Náhlé krizové události a děti do 12 let: nebezpečí versus příležitost

Müllerová, autorka textů s relaxačními prvky určených dětem zažívajícím úzkost, píše, že dětský svět často není pouze prosty a jednoduchý, jak mnozí dospělí automaticky předpokládají (Müllerová, 1998). V průběhu svého vývoje se musí dítě vyrovnávat s množstvím nástrah, které mnohdy ani nemůže očekávat. Nástrahami dlouhodobější povahy se psychologie pečlivě zabývá, nástrahy náhlé povahy jsou však obcházeny s opatrností. Může na ně proto být mylně nahlíženo jako na takové, které nevyhnutelně způsobují traumatickou reakci či jiné závažné následky. Dle Marleyho a Maukiho (2018) je celý aktuální teoretický rámec psychologické vědy v případě krizových situacích orientován na podobnou patologii. Je to však dobré východisko?

Článek nejprve představí zahraniční studie, které argumentují proti výhradně ničivému chápání náhlých krizových událostí, přičemž se zaměřují na děti do 12 let, a to ze dvou důvodů. Za prve, mladší děti se v důsledku kognitivního vývoje a celkového zrání ve své odpovědi na krizovou událost významně liší od adolescentů. Za druhé, někteří autoři považují skupinu mladších dětí za zranitelnější (Kronenberg a kol., 2010). Následně článek popíše, jakým způsobem v takových událostech funguje dětská odolnost a jak je možné její přirozené mechanismy podpořit a posílit.

Článek již ve svém názvu zachází s novým a neobvyklým pojmem „náhlé krizové události“. Pro přesnější pochopení nastíněného obsahu je nejprve nutné dvojí vyjasnění. Prvně je důležité uvést, proč vůbec vyvstala potřeba užití nového pojmu. V druhé řadě je pak nasnadě otázka, co přesně tento pojem označuje a které krizové události pokrývá.

V souvislosti s první otázkou se nabízí uvedení současně používaných termínů, které ve všeobecném vědeckém diskurzu události náhlé krizové povahy označují. Nejvěrněji podobnou situaci označuje termín „traumatická událost“ (Bastecka a kol., 2005) či „krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresoru“ (Spatenkova a kol., 2017). O takové krize se jedná v případě, kdy je dítě vystaveno fyzickému ohrožení sebe sama či svých nejbližších. Typickým příkladem takové události je katastrofa nebo pohroma (Paulík, 2010). Jejich výskyt přitom nelze podcenit či přehlížet. Dle některých výzkumníků může být ročně vystaveno náhlým katastrofám více než 66,5 milionu dětí (Seballos, Tanner, Tarazona, Gallegos, 2011; Pronczuk, Surdu, 2008).

V českém kontextu se pravděpodobně nesetkáme s katastrofou typu hurikánu, zemětřesení či tsunami. Ani českým dětem se však nevyhýbají zkušenosti s náhlým fyzickým zraněním, náhlým úmrtím blízkého, s dopravní nehodou, haváriemi či s povodněmi.

Označení „traumatické krize“ v tomto kontextu implikuje trauma jako očekáváné a nejpravděpodobnější východisko, kterým je dítě po takové události zasaženo. Dle mnohých autorů (např. Greca a kol., 2013; Jones, Rrustemi, Shahini, Uka, 2003; Werner, 2005) však traumatická reakce není nutnou, a dokonce ani nejčastější odpovědi na událost náhle a těžké povahy. Jako uspokojující se proto nezdá ani označení zahraničních psychologů termínem „potenciálně traumatická událost“ (Marsac, Kassam-Adams, 2016; Salloum, Overstreet, 2012; Bonanno, 2004), které stále na konceptu traumatu staví.

Zpochybnění účinnosti těchto termínů vychází z výzkumů, které se zabývají tím, jaká je skutečně nejčastější dětská reakce na náhlou krizovou událost. V takovém zkoumání byla dosud velmi činorodá americká psychologie. Na základě četných zkušeností s hurikány bylo umožněno psychologům sesbírat mnoho dat pro následnou analýzu. Analýza se přitom pokoušela zjistit nejen to, jak velké množství dětí bude po střetu s takovou událostí poznamenáno traumatem, ale také to, jak velké množství dětí tyto příznaky nepostihnou.

Jednu z takových studií provedla např. Greca a kol. (2013), která zkoumala vzorek 568 amerických dětí ve věku osm až deset let, které se setkaly s hurikánem Andrew. Záměrem výzkumníků bylo vytvořit tzv. trajektorie dětských odpovědi na tento hurikán umístěné do časové osy. Zkoumani probehlo tři, sedm a deset mesicu po udalosti a studie zjistila, ze hurikan Andrew zasahl populaci tak nicive, ze 60 % z dotazovanych deti vypovídalo, ze se citily ohrozeny na zivote.

Navzdory temto zjistenim se však 40 % deti ukazalo jako „odolnych“, dokonce i tvari v tvar tak nicive katastrofe. Dalsich priblizne 40 % se umistilo v kategorii „zotavujicich se“ (tedy vykazujicich postupem casus ignifikantne lepsi vysledky). Pouze zhruba 20 % projevilo chronickou reakci, ktera i po 10 mesicich zustala klinicky vyznamna. Koresponduje to i s vysledky studie Kronenberga a kol. (2010). V jeho vyzkumnem vzorku byli predevsim adolescenti, ale celkove vysledky mely podobnou proporci s drtivou prevahou skupiny „odolnych“ (45 %).

Zda se tedy, že odolnost hraje větší roli, než přirozeně předpokládáme. Za tento názor se staví také Jones (2008), klinická psycholožka, která pracovala mimo jine s dětmi, které se staly svědky násilné smrti rodičů během konfliktu v Kosovu. Zastává názor, že klasická schémata traumatu jsou nejen neaktuální, ale dokonce také škodlivá pro efektivní práci s dětmi v krizi. Intervence cílené pouze na hledáni symptomu a jejich následnou „léčbu“ mohou totiž být kulturně necitlivé a podkopávat prirozené obranné strategie dětí. Odkazuje přitom na svou studii, kde z 560 děti zasažených válkou v Kosovu pouze pětina vykazovala skutečné příznaky posttraumatické poruchy (Jones, 2008).

Marley a Mauki (2018) tvrdí, že ačkoliv současný stav zaujetí patologií není ideální, s postupným rozvojem pozitivní psychologie dochází i k posunu úhlu pohledu z identifikace symptomu na identifikaci faktoru, které dětskou psychiku ochraňují. Tyto faktory se svým dopadem podílejí na utváření celkové dětské odolnosti, která je vymezována jako „kapacita jedince ponechat si stabilní psychické fungování navzdory těžkostem“ (Marle, Mauki, 2018, s. 331).

Rachel Yehuda, známá psychiatrička, těsně po teroristickém útoku 11. září 2001 prohlásila: „Věřím v naši schopnost se s tím vyrovnat. Věřím v odolnost. Myslím, že lidé mají neobyčejné kapacity k vyrovnávání se s traumatem“ (Korn dle Gaffney, 2006, s. 1004). Právě útok 11. září pomohl psychologii v mnohém porozumět, jakým způsobem funguje dětská odolnost v reakci na náhlou krizovou událost. Jedním z takových zjištění je důležitost neformální sociální opory.

Tu dokládá zkušenost Gaffney (2006), která byla po teroristickém útoku 11. září 2011 svědkem toho, jak se pomocná sociální síť zformovala v rámci třetí třídy základní školy. Byli v ni zapojeni učitelé, rodiče i děti samotné. Navzdory námitkám, ze osmi- az devitilete deti mohou jen tezko adekvatne projevit soucit a byt si navzajem skutecnou oporou, se spolecne aktivity ukazaly jako mimoradne podpurne a ozdravne. S podobným názorem přichází i průkopnice myšlenky odolnosti Emy Werner. Tato autorka zjistila během svého zkoumání deti z ostrova Kauai, ze stacilo, aby dite melo k dispozici alespon jednoho blízkého a pecujiciho dospeleho, a překonávalo nástrahy osudu a svých nepříznivých podmínek mnohem úspěšněji než děti bez obdobné podpory (Werner, Brendtro, 2012).

Mezi další faktory, které odolnost utvářejí, patří například copingové strategie. Paulik (2010) copingem mini aktivni a vedomy zpusob zvladani zateze, jejz je potreba mobilizovat v situaci, kdy je zatez nadlimitni. Copingové strategie jako takové mohou být vnímány neutrálně. Některé z nich (například vyhýbání se nebo naopak ulpívání) mohou prožívané potíže spíše prohloubit. Jsou však strategie, které jsou vnímány jako užitečnější než jiné. Mezi takové můžeme řadit hledani opory nebo pozitivni zhodnoceni (Blazkova a kol., 2017). Každá úspěšná strategie pomáhá dítěti vyrovnat se s náhlou krizovou událostí svým jedinečným způsobem a být silnější a vybavenější do dalších zátěžových situací.

Spatenkova a kol. (2017) tvrdí, ze krize jsou prirozenou soucasti bezneho zivota a ze by nemely byt automaticky zavrhovany jako skodlive ci patologicke. Argumentuje mimo jine tim, ze cinsky znak pro krizi je slozeny ze dvou odlisnych znaku: znaku pro nebezpeci a pro dobrou prilezitost.

Tento článek měl za cíl nastínit, jakým způsobem funguje dětská psychika při setkání s náhlou událostí těžké povahy. Souhrnnou myšlenkou uvedených tvrzení a výzkumů je přesvědčení, že odolnost je přirozenou dětskou reakcí a že může být různými způsoby posilována a využívána jako potenciál k budoucímu vývoji dítěte. Jako blízcí dospělí takového dítěte proto nemusíme ihned podléhat bezmoci a mylnému přesvědčení, že utrpělo nezvratný a traumatický otřes. Naopak, soustřeďme se na mechanismy, které dítěti přirozeně pomohou událost překonat – ať už se jedná o budování sociální opory, nebo podporu účinných copingových strategií, kterými je každé dítě přirozeně vybaveno.