Jana Blažke: Zavedla bych jednu hodinu empatie týdně

„Pracovala jsem přes telefon. Učitelům jsem třeba radila, jak pracovat s motivací žáků, jak napomoci tomu, aby děti byly motivovány dělat věci do školy,“ popisuje svou práci v době uzavření škol Jana Blažke, školní psycholožka středočeské základní školy. Dalšími výzvami školních psychologů byla ale třeba i stabilita a psychická pohoda učitelů.

Jana Blažke se ke své práci dostala menší oklikou. Prvně vystudovala logiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, během studia jezdívala do dětského domova, kde doučovala matematiku. Osud ji ale poté od matematiky a IT zavál zpět na univerzitu, kde se zapsala na obor psychologie. Za sebou má výcvik v kognitivně-behaviorální terapii.

I proto, že se se školním psychologem nepotkáte na každé české škole, nemá mnoho lidí konkrétní představu o náplni jeho práce. Jak tedy takový školní psycholog postupuje, pokud si všimne, že nějaké dítě není kolektivem přijímáno, je ostrakizováno?

„Většinou se domluvím s třídním učitelem, jestli budeme postupovat společně nebo jestli mu můžu být nápomocná s přípravou třídnické hodiny. Program takové hodiny připravíme s cílem, aby dané dítě mohlo ukázat, v čem je dobré. Jde o to, aby jeho spolužáci viděli, že i toto dítě má co nabídnout a že v něčem vyniká. (…) V některých případech chodím na pozorování do hodiny, nejlépe na tělocvik, kde je chování žáků vidět nejlépe. Podle toho si domluvím práci se třídou, můžu si promluvit i s rodiči žáka, jestli třeba neřeší nějaké problémy doma.“

Často se na veřejnosti mluví jen o šikaně, děti se ale vypořádávají s mnoha dalšími problémy: „Mají deprese, úzkosti, školní a výchovné problémy. Je to celý balík, který bych já jako psycholožka měla být schopna analyzovat,“ popisuje školní realitu Jana Blažke.

Pomoc dětem ale samozřejmě není nijak jednoduchá: „Já s tím mohu něco dělat jen v případě, že mi to dítě dovolí. I proto je důležité si k sobě hledat cestu.“

Každý psycholog svou práci, jak z jejich slov vyplývá, dělá trochu jinak. Jana Blažke mnoho let působila jako hlavní vedoucí letních táborů, má proto tendenci pracovat s celou třídou. Samouzdravovací mechanismy celé třídy, malého kolektivu, jsou podle ní opravdu neuvěřitelné. Za hodinu její práce týdně toho prý rozhodně nezvládne tolik, co třída zvládne za týden, kdy je spolu pořád. Ne každý psycholog ale jde tímto směrem, někteří se více soustředí na individuální sezení nebo na přednášky.

Co by podle ní školám prospělo? „Zavedla bych jednu hodinu empatie týdně,“ popisuje s úsměvem Jana Blažke svou myšlenku. Během jednoho svého kurzu jsem se potkala s paní učitelkou z Ameriky, na jejíž střední škole hodinu empatie opravdu měli. Náplní takové hodiny přitom nebylo vůbec nic podivného. Někdo z žáků v ní přednesl svůj problém a jeho spolužáci mu říkali, jak by se v jeho situaci cítili. Potom si navzájem sdíleli, jak si myslí, že se cítí on – podle toho, jak ho znají.“

Spoustu věcí v našich školách ale děláme stejně jako za Marie Terezie. Velký vliv na dynamiku ve třídě ale přitom může mít i obyčejné přeskládání lavic. Klasického rozložení lavic, kdy koukáme dopředu na přednášejícího učitele, bychom se podle Jany Blažke neměli tak urputně držet. „Přeskládání třídy vůbec nemusí trvat dlouho, a navíc i na něm můžete jako učitel nebo psycholog mnohé vypozorovat. Vidíte, kdo s kým spolupracuje, kdo s kým nese stůl, kdo chce židlí někoho praštit.“

Jana Blažke zároveň působí jako lektorka v organizaci Nevypusť duši, zaměřující se na povědomí o duševním zdraví. V něm připravuje kurzy o psychohygieně i pro učitele. Jaké je lektorovat učitele, kteří jsou zvyklí být po většinu času v opačné roli než v roli posluchače?

„Měla jsem z toho zpočátku respekt, protože učitelé jsou leckdy náročnější než žáci. Když na to ale přijde, jsou učitelé nejlepší posluchači na světě. Nevyrušují a dávají pozor, protože vědí sami, jaké to je, když někdo výklad ruší. Učitelé jsou zkrátka schopní víc si vážit toho, když jim někdo něco předává.“

Nápomocná učitelům byla školní psycholožka Jana Blažke i v době, kdy byly školy zavřené a učitelé většinu své práce vykonávali z domova. Co jsou její tipy pro udržení si psychické pohody, které můžeme do svého dne zařadit i v době pokoronavirové? „Zprávy si dávkujte, nebuďte tak často na Facebooku nebo na Instagramu. Spouštěčem úzkostí mohly být i vtipy týkající se koronaviru, které po internetu kolovaly.“

Dále také doporučuje soustředit se vždy jen na jednu věc, nesnažit se jich dělat více najednou. Pokud bychom se snad ještě někdy ocitli v režimu výuky na dálku, myslete na to, abyste si svůj den uspořádali tak, jako kdyby bylo vše normální. Důležité je zachovat si své vlastní přechodové rituály, tím může být převléknutí se, namalování se, cvičení. Stanovte si pevnou pracovní dobu a dodržujte ji.

Tak jako většina učitelů se však i většina školních psychologů těší na zářijový návrat zpět do školní budovy, až opět budou moci normálně interagovat s dětmi. Všem učitelům dělá nenahraditelnou radost vidět pokrok svých žáků a jejich uspokojení při objevování nového. Co je podobným zadostiučiněním pro školní psycholožku?

„Když vidím dítě, které bylo odstrčené a ustrašené, jak se usmívá a dovolí si dát spolužákovi kamarádskou herdu do zad. Když udělá sociální gesto, které je za čárou, ale mezi kamarády je v pohodě. Těší mě, když vidím dítě, které se zapojilo do her, do kterých by se předtím nezapojilo. To vše je daleko lepší než jakákoliv děkovná slova,“ popisuje smysl své práce Jana Blažke.

Kvůli kterým momentům a zážitkům se zpátky do školy těšíte vy?

Episodu podcastů Hovory z kabinetu, na základě které tento text vznikl, si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší informace můžete sledovat i na sociálních sítích – na Facebooku a Twitteru.