Dopad sociálního znevýhodnění na edukační proces dítěte v předškolním věku

Pro lepší orientaci v problematice sociálně znevýhodněných dětí si nejdříve klasifikujeme a vymezíme skupiny, kterých se toto znevýhodnění týká. Pokud se zaměříme na pojem sociální znevýhodnění, týká se to pak dětí, které:

Sociální znevýhodnění bychom také mohli členit podle toho, na jaké úrovni nám figuruje. Pokud se týká pouze dítěte, jedná se o rovinu jedince. Do této kategorie řadíme nezdravotní znevýhodnění, jako je např. odlišný mateřský jazyk, zanedbaný zevnějšek dítěte, odlišná sexuální orientace atd. Pokud se znevýhodnění dotýká i rodičů či sourozenců a jiných příbuzných, jedná se o rovinu rodinnou. Do této roviny spadají nezdravotní znevýhodnění jako např. syndrom zanedbávaného a týraného dítěte (syndrom CAN), rodina dysfunkční, rodina neúplná, rodina s vysoce časově náročným zaměstnáním, rodina s odlišným životním stylem atd. Pokud se jedná o širší okolí dítěte, hovoříme poté o rovině sociálního prostředí, kam řadíme sociálně vyloučené lokality nebo lokality, které jsou ohroženy sociálním vyloučením. V poslední řadě také rovina spjatá se socioekonomickým statusem. Do této roviny spadají nezdravotní znevýhodnění jako např. rodina, která je ohrožována chudobou, rodina s odlišným náboženstvím či kulturou, rodina, která žije v nevyhovujících bytových i životních podmínkách, rodina, která je v migraci nebo důsledkem velkého zadlužení ztratila materiální zázemí aj. Všechny tyto roviny se nám ale mohou prolínat a kombinovat mezi sebou. Jsou různě dlouhodobé a proměnné v prostředí i čase. Všechny roviny jsou velmi individuální, jev, který nám připadá sociálně patologický, nemusí tak působit i na ostatní. Veškeré projevy a dané skutečnosti je důležité pozorovat a průběžně vyhodnocovat, abychom nezanedbali nějaký rizikový či sociálně patologický jev a zároveň umožnili dítěti připravit se kvalitně na povinnou školní docházku (Habrová in Felcmanová, Habrová et al. 2015).

Sociální znevýhodnění je vždy spjato s okolím dítěte a podmínkami jím daným. Pedagogický pracovník tak nemusí vždy všechny okolnosti znevýhodnění znát. Proto se jako pedagogové vždy snažíme v rámci možností, aby se rodiče dítěte stali našimi plnohodnotnými partnery v edukačním procesu. Jejich spolupráce je vždy klíčová k odstranění překážek a problémů ve vzdělávání dětí. Některé rodiny si samy nemusí uvědomovat, že spadají do kategorie se sociálním znevýhodněním. Mohou to někdy brát i jako ponižující okolnost a je pro ně nepříjemné se o této situaci zmiňovat a bavit. Nicméně včasné rozpoznání problémů je velice důležité pro kvalitní edukaci všech jedinců. Musíme být tedy trpěliví a obezřetní, při řešení problémů i při následné intervenci.

Odlišný mateřský jazyk a nedostatečnou znalost vyučovacího jazyka můžeme odhalit v krátké době. Jestliže musíme překonávat velkou jazykovou bariéru ze strany rodičů, je vhodné pokusit se držet pravidel, jako např. používat hesla a krátké věty, komunikovat přes mobilní telefon pomocí SMS zpráv, názvy a jména vyslovovat v prvním pádě aj. Dítěti bychom také měli umožnit používat dostatek pomůcek a hraček, domluvit se s rodiči, aby dítěti donesli do školy knihy v jeho mateřském jazyce a i hračky, pokud se liší díky jiné kultuře. Co se týče jeho kulturní odlišnosti, je možné, že dítě např. při migraci zažije tzv. kulturní šok. Můžeme se dostat také do konfliktu s rodinou či samotným dítětem kvůli některým tématům, která se ve školském zařízení budou probírat. Je nezbytné tyto situace řešit vždy citlivě. Dítě se může projevovat jako tiché, uzavřené, nemusí rozumět mnohým situacím, může reagovat vzdorem či agresivně, nebo naopak se uzavřít do sebe a přestat komunikovat. Mohou se dokonce projevovat somatické problémy jako nechutenství, ranní zvracení, bolesti hlavy atd. Proto je důležité, aby byl pedagog trpělivý a kulturní odlišnost či odlišný mateřský jazyk dítěte chápal jako pedagogickou výzvu, nikoli jako překážku. Dítě by se totiž mohlo izolovat ne jen v rámci kolektivu, ale i v rámci nové společnosti, a tím si ztížit možnosti perspektivní budoucnosti.

V tomto případě se můžeme setkat s dětmi, které pocházejí z rodin, které jsou ohrožovány sociálně patologickými jevy nebo se jedná o rodiny neúplné či časově vytížené, může se také jednat o rodiny, kde rodiče nemají zájem o dítě aj. Překážky ve vývoji dítěte sledujeme právě v sociální a psychické oblasti. Pokud dítě vyrůstá v dysfunkční rodině, můžeme si včasně všimnout změn v jeho chování, zejména pak v kognitivní rovině, ve změně soustředění a v celkové změně osobnosti. Mezi časté příznaky psychického vypětí a tlaku patří úzkostlivost, přecitlivělost, přehnané emoční reakce, izolace v kolektivu, agresivita, rušivé projevy, plačtivost, upínání se na pedagogy, nebo naopak vzdorovité chování, narušené sebehodnocení aj. Dítě také může chodit zanedbané, ve špinavém oděvu nebo nemá zajištěné pravidelné stravování, můžeme pozorovat znaky zanedbané zdravotní péče nebo osobní hygieny. Pokud si všimneme těchto vysoce rizikových jevů u dítěte, je důležité mít na paměti, že pedagog má ohlašovací povinnost a jestliže se situace dítěte nezlepší, pak musí jednat v jeho nejlepším zájmu.

V případě tohoto sociálního znevýhodnění se nejčastěji jedná o děti, které vyrůstají s rodiči nebo zákonnými zástupci, kteří nemají potřebné kompetence k tomu, aby dítě v přípravě na vzdělávání podporovali, nebo se jim zdá vzdělání nedůležité či nemohou zajistit podporu při přípravě na vzdělávání dítěte. Většinou se jedná o rodiny, kde se neuskutečňuje předškolní výchova v mateřských školách, rodiny nemají jasně stanovenou výchovu, i jazyková znalost těchto dětí není na takové úrovni, jaká by se vzhledem k věku dala předpokládat. Rodiče mají na vzdělávání negativní názor a děti pak vstupují do školní povinné docházky nepřipravené, nemají dostatečné znalosti a dovednosti či hygienické návyky.

Může se jednat o děti, které jsou fyzicky odlišné. Většinou v důsledku tělesného postižení, onemocnění či nějakého zdravotního znevýhodnění. Může se ale jednat i o děti, které pocházejí z rodiny ohrožené chudobou, a tak se liší svým vzhledem od ostatních. Tento typ sociálního znevýhodnění či vyloučení je závislý vždy na reakci okolí. Je tedy úzce spjat s atmosférou v mateřské škole či školní instituci. Pokud jsou děti svým okolím označovány za odlišné, může se to velice negativně odrazit na jejich psychickém vývoji. Je důležité tyto děti zařazovat do kolektivu, podporovat v komunikaci s ostatními a zároveň dbát na to, aby se ve skupině neobjevily prvky šikany v první fázi, tedy ostrakismu.

Pokud dojde k situaci, že je dítě soudem umístěno, ať už přechodně, či trvale, mimo rodinu, je to pro něj vždy velice těžká situace. Dítě, které je umístěno např. do dětského domova či pěstounské péče, zažívá šok a trauma. Nechápe, proč situace nastala a neumí se s ní samo vypořádat. Dítě se musí najednou naučit žít s novými pravidly, buď instituce, nebo pěstounské rodiny. Dítě může trpět deprivací, je mu věnováno méně pozornosti, může se zpomalit jeho vývoj aj. Pokud se dítěti nezmění mateřská škola, musíme si uvědomit, že pedagogové, kteří v ní působí a dítě znají, se pro něj najednou stanou jedinou jistotou. Je velice důležité mu tento pocit bezpečí a jistoty dopřát a snažit se mu zkvalitnit průběh přípravy na povinnou školní docházku, a umožnit mu tak pozitivní perspektivu do budoucnosti (Lábusová in Felcmanová, Habrová et al., 2015).

Pokud se setkáme s dětmi, které jsou nebo působí jako sociálně znevýhodněné, vždy je důležité pozorovat příznaky, díky kterým je pak rychlejší intervence, která nám umožní včasné odstranění překážek v edukaci dítěte. Pokud máme jako pedagogové podezření na nějakou rizikovou situaci, je důležité vždy sledovat:

Je důležité si tyto poznatky zaznamenávat určitý časový úsek, a pokud to půjde, navázat co nejdříve spolupráci s rodiči nebo zákonnými zástupci dítěte. Včasným odhalením sociálního znevýhodnění u dětí můžeme přispět ke kvalitnějšímu vzdělávacímu procesu, a otevřít jim tak dveře do perspektivnější budoucnosti (Felcmanová, 2015).