Michaela Fialová

Informační technologie a média se během několika posledních desetiletí intenzivně vyvíjejí, v souvislosti s tímto vývojem se populace stále více přizpůsobuje novým trendům a objevují se rizika, která ohrožují zdravý vývoj jedince.

Sociální znevýhodnění není porucha ani onemocnění, které by se u dítěte projevilo fyzickými symptomy nebo nějakou dysfunkcí organismu. Je tedy velmi těžce měřitelné a projevuje se širokou škálou různých příznaků, které mají charakter psychický, sociální, kulturní, fyzický či ekonomický. Sociální znevýhodnění může negativně ovlivňovat celkový vývoj dítěte, i když je fyzicky a psychicky zdravé. Pojem sociální znevýhodnění definoval školský zákon jako „a) rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, b) nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo c) postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky podle zvláštního právního předpisu“. Dnes podle školského zákona (ve znění zákona č. 82/2015 Sb.) sociální znevýhodnění spadá pod termín „děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami“ (MŠMT, 2016).

Problematika národnostních menšin je v posledních měsících stále více aktuální, a to zejména z důvodu přílivu uprchlíků do Evropy. Na území České republiky bylo 30. září tohoto roku 461 880 cizinců, z toho 258 813 zde má trvalý pobyt. Aby děti s odlišným mateřským jazykem a kulturou byly vhodně integrovány do české společnosti, je důležité, aby edukace začala co nejdříve, tedy již v předškolním věku. Ve školském zákoně § 16 přímo vymezuje, že děti z národnostních menšin, děti azylantů a děti patřící k jiné etnické skupině jsou považovány za děti, žáky a studenty se speciálními vzdělávacími potřebami. V roce 2010 vláda České republiky schválila Národní akční plán inkluzivního vzdělávání a tento plán má zajistit, aby všechny děti měly stejné podmínky a příležitosti v edukačním procesu. Současně funguje jako prevence diskriminačních jevů, které se právě dětí z národnostních menšin a jiných etnik týkají.

Problémové chování není v předškolním věku nic neobvyklého. Děti překračují hranice své primární sociální skupiny a začínají se pravidelně setkávat se svými vrstevníky. Musí tedy zkoušet nové vzorce chování, učit se a rozvíjet svoji osobnost v zatím neznámých situacích. V takových chvílích na nás může dítě působit, že se chová nevhodně, problémově či nevychovaně. Dítě je vystaveno novým citovým zážitkům a teprve se učí, jak správně reagovat, vnitřně i navenek. Je tedy důležité, abychom poznali rozdíl mezi problémovým chováním a poruchami chování a emocí, které velice ztěžují vývoj osobnosti ve všech jejích složkách. Pedagog v mateřské škole je důležitá klíčová osoba a často má možnost jako první objektivně posuzovat chování dítěte, a učinit tak první kroky k intervenci poruch chování a emocí, čímž umožní dítěti ten správný vývoj a nabídne mu posilující zkušenost (Fialová, 2014).

Poruchy chování a emocí u dětí předškolního věku jsou v posledních letech aktuálním tématem. Aby se předešlo vzniku vážných poruch chování a emocí, je důležité včasné rozpoznání symptomů, diagnostika a následná intervence. Tyto poruchy můžou vést k neúspěšnému edukačnímu procesu, a dítě tak zbytečně přichází o své možnosti a perspektivu v budoucnosti (Fialová, 2014).