Kalendář - strana 194

Omezení základních práv a svobod Ochrana rodičovství a rodiny Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 606/04 > Rozpor s dobrými mravy jako důvod nepřiznání výživného dle § 96 odst. 2 zákona o rodině je spjat s jednáním osoby, která se přiznání výživného domáhá a nikoli s jednáním osob jiných, ať již povinných, tj. těch, vůči kterým směřuje nárok na plnění vyživovací povinnosti, anebo osob třetích. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01 a další). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/1994 a další). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z pr

26 Cdo 2293/2004 Právo rozvedeného manžela (nevlastníka nemovitosti) na bytovou náhradu I. Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě, jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§ 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§ 91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel – nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela, a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven; jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky podle § 713 odst. 1 obč. zák. II. Rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jde-li o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela – nevlastníka – na bytovou náhradu posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Přísluší mu tedy právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. I v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění odepřít bytovou náhradu pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta

22 Cdo 2263/2004 Bývalý manžel nemůže zcela vyloučit druhého manžela z užívání věci, která je předmětem jejich dosud nevypořádaného společného jmění manželů, pokud ovšem neměli ve společném jmění nebo ve vlastnictví dvě věci sloužící alespoň přibližně stejnému účelu. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. S., o umožnění a úpravu užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 196/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2004, č. j. 13 Co 12/2004-72, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 200,- Kč k rukám JUDr. J. Š. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo upraveno užívání rodinného domu č. p. 546 v H. účastníky – bývalými manžely, jejichž společné jmění nebylo dosud vypořádáno. Okresní soud v Domažlicích (dále "soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 6 C 196/2002-54, rozhodl výrokem pod bodem I., že "žalobkyně je oprávněna užívat první patro rodinného domu č. p. 546 v H. (objekt bydlení) zapsaného u Katastrálního úřadu v D. na listu vlastnictví číslo 916 pro k. ú. H., obec H., okres D.“, výrokem pod bodem II., že "žalovaný je oprávněn užívat přízemí v rodinném domě č. p. 546 v v H. tamtéž“, výrokem pod bodem III., že "žalobkyně i žalovaný budou společně užívat sklep rodinného domu č. p. 546 v H., stavební parcelu číslo 1258 o výměře 143 m² (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemkovou parcelu číslo 1267/7 o výměře 454 m² (zahradu), které jsou rovněž zaspsány u Katastrálního úřadu v D. na listu vlastnictví číslo 916 pro k. ú. H., obec H.“, a výrokem pod bodem IV. o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, ro

Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách II. ÚS 554/04 Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče, zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Styk otce s dětmi tak, jak jej upravily obecné soudy (jednou za čtrnáct dní pouze v neděli a dále souvisle pouze lichý rok jeden týden o jarních, či každoročně dva týdny během letních prázdnin) nenaplňuje právo rodičů podílet se na výchově svých dětí a je porušením citovaného čl. Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec – tedy prvek mužský – který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Na druhé straně nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky). Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. M., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze d

Právo na soudní a jinou právní ochranu II. ÚS 519/04 Interpretace a následná aplikace kogentních norem jednoduchého práva a zejména pojmu "změna poměrů" v souvislosti s rozhodováním o změně výše výživného se ocitá v příkrém rozporu s cílem zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jestliže obecný soud jasným a přezkoumatelným způsobem nevymezí rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha. Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ivany D., zastoupené advokátem, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17.6.2004, čj. 22 Co 175/2004-186, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Slavomíra D., zastoupeného advokátkou, a nezletilých Martina D.a a Denisy D., obou zastoupených opatrovníkem Magistrátem města Pardubice, odbor sociálních věcí, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17.6.2004, čj. 22 Co 175/2004-186, se ruší. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka výrok I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 19 P 201/2002, z něhož zjistil následující: Rozsudkem ze dne 12.3.2002, čj. 19 Nc 209/2001-48, Okresního soudu v Pardubicích schválil dohodu stěžovatelky a Slavomíra D.a (v posuzovaném řízení vystupoval jako žalobce, dále jen "žalobce") o výchově a výživě jejich nezletilých dětí, Martina D.a, nar. 22.3.1988, a D

Právo na soudní a jinou právní ochranu Právo vlastnit majetek, nabývání majetku I. ÚS 572/04 > Změna právního náhledu odvolacím řízení, která neopodstatňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 občanského soudního řádu), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z ústavněprávního hlediska se tím otevírá účastníkům možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Také při zjišťování obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů (§ 149 a § 150 občanského zákoníku), případně smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu (§ 24a zákona o rodině), se uplatní použitelná interpretační pravidla, včetně okolnostního kontextu; nelze vycházet pouze ze slovního vyjádření nebo z označení úkonu. < Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání o ústavní stížnosti J. H., zast. JUDr. Z. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, č.j. 22 Cdo 634/2004-158, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 14 Co 257/2003-132, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.9.2002, č.j. 11 C 48/2002-67, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a JUDr. V. H., zast. Mgr. J. P., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 14 Co 48/2003-132, ve znění usnesení ze dne 13.11.2003, č.j. 14 Co 257/2003-138, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.9.2002, č.j. 11 C 48/2002-67, bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 14 Co 48/2003-132, ve znění usnesení ze dne 13.11.2003, č.j. 14 Co 257/2003-138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.9.2002

Právo na soudní a jinou právní ochranu Ochrana rodičovství a rodiny I. ÚS 48/04 > Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03, vyslovil, že školní docházka nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s nezl. dítětem, které je v péči matky. Podle přesvědčení Ústavního soudu nástup dítěte do školy naopak vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i vzdělaný otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. B., zastoupeného advokátkou JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 13 Co 447/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002, č.j. P 1123/2001-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se zamítá, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2002, č.j. P 1123/2001-82, jímž byla nezl. M. V. svěřena do výchovy matce a proti výroku I.a) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 13 Co 447/2003, jímž byl tento rozsudek Okresního soudu v Ostravě v odstavci I. výroku potvrze

Právo na soudní a jinou právní ochranu Ochrana rodičovství a rodiny Ochrana dětí a mladistvých II. ÚS 363/03 > Je ústavně přípustné, aby odvolací soud měl za shodně zjištěného skutkového stavu rozdílný právní názor, který by vyústil v opačné rozhodnutí oproti rozhodnutí soudu prvého stupně. Takový postup zásadně není v rozporu s platnou zásadou dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal jak se všemi odvolacími námitkami, tak se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, respektive se všemi hledisky, kterými se zabýval soud prvého stupně. Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 ú. p. d. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. < Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. S., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 61/2003, a č. j. 23 Co 62/2003-492, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) MUDr. M. S., zastoupené Mgr. G. N., advokátkou, a 2) nezletilého J. S., zastoupen

Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 91/03 I za situace, kdy se na průtazích v řízení podílejí jeho účastníci, musí soud, s využitím prostředků, které mu poskytují příslušné procesní předpisy, dostát svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. V. G. a soudců JUDr. F. D. a JUDr. I. J. o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., bytem Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. I. P., advokátem se sídlem Kladno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 P 114/2000, za účasti L. P., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. E. Š., advokátem se sídlem Písek, takto: I. Okresní soud v Ústí nad Labem průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se ukládá, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal. III. Návrh na zrušení části ustanovení čl. XI. části jedenácté zákona č. 192/2003 Sb. znějícího "a 40", se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou na poště dne 7.3.2003, domáhala, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") nepokračovat v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal. Stěžovatelka je účastnicí řízení o úpravu poměrů k jejímu nezletilému synovi, L. P., nar. 9.2.1989, které bylo původně zahájeno v roce 1989 u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. Nc 275/89, poté byla věc vedena u Okresního soudu pro Prahu - západ. Stěžovatelka je také účastnicí řízení o rozvod manželství, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 3

Práva účastníka soudního řízení Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 18/04 > Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (Sbírka n.u. ÚS, svazek č. 27, nález č. 95, s. 99) Ústavní soud uvedl, že podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání tedy musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. To platí tím spíše v souzené věci, neboť při jednání před odvolacím soudem dne 15. 7. 2003 byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, který nebyl předvolán, vyjádřit nemohl. < Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. A. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 P 304/99-168 ze dne 9. 10. 2002 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 P 304/99-175 ze dne 26. 11. 2002, za vedlejší účasti nezletilé D. Z., zastoupené městem Orlová, Městským úřadem Orlová, jako opatrovníkem, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 se ruší. II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 P 304/99-168 ze dne 9. 10. 2002 v

Právo na soudní a jinou právní ochranu Práva účastníka soudního řízení I. ÚS 315/03 > Vznesení námitky podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé. Dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o osobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit. Např. jsou-li podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci a jsou-li podávány na základě interpretace provedené v izolovaném kontextu jednoho ustanovení. Funkce žádného systému není imunní vůči rizikům plynoucím ze vstupních podnětů, které nerespektují jeho celkovou konstrukci. Tento závěr platí i pro občanský soudní řád, jehož účelem je chránit práva subjektů civilního řízení. < Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2004 v senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F., právně zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 41 P 74/2000, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na náhradu nákladů právního zastoupení se odmítá. Odůvodnění (předmět a přípustnost ústavní stížnosti) Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 9 porušil jeho základní práva zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), a to průtahy v řízeních o návrzích stěžovatele na vydání předběžných opatření ze dne 1. 4. 2003 a o návrzích stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001, ze dne 27. 9. 2001 a ze dne 24. 3. 2003. Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 pokračovat v porušování jeho práv. Stěžovatel vznes

30 Cdo 135/2004 K právu na výživné rozvedeného manžela 1. Právo na výživné po rozvodu nemá bývalý manžel, který po rozvodu uzavřel nové manželství. 2. Dohodu o výživném pro rozvedeného manžela lze uzavřít i před tím, než je manželství pravomocně rozvedeno. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce S. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o 28.600,- Kč s příslušenstvím, vedené pod sp. zn. 7 C 864/99 Okresního soudu v Hodoníně, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2003, č.j. 38 Co 166/2001-57, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11.1.2001, č.j. 7 C 864/99-40, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 28.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a v téže lhůtě 2.122,- Kč na náhradě 1/2 nákladů řízení (výrok III.). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 20 % úroky z částky 28.600,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení, zamítl (výrok II.). Podle žalobcových údajů bylo manželství účastníků dnem 19.2.1997 rozvedeno, což soud ověřil obsahem spisu sp. zn. 5 C 1420/96 Okresního soudu v Hodoníně. I po rozvodu poukazoval žalobce žalované měsíčně 1.300,- Kč na výživu a pokračoval tak v plnění povinnosti, k níž se zavázal soudem schváleným smírem ze dne 21.8.1996. Soud na podkladě zjištění učiněných ze spisů sp. zn. 5 C 845/96 a sp. zn. 7 C 83/99 Okresního soudu v Hodoníně a výpovědi svědka J. H. učinil skutkový závěr, podle nějž se žalobce nejprve v návrhu na rozvod manželství účastníků zavázal žalované platit po rozvodu na výživu 1.300,- Kč měsíčně do doby, než bude mít vlastní příjem, a k tomuto plnění se žalované zavázal i ústně po vyhlášení rozsudku, jímž bylo manže

Výživné a smrt oprávněné nebo povinné osoby Vyživovací povinnost a tomu odpovídající právo na výživné obecně může vzniknout jen osobám, které jsou navzájem v určitém vztahu. Je právem majetkovým, se zřetelem k již uvedené vazbě osoby oprávněné a povinné výživou je však osobním právem, které ve smyslu ust. § 579 odst. 1 obč. zák. zaniká smrtí oprávněného i smrtí povinného (§ 104 zák. o rodině). Smrt osoby oprávněné ani povinné výživou však nemá vliv na dávky výživného splatné ku dni smrti. Mohou být předmětem dědictví, neboť jako dluh či pohledávka přecházejí na právní nástupce zemřelého. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 30 Cdo 2128/2003 Z odůvodnění. Obvodní soud určil žalovaného V. otcem nezl. J., (výrok I.), nezletilého svěřil do výchovy matky (výrok II.), žalovanému uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1.500,- Kč měsíčně počínaje 7.4.1995 nadále a od 1.4.1999 částkou 2.500,- Kč měsíčně, vždy do 15. dne v měsíci předem, k rukám matky (výrok III.) žalovanému uložil, aby dluh na výživném za dobu od 7.4.1995 do 31.7.2002 v celkové výši 170.500,- Kč zaplatil co do částky 30.000,- Kč do 31.8.2002 a zbylou částku 140.500,- Kč pravidelně splácel po 2.500,- Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok IV.). Rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit zálohované náklady, soudní poplatek (výrok V., VI.) a o nákladech řízení (výrok VII.). Proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III., IV., tedy ve výroku o výživném a dlužném výživném, podal žalovaný odvolání z důvodů v něm podrobně uvedených. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl podaným odvoláním dotčen toliko ve výrocích o výživném, ve výroku, jímž byl žalovaný určen otcem nezl. J., nar. 7.4.1995 a ve vedlejších výrocích nabyl právní moci dne 10.9.2002, ve výroku o výchově nezletilého dne 22.1.2003, když matce nezletilého jako účastnící řízení o úpravě poměrů nezletilého byl rozsudek soudu prvního stupně dodatečn

Konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Z odůvodnění: Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 1 T 172/2002, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které byla usnesením krajského soudu ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 9 To 265/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Vůči usnesení krajského soudu podal obviněný Ing. J. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, neboť byly porušeny zásady obsažené v ustanoveních § 2 odst. 1, 4, 5, 6 tr. ř. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení § 96 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, (dále jen "zákon o rodině"), podle kterého nelze výživné přiznat, bylo-li by v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na okolnosti vypořádání majetkových vztahů mezi ním a Mgr. M. F. na dobu po rozvodu manželství. Jmenované vytýká, že zadržuje věci a finanční prostředky nacházející se ve výlučném vlastnictví obviněného a v této souvislosti zpochybnil věrohodnost její svědecké výpovědi. Obviněný má výhrady k závěru soudu prvního stupně o jeho majetkových poměrech. Podle jeho názoru je stanovení výživného na oba syny ve výši 5.000,- Kč měsíčně v rozporu s dobrými mravy i se zákonem o rodině. Považuje za nesprávné, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 90 zákona o rodině, podle kterého právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují. Podle obviněného je významnou okolností snižující společenskou nebezpečnost předmětného jednání, jež vylučuje jeho trestní odpovědnost, skutečnost, že mu český stát po dobu několika let nezajistil možnost stýkat se svými syny. Př

Hmotné zabezpečení dětí Právo na soudní a jinou právní ochranu IV. ÚS 244/03 > Obecný soud pochybil, pokud určil výši výživného k dětem pouze na základě příjmů, které dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň. Při hodnocení majetkových poměrů rodiče je ovšem nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života. Výši výživného měl soud určit na základě všech těchto řádně zjištěných skutečností, přičemž lze přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud by takto určené výživné, odpovídající odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít. < Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání se souhlasem účastníků v senátě ve věci stěžovatelky B. K., právně zastoupené Mgr. P. T., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2003 sp. zn. 55 Co 439/2002, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2003 sp. zn. 55 Co 439/2002 se ve výrocích II. a III. zrušuje. Odůvodnění I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu blíže označeného v záhlaví tohoto nálezu, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 2001 sp. zn. P 522/2000, byly nezletilé děti N. K., M. K., B. K., F. K.,

I. ÚS 669/02 Právní následky předvídané v ustanovení §68 odst.1 zákona o rodině (osvojení dětí bez souhlasu rodičů) mohou nastat jen tehdy, je-li v řízení podle §68 odst.3 zákona o rodině bez všech pochybností prokázáno naplnění podmínek §68 odst.1 písm. a) téhož zákona. Pokud naplnění těchto podmínek prokázáno není, došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň došlo k porušení čl.8 odst.2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože soud zasáhl do práva stěžovatelů na respektování rodinného života v rozporu s ustanovením §68 odst.1 písm. a) zákona o rodině. Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. F.D. a soudců JUDr. V.G. a JUDr. E.W. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E.W., J.W., J.W., a nezletilých dětí J. nar. 17.8.1985, A., nar. 21.3.1988, R., nar. 20.7.1995, J., nar. 13.12.1997, a M., nar. 24. 6. 2000, W-ových, všech zastoupených Mgr. D.S., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22.8.2002, sp. zn. 15 Co 255/2002, a sp. zn. 15 Co 1337/2002, takto: I. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22.8.2002, čj. 15 Co 255/2002 - 160, se zamítá. II. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22.8.2002, čj. 15 Co 1337/2002 - 72, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl.36 odst.l Listiny základních práv a svobod a právo na respektování rodinného života podle čl.8 odst.2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22.8.2002, čj. 15 Co 1337/2002 - 72, se proto zrušuje. Odůvodnění Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22.8.2002, čj. 15 Co 255/2002 - 160, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18.4.2002, sp. zn. 30 P

Žaloba pro zmatečnost. Důvody zmatečnosti. Ke zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Opatrovník pro řízení. Předpoklady pro ustanovení opatrovníka I. K žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně oprávněn pouze ten účastník řízení, který v původním řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl v něm řádně zastoupen. II. Předpokladem pro výkon funkce opatrovníka účastníka občanského soudního řízení není, aby šlo o osobu nepodjatou vůči ostatním účastníkům řízení. Z odůvodnění: Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, čj. P 158/99-185, rozhodl, že se nezletilý V. svěřuje pro dobu před rozvodem manželství rodičů do výchovy matky, že otec je povinen počínaje právní mocí rozsudku o výchově nezletilého pro dobu před rozvodem manželství "přispívat na výživu" nezletilého částkou 800 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, že matce se stanoví výživné pro nezletilého počínaje dnem 4. 10. 1999 do právní moci výroku o výchově nezletilého pro dobu před rozvodem manželství ve výši 500 Kč měsíčně, které je povinna platit vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce, že dlužné výživné od října 1999 do listopadu 2000 v celkové výši 7 000 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do 31. 3. 2001, že pro dobu po rozvodu manželství se nezletilý V. svěřuje do výchovy matky, že otec je povinen počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství "přispívat na výživu" nezletilého částkou 800 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a že otec je povinen "nahradit státu do pokladny okresního soudu státem zálohované znalečné" ve výši 9 650 Kč. K odvolání otce krajský soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, čj. 20 Co 118/2001-219, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku, jímž bylo matce určeno výživné, tak, že se výživné za dobu od 4. 10. 1999 do právní moci výroku o výchově nezletilého otci nes

22 Cdo 1019/2003 Dítěti, které porušuje svoji povinnost ctít a respektovat rodiče, nelze odepřít ochranu práv podle § 3 odst. 1 OZ vůči rodičům, kteří se sami k němu chovají v rozporu s dobrými mravy. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně N. J., zastoupené advokátkou, proti žalované K. S., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 658/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. května 2002, č. j. 36 Co 151/2002-334, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2002, č.j. 13 C 658/95-316, který je již jeho třetím meritorním rozhodnutím v této věci, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic "k nemovitostem a to k bytu o velikosti 4+1s přísl., I. kategorie, v přízemí domu č. p. 735/3, ve V. ulici, v L., který se sestává z kuchyně, čtyřech pokojů, koupelny, spíže, komory, WC, chodbičky chodby a sklepa, spolu s podílem na společných částech domu č. p. 735/3 ve V. ulici, v L. o velikosti 31,09 %, které jsou zapsány v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v L. na LV 2531 pro Katastrální území L.“ (výrok I.) a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.). Žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na vyrovnání podílu částku 350.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výroky IV. – VI.). Vyšel z toho, že účastnice jsou stejnodílnými podílovými spoluvlastnicemi uvedených nemovitostí, žádná z nich nechce ve spoluvlastnickém vztahu setrvat, ale o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nedokázaly dohodn

Č. 89 Uplatňují-li nárok na výživu pozůstalých manžel zemřelého zaměstnance a nezletilé děti, které se manželům narodily, může mezi nimi dojít ke střetu zájmů ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zák.o rod. také proto, že přiznání vyšší náhrady jednomu z nich musí mít za následek poskytnutí nižší náhrady ostatním, neboť celková náhrada poskytnutá všem pozůstalým nesmí převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce. V řízení o náhradu nákladů na výživu pozůstalých proto pozůstalý manžel nemůže nezletilé děti zastupovat a nezletilým dětem soud ustanoví pro řízení opatrovníka (§ 37 odst. 2 zák. o rod.). Rozhodnutím soudu o schválení právního úkonu učiněného za nezletilého (§ 179 o. s. ř.) nelze řešit nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi nebo mezi nezletilými dětmi týchž rodičů. Soud může schválit jen takový právní úkon, který za nezletilého učinil jeho rodič, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2003? sp. zn. 21 Cdo 890/2003) Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999 žalobkyni A) částku 155.612 Kč a žalobci B) 68.223 Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 v důsledku smrtelného úrazu, který byl kvalifikován jako úraz pracovní, zemřel. Č. pojišťovna, a. s., žalobcům přiznala od 12.5.1992 náhradu nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému čistému výdělku zemřelého ve výši 11.953 Kč byl připočítán výdělek manželky, a „dva díly jsou započítávány na zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost“, přičemž „od jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu“. I když proti požití této metody „v zásadě“ nic nenamítali, ne

Omezení výše a vzájemná podmíněnost náhrady nákladů na výživu jednotlivých pozůstalých (§ 199 zák. práce). Střet zájmů mezi rodiči a dětmi a způsob jeho řešení. 21 Cdo 890/2003 I. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 197 odst. 1 písm. c) zák. práce přísluší (není-li uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu) jen do výše limitu představovaného výší náhrady za ztrátu na výdělku zemřelého. V tom rozsahu, v jakém by byla jednomu z pozůstalých přiznána náhrada vyšší, musí být ostatním pozůstalým přiznána v rámci dané limitace náhrada nižší. II. Střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi ve smyslu ustanovení § 37 zák. o rodině je dán i v případě pouhé pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí; o takovou situaci se jedná vždy, uplatňuje-li rodič a nezletilé dítě v občanském soudním řízení nároky, jejichž základ, popř. výše jsou vzájemně podmíněny. III. Rozhodnutí soudu vydané v řízení podle ustanovení § 179 o.s.ř., kterým se schvaluje úkon za nezletilého, není prostředkem k řešení střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi ani prostředkem k jeho odstranění, popřípadě konvalidaci. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobců A) Ing. R. N., zastoupené advokátem a B) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 164/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2002 č.j. 16 Co 20/2002-105, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Řízení o dovolání podaném žalobkyní za nezletilého žalobce se zastavuje. III. Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu p

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 737/02 > Pro účel ústavněprávního posouzení věci nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01 a další). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94 a další). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž shledal porušení kogentní normy, resp. konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000, III. ÚS 346/01, III. ÚS 74/02 a další). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení ze strany Krajského soudu v Ostravě v p

Ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. se vztahuje i na zákonnou vyživovací povinnost ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, podle nějž otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu jednoho roku, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. 25 Cdo 78/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyň a/ J.M., a b/ nezletilé T.M., zastoupené matkou J.M., obou zastoupených advokátem, proti žalované S.U., o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn.10 C 57/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.září 2001, č.j.11 Co 823/2000-67, takto: I.Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.září 2001, č.j.11 Co 823/2000-67, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.8.2000, č.j.10 C 57/99 - 41, o zamítnutí žaloby první žalobkyně na placení částky 2.000,- Kč měsíčně od 1.6.1997, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; dovolání druhé žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se odmítá. II.Řízení o dovolání obou žalobkyň proti výroku rozsudku Okresního soudu ze dne 28.8.2000, č.j.10 C 57/99 - 41, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, se zastavuje. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhaly, aby soud uložil žalované povinnost hradit každé z nich náklady na výživu peněžitým důchodem ve výši 2.000,-Kč měsíčně od 1.6.1997.Žalobu odůvodnily tím, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou usmrcením T.H., otce nezletilé druhé žalobkyně, který oběma žalobkyním poskytoval výživu; druhé žalobkyni přispíval od jejího narození na výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně a stejnou měsíční částku poskytoval i na uspokojování potřeb její matky (první žalobkyně), a to i v době před narozením dítěte. Okresn

Právo na soudní a jinou právní ochranu II. ÚS 157/01 > Ze situace, kdy je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy dle § 45 odst. 1 zákona o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení rodičů", které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě, například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle § 45 zákona o rodině (k tomu srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 104 a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 1998, str. 263). Analogická aplikace § 49 zákona o rodině na takto zjištěný skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a A. J-ové a V. Ch-

Úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, provedená nařízením vlády vydaným podle ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, platí i pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 199 zák. práce. Spočívá-li úprava podmínek, výše nebo způsobu této náhrady ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného výdělku zaměstnance, je třeba z tímto způsobem zvýšeného průměrného výdělku vycházet rovněž při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Z odůvodnění. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný na náhradě nákladů na výživu pozůstalé manželky zaplatil 171 853 Kč s příslušenstvím a aby jí z tohoto důvodu platil od 1.2.2001 částku 6728 Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její manžel A. L. zemřel dne 21.11.1998 na následky nemoci z povolání a že žalovaný odpovídá za škodu, která jí tím vznikla. A. L. byl před svou smrtí poživatelem tzv. stavovského invalidního důchodu a pracoval v pracovním poměru na dobu neurčitou u společnosti E., spol. s r. o. Žalobkyně má jako pozůstalá manželka podle ustanovení § 199 zák. práce nárok na náhradu nákladů na svou výživu, avšak žalovaný uvedený nárok řádně a včas neuspokojuje. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5.3.2001 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "do pokladny Okresního soudu v Příbrami" na náhradě nákladů řízení 18 350 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1300 Kč "k rukám jejího právního zástupce". Vycházel ze zjištění, že žalobkyni poskytoval výživu její manžel A. L., který dne 21.11.1998 zemřel na následky nemoci z povolání, "za kterou odpovídá žalovaný". V době své smrti manžel žalobkyně pobíral plný invalidní důchod ve výši 7970 Kč a pracoval "dle pracovní smlouvy na dobu neurčitou". Soud prvního stupně dovodil, že od 22.11.1998 by "příjem manželů,

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Náklady na výživu pozůstalých. Valorizace průměrného výdělku zaměstnance Úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, provedená nařízením vlády vydaným podle ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, platí i pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 199 zák. práce. Spočívá-li úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného výdělku zaměstnance, je třeba z tímto způsobem zvýšeného průměrného výdělku vycházet rovněž při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Z odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný na náhradě nákladů na výživu pozůstalé manželky zaplatil 171 853 Kč s příslušenstvím a aby jí z tohoto důvodu platil od 1. 2. 2001 částku 6 728 Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její manžel A. L. zemřel dne 21. 11. 1998 na následky nemoci z povolání a že žalovaný odpovídá za škodu, která jí tím vznikla. A. L. byl před svou smrtí poživatelem tzv. stavovského invalidního důchodu a pracoval v pracovním poměru na dobu neurčitou u společnosti E., spol. s r. o. Žalobkyně má jako pozůstalá manželka podle ustanovení § 199 zák. práce nárok na náhradu nákladů na svou výživu, avšak žalovaný uvedený nárok řádně a včas neuspokojuje. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2001, čj. 15 C 59/99-140, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "do pokladny okresního soudu" na náhradě nákladů řízení 18 350 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 300 Kč "k rukám jejího právního zástupce". Vycházel ze zjištění, že žalobkyni poskytov

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu II. ÚS 385/01 > Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je nutno rozumět tak, že procesnímu právu účastníka navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 153 odst. l, § 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. < Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti O. P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna - Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, se zrušuje. Návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001, doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2001, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že se určuje, že stěžovatelka neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem o nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka ústavní stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu,

Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 603/2000 > Bylo na soudu, aby v souladu s § 120 odst. 2 o.s.ř. provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To platilo tím spíše tehdy, jestliže se jednalo o částku na výživné ve značné výši, která jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli. Z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud považuje důkazní mezeru vzniklou v tomto případě za protiústavní. Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně nutnost ukládat povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. V zásadě totéž platí i pro čl. 90 Ústavy, jehož porušení lze namítat pouze ve spojení s ustanoveními hlavy páté Listiny. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti Ing. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 584/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 584/99, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, se zrušují. Odůvodnění Okresní soud v Třebíči v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci péče o nezletilé tak, že návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilé Jiřího, Petru a Hanu D. zamítl. V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o změně výše výživného podle ustanovení § 99 odst. 1, § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Od poslední úpravy výše výživného neproběhl ani jeden rok, přičemž potřeby nezletilých dětí se zvyšují úměrně jejich věku. Příjem matky i otce od posl

USOchRR Ochrana rodičovství a rodiny USOstat Ostatní II. ÚS 465/02 Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. E. W. ve věci ústavní stížnosti J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2001, č. j. 8 C 473/2001-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2001, č. j. 8 C 473/2001-25, jímž bylo rozhodnuto podle ust. § 24 zákona o rodině o rozvodu manželství stěžovatelky s vedlejším účastníkem, S. D. Soud prvního stupně došel po provedeném dokazování k závěru, že manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka je trvale a hluboce rozvráceno a že za této situace nelze očekávat obnovení manželského soužití. Manželství účastníků je podle názoru soudu obsaženého v odůvodnění rozsudku pouze svazkem formálním, které neplní po dobu dvou let své společenské funkce. Příčinu rozvratu manželství soud shledal v rozdílnost názorů stěžovatelky a vedlejšího účastníka na společné soužití, což vedlo u žalobce (nyní vedlejšího účastníka) k naprostému citovému odcizení a posléze navázání známosti s jinou partnerkou. Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 24b odst. 1 zákona o rodině, neboť žalovaná (nyní stěžovatelka) neprokázala, že by jí rozvodem manželství byla způsobena závažná újma, a to ani z hlediska ekonomických dopadů, ani z hlediska dopadů bytových či zdravotních. Podle zjištění nalézacího soudu je stěžovatelka majetná, je spoluvlastnicí nemovitostí, má k dispozici osobní automobil a od roku 1999, kdy ukončila společné podnikání s vedlejším účastníkem, neprojevila žádnou snahu o zapojení do pracovního procesu, ani prostřednictví

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu IV. ÚS 582/01 < Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§ 132 odst. l, § 157 odst. 2 o.s.ř.). > Ústavní soud rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti T. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresní úřadu v Ústí nad Labem, referátu sociálních věcí a zdravotnictví, odd. péče o rodinu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, se zrušují. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl jeho nezletilý syn svěřen do výchovy matky. V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, dle kterých má matka lepší předpoklady pro výchovu nezletilého, neboť je na mateřské dovolené s jeho polorodou sestrou a bude mít na výchovu větší časový prostor než otec, který navíc neumožňuje matce styk s dítětem v jejím bydlišti. Soudy se spokojily s tím, že nebylo prokázáno, že druh matky dítě bil, když podnět k trestnímu stíhání byl odložen, ale nevza

USOchDM Ochrana dětí a mladistvých USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu IV. ÚS 455/01 > Názor, že rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu do rozvodu manželství lze vykonat i po tomto rozvodu, Ústavní soud nesdílí a považuje jej za rozporný s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. < Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. J-ské, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, se zrušují. Odůvodnění Dne 26. července 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, potvrzujícího usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí odnětím nezletilých dětí z péče matky a jejich předáním do výchovy otce. Výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. května 1997, sp. zn. Nc 28/95, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 9. října 1997, sp. zn. 12 Co 578/97. Tento exekuční titul nabyl právní moci dne 13. listopadu 1997 a upravoval výchovu a výživu nezletilých dětí za trvání manželství. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 12 C 69/96, v části nenapadené odvoláním, bylo manželství rozvedeno. V této části nabyl rozsudek právní moci dne 23. listopadu 1997. Zbývající část rozsudku, týkající se úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí po rozvodu, byla napadena odvoláním. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 30. října 2000, pod sp. zn. 12 Co 333/98, věc vrátil k dal

30 Cdo 1891/2001 K povinnosti matky dostavit se ke znalci při provádění šetření podnětu k návrhu na popření otcovství Soud nemůže nařídit matce dítěte povinnost dostavit se ke znalci jen v souvislosti s prováděním šetření k podání návrhu na popření otcovství, které provádí státní zastupitelství. USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Mgr. G. V. proti žalované M. V., o uložení povinnosti podrobit se znaleckému zkoumání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 115/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 341/2000-68, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. ledna 2000, č. j. 6 C 115/99-20, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval, aby žalované byla uložena povinnost podrobit se i s nezletilým synem účastníků V. V., narozeným dne 6. 11. 1991, znaleckému zkoumání z oboru molekulární genetiky a testu DNK. Rozsudek odůvodnil tím, že soud může účastníku soudního řízení uložit pouze takovou povinnost, kterou umožňuje znění § 80 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Povinnost žalované dostavit se ke znalci nevyplývá ani ze zákona, ani z právního vztahu, ani z bránění práva. Tam, kde povinnost neexistuje, nemůže ji uložit ani soud. Pokud by přesto takové rozhodnutí vydal, porušil by tím článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, s tím, že podle článku 4 odst. 1 téže listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a jen při zachování základních práv a svobod. K odvolání žalobce Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 341/2000-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání s odůvodněním, že své rozhodnutí nepovažu

Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, kterou zákon nepodmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu, je platná pouze v případech rozvodu, o němž bylo rozhodnuto podle § 24a ZOR. Z odůvodnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2000 určil, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 2. 1999 je neplatná. Vycházel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 4. 1999 podle § 24 zákona o rodině (ZOR), a to podle tohoto zákonného ustanovení přes okolnost, že žalovaný (v řízení o rozvod v postavení žalobce) v průběhu rozvodového řízení předložil soudu smlouvy mj. i o majetkovém vypořádání účastníků, jak předpokládá § 24a ZOR; podmínka pro rozvod ve smyslu tohoto ustanovení, že účastníci spolu nežijí alespoň šest měsíců, však nebyla splněna. Soud prvního stupně učinil po právní stránce závěr, že smlouva o úpravě vzájemných majetkových vztahů může být platná jen v případě rozvodu podle § 24a ZOR. V posuzované věci tak tomu nebylo, proto smlouva účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřená před zánikem manželství, nemůže pro rozpor s § 149 ObčZ obstát. Zjišťováním žalobkyní tvrzených okolností, jež měly být spojeny s uzavřením smlouvy, se již nezabýval. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti označené smlouvy je podle názoru soudu prvního stupně dán; bez tohoto určení by bylo právní postavení žalobkyně nejisté. Při rozhodování o odvolání žalovaného vycházel krajský soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. I podle jeho názoru by bez rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, jíž žalovaný předložil katastrálnímu úřadu k zápisu do katastru nemovitostí, bylo právní postavení žalobkyně nejisté [§ 80 písm. c) OSŘ]. Odvolací soud dále vycházel z právní úvahy, že i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb. zaniká společ

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu IV. ÚS 376/2000 > Odmítnutí provedení důkazů účastníkem řízení navrhovaných, jež mohou vést ke zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, je porušením práva na spravedlivý proces. < Ústavní soudrozhodl za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D. Š-ové., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 50/2000, ze dne 19. 4. 2000, za účastni Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 50/2000, ze dne 19. 4. 2000, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě, čj. 8 C 98/99-58, ze dne 18. 11. 1999, se zrušují. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 11. 1999, čj. 8 C 98/99-58, kterým byla zrušena povinnost žalobce platit stěžovatelce výživné v částce 4.000,- Kč měsíčně, stěžovatelka uvádí, že v řízení před tímto soudem došlo k porušení jejích ústavních práv a svobod zaručených čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále pak ústavních práv a svobod zaručených čl. 32 odst.1a odst. 4, čl. 37 odst. 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení jejího zákonného práva na výživné od jejího manžela ve smyslu ust. § 91 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen "zákon o rodině"). V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě uvedla, že krajský soud, stejně tak jako i okresní soud, nerespektovaly v předmětné věci o zrušení vyživovací povinnosti rovné postavení účastníků řízení, neboť tyto soudy nezkoumaly a nehodnotily změnu poměrů na straně žalobce, pouze zkoumaly a hodnotily zlepšení majetkových poměrů na straně stěžovatelky. Přestože stěžovatelka předkládala v řízení řadu důkazů svědčících taktéž o změn

USBytyy Byty, nebytové prostory II. ÚS 544/2000 > Výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. V tomto smyslu se nemůže jednat o výkon práva bydlení, pokud se tak má stát v nevyhovující místnosti. Nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout realizací práva, je možné zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu. Čistě pozitivistická aplikace ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti. Nelze přehlédnout, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům socialistické zákonnosti. < Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., Csc., za účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, a vedlejšího účastníka Městské části Praha 3, Havlíčkovo nám. 9, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 18 C 124/98, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, č.j. 16 Co 151/2000-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12 1998, č. j. 18 C 124/98-28, se zrušují. Odůvodnění Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12 1998, sp. zn. 18 C 124/98, a to pro porušení čl. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

USOchDM Ochrana dětí a mladistvých III. ÚS 440/2000 > Jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná (§ 32 a násl. zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 al. 2 Listiny základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením; z hlediska aplikace Úmluvy(jejího čl. 13) to znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co neúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo lze usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému pobytu v České republice. < Ústavní soud rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., za účasti vedlejších účastníků M. D. bytem Izrael, a Okresního úřadu v R., jako opatrovníka nezletilé, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem v R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000, sp. zn. 21 Co 56/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 1999, sp.zn. Nc 535/99, týkající se vydání dítěte, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000 (21 Co 56/2000) a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 1999 (Nc 535/99) se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po odstranění formálních vad (§ 31 odst. 1 zákona) k výzvě Ústavního soudu [§ 41 písm. b) zákona] ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v

Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela je určen rozsahem výživného, které mu náleží ve smyslu ustanovení § 91 a § 96 odst.1 zák. o rod. Při určení výše výživného nelze vycházet ze žádné z variant tzv. dílové teorie. 21 Cdo 239/2000 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. t. t., a.s. (dříve T. W., a.s.), zastoupenému advokátkou, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, za účasti K., p., a.s. (dříve Č. K., d. p., a.s.) jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 116/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 1999 č.j. 25 Co 725/98-85, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. září 1998 č.j. 6 C 116/98-64 (s výjimkou výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení. Odůvodnění. Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 1.9.1995 do 31.8.1998 částku 173.304,- Kč a aby jí z tohoto důvodu platil od 1.9.1998 částku 10.830,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její manžel L. H., utrpěl pracovní úraz, na jehož následky dne 30.8.1995 zemřel. Žalovaný jí nahrazuje jako pozůstalé manželce náklady na výživu ve výši 6.016,- Kč měsíčně. Žalobkyně má za to, že náhrada nákladů na její výživu byla žalovaným stanovena v rozporu s ustanovením § 199 zák. práce. Při správném výpočtu náhrady totiž mělo být přihlédnuto k tomu, že průměrný měsíční výdělek zemřelého činil 22.707,- Kč a že průměrný měsíční výdělek žalobkyně činil 4.814,- Kč. Z celkového příjmu rodiny ve výši 27.521,- Kč měsíčně připadá na jed

III. ÚS 440/2000 > Ústavní soud neshledal důvody, pro které by nemohlo být návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu vyhověno, zejména jestliže tomu nebrání ani důležitý veřejný zájem ani postavení a zájmy třetích osob, jimž z tohoto rozhodnutí nijaká újma nehrozí (§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Naproti tomu návrh na vydání předběžného opatření byl posouzen jako nedůvodný, a to již pro zřejmý nedostatek zákonných předpokladů (podmínek), neboť ústavní stížnost směřuje proti konkrétnímu rozhodnutí obecného soudu jako orgánu veřejné moci, a nikoli proti jinému zásahu, než je rozhodnutí (§ 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). < Ústavní soudrozhodl dne 9. srpna 2000 ve věci návrhu D. D. na odklad výkonu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 5. 2000 sp. zn. 21 Co 56/2000 v souvislosti s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 12. 1999 sp. zn. Nc 535/99 ohledně vydání dítěte a na nařízení předběžného opatření, takto: 1. Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydaného ve věci Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 535/99, ze dne 10. května 2000 (21 Co 56/2000-140) se odkládá. 2. Návrh na vydání předběžného opatření se zamítá. Odůvodnění Pravomocným rozsudkem ze dne 10. 5. 2000 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací v právní věci již označené tak, že rozsudek obecného soudu prvního stupně (Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou) změnil tak, že stěžovatelce jako matce nezletilé K. D. nařídil navrácení nezletilé, narozené 22. 7. 1991, do bydliště jejího otce M. D. (Izrael), a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Toto své rozhodnutí, obdobně jak to učinil i obecný soud prvního stupně, odůvodnil odvolací soud odkazem na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (vyhláška č. 34/1998 Sb.), jejíž podmínky shledal splněny. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o

USOmZPS Omezení zákl. práv a svobod USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu IV. ÚS 565/99 > K výkladu a aplikaci § 3 odst. 4, § 16 odst. 1 a § 213 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb., bodu č. 74, v řízení před obecným soudem. Okolnosti případu, které by i ve spojení s kratší dobou trvání neplnění zákonné vyživovací povinnosti vedly k tomuto trestnému činu, nemohou být podle názoru Ústavního soudu představovány tzv. ".všemi okolnostmi případu.". Tedy jak okolnostmi, s nimiž počítá § 213 tr. zák. jako se znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, tak i všemi ostatními okolnostmi, danými mimo hranice skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Takové chápání materiálního pojetí nejen konkrétně trestného činu podle § 213 tr. zák., ale vůbec, směřuje proti principu legality trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege). Nedostatek příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu nelze zhojit ani případným odkazem na § 3 odst. 4 tr. zák. Pokud obecný soud opřel vinu trestným činem zanedbání povinné výživy stěžovatele o konkrétní okolnosti případu, které zvyšují konkrétní stupeň materiální stránky jeho činu, a uvedeným postupem tak nahrazoval nedostatek stránky formální, tj. absenci příslušného znaku skutkové podstaty trestného činu a dospěl tudíž k závěru o vině pachatele, porušil tím čl. 39 Listiny, neboť ".jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem." Orgán moci soudní nic takového, případ od případu, stanovit nemůže. Je neústavní, jestliže jiný subjekt než subjekt moci zákonodárné doplňuje podmínky trestnosti, chybějící v trestním zákoně, byť by to bylo v souladu s konkrétní materiální stránkou spáchaného činu, jíž ale nekoresponduje příslušný znak skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Zařazením pohledávek výživného ze zákona (zák. č. 105/2000 Sb.), t

Z důvodů kolize zájmů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí a o odklad provedení výkonu rozhodnutí nemůže nezletilé dítě zastupovat jako zákonná zástupkyně matka, ale pouze kolizní opatrovník, který musí být nezletilému dítěti ustanoven soudem příslušným podle ustanovení § 88 písm. c) o.s.ř. 21 Cdo 2630/99 Usnesení Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné nezletilé T. K., zastoupené matkou S. K., proti povinnému V. K., pro výživné srážkami ze mzdy povinného, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 3 E 1332/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 1999, č.j. 8 Co 3255/98-35, takto : Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29.10.1998, č.j. 3 E 1332/97-29 (s výjimkou výroku, jímž byl částečně zastaven výkon rozhodnutí pro běžné výživné ve výši 630,- Kč měsíčně počínaje dnem 1.9.1998) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení. Odůvodnění. Na návrh oprávněné, podaný za ni její matkou, Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 7.10.1997, č.j. 3 E 1332/97-1, nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, " č.j. P 196/89 ze dne 3.11.1989" k uspokojení pohledávky oprávněné na výživném za dobu od 1.1.1992 do 29.9.1997 v částce 29.080,- Kč a dále pro běžné výživné po dobu od 1.10.1997 v částce 430,- Kč, každého měsíce předem, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného u plátce mzdy " Firma H.-H., p. T. ". K odvolání povinného bylo usnesení soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.4.1998, č.j. 8 Co 628/98-14, potvrzeno. Usnesením ze dne 20.8.1998, č.j. 3 E 133

IV. ÚS 14/2000 > Dohodli-li se rodiče nezletilého již dříve na tom, který z nich bude mít nezletilého ve své výchově, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech. < Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 16. 12. 1999 sp. zn. 10 Co 1175/99 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na změnu soudního rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého dítěte do výchovy matce, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 16. 12. 1999 sp. zn. 10 Co 1175/99 stěžovatel obsáhle dovozuje, že tímto rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Napadený rozsudek se opírá zejména o znalecké posudky znalců MUDr. J. N. a PhDr. A. Š., ačkoli tyto posudky lze považovat za neobjektivní, ba neprofesionální, a to ve všech relevantních bodech. Podle názoru stěžovatele jsou v daném případě splněny zákonné podmínky pro svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů, a v tomto směru, jakož i v jiných směrech je napadený rozsudek v rozporu se zájmy nezletilého. Krajský soud rovněž nesprávně posoudil výchovné schopnosti a odpovědnost matky a jednostranně vyhodnotil i vazby nezletilého na sourozence, když staršího O. již delší dobu vychovává babička. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se zrušení napadeného rozsudku. Z obsahu spisu sp. zn. 1 P 144/97 Okresního soudu ve Vsetíně Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 26. 2. 1997 č. j. 1 Nc 739/97-28 byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého A. K., nar. 22. 8. 1995, do výchovy matce V. Z. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 9. 1998 č. j. 1 P 44/97-240 byl sice mimo jiné zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého A. K. do střídavé

V řízení o výživném dítěte od rodiče za dobu nezletilosti dítěte je druhý z rodičů účastníkem řízení i poté, když už dítě dosáhlo zletilosti. V tomto rozsahu je druhý z rodičů rovněž oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z odůvodnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 4.2.1998, čj. 14 P 102/97-55, zastavil řízení o výchově P.K., dále určil, že počínaje 1.6.1997 je otec povinen přispívat na výživu syna částkou 2 100 Kč, vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem, k rukám syna, s tím, že dlužné výživné za dobu od 1.6.1997 do 31.1.1998 ve výši 5 300 Kč je otec povinen uhradit do 1.5.1998. Krajský soud pak usnesením ze dne 24.4.1998, čj. 11 Co 261/98-69, odmítl - odkazuje na § 218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu - odvolání, kterým se matka P.K. domáhala změny rozsudku tak, že výživné v uvedeném rozsahu bude otci uloženo platit již od 1.10.1996. Odvolací soud uvedl, že řízení bylo zahájeno k návrhu matky dne 2.7.19971; P.K. však dnem 30.1.1998 nabyl zletilosti a účastníkem řízení se stal sám - účastenství jeho matky v řízení ze zákona zaniklo. Odvolání proti rozsudku podala svým jménem toliko matka P.K., kterou jmenovaný k takovému úkonu nezmocnil. Přesto, že se odvolání týká období, kdy byl P.K. nezletilý, má tento nyní jako účastník řízení právo sám disponovat celým nárokem a bylo pouze jeho právem podat proti rozsudku odvolání. Matka P.K. (zastoupená advokátem) napadla usnesení odvolacího soudu včas dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) a § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř, namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 [písmeno a)] a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno b)]. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že odvolání měl projednat, neboť je podala osoba k tomu oprávněná. Ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 176 a násl. o.s.ř.,

K nepodání návrhu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem I. ÚS 430/98 Nejvyšší státní zástupce nevyhověl podnětu stěžovatel na podání návrhu na popření otcovství podle § 62 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť po provedeném šetření nebylo zjištěno, že by to vyžadoval zájem dítěte. Ustanovení § 62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné ustanovení o popěrném právu v rámci vztahů upravených rodinným právem. Jedná se o zcela výjimečné oprávnění státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek; v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 1998 sp. zn. I. ÚS 430/98 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti odložení podnětu stěžovatele na podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím z 25.8.1998 sp. zn. Nzc 552/98 a o návrhu stěžovatele na zrušení § 62 odst. 1 zákona o rodině. I. Výrok Návrh ústavní stížnosti se odmítá. II. Odůvodnění Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 6.10.1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 8.10.1998. Svým návrhem se domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby opětovně projednalo jeho návrh na popření otcovství podle § 62 zákona o rodině. Domnívá se, že odložením jeho podnětu Nejvyšším státním zastupitelstvím pod sp. zn. Nzc 552/98 ze dne 25.8.1998 byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž práva dítěte zakotvená v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Namítá, že uvedenou situaci nezavinil a byl matkou dítěte podveden. Poukazuje na skutečnost, že § 62 odst. 1 zákona o rodině má diskriminační charakter vůči ostatním účastníkům rodinněprávních vztahů, a odporuje tedy čl. 37 odst. 3 Listiny, a žádá, aby Ústavní soud toto zákonné ustanovení zrušil. K podanému návrhu ústavní stížnosti

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 125/98 > Procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před soudem je potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami plynoucími z ustanovení zákona (§ 9 o. z., § 19 o. s. ř.), nehledě již ani k tomu, že další ustanovení zákona (§ 178 odst. 2 al. 2 o. s. ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou vhodnosti, což zejména v řízení před novelou zákona o rodině přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svým způsobem omezených) účastníků řízení. Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§ 35 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění zák. č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§ 34 téhož); proto také, pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 téhož), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen. < Ústavní soudrozhodl dne 24. 9. 1998 v ústním jednání ve věci nezletilých stěžovatelů I.P a Z. P., zastoupených opatrovníkem Městem Brno, Úřadem městské části Brno-střed, právně zastoupených JUDr. P. T., advokátem, za účasti vedlejších účastníků ing. A. P., zastoupeného JUDr. J. Ch., advokátem AK v Praze 1, S. Z., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997, sp. zn. 26 Co 294/97 a 26 Co 295/97, týkající se úpravy styku otce s nezletilými dětmi, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 2 a 4 zákona], napadli nezletilí stě

USPraUS Práva účastníka soudního řízení USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 139/98 > 1. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. 2. Změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. 3. V posuzované věci Nejvyšší soud interpretoval ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v rozporu s čl. 38 Listiny, když v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů proto zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na soudní ochranu. < Ústavní soudrozhodl po ústním jednání dne 24. září 1998 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky M. K., zastoupené E. S. advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka Č. K., zastoupeného JUDr. K. D. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jímž se odmítá dovolání, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dn

I.ÚS 112/97 Umožnění styku otce s nezletilým dítětem v přiměřené míře je zásadně odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Pokud však by tento styk nebyl umožněn v důsledku nečinnosti obecného soudu, šlo by podle povahy věci o průtahy v řízení a ve svém dopadu o porušení Úmluvy o právech dítěte č. 104/1991 Sb., zejména jejího čl. 9 odst. 3, kterou je Česká republika vázána. Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 10. března 1998 sp. zn. I. ÚS 112/97 ve věci ústavní stížnosti ing. arch. J. S. proti postupu Okresního soudu v Českém Krumlově spočívajícímu v průtazích v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou dcerou. I. Výrok 1. Ústavní stížnosti se vyhovuje. 2. Ústavní soud zakazuje Okresnímu soudu v Českém Krumlově, aby pokračoval v průtazích v řízení o výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 1989, ve znění rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. 9. 1990 čj. 14 Nc 242/89-66, jímž byl upraven styk stěžovatele ing. arch. J. S. s nezletilou N. S. a přikazuje mu, aby v řízení neprodleně jednal. II. Odůvodnění Dne 27. 3. 1997 podal stěžovatel Ústavnímu soudu návrh, aby bylo Okresnímu soudu v Českém Krumlově zakázáno pokračovat v porušování jeho základních lidských práv a svobod spočívajícím v odmítání činit potřebná opatření, aby dítě nemohlo být odděleno od svého rodiče proti jeho vůli. Stěžovatel se domáhal, aby byl umožněn výkon soudního rozhodnutí ohledně styku stěžovatele s jeho dcerou. Stěžovatel je otcem nezletilé N. S., která byla svěřena do výchovy matce, když manželství jejich rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 1989 sp. zn. 30 C 54/89, který nabyl právní moci dne 8. 8. 1989. Otci nezletilé je podle něho její matkou fakticky upíráno právo na styk s dcerou N., když k návrhu otce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 1989, ve znění rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. 9. 1990 čj. 14 Nc 242/89-66, upraven styk

I.ÚS 51/97 Otázka posouzení návrhu na zvýšení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby k výživě oprávněné. Jedná se o úpravu zakotvenou v ustanoveních § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Soud je v rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci. Ke splnění této povinnosti vyplývající z ustanovení § 120 občanského soudního řádu potřebuje shromáždit potřebné důkazy. Mezi nimi rozhodující význam mají listinné důkazy dokumentující výdělkové možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné. V případě podnikatelského subjektu nemá soud jinou možnost, než posoudit tyto možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné právě z daňového přiznání ve spojení s peněžními deníky za příslušné kalendářní období. Proto nelze soudům v této souvislosti vytýkat porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 1998 sp. zn. I. ÚS 51/97 ve věci ústavní stížnosti J. G. proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. 10. 1996 sp. zn. 39 Co 458/96, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 7. 1996 sp. zn. T 227/93 o uložení pořádkové pokuty. I. Výrok Návrh se odmítá. II. Odůvodnění Navrhovatel napadl svou ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 39 Co 458/96, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 1996 sp. zn. 5 P 227/93 o uložení pořádkové pokuty stěžovateli v částce 2 000 Kč podle § 53 občanského soudního řádu. Stěžovatel vytýká obecným soudům ve svém návrhu nerespektování čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dovozuje, že pokud obecné soudy po něm v řízení o zvýšení výživného na jeho dvě nezletilé děti

Zaviněné jednání matky, která zanedbala svou zákonnou povinnost pečovat o dítě (§ 32 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, § 89 odst. 2 tr. zák.) a v důsledku toho došlo k jeho úmrtí, zakládá trestní odpovědnost za poruchový delikt, nikoliv za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Tzn 106/97) Nejvyšší soud České republiky zrušil k stížnosti pro porušení zákona trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21 . 2. 1997 sp. zn. 1 T 91/96 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21 . 2. 1997 sp. zn. 1 T 91/96 byla obviněná Z. J. uznána vinnou trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle § 213 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení § 314e odst. 2 tr. ř. a za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na pět roků. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. se obviněná dopustila podle citovaného trestního příkazu tím, že v době nejpozději od září 1989 do 13. 9. 1993 v Praze ani jinde nepečovala řádně o svou nezletilou dceru Lucii, zejména jí v potřebném množství neposkytovala stravu a odpíráním stravy ji trestala a nejpozději od podzimu 1992 svému druhu M. J. nebránila v opakovaném fyzickém násilí vůči nezletilé dceři, přičemž jeho jednání kryla výmluvami nepravdivě odůvodňujícími vznik poranění nezletilé dcery a tím, že ji v době, kdy měla v důsledku jednání M. J. zjevná poranění, nevodila do školky a nezajišťovala jí řádná lékařská ošetření, což

USOchDM Ochrana dětí a mladistvých USZPPSo Zrušení práv.předpisu-návrh soudu USZmSTJ Zákonem stanovená trestnost jednání , trest Pl. ÚS 31/96 > Článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Posuzováno z pohledu tohoto článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje mladistvého, který se nedokáže vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řešit případy porušení, jednoznačně v zájmu nezletilého nařízené ústavní výchovy, trestněprávními prostředky, tak jak to činilo v napadené části ustanovení § 171 odst. l písm. d) trestního zákona, aniž by navíc jakkoliv rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení ústavní výchovy - a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního zákona vztahující se na mladistvé - je v rozporu s čl. 3 odst. l Úmluvy o právech dítěte. < Ústavní soud ČR rozhodl v plénu o návrhu Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. l písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, t a k t o : Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se z r u š u j e část ustanovení § 171 odst. l písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřená slovem "ústavní". Ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení části tohoto ustanovení ke dni l.9.1995, se návrh z a m í t á . O d ů v o d n ě n í: I. Ústavní soud ČR obdržel dne 21.10.1996 návrh Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. l písm. d) trestního zákona č. 140/1961, v platném znění, vyjádřené slovem "ústavní". Uvedený soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., svěřenci Výchovného ústavu mládež

Za výživné ve smyslu ustanovení § 213 tr. zák. o trestném činu zanedbání povinné výživy nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění. K stížnosti pro porušení zákona zrušil Nejvyšší soud ČR usnesení okresního státního zástupce v Jindřichově Hradci ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. Zt 1437/95 a tomuto orgánu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci, zahájil trestní stíhání obviněného P. J. podle § 160 odst. 1 tr. ř. sdělením obvinění ze dne 27. 10. 1995 pod sp. zn. ČVS OVV-555/95 pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že od měsíce dubna 1995 do současné doby neplnil vyživovací povinnost na své nezletilé děti, syna P. J., nar. 24. 9. 1981, a syna T. J., nar. 31 . 12. 1982, stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 1. 1995 sp. zn. P 14/90 tak, že je povinen platit na syna P J. částku 600 Kč měsíčně a na syna T. J. částku 500 Kč měsíčně, a to k rukám matky J. J., se splatností vždy nejpozději do každého 5. dne v měsíci předem, takže do současné doby dluží celkem na výživném částku nejméně 7700 Kč. Sdělení obvinění bylo P. J. doručeno poštou a převzato jím dne 11 . 12. 1995. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. Zt 1437/95 bylo po provedeném přípravném řízení trestní stíhání obviněného P. J. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že od měsíce dubna 1995 do sdělení obvinění dne 11 . 12. 1995 neplnil svou vyživovací povinnost na dv

Právní věta 1. Jestliže obviněný po sdělení obvinění, tedy dodatečně plnil svou zanedbanou vyživovací povinnost, pro kterou byl právem stíhán, může to mít význam jen pro účinnou lítost podle § 214 TrZ za předpokladu, že tuto svou vyživovací povinnost dodatečně splnil v celém rozsahu. K dodatečnému částečnému splnění zanedbané vyživovací povinnosti proto nelze přihlížet z hlediska soustavnosti a trvání neplacení výživného při posuzování naplnění znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 TrZ. 2. Za výživné nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která svou povahou nepřekračují výdaje, jenž nelze na výživné počítat proto, že šlo o běžné dárky, či jiná podobná plnění, která nesměřovala k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění. Vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci, zahájil trestní stíhání obviněného P. J. podle § 160 odst. 1 TrŘ sdělením obvinění ze dne 27. 10. 1995 pod sp. zn. ČVS:OVV-555/95 pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 TrZ, kterého se měl dopustit tím, že od měsíce dubna 1995 do současné doby neplnil vyživovací povinnost na své nezletilé děti, syna P. J., nar. 24. 9. 1981, a na syna T. J., nar. 31. 12. 1982, stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 1. 1995 č.j. P 14/90-38 tak, že je povinen platit na syna P. částku 600 Kč měsíčně a na syna T. částku 500 Kč měsíčně, k rukám matky Jar. J., splatné vždy nejpozději do každého 5. dne v měsíci předem, takže do současné doby dluží celkem na výživném částku nejméně 7 700 Kč. Sdělení obvinění bylo P. J. doručeno poštou a toto převzal dne 11. 12. 1995. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. Zt 1437/95 bylo po provedeném přípravném řízení trestní stíhání obviněného P. J. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst