je potřeba uvést již zmiňovanou a našim státem ratifikovanou Úmluvu o právech dítěte, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), který upravuje trestné činy, pod jejichž skutkovou podstatu lze subsumovat domácí násilí v jeho mnohých projevech. Těmi jsou zejména
trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí
(§ 199 TZ),
trestný čin týrání svěřené osoby
(§ 198 TZ),
trestný čin omezování osobní svobody
(§ 171 TZ),
trestný čin nebezpečného pronásledování
(§ 354 TZ).Zásadní právní normou, která se primárně
věnuje právní ochraně dětí
a vymezuje zásady, opatření a činnost sociální ochrany dětí, je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Jedním z nejdůležitějších zákonodárných počinů pak bylo přijetí zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím (známý také jako zákon o ochraně před domácím násilím). Je potřeba poukázat na skutečnost, že mezinárodně právních a jiných právních dokumentů týkajících se ochrany základních lidských práv a svobod existuje velké množství a mají svou logickou i historickou genezi, avšak zde jsme vypsali jen některé, v našem právním řádu nejčastěji uplatňované.S předpokladem, že se učitelka mateřské školy setká s dítětem, které je obětí domácího násilí, je nutno v dnešní době počítat. Byť je rodinné prostředí prostředím soukromým a leží za pomyslnými zdmi domácnosti, kterými si rodina vymezuje svůj prostor, je učitelka schopna svými projevy
upozornit na domácí násilí
v rodině.Mateřskou školu je v prvé řadě potřeba specifikovat a vymezit jako instituci vzdělávací, výchovnou a sociální. Dle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání (dále jen „vyhlášky“),
„mateřská škola spolupracuje se zákonnými zástupci dětí a dalšími fyzickými a právnickými osobami s cílem vyvíjet aktivity a organizovat činnosti ve prospěch rozvoje dětí a prohloubení vzdělávacího a výchovného působení mateřské školy, rodiny a společnosti“
12).Z hlediska této spolupráce vycházíme z premisy, že učitelka mateřské školy zná jak jednotlivé děti, které má ve třídě (průměrný počet dětí ve třídě dle velikosti mateřské školy je 15–24)13), tak jejich rodiče či rodinné příslušníky, kteří si dítě ze školského zařízení vyzvedávají a se kterými řeší obecné záležitosti vyplývající ze vztahu vzájemné interakce zákonný zástupce dítěte – dítě – mateřská škola. Vzhledem k této znalosti má učitelka možnost
poznat změny projevů chování dítěte i rodiče
či rodinných příslušníků a tudíž také možnost usuzovat na změnu či problémovou situaci v rodině dítěte.Projev chování u dítěte či
výrazná změna chování
je častým důkazem změn v rodinném prostředí, které dítě nedokáže správně pochopit a reflektuje je ve svých vnějších projevech chování. Tyto změny je samozřejmě možné a
potřebné s rodiči jedince konzultovat
a dobrat se příčiny proměny jeho chování. Mnohé projevy mohou poukazovat právě na některý z druhů psychického domácího násilí, na které dítě reaguje specifickým způsobem. Někdy je možné usuzovat na domácí násilí z objektivních projevů, kterými mohou být podlitiny, odřeniny, modřiny apod.K tomu, že si učitelka mateřské školy vyhodnotí tyto fyzické projevy jako nestandardní, přispívá u vysokoškolsky vzdělaných pracovnic také jejich absolvování studijních předmětů zaměřených na biologii vývoje dítěte, kde by měly být konfrontovány s možností zjištění nestandardních fyziologických změn na těle dítěte. K nutnosti
péče o zdraví a bezpečnost dětí v mateřské škole
se vyjadřuje § 5, pro náš případ důležitý odstavec první vyhlášky č. 14/2005 Sb., který poukazuje na skutečnost, že
„právnická osoba, která vykonává činnost mateřské školy, vykonává dohled nad dítětem od doby, kdy je pedagogický pracovník převezme od jeho zákonného zástupce nebo jím pověřené osoby, až do doby, kdy je pedagogický pracovník předá jeho zákonnému zástupci nebo jím pověřené osobě. Předat dítě lze jen na základě písemného pověření vystaveného zákonným zástupcem dítěte“
14).Z tohoto ustanovení citované vyhlášky dovozujeme
dohledové, výchovné a vzdělávací činnosti učitelky
mateřské školy, které mají přispívat k všestrannému rozvoji dítěte, k ochraně a akcentování jeho zájmů jako primárního motivu profesního zaměření učitelky mateřské školy. V rámci výkonu těchto činností je možné, aby učitelka zpozorovala
změny v chování dítěte
a zareagovala na ně patřičným způsobem s ohledem na profesionální a odborný přístup k dítěti.Vzhledem k citlivosti této problematiky je na místě doporučit, aby učitelka osobně jednala velmi obezřetně a spíše méně než více. V každém případě je nutné, aby se s celou věcí seznámil a
situaci vyhodnotil také ředitel mateřské školy
jako přímý nadřízený pracovník. V případě, že informace získané od dítěte či od jeho zákonných zástupců nepovedou k dostatečně
věrohodnému zdůvodnění negativních změn
psychických projevů či případných fyziologických změn na těle dítěte, je důvodné se obrátit s
podnětem o pomoc na místně příslušný státní orgán.
Tímto státním orgánem je místně příslušné pracoviště sociálně-právní ochrany dětí, které je nutné podrobně informovat o všech aspektech a zjištěních dané situace. Orgán sociálně-právní ochrany dítěte má za cíl sledovat a chránit právní zájem dítěte. V případě nutnosti bude postupovat dle přesně stanovené metodiky činnosti a případně bude také informovat a žádat o součinnost Policii ČR.
Domácí násilí na dětech je obecně považováno za jednu z
nejhorších forem domácího násilí
z hlediska jeho oběti. Dítě je potřeba vnímat jako člena společnosti a rodiny, který nemá dostatečné možnosti obrany své tělesné a duševní integrity. Nedisponuje prostředky ani dostatečnou sociální vyzrálostí, aby dokázalo vyhodnotit nebezpečnost situace a vhodným způsobem na ni reagovat. Je proto nanejvýš důležité, aby tento negativní společenský fenomén odhalovali a pomáhali řešit odborníci nejen napříč institucionálním společenským spektrem, ale také všichni, kteří ho ve svém okolí jakkoli vnímají.K tomu, aby bylo možno domácí násilí na dětech odhalit a efektivně řešit, je potřeba nejen vnímat celou situaci v širších společenských a právních souvislostech, ale také využívat své odborné znalosti a praxi k co nejefektivnější ochraně těch, kteří se sami bránit nemohou nebo jejich obranné mechanismy jsou oslabeny.
Učitelky mateřských škol
zaujímají místo v první linii osob, které mohou dítěti ohroženému domácím násilím pomoci.LITERATURA
KINCL, J. Římské právo rodinné. In: KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1.
KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. Skripta. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-381-3.
RADVANOVÁ, S. Ubližování dětem - nebezpečná rodina. In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: Wolters Kluwer, 2008. ISBN 978-80-7357-365-2.
VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o.p.s., 2008. ISBN 978-80-903626-7-3.
1 Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.
2 KINCL, J. Římské právo rodinné. In: KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 143. ISBN 80-7179-031-1.
3 Srov. RADVANOVÁ, S. Ubližování dětem - nebezpečná rodina. In: Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 265. ISBN 978-80-7357-365-2.
4 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 43. ISBN 978-80-7400-381-3.
5 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí.1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 44. ISBN 978-80-7400-381-3.
6 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 16. ISBN 978-80-7400-381-3.
7 Srov. § 31 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
8 VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I.
Domácí násilí v českém právu z pohledu žen
. Praha: proFem, o.p.s., 2008. s. 13. ISBN 978-80-903626-7-3.9 VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I.
Domácí násilí v českém právu z pohledu žen
. Praha: proFem, o.p.s., 2008. s. 22-23. ISBN 978-80-903626-7-3.10 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
11 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod.
12 Srov. § 1 odst. 1 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů.
13 Srov. § 2 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů.
14 Srov. § 5 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů.