V čem je nový metodický pokyn k řešení šikanování opravdu nový?

Ano, jedná se o to neblaze či spíše vtipně proslulé metodické doporučení, které rychle po zveřejnění ministerstvo zase stáhlo. Možná, že si vzpomínáte na „pohled zraněné laně“, „revolvery a všelijaké pistole“ nebo doporučení „počkat, až se účastníci rvačky trochu unaví“. Dlužno dodat, že původní metodické doporučení bylo přepracováno a tato nejdiskutabilnější část týkající se násilí se v něm již nevyskytuje. Položme si nyní otázku, v čem je nový metodický pokyn opravdu nový.

Nový metodický pokyn se od předchozího na první pohled liší svou obsáhlostí. Trochu „nakynul“ kolem tématu kyberšikany, což je jistě krok správným směrem. Bližší informace ale musíme hledat v metodickém doporučení. Toto rozšíření si logicky vyžádal rozdíl v době vzniku původního a aktuálního pokynu. V roce 2008 jsme toho o kyberšikaně ještě tolik nevěděli. Na druhou stranu osobně vnímám jako velký krok vpřed zakomponování a bližší popis tzv. školního programu proti šikanování. V zahraniční literatuře bychom nalezli obdobné programy, které cílí na komplexní prevenci, týmovost a informovanost.

Program doporučovaný tímto metodickým pokynem má ale jednu, podle mého názoru, poměrně závažnou komplikaci. Budete-li číst pozorně, dočtete se, že pro úspěšnou práci musíte zvládnout šest skupin základních scénářů. V tomto momentě většina učitelů propadá panice a odmítá číst dál. Škoda, přitom by stačilo uvést, že je důležité umět odlišit, na co škola ještě stačí a na co už ne. Tedy kdy má žádat pomoc či podporu poradenského zařízení (nejčastěji střediska výchovné péče). To by ale nesměl metodický pokyn připomínat hru na schovávanou. Chceme-li se totiž dozvědět podrobnosti o rozlišení počáteční a pokročilé šikany, jsme odkázáni na metodické doporučení. A tam? Tam jsme zase odkázáni na publikaci pana doktora Koláře. A přesně tak je to na mnoha místech.

Právě tento bod se šesti skupinami scénářů hezky ilustruje určitý způsob myšlení autorů - či spíše autora. Z textu a doporučené literatury vyplývá viditelná snaha o maximalizaci různých klasifikací, které se objevují zejména v metodickém doporučení. Z praktického hlediska je to bohužel na škodu věci. Metodický pokyn, a stejně tak i doporučení, by měly orientaci pedagogů v problematice usnadnit a ne komplikovat. Na druhou stranu ale souhlasím s tím, že jednoznačný a jediný správný postup pro řešení šikanování neexistuje. Existují ale principy, které fungují a umožňují pochopit, co se ve třídě děje.

Chtěl bych ocenit, že se v novém metodickém pokynu již neobjevuje doporučení realizovat konfrontační rozhovory svědků. Upřímně jsem tomu rád. Ve školách pracují zejména pedagogové, nikoliv vyšetřovatelé. Konfrontační rozhovory patří do jiného rezortu. Pokud jste se je pokusili někdy realizovat, možná vás překvapilo, jak je takový způsob práce náročný, emočně vypjatý a vlastně pro školství nevhodný. Takže tady chci podtrhnout - konfrontačním rozhovorům svědků ale i agresorů se raději vyhněte.

Z hlediska řešení šikany se ale bohužel i v novém metodickém pokynu objevuje bod „ochrana oběti“. Zní to logicky, ale bez doplnění nebo vysvětlení je to dokonce nebezpečné doporučení. Ptáte se proč? Protože V rámci šikany není ubližováno pouze „obětem“. Špatně bývá ve třídě všem a všichni také bývají agresí ohroženi. Proto musíme chránit i žáky v rolích svědků a agresorů. Nebezpečné je totiž to, pokud v sobě necháme zvítězit „soudce Lynče“ a řekneme si, že by ti, kteří ubližovali, měli zažít to samé od ostatních žáků. V žádném případě bychom to neměli dopustit, vždyť se jedná o žáka naší školy. Spravedlnost není vendeta. Takže bych si dovolil doporučit upravit v pokynu uvedený postup a místo bodu „ochrana oběti“ tam uvést, že se jedná o kontinuální proces nebo princip „ochrana všech žáků“.

Novému metodickému pokynu by bylo ještě možné vytknout některé terminologické zvláštnosti. Osobně nesouhlasím s užíváním sousloví či obecně s tendencí užívat lékařskou terminologii v oblasti sociální psychologie. Z hlediska skupinové dynamiky a obecně sociálně psychologického pohledu není na šikanování nic nemocného. Pouze se jedná o vítězství takových norem chování, které nepokládáme za vhodné. Ti, kteří přihlížejí a možná se snaží pouze takříkajíc přežít, nejsou infikováni žádným virem šikany, abychom je museli léčit. Naopak se chovají vcelku normálně v kontextu nenormální situace, jen jim musíme

Ale to už znamená přemýšlet nad obecnými vzorci lidského chování a experimentálně ověřenými principy. Zodpovědnost za takové chování máme vždy my dospělí. Šikana totiž v počátcích není nijak skrytá, to ji jen dospělí nechtějí vidět a na informace a žádosti o pomoc nijak nereagují.

Metodický pokyn předkládaný v tomto školním roce je určitě v několika ohledech krokem vpřed a stojí za přečtení. Na druhou stranu je na něm vidět, že je stále produktem jednoho myšlenkového proudu autorů (či spíše autora). Možná by nebylo od věci ten budoucí konzultovat i v rámci jiných myšlenkových proudů a neodkazovat pouze na jednu knihu. Metodický pokyn by měl sloužit základní orientaci v problematice a ne reklamě.