Na Zlatých žloutkových věnečcích české výroby (balení XXL, 185 g) jsem objevil ilustrační obrázek tří věnečků a šálku kávy. Po straně obalu je drobným písmem v češtině a slovenštině vytištěno „Káva není součástí balení“. Nevím, jestli někdo někde obvinil prodavačku, že ho ošidila, nebo se dokonce s výrobcem soudil, že si koupil věnečky a nedostal k nim šálek kávy. Ale snad každý absolvent základní školy rozumí, že si za patnáct nebo kolik korun kupuje pouze a jenom žloutkové věnečky. Podobně když je na pracím prostředku vyvedena slečna nebo pračka, tak vím, že nebudou součástí balení výrobku.
Kam až zajde lidská hloupost
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Jde o to, že evidentní hlouposti (někdy i vypočítavosti) některých lidí bychom neměli ustupovat tím, že upravíme sdělení, nebo dokonce předpis, případně zavedeme alibistický formulář. Oni totiž vymyslí něco dalšího. Za nějakou dobu tak asi budeme muset ke každému balení věnečků přidávat obsáhlý informační leták se všemi úskalími nákupu a (nadměrného) požívání věnečků a kupující patrně podepíše, že se s ním seznámil. Rozhodně není dostačující vysvětlení, že v Americe se soudí o všelijaké nesmysly a leckdy velmi úspěšně.
Kdyby se to týkalo pouze obalu na věnečky, mohli bychom nad tím mávnout rukou. Vždyť kdo si toho všimne?! Jenže ono vůbec nejde o věnečky. Přestože se výrazně zvýšila všeobecná vzdělanost společnosti, postupujeme, jako kdyby občané byli absolutně nevzdělaní a hlavně zcela nesvéprávní. Mrzí mě, že školství nezůstává pozadu. Přitom by dětem mělo vhodnými příklady ukazovat, že svéprávný, vzdělaný, kriticky přemýšlející člověk nepotřebuje vodit ve všem za ručičku. Pokud sám o pomoc nepožádá. Jde o jeden významný aspekt socializace v moderní, vyspělé společnosti.
Vlastně jde o závažný úkol školství, naučit děti kritickému přemýšlení, uvažování v souvislostech, pochybování o letitých pravdách. Současně by školství mělo vést děti ke zdravému úsudku. Common sense nepředstavuje vždy dobré vodítko ve vědě, ale při řešení běžných životních situací může sloužit jako velmi dobrý první filtr a korekce absolutních nesmyslů. Uznávám, že musíme chránit práva jednotlivce před zvůlí úřadů, převahou firem i před nečestnými jednotlivci. Na druhé straně bychom měli stejně intenzivně posilovat dovednost osobní sebeobrany. Tuto dovednost však nemůžeme vytrhávat z kontextu. Integrální součástí je osobní zodpovědnost, přemýšlení o vlastním životě, spoléhání na své síly.
Při přijímacím řízení na vysokou školu uchazeči podepisují prohlášení, že se cítí zdrávi. Když přijdou k ústní části přijímací zkoušky, podepisují stejné prohlášení znovu. Jistě, některý uchazeč se určitě odvolával na to, že neuspěl proto, že byl aktuálně indisponován, a proto nepodal optimální výkon. Měli bychom mu říct: Vážený pane, měl jste si zajít k lékaři a ten by vám vystavil vysvědčení, abyste mohl jít k náhradnímu termínu. Možná by stačilo zavolat na příslušnou katedru a oni by vás přeřadili na náhradní termín. A drobné obtíže jsou od toho, aby se překonávaly vůlí. Vy chcete studovat na vysoké škole, když si neporadíte s takovou banální situací? Jenže my místo abychom takovou argumentaci uchazeče odmítli, vytvoříme formulář, který zbytečně zatěžuje 99,99 % dalších uchazečů, aparát školy a koneckonců i naše lesy.
Podobně klient má podepsat v souvislosti s návštěvou a další odbornou pomocí poradenského zařízení nejméně jeden informovaný souhlas. Dokonce snad musí podepsat souhlas s tím, že jeho dítěti škola koupí a poskytne nějakou speciální pomůcku. Jenže myšlenka informovaného souhlasu tkví v tom, že poskytneme potenciálnímu klientovi přiměřené množství informací, aby se mohl maximálně odpovědně rozhodnout, zda a v jakém rozsahu naši službu využije. Příliš nám však nevadí, že klient podepíše, a vlastně třeba ani nečte – to už je plně jeho odpovědnost. Když tak postupuje úřad, budiž, ale my jsme poradenská služba! My bychom měli dbát o to, aby klient fakticky porozuměl, aby se rozhodl zodpovědně na základě maxima informací. Víme totiž, že klient, který rozumí (a věří nám), častěji lépe spolupracuje a vhodněji působí na dítě. Před kverulantem nás stejně ani podpisy sebevětšího množství papírů plně neochrání.
Na druhé straně stát se prý snaží omezit administrativu ve školství, takže z víceméně povinných individuálních vzdělávacích plánů v případě podpůrných opatření tři a vyšších se stane fakultativní záležitost. To, že se z tohoto prvotně pedagogického opatření stal často administrativní paskvil, mají na svědomí ti, kteří dnes už možná zase vytvářejí jiné formuláře, které mají učitelům „usnadnit“ práci. Totéž ovšem platí pro plán pedagogické podpory. Představuji si lékaře, který neudělá alespoň drobný zápis do mých materiálů – bude si všechno pamatovat do příště a bude informovat dalšího lékaře, ke kterému půjdu?! Vím, že všechny informace se neztratí, ale pro mnohé relevantní se místo nenajde. A jak budou rodiče vstupovat svým souhlasem a následnou spolupracující aktivitou? Kde budou zohledněny jejich představy a případně i pohledy žáka?