Emocionální gramotnost

Jedna důležitá dovednost pro dětství i pro dospělý život je efektivní nakládání se všemi emocemi, zejména s projevy těch negativních, tedy především se zlostí, vztekem, agresí. Nejde však o to, emoce potlačovat, nevyjadřovat, dusit v sobě s rizikem, že se projeví jinde a jiným způsobem, ale jde o to, abychom rozvíjeli schopnost vyjadřovat veškeré emoce společensky přijatelným způsobem. Řada dětí i dospělých má v této oblasti značné potíže a způsobují tím množství docela vážných komplikací – jednak sobě a jednak znepříjemňují život i svému okolí. Ve škole jde o vážnou překážku učení. Současně se tím také snižuje pocit bezpečí u spolužáků i u učitele. Kurzy na zvládání agresivity u dospělých existují už delší dobu. A co děti? Rovněž u nich se s nimi ojediněle můžeme setkat v rámci psychoterapie či poradenského vedení. Uvádí se, že jde o efektivní způsob nácviku zvládání emocí. Jenže kolika dětí se může reálně týkat? Podstatně menšího počtu, než je počet dětí, které mají v této oblasti fakticky problémy. Neměli bychom tedy začít ve škole v rámci základního vzdělávání se zaváděním výcviku v tzv. emotional literacy (emocionální gramotnosti), tedy v tom, jak pracovat zejména s negativními emocemi, už v předškolním období nebo nejpozději ve věku základní školy? Nemám na mysli jen děti, pro které jde o problém, ale všechny školáky. Řadě z nás by neublížilo, kdybychom se odmala učili sdělovat i pozitivní emoce, ale tento problém se nám zatím jeví jako podružný. Rozvíjení této gramotnosti je nepochybně v souladu se Strategií 2030+, která klade značný důraz na kompetence pro život, byť právě tuto gramotnost explicitně nezmiňuje. Jde však o jeden důležitý aspekt adaptivního chování.

Existují děti, které jsou od narození výchovně velmi náročné. Tuto charakteristiku spojujeme v raných stadiích především s temperamentem. I když se rodiče v těchto případech dobře snaží, řada takových nepříznivých charakteristik dítěte přetrvává až do věku školní docházky. Dítě je od probuzení a vlastně pořád naštvané, nic mu není vhod, více se vzteká, častěji pláče, hůře spí i jí. Rodiče mohou svým přístupem tyto nepříjemné projevy mírnit (někdy naopak i zesilovat), ale neměli bychom každý takový výchovný prohřešek dítěte svádět na nesprávný přístup rodičů. Dítě v oblasti emocí reaguje jako nezralé (vždyť fakticky nezralé je), ani později nereaguje adekvátně na požadavky a nároky např. školního prostředí. Učitel je pak postaven před nespolupráci, odmítání, dokonce výbuchy zlosti a agresivitu dítěte vůči sobě samému, spolužákům, nebo dokonce vůči vlastní osobě. Dítě je velmi často naštvané, odmítá pracovat, dává otevřeně najevo pochybnosti o smysluplnosti většiny školního učení. Zatímco u hodně malých předškolních dětí jde o problém, který se dotýká nanejvýš rodiny či blízkého okolí, u dětí, které již vstupují do vzdělávacích institucí, má mnohem širší „publicitu“ a závažnější dopady. Už učitelky mateřské školy by měly ve spolupráci na těchto obtížích s rodiči systematicky pracovat. Někdy je zapotřebí edukovat i rodiče. Neřešený problém má totiž tendenci přetrvávat v nezměněné podobě i v pozdějším věku, zejména když rodiče (učitelé) postupují laxně nebo nevhodně. Bohužel i pro učitele někdy platí, že svým méně vhodným přístupem výrazně zesilují jen mírně nepatřičné projevy afektivity žáka.

Východisko našich reakcí představuje temperament. Temperament nejsme s to změnit. Co jsme schopni utvářet od nejútlejšího věku, je chování a jednání dítěte. Je zřejmé, že u některých to jde poměrně snadno. U dalších i velmi malé posílení autoregulace vyžaduje dlouhodobý usilovný nácvik, opakované posilování a vlastně nezměrnou trpělivost všech dospělých. V obou případech však musíme na dítě působit a odmala je učit vhodným způsobům. Podstatné přitom je, abychom věřili možnostem učení.

Základní způsoby reagování a výcviku zvládání emocí jsou na rodičích. U většiny dětí se jim to vcelku podaří v průběhu předškolního období, takže žáci následně ve škole reagují v naprosté většině případů adekvátně. Jen bychom neměli zapomínat na to, že škola přináší rozmanité velmi náročné situace. V nich se pak neuplatní dosud neupevněné naučené reakce a dítě reaguje jako mladší. I v těchto případech by mu měli učitelé poskytovat socioemoční podporu.

I samotná škola působí někdy nepříznivě, např. bere přirozenou zlost a vztek jako závažný přestupek. Přitom jde pouze o to, že dítě své emoce vyjadřuje nevhodným způsobem. Škola se jistě nemůže tvářit, že se nic nestalo, a je oprávněna v dané situaci použít i represi. Jenže ta neposkytne dítěti návod, co má dělat, jak se lépe vypořádat s příštím vztekem. A právě systematický nácvik zvládání negativních emocí by mohl pomoci. U dětí, u kterých se delší dobu nedaří, by škola měla mít k dispozici právě odborně zajišťovaný tzv. anger management – nebyla by to vhodná náplň pro školní poradenská pracoviště?

Pochopitelně nejjednodušší způsob řešení problémů s emocemi je vydat se odmala cestou systematické a tvrdé represe, a tedy i potlačování všech negativních emocí. Jenže o ní i z historie víme, že její efektivita je nanejvýš krátkodobá a nevede k trvalejším a hlavně zralejším způsobům reagování jedince. Stejně vychází množství výzkumů, které byly za poslední desetiletí provedeny. Rovněž je známo, že u některých jedinců se podaří utlumit nebo deformovat tímto přístupem jakékoli emoce na celý život. Takže bychom měli hledat jiné, efektivnější a rozvoji jedince sloužící způsoby nácviku. V prvním kroku nácviku musíme přijmout, že život je plný emocí a že není žádný důvod je potlačovat. Měli bychom přitom postupovat konzistentně. V dospělosti některým lidem vyčítáme, že jsou v mezilidských kontaktech jako bez emocí, dětem často právě emoce vytýkáme a děláme z nich problém. Druhý krok nácviku je pak umět poznávat vlastní emoce: jsem smutný, mám radost, zlost, vztek, jsem zklamaný. Děti by se měly odmala dovídat, že emoci neovlivní, ale reakci či chování do značné míry ano. Je žádoucí učit je, že existují reakce, které umožní uvolnění a přitom jsou sociálně akceptovatelné. Cesta nácviku je dlouhá a zahrnuje řadu oblastí – viz konkrétně a podrobněji následující text.

Někteří autoři uvádějí, že dovednost přiměřeného zvládání negativních emocí tvoří jádro managementu třídy. Na význam této oblasti upozorňují rovněž autoři, kteří se zabývají inteligencí, byť v jejich případě je kontext širší a důraz není položen na zvládání, ale víc na porozumění emocím v kontextu sebepoznání. Mám na mysli H. Gardnera a jeho intrapersonální inteligenci.

Nejde o další nesmysl, který chceme naložit na bedra nebohé školy? Pokud hluboce nerozvážíme, co má vlastně školní vzdělání zabezpečovat a rozvíjet a jakými způsoby to dnes může efektivně zajistit, pak musím souhlasit. Na druhé straně věřím, že řada profesí (sami učitelé, lékaři, sociální pracovníci, sportovní pořadatelé) by mi potvrdila, že by byla školství velmi vděčná, kdyby se podařilo omezit alespoň nejsilnější projevy agrese. Podobně si moc rady nevíme s násilím v partnerských vztazích, vůči starým lidem a v neposlední řadě ani vůči dětem.