PhDr. Lenka Mynaříková, Ph.D.

O významu duševní pohody a rovnováhy pro osobní i profesní život nejspíš nikdo nepochybuje. Klíčová je v profesích, ve kterých se dostáváme do každodenních intenzivních interakcí s druhými lidmi, mezi které patří právě profese věnující se výchově a vzdělávání nebo pomáhající profese. Nepohoda výrazně ovlivňuje kvalitu mezilidských interakcí a navíc se zde uplatňuje mechanismus afektivní nákazy – náš negativní duševní stav, manifestovaný ve špatné náladě, mrzutosti, únavě nebo demotivovanosti, se snadno přenese i na osoby v našem blízkém okolí.

V tomto článku bych vás ráda seznámila s tím, jak nejlépe přistoupit k výchově dětí k pravdomluvnosti a k tomu, aby dokázaly rozeznat, kdy je vhodné uchýlit se k tzv. prosociálním lžím a kdy naopak lhaním pouze škodí. Jak asi tušíte, neexistují žádné stoprocentní rady, které by zaručily, že vaše děti nikdy nezalžou a budou vám říkat jen pravdu. I v situacích, kdy se vám zdá, že už vám dětské lhaní přerůstá přes hlavu, se však s pomocí několika nepříliš náročných intervencí dá dosáhnout významného zlepšení. I tyto intervence si postupně představíme a vysvětlíme, jak je mohou poradenští pracovníci i učitelé prakticky zařadit do výchovy dětí nejen ve školním prostředí.

Pojem emoční inteligence použili poprvé v roce 1990 Peter Salovey a John Mayer k popisu emočních vlastností člověka, opravdovou slávu mu ale zajistil Daniel Goleman. Přitom už o několik let dříve Howard Gardner ve svém modelu mnohostranné inteligence, protikladu k tradičnímu chápání inteligence jako jediného faktoru, popisoval schopnost vyznat se sám v sobě a sociální adaptabilitu, tedy dovednosti, které bychom mohli považovat za součást emoční inteligence.

Léčebného potenciálu umění úspěšně využívali již starověcí Egypťané a Řekové při léčení různých potíží psychického původu. Povšimli si, že vnímání uměleckých děl i aktivní tvorba umění přispívají k uvolnění, zklidnění a relaxaci, tedy k navození duševního stavu, kterého se v dnešní uspěchané době často bezvýsledně snažíme docílit. Umění navíc nabízí i únik od každodenních starostí, vybití negativní energie a naopak načerpání té pozitivní.

V praxi školního poradenství se můžeme setkat s řadou případů, u kterých ne vždy s jistotou víme, zda náš (nejen) dětský klient říká pravdu, či lže. Kromě toho přicházejí na školní poradenská pracoviště nebo k dětskému psychologovi také rodiče, jejichž starosti se přímo týkají dětského lhaní.

Pokud jde o prospívání dětí v prostředí školy a celkově vzdělávací proces, panuje někdy mezi učiteli i rodiči názor, že pokud má dítě dobré známky, je vše v pořádku. Pokud je jeho prospěch méně žádoucí, je třeba se zaměřit na to, aby si známky zlepšilo. Tento pohled je však příliš jednostranný a opomíjí důležitou věc -prospěch žáka jde zpravidla ruku v ruce s jeho psychickým stavem.