Proč podpořit oběti šikany

Pokud se šikana v kolektivu objeví, může nastat několik možných variant, jak s ní daný kolektiv naloží. Předpokládejme nyní variantu ideální, tedy situaci, kdy se sama oběť nebo někdo z bezprostředního okolí oběti rozhodne svěřit učiteli, rodičům či vedení školy. V tomto případě by mělo následovat neprodlené zmapování situace a získání informací od osob zjevně přímo zúčastněných i od osob zdánlivě nezúčastněných - tedy tzv. přihlížejících. Tyto údaje by měl shromažďovat třídní učitel, výchovný poradce nebo školní metodik prevence. Získaná fakta by následně měla vést k co nejefektivnějšímu řešení šikany, a to nejen potrestáním viníků - agresorů -, ale nejlépe další dlouhodobější prací s celým třídním kolektivem, ve kterém se šikana vyskytla.

Následná terapeutická práce se třídou, stejně jako terapie agresorů, je dnes již poměrně často využívaným krokem v rámci řešení šikany. Bohužel jedinec, který se ocitl v roli oběti, může často zůstat na okraji zájmu, stát jaksi stranou. Vágnerová (2009) doporučuje, aby rodiče pro dítě vyhledali psychologickou pomoc již v začátku vyšetřování. Ne vždy je však k dispozici školní psycholog a najít psychologa může vyžadovat poměrně značné úsilí. Mohou zde hrát roli i obavy z předsudků a stigmatizace dítěte. Rodiče je tedy vhodné ve vyhledání odborné pomoci a podpory pro svého potomka podpořit a motivovat je k ní.

Ráda bych vám nyní nabídla několik pohledů, které by mohly sloužit jako inspirace k tomu, proč obětem šikany věnovat větší pozornost.

Důležitý poznatek se týká teorie sociálního učení Alberta Bandury, podle které se jedinec učí různým formám chování tím, že sleduje svůj vzor. Pozorované vzorce chování si ukládá pro příští použití v podobných situacích (Hewstone, Stroebe, 2006). Jedinec, který je dlouhodobě vystaven násilí, agresi nebo ponižování, se naučí chápat takové chování jako normu a naučí se mu přizpůsobovat. To pak vede k tomu, že člověk, který se stal obětí násilí, má později sám zvýšenou tendenci reagovat v zátěžových situacích agresivně. Opačně může také dojít k tomu, že se člověk s rolí oběti identifikuje a může i v jiných vztazích vstupovat do situací, ve kterých se bude toto jeho postavení opakovat. Často dochází k tomu, že si oběť klade za vinu, co se jí děje. Postupně tak může klesat její sebevědomí a sebeúcta.

Další zajímavé poznatky do této problematiky vnáší viktimologie, tedy nauka o obětech, zabývající se možnými důsledky různých trestných činů. Analogicky je totiž možné vysledovat podobné dopady i u obětí různých forem šikany. Jedním ze základních pojmů této vědy je pojem viktimizace, který označuje „proces poškozování a způsobování újmy (...) Viktimizace začíná, ale zpravidla nekončí, vlastním útokem na oběť. Výzkumy naznačují, že z psychologického hlediska je újma způsobená trestným činem pouze úvodním dějem, na který navazují další a další zraňující události...“ (Čírtková, 2013, s. 102).

Lze rozlišit několik druhů viktimizace. Primární, tedy přímá újma způsobená jedinci nebo skupině. Následovat může viktimizace sekundární, tedy újma vznikající v důsledku reakcí formálních instancí nebo neformálního sociálního okolí. V případě šikany ve škole může sekundární viktimizace vypadat například tak, že žák, který oznámí učiteli, že je jemu nebo jeho spolužákovi ubližováno, se setká s nedůvěrou či nepochopením ze strany učitele nebo s nevhodnou konfrontací s agresorem před ostatními spolužáky. Mohou sem ale patřit i nevhodné reakce spolužáků a označení (nálepkování) žáka za „toho šikanovaného“. Jako viktimizaci terciární lze označit situaci, kdy se jedinec obtížně vyrovnává se zážitkem ublížení i poté, co již došlo k nápravě a řešení této situace (Čírtková, 2013). Gillernová et al. (2006) v této souvislosti uvádí, že terciární viktimizace může označovat proces, ve kterém jsou poškozeny další osoby, například příbuzní oběti.

V případě šikany existuje riziko tzv. reviktimizace, tedy situace, kdy se určitá věc děje opakovaně stejnému člověku nebo na stejném místě. Patří sem například situace, kdy se dítě dostane do role oběti šikany v průběhu školní docházky několikrát, někdy i poté, co změní školu. Gillernová et al. (2006) upozorňuje, že člověk, který byl již jednou obětí, je ve větším nebezpečí, že se jí stane znovu. Není však zřejmý mechanismus, jakým k tomu dochází. Autoři dále uvádějí, že při reviktimizaci klesá sebevědomí a víra ve vlastní schopnosti a u některých jedinců se může rozvinout syndrom naučené bezmoci.

Swearer, Espelage a Napolitano (2009) uvádějí, že viktimizovaní mladí lidé pociťují více osamělosti, více se vyhýbají škole, uvádějí také více suicidálních (sebevražedných) myšlenek a méně sebeúcty. Někteří autoři k této problematice zmiňují, že oběti šikany mohou vykazovat depresi a nízké sebevědomí, stejně jako další problémy spojené se stresem, například bolesti hlavy a břicha, spánkové obtíže a pomočování (Orpinas, Horne, 2006). To podporují i některé zahraniční studie, například finský výzkum (Hakojärvi, Salminen, Suhonen, 2014). Žáci, kteří byli oběťmi šikany, uváděli, že pociťovali vztek, podceňování sebe sama, bezmoc, ztrátu sebedůvěry, úzkost a strach. Fyzické symptomy pak reprezentovaly zejména spánkové obtíže, únava, bolesti hlavy, pocení a také srdeční a břišní obtíže. Dále popisovali pokles motivace ke studiu. Pouze méně než polovina žáků se svěřila se šikanou svým učitelům. V britské kvalitativní studii (Whiteside, Stubbs, Soundy, 2014) žáci zmiňovali pocity izolace, méněcennosti a své vlastní nedostatečnosti, což mělo za následek sníženou ochotu k práci. Při řešení pak oběti často označovaly šikanu za „svou chybu“ a zpochybňovali své schopnosti.

Šikana představuje hlavně dlouhodobý stres, který ovlivňuje fungování organismu v mnoha rovinách. Každý jedinec reaguje na takovou zátěž odlišně v souvislosti s různými strategiemi zvládání. V závislosti na těchto strategiích či na tom, čemu byl vystaven, může dojít až k rozvoji traumatu či posttraumatické stresové poruchy, a to v různém časovém odstupu od prožití stresové situace. Při této poruše se mohou objevit poruchy spánku a soustředění, může se také opakovaně vracet představa traumatizující situace ve formě snů nebo tzv. flashbacků.

Je však třeba zmínit, že masivní stres nemusí vždy vést pouze k negativním důsledkům. Dnes je jedním z předmětů zájmu pozitivní psychologie posttraumatický růst. Jde především o to, že překonávání těžkostí spojených se stresem může vést k osobnímu růstu. V případě, že jedinec stres a potíže úspěšně zvládne, za vydatné pomoci okolí, může to zvýšit jeho sebevědomí a pod tlakem může rychleji vyspět. Vždy je však rozhodující, jakým způsobem byla situace řešena a jak se s ní jedinec vyrovnal.

Člověk, který se ocitl v roli oběti, potřebuje často velmi silně podpořit ve svém aktivním úsilí o vyřešení a získání kontroly nad situací a potřebuje posilovat pocit vlastní kompetentnosti. Jedině tak je možné, aby ze zátěžové situace vyšel bez větší psychické újmy. Takovou podporou může být naslouchání v případě, že se někdo z žáků rozhodne svěřit učiteli. Následovat by mělo citlivé a rozhodně nekonfrontační získání informací o tom, co se ve třídě děje, a to nejlépe od více žáků. A konečně je vhodné, aby učitel při řešení šikany ve třídě úzce spolupracoval také s rodiči všech žáků a aby podpořil rodiče v hledání další podpory a pomoci pro své děti, ať už byli žáci svědky, agresory, nebo oběťmi. V rámci další podpory pro dítě je možné oslovit pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče anebo, je-li k dispozici, školního psychologa, který by s žáky mohl pracovat po delší dobu či poskytnout odkaz na adekvátní péči. V rámci prevence reviktimizace rozhodně není vhodné vyslýchat žáky před třídou, případná oznámení žáků bagatelizovat či zpochybňovat a stejně tak nevhodné je považovat šikanu za vyřešenou pouhým rozdáním poznámek nebo zhoršených známek z chování.

ZDROJE