Jak může učitel lépe porozumět tomu, co se jeho žáci skutečně učí? A proč je někdy důležitější umět klást dobré otázky než znát správné odpovědi?
V sekci Učíme (se) smysluplně letošní konference Škola jako místo setkávání vystoupí Tomáš Chrobák s příspěvkem rEvoluce ve výuce matematiky a Lenka Vlčková s příspěvkem Jak na badatelství. Co obě vystoupení nabídnou a proč jsou jejich témata pro školy aktuální, přibližují v následujícím dvojrozhovoru.
==>> Chci si zakoupit vstupenky na odbornou konferenci Škola jako místo setkávání 2026
Tomáš Chrobák: Technologie učitele nenahradí. Může mu ale pomoci lépe se rozhodovat
V anotaci vašeho příspěvku k chystané konferenci Škola jako místo setkávání pokládáte provokativní otázku: Co kdybychom místo dojmů měli o učení každého žáka skutečná data? Proč podle vás školy stále často rozhodují spíše podle pocitu než podle dat?
Ve školách máme mnoho dat – známky, výsledky testů nebo inspekční zprávy. Často ale chybí to nejdůležitější: průběžné informace o tom, jak se učí každý konkrétní žák. Pak se učitelé přirozeně opírají pouze o zkušenost a intuici.
Když navíc nemají dostatek didaktické podpory, snadno sáhnou po nástroji, který je atraktivní a jednoduchý, ale nemusí mít skutečný dopad na učení. Dnes v nespočtu aplikací bychom měli vybírat inovace především podle toho, zda máme kvalitní důkazy, že dětem opravdu pomáhají.
Mnoho učitelů má obavu, že data znamenají hlavně testování a další administrativu. Jak jim vysvětlujete, že mohou být naopak nástrojem, který učiteli práci usnadní?
Nepřesvědčuji učitele argumenty. Mnohem raději je nechám Eduten zažít v roli žáků. Vlastní zkušenost bývá silnější než dlouhé vysvětlování.
Pak jim ukážu data, která jim mohou usnadnit práci a zkvalitnit rozhodování. Učitel během chvíle vidí, kdo potřebuje procvičit základy a kdo je připraven na náročnější úlohy. Nemusí vše složitě zjišťovat opravováním sešitů.
Eduten vznikl ve Finsku mimo jiné proto, aby učitelům ušetřil čas při opravování, diferenciaci i práci s daty. Myslím, že bychom při zavádění inovací měli myslet nejen na žáky, ale také na učitele. Spokojený učitel vytváří lepší podmínky pro spokojené a motivované žáky.
Eduten se opírá o průběžnou zpětnou vazbu. V čem podle vás spočívá její největší přínos pro samotné žáky?
Pro mě je největší přínos v tom, že žák okamžitě ví, co už zvládá a na čem potřebuje ještě pracovat. Eduten přizpůsobuje obtížnost úloh každému dítěti, takže každý řeší právě to, co ho nejvíce posouvá. Díky tomu zažívá častější pocit úspěchu a učí se vlastním tempem.
Jako didaktik oceňuji, že za tím stojí promyšlená metodika. Nejde o sbírku příkladů, ale o systém, který podporuje porozumění, sebeřízení žáků i čtenářskou gramotnost v matematice.
Matematika bývá předmětem, kterého se mnoho dětí bojí. Myslíte si, že právě lepší práce s daty může pomoci změnit vztah žáků k matematice? Jak?
Ano. Mezinárodní výzkumy i zkušenosti českých škol ukazují, že když děti dostávají úlohy přiměřené své úrovni a pravidelně zažívají úspěch, roste nejen jejich výkon, ale i vztah k matematice. Čeští žáci dosahují v matematice poměrně dobrých výsledků, přesto si často věří méně, než odpovídá jejich skutečným schopnostem.
Sebevědomí nevzniká pochvalou. Vzniká opakovaným prožitkem úspěchu. V minulém školním roce každý žák v mé třídě vyřešil v Edutenu v průměru přes 16 000 úloh. Nejde ale o samotný počet. Důležité je, že každý řešil právě ty úlohy, které mu pomáhaly posouvat se dál.
Sekce, ve které vystoupíte, se jmenuje Učíme (se) smysluplně. Co podle vás dnes dělá výuku skutečně smysluplnou? A co by si měli účastníci z vašeho vystoupení na konferenci odnést především?
Pod smysluplnou výukou si představuji celostní vzdělávání. Najednou už nejde jen o rozvoj hlavy a znalostí, ale také o šlechtění srdce prostřednictvím radosti a nadšení z učení, ducha skrze poznávání sebe sama, těla prostřednictvím pohybu a smyslových zkušeností a samozřejmě i mozku prostřednictvím přemýšlení a objevování.
Naplňovat všechny tyto oblasti v jedné vyučovací hodině je velmi obtížné. Přesto si myslím, že bychom o to měli znovu a znovu usilovat.
Budu rád, když si účastníci z mého vystoupení odnesou nejen nadšení a chuť učit matematiku trochu jinak, ale také osobní zkušenost s tím, že dnes máme v České republice nástroj, který může učitelům výrazně pomoci a u mnoha žáků znovu probudit radost z matematiky a z učení vůbec.
Každopádně technologie dobrého učitele nenahradí. Může mu ale dát mnohem lepší informace pro jeho rozhodování.
Lenka Vlčková: V době umělé inteligence potřebujeme děti učit hlavně klást dobré otázky
Badatelsky orientované vyučování je dnes pevnou součástí revidovaného RVP, přesto má řada učitelů pocit, že jde o něco složitého nebo časově náročného. Jak byste badatelství popsala někomu, kdo se s ním ještě nikdy nesetkal?
Badatelství si můžeme představit jako způsob výuky, při kterém děti nepřebírají hotové odpovědi, ale aktivně přicházejí na to, jak věci fungují. Neznamená to přitom, že musí pracovat na velkých projektech či provádět složité experimenty. Stačí běžná hodina ve třídě či na zahradě. Nejdůležitější změna je v roli pedagoga, který se stává spíše průvodcem a tvůrcem bezpečného prostředí prostředí než jediným nositelem informací.
Často říkáte, že badatelství nejsou jen pokusy. Co si pod tím máme představit? Kde podle vás začíná skutečné badatelské učení?
Pokus může být součástí bádání. Skutečné badatelské učení podle mě začíná ve chvíli, kdy děti dostanou prostor klást si vlastní otázky a přemýšlet nad odpověďmi. Pokud tedy pracujeme s pokusem, potřebujeme ho zasadit do kontextu – motivovat žáky k tématu, nechat je formulovat otázky, vybrat společně takové, jaké můžeme ověřovat. A před samotným ověřováním, tedy právě například před plánováním a prováděním pokusu, je důležité se zastavit a nechat každého žáka, aby přemýšlel, jak to podle něj dopadne.
Ve svém příspěvku budete na konferenci mluvit o zkušenostech z patnáctileté práce organizace TEREZA s pedagogy. Co vás za tu dobu nejvíc překvapilo? Mění se způsob, jakým učitelé o badatelství přemýšlejí?
Postupně se proměňuje to, že dnes už má většina pedagogů o badatelství alespoň základní představu a spousta z nich využívá ve výuce některé jeho prvky. Často jim ale stále chybí praktická zkušenost, tedy možnost zažít si bádání na vlastní kůži, nebo ucelenější metodické zarámování. Nepřestává mě překvapovat a těšit chuť i odhodlání aktivních učitelů, kteří k nám chodí na semináře a hledají cesty, jak přinášet radost z bádání svým žákům.
Děti se dnes mohou během několika vteřin zeptat umělé inteligence téměř na cokoli. Má podle vás v době okamžitých odpovědí ještě větší význam učit děti klást vlastní otázky a hledat na ně odpovědi?
Možná právě proto je to důležitější než kdy dřív. Umělá inteligence umí velmi rychle nabídnout odpověď, ale otázky pořád pokládáme my. Stále tedy potřebujeme zvídavost a chuť hledat souvislosti. Cílem školní výuky by podle mě neměla být jen hromada odpovědí nebo znalostí, ale především dovednosti, které děti získávají cestou. Pokud chceme rozvíjet kompetence, potřebujeme dělat věci po svém, chybovat, analyzovat, dávat informace do souvislostí a rozvíjet kritické myšlení. A právě s tím by podle mě měly děti odcházet do života.
Konference nese název Škola jako místo setkávání. Co pro vás osobně znamená škola, kde se lidé skutečně setkávají? A jakou roli v tom může sehrát právě badatelsky orientovaná výuka?
Pro mě je to škola, kde se lidé nebojí společně přemýšlet. Kde není nejdůležitější, kdo odpoví správně jako první, ale kde mají prostor zaznít různé nápady a názory.
Badatelská výuka k tomu přirozeně vede. Děti spolu diskutují, argumentují, hledají důkazy, učí se naslouchat i měnit svůj názor, když objeví nové informace. A podobným způsobem se často začnou setkávat i učitelé – sdílejí své zkušenosti, inspirují se navzájem a společně hledají cesty, jak výuku posouvat dál. Taková škola podle mě připravuje na život ve společnosti, kde je potřeba umět spolupracovat, přemýšlet a hledat řešení společně.
Zdroj: Řízení školy