Asi jen málokterý pedagog může dnes říct, že se ve své praxi nesetkal s dítětem nebo žákem s odlišným mateřským jazykem (OMJ). Tyto děti přicházejí do českých škol s různou úrovní českého jazyka a není nic překvapujícího na tom, že pedagogové často doporučují rodičům, aby dítě převzal do péče logoped. Cizinci také tvoří poměrně velkou část dětí a žáků vzdělávaných v logopedických školách a školkách. Patří však všechny tyto děti do péče logopedů? A jak poznat, které ano a které ne?
Dítě nebo žák cizinec – symptomy mutismu a vývojové dysfázie nemusí znamenat vadu řeči
Mgr.
Andrea
Schmalzová
vedoucí SPC pro děti a žáky s vadami řeči, Praha 8, krajský koordinátor logopedické péče pro hlavní město Praha
Je to logické. Dítě mluví velmi špatně nebo nemluví vůbec, pedagogové tak snadno identifikují u těchto dětí symptomy vývojové dysfázie či mutismu. Ve své poradenské praxi se s tím setkávám poměrně často. Obrací se na nás mateřské i základní školy, doporučují rodičům dětí a žáků s OMJ se k nám objednat, velmi často doporučují zařazení do logopedické školky nebo školy. Kapacity těchto školních zařízení však nemohou pojmout všechny děti s OMJ. Jak ale poznat, kdy dítě s OMJ patří do péče logopeda a kdy ne? To není vždy jednoduché i pro zkušené logopedy. Následující řádky jsou proto zaměřené spíše na základní orientaci v problematice.
Vývojová dysfázie nebo „jen“ důsledek bilingvismu?
Pro úplnost si připomeňme, co je to vývojová dysfázie a jak vývoj řeči ovlivňuje bilingvismus.
Pokud shrnu nejčastěji citované definice vývojové dysfázie, jedná se o poruchu vývoje řeči, která v různé míře narušuje porozumění a produkci řeči (slovní zásobu, tvorbu vět, gramatickou stránku, výslovnost). Jedná se o narušený vývoj mateřského jazyka projevující se sníženou schopností nebo neschopností naučit se verbálně komunikovat, i když podmínky pro rozvoj mluvené řeči jsou přiměřené (Mikulajová, Rafajdusová 1993). Vývojová dysfázie se projevuje se nerovnoměrným vývojem celé osobnosti, zasahuje i do neřečových oblastí vývoje dítěte.
Bilingvismus je schopnost užívat dva jazyky, zpravidla mateřský jazyk a cizí jazyk. Bilingvní děti obvykle dosahují přibližně stejné úrovně obou jazyků. Vývoj řeči však může postupovat o něco pomaleji a mladší děti mohou mít přechodně menší slovní zásobu (v jednom nebo obou jazycích) než jejich vrstevníci (Kopecký, 2004). Dosažení přibližně stejné úrovně obou jazyků je však závislé na tom, kdy a v jaké míře se dítě s oběma jazyky setkává. Vzhledem k tomu, že velká část dětí s OMJ se s češtinou setkává ve větší míře až ve školce nebo škole, není možné předpokládat, že budou stejné úrovně obou jazyků dosahovat už v této fázi. Proto je velmi snadné u takového dítěte nalézt v českém jazyce některé symptomy vývojové dysfázie.
Pokud bychom chtěli jednoznačně odlišit vývojovou dysfázii a důsledky bilingvismu, bylo by nutné provést psychologické vyšetření v mateřském jazyce, které by ukázalo rozložení intelektu ve verbální a neverbální složce. To je však ve většině případů velmi málo reálná možnost.
Orientačním vodítkem, jak rozlišit, kdy by se mohlo jednat o vývojovou dysfázii a kdy o důsledky bilingvismu tak zpravidla zůstávají informace od rodičů dítěte o úrovni vývoje mateřského jazyka. Pokud je mateřský jazyk na podobné úrovni jako jazyk český a vykazuje tedy symptomy vývojové dysfázie i v mateřském jazyce, je určitě vhodné je nasměrovat k dalším odborníkům co nejrychleji. Podporu při vzdělávání je pak vhodné opřít o doporučení speciálně pedagogického centra (SPC), zaměřeného na vady řeči.
Pokud je však mateřský jazyk na běžné vývojové úrovni či na výrazně lepší vývojové úrovni než jazyk český, pravděpodobně se nejedná o vadu řeči nebo se o ni nejedná jako o primární problém. V takovém případě je vhodné poskytnout dítěti podporu metodami práce s dítětem s OMJ, využít nabídky neziskových organizací, které se na tuto podporu zaměřují a v případě potřeby nastavení podpůrných opatření se obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP).
Příklad z praxe č. 1: Chlapec vietnamského původu, komunikace v českém jazyce velmi omezená, rodiče hovoří pouze vietnamsky. Přes tlumočnici bylo zjištěno, že ve vietnamštině má chlapec dysfatické projevy – malou slovní zásobu, špatně skládá věty a používá špatné tvary slov, delší pokyny je nutné mu rozdělit na jednotlivé části apod. Vzhledem k tomu u chlapce předpokládáme vývojovou dysfázii, je v péči našeho SPC a vydáváme doporučení ke vzdělávání.
Příklad z praxe č. 2: Chlapec s ruským mateřským jazykem, česky komunikuje velmi málo, poměrně dobře rozumí, ale často odpovídá rusky. Rodiče doma mluví rusky, česky se domluví, ale protože nemluví správně, doma češtinu nepoužívají. Bratr mluví i česky, poměrně dobře. Podle informací od rodičů nemá chlapec v ruštině s obsahovou stránkou řeči potíže, má dobrou slovní zásobu, vyjadřuje se na úrovni věku. Do našeho SPC byl doporučen proto, že dochází na logopedii, v ruštině se však jedná pouze o nesprávnou výslovnost některých hlásek. Předpokládáme tedy, že se jedná o nedostatečné osvojení českého jazyka bez primární logopedické příčiny, chlapce ponecháváme i nadále v péči PPP.
Je postupovat v MŠ?
Orientačně si udělat představu, zda se jedná o podezření na vývojovou dysfázii nebo jen důsledek nedostatečného osvojení českého jazyka je pro pedagogy v MŠ podstatné zejména pro vhodné nasměrování na poradenské zařízení. Při vzdělávání v MŠ je přístup podobný v obou případech. Je vhodné maximální využívání názoru, používat jednoduché věty, jednoznačné pokyny, pokyny zadávat po jednotlivých krocích. U složitějších pokynů a probíraných témat je vhodné podpořit porozumění pomocí obrázků, reálných předmětů, ukazování, ověřovat porozumění. Rozvoj slovní zásoby je třeba zaměřit na pasivní (porozumění – „ukaž“) i aktivní (produkci – „co to je“), kromě podstatných jmen také na slovesa a přídavná jména, jednoduché protiklady, nadřazené pojmy. Tvorbu vět i porozumění je třeba procvičovat s postupně zvyšující se náročností. Většina pomůcek pro výuku českého jazyka pro cizince se dá využít i pro děti s vývojovou dysfázií a naopak. U vývojové dysfázie však musíme počítat s pomalejším postupem a větším zaměřením na celkový rozvoj osobnosti.
Mutismus nebo důsledek nedostatečného osvojení českého jazyka v kombinaci s osobnostním nastavením?
Základním projevem mutismu je ztráta schopnosti komunikovat mluvenou řečí, dítě by mluvit chtělo, ale nemůže, snaží-li se o komunikaci, potíže se většinou ještě zhoršují. Kromě mluvené řeči se může takové dítě projevovat i atypickým neverbálním chováním (snížená mimika, pasivita v komunikaci, úzkostnost, někdy až agrese). Nejčastěji se jedná o tzv. elektivní (selektivní, výběrový) mutismus, tedy ztrátu schopnosti promluvit v určitém prostředí, situaci či na určitou osobu. Odbornou terminologií se jedná o získanou psychogenní nemluvnost, která se definuje jako nepřítomnost nebo ztráta řečových projevů, která není podmíněna organickým poškozením centrálního nervového systému (Lechta, 2003).
Podobně se však může projevovat i dítě, které je introvertně osobnostně laděné a pociťuje nejistotu v užívání českého jazyka (bez ohledu na to, nakolik je tato nejistota objektivní). Následkem toho odmítá komunikovat v českém jazyce nebo v něm odmítá komunikovat např. ve škole a může se tedy jevit jako dítě s mutismem. Pokud je dítě vystavováno tlaku na komunikaci v českém jazyce, může se toto odmítání upevňovat a může opravdu dojít až k psychogenní nemluvnosti.
Podezření na mutismus však může vyvolat i dítě, které nemá dostatečně osvojený český jazyk a zároveň má snížený potřebu verbálně komunikovat.
Příklad z praxe č. 1: Chlapec s odlišným mateřským jazykem, ve škole česky vůbec nemluví. Výjimečně mluví mateřským jazykem se spolužákem nebo vychovatelkou z družiny stejné národnosti. Podle informací od rodičů doma česky mluví, ovládá češtinu nejlépe z rodiny. Je perfekcionisticky založený, velmi bystrý, se zájmy na vyšší věkové úrovni. V souvislosti s osobnostním nastavením si pravděpodobně vytvořil podvědomou kontrolu, aby se vyhnul nesprávnému používání českého jazyka, nemluví česky ve škole vůbec a následkem toho se pravděpodobně rozvinula určitá forma psychogenní nemluvnosti. Je nutné se vyhnout jakémukoliv upozorňování nebo tlaku na tento problém, aby měl prostor tuto kontrolu postupně uvolňovat. Je v péči našeho SPC a vydáváme doporučení ke vzdělávání.
Příklad z praxe č. 2: Chlapec vietnamského původu, česky poměrně dobře rozumí, ale spontánně česky komunikuje minimálně. Spolupracuje však bez potíží, neverbální úkoly plní na úrovni věku, na výzvu je bez potíží schopen podle obrázků pojmenovat běžné věci a činnosti. Vietnamsky hovoří plynule, nahlas, podle informací od rodičů na úrovni věku. Pravděpodobně má snížený mluvní apetit, nejedná se však o projevy psychogenní nemluvnosti. Doporučeno zajištění výuky českého jazyka pro cizince a případné převzetí do péče spádovou PPP.
Jak postupovat v MŠ?
K těmto dětem je třeba přistupovat citlivě ve všech případech, doporučení se týkají nejen dětí s OMJ, ale všech dětí, které mají introvertnější osobnostní založení, sklony k mluvnímu negativismu, snížený mluvní apetit apod. Tlak na mluvený projev může u těchto dětí stav zhoršit a komunikační blok zafixovat. Doporučuje se na problém s mluvením neupozorňovat, snažit se navazovat kontakt jiným způsobem, volit častěji neverbální úkoly. Je však třeba nenutit nejen k mluvení, ale k jiné činnosti, pokud dítě nereaguje nebo úkol odmítá, zkusit změnit typ úkolu. Nevhodné je také vyptávat se dítěte, proč nemluví (ani řešit to s rodiči před dítětem), zkoušet vnější motivaci k mluvení – slibovat odměnu za to, když promluví. Stejně tak je třeba „zachovat klid“, pokud se dítě verbálně projeví, nereagovat na to přehnanou pochvalou, nezdůrazňovat to, pochválit za případný obsah („správná odpověď“), ne za formu odpovědi (NE „to je dobře, že jsi to řekl nahlas“). První verbální projevy těchto dětí jsou často „mimochodem“ a přehnaná reakce by mohla mít opačný efekt. Na tomto místě je však také třeba zdůraznit, že péče o děti s mutismem je multidisciplinární a ty děti patří nejen do péče logopedů, ale také zejména psychologů nebo psychoterapeutů. Uvedený přístup je obecně shrnutá prevence zhoršování stavu a je třeba u každého konkrétního dítěte dále postupovat podle odborníků, kteří mají dítě v péči.
Závěrem bych chtěla poděkovat pedagogům, že těmto dětem věnují pozornost a zdůraznila, že v případě podezření či jakýchkoliv pochybností pedagoga je určitě na místě rodičům konzultaci u logopeda doporučit. Zároveň jsem však chtěla podnítit zamyšlení nad tím, že některé projevy se mohou jevit jako vada řeči, ale může to být přirozená reakce na životní situaci.
ZDROJE
KOPECKÝ, K. K podstatě termínu pasivní bilingvismus (cit. 2020-04-28) [online]. Dostupné z: http://epedagog.upol.cz/eped4.2002/clanek01.htm
LECHTA, V. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál, 2003.
MIKULAJOVÁ M. a I. RAFAJDUSOVÁ. Vývinová dysfázia. Špecificky narušený vývin reči. Bratislava: Dialóg, 1993.