Když děti něco trápí

Zhoršení prospěchu může být jedním z prvních signálů toho, že v nejbližším okolí dítěte došlo k problematické situaci, se kterou si neví rady. Podobně nás mohou varovat nápadné změny v chování či náhlé stranění se kolektivu. Ani samé jedničky však neznamenají, že žák neprožívá trápení a nepotřebuje naši pomoc.

Možností a komunikačních kanálů je několik a všechny mohou školu stavět před různé situace. Možné problémy, které dítě zažívá, se mohou projevit přímo v jeho chování, na jeho práci ve škole či na jeho vztazích - s učiteli i se spolužáky. Signály mohou mít charakter významnější či dlouhodobější změny projevů, avšak někdy nemusí být tato změna úplně jednoznačná, nápadná. Obvykle to bývá zhoršení prospěchu nebo školní docházky, větší izolace žáka, který méně kontaktuje ostatní, nebo naopak více „zlobí“.

Záleží samozřejmě na věku žáka, kdy větší tendenci ke „zlobení“, přitahování pozornosti k sobě a k exteriorizaci obtíží mají spíše mladší děti a chlapci. U lze často pozorovat výskyt rizikového chování, jako je a jiné formy volání o pozornost. Také u si většinou pedagog nejprve povšimne toho, že je dotyčný a výrazně na výuku. U starších dětí je také častější výskyt zneužívání návykových látek, které jim mohou poskytnout potřebný únik z reality, se kterou se nedovedou vyrovnat. U mohou být tyto faktory někdy doplněny o nápadné změny vzhledu, ať ve smyslu líčení, či oblékání.

Informaci o problémech v životě dítěte se však může škola (učitel, výchovný poradce, psycholog) dozvědět i od některého z jeho spolužáků, od rodičů či jinými informačními kanály. Právě bývají často mezi prvními, kdo upozorní učitele na nezvyklé chování nebo změny v celkovém projevu jiného žáka. Ať už jsou tato upozornění podávána obviňující, nebo starostlivou formou, učitel by je nikdy neměl brát na lehkou váhu a měl by situaci řešit.

Pomoci mohou i další pracovníci školy (školní psycholog, výchovný poradce nebo metodik prevence), kteří buď mají s podobnými situacemi zkušenosti, nebo mají potřebné znalosti o metodách, které lze využít. Pokud škola vyhodnotí informaci od žáka nebo jeho okolí jako důležitou, je vhodné ji dále ověřit a komunikovat (podle situace) přímo s dítětem či s jeho zákonným zástupcem.

V daném okamžiku může mít problém různý charakter. Pro základní orientaci lze tyto situace rozdělit na události akutní a chronické. U těch prvních jde o náhlé a složité, až traumatické události, které mohou postihnout samotné dítě nebo některého člena rodiny, někoho blízkého. V rámci druhé skupiny se může jednat o dlouhodobé, vleklé situace, které opět zasahují blízké sociální okolí dítěte.

Pro školu a učitele, kteří s danou situací nemají vlastní zkušenost, pak může být komplikované představit si, co obnáší a jak může na dítě působit. U těch situací to mohou být různé „zdravotní“ problémy a situace, jako je vážný úraz v rodině, či dokonce úmrtí.

Zvláštní situaci pak může představovat (sebevražda), které často významně poznamenává rodinu i v jejím širším sociálním okolí. Pochopení takového kroku člena rodiny je často komplikované i u dospělých, velmi obtížně se o něm hovoří a tabuizace tématu, kterou dítě vycítí, se jej značně dotýká. V době úmrtí blízké osoby záleží samozřejmě na věku dítěte a také na jeho vývojové schopnosti pochopit význam smrti. Školní děti již její význam chápou, jejich zpracování informace je ovšem individuální. Záleží také na tom, v jakém vztahu s danou osobou dítě bylo, jak mu byla blízká a jak reagují další členové rodiny, zda se vyrovnávají s danou situací a zvládají i fungování běžného chodu domácnosti. Rodiče někdy mívají tendenci nemluvit před dětmi o úmrtí, aby ho ochránili před trápením. Stahuje se do sebe a mohou se u něj projevovat různé příznaky neurotických nebo emočních potíží.

Navíc situace může snadno přejít z akutní do chronické. Především v těchto případech může být rozpoznání varovných signálů velmi obtížné, protože žák se je často naučil skrývat před okolím. To, co se děje kolem něj, se leckdy podaří odhalit úplnou náhodou. V některých případech vede tento v jinak banální situaci. Zbytečná verbální agrese vůči spolužákovi může být někdy výsledkem mnoha měsíců obtížného vyrovnávání se se smrtí v rodině. Ke zjištění takovýchto informací je však potřeba dostatek času, citlivý přístup a atmosféra důvěry, kterých může být obtížné ve vztahu dítě-pedagog dosáhnout.

Další situací, která může náhle zasáhnout rodinu, je např. trestný čin, jenž se dotkne někoho ze členů rodiny. I zde může být posílena tendence k velké opatrnosti a rezervovanosti rodiny, která nechce zatěžovat oběť hovorem o události, a tak může vzniklé komunikační vakuum vést k větší izolaci samotné oběti a posilovat u dítěte strach z neznámého.To pak může žít ve větší nejistotě a představách o tom, co se stalo, proč se to stalo a co to znamená do budoucna.

Zvláštní kategorii představují trestné činy, ke kterým dojde přímo Přestože střelby na školách jsou u nás stále něčím, o čem se dozvídáme spíše ze zahraničních zpráv, i zde dochází ve školách k napadením, která mohou mít tragické následky. Dále může školu zasáhnout např. úmrtí žáka zaviněné jinou osobou, ke kterému dojde mimo školu.

Zatímco žáci, kteří nebyli s obětí v přímém kontaktu, se s takovou situací dovedou zpravidla vyrovnat bez větších potíží, pro spolužáky ze stejné třídy nebo blízké kamarády může být obtížné porozumět tomu, co se stalo, a dále plnit běžné školní povinnosti. Prázdné místo ve třídě je neustálou připomínkou neštěstí a často lze sledovat i Někteří spolužáci se dovedou poměrně rychle adaptovat na novou situaci a snahy pedagoga o debaty či vzpomínkové akce jsou jim nepříjemné. Jiní se se situací vyrovnávají déle, ve výuce se obtížně soustředí, projevují se agresivně, pokud chce někdo obsadit židli zemřelého spolužáka. Neochotně se přizpůsobují novému uspořádání života třídy. I pro pedagoga je taková situace značně stresová a kromě pomoci pro žáky by měl vždy zvážit, zda nevyhledat pomoc i pro sebe.

Dítě může být v rodině svědkem takového chování, které již naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. I v případě, že není samo obětí a jedná se o trestný čin násilné povahy, je tímto činem zásadně zasaženo. Častěji jde v takových situacích o činy dlouhodobé - např. mezi rodiči, jednostranné domácí násilí, kdy je stabilně terčem trestného činu jeden ze členů domácnosti (matka, otec, prarodič). Může jít o v rodině. Dítě zažívá nejrůznější pocity, zejména strach, nejistotu, někdy i pocity viny. Rodina jej může v takových případech otevřeně vázat k tomu, aby o věci nikde nehovořilo.Takový závazek může být ze strany dospělého či dospělých získán pod pohrůžkou, slibem (že už se to nebude opakovat) nebo lstí (že jde o normální věc).

Závažnost takových situací je značná a jejich kompletní odhalení může být komplikovaným procesem, který je třeba vést velmi uvážlivě a s ohledem na všechny účastníky. Pokud je navíc terčem útoků či zneužívání a závažného zanedbávání samo dítě, nemusejí být po takovém chování patrné žádné vnější stopy (např. specifické zdravotní problémy zahrnující časté infekce urogenitálního traktu, neobvyklá zranění) ani specifické změny v chování dítěte spojované např. se zneužíváním (znalost neobvyklých sexuálních praktik, excesivní nápodoba sexuálního chování, časná tendence k navazování sexuálních vztahů s promiskuitou či naopak zvyšující se izolace, sebepoškozování - u starších dětí, zvýšená míra stydlivosti a snahy co nejméně odhalovat své tělo a potlačit druhotné sexuální znaky).

U dětí, které nejsou samy obětmi, může jít spíše o obecnější a méně specifické projevy a změny v chování - opět již výše zmíněné „zlobení“ či izolace, ztráta zájmu a energie, omezení sociálních vztahů, aktivit, zhoršení prospěchu.

Mnohem obvyklejší jsou méně závažné (i když často neméně tíživé) a Konfliktní nastavení v rodinách je dětmi silně vnímáno a prožíváno. Přestože se někdy konflikty neodehrávají přímo před dětmi, bývají do nich přibírány, jsou jim sdělovány negativní informace o „protistraně“, a to informace nejrůznějšího charakteru (konfliktní straně je nadáváno, jsou jí připisovány zlé úmysly apod.). Děti často cítí, že by se měly postavit na stranu pouze jednoho z rodičů, ačkoliv samy nechtějí a původní vztah k oběma je pozitivně laděný.

Děti mohou být omezovány v kontaktu s druhou stranou. To pro ně vytváří velmi stresující prostředí a platí, že konflikty mezi dospělými by mezi nimi měly beze zbytku zůstat. Děti by se měly dozvídat jen výsledné informace, výstupy, pokud možno věcně. Měly by dostat možnost vyjádřit se k výslednému upořádání, starší děti pak možnost podílet se na uspořádání (např. vztahů v rodině, možností setkávat se). Pokud rodiče manipulují s dítětem, jeho postojem k druhému rodiči a s jeho názory, vážně se tím narušuje celkový vztah dítěte k oběma z nich, případně i k širší rodině, prarodičům či sourozencům, kteří se zastávají druhého z rodičů.

Rodinu může zasáhnout i Ve shodě s tím, co je uvedeno výše, záleží značně na reakci dalších členů rodiny, jak situaci přijmou a organizačně zvládnou. Může se stát, že s daným uspořádáním, kdy např. v případě nemoci matky přestane otec pečovat o domácnost, vzniká u dítěte nejistota nejen ohledně toho, jak se bude zdravotní stav matky vyvíjet (objevují se obavy o ni), ale také ohledně toho, co bude s rodinou dál, kdo se bude starat o její chod. Tato role může do určité míry připadnout dítěti či dětem. Nejde pak o prostou pomoc v domácnosti, ale vlastně o zodpovědnost za celý chod domácnosti spojenou s pocitem ztráty základní životní jistoty.

Jiným typem nemoci je pak závislost u jednoho z rodičů, která má zásadní vliv na partnerský vztah rodičů a tím i potažmo na celou rodinu. Pokud běží dlouhodobě a intenzivně, vyčerpává pozornost druhého rodiče. Děti mohou být (stejně jako v předchozím případě) na okraji této pozornosti, stejně jako aktivity přirozeně respektující a rozvíjející jejich potřeby. V případě např. alkoholové závislosti mohou být děti svědky eroze vztahu rodičů a jejich vzájemného respektu, což může ovlivnit jejich další vývoj ve vztazích.

Pokud jde o (gambling), začne tato závislost brzy ohrožovat a omezovat rodinu i ekonomicky. Finanční problémy a insolvence však může přicházet i z jiného zdroje a rodina tím trpí celkově, včetně aktivit, které si dítě může dovolit v rámci školní činnosti, a jeho potenciálně větší izolace ve školním kolektivu.

Děti mohou od určitého věku vnímat potřebu postarat se samy o rodinu, vzít část odpovědnosti na sebe a pomoci rodičům s jejich problémy. Místo dětské bezstarostnosti, která je stále ještě typická pro jejich spolužáky, mohou mít tyto děti náhle protože místo školy či po škole chodí na brigády, aby získaly pro rodinu peníze. Kromě psychického i fyzického stresu zde představuje riziko i legální stránka celé situace.

Tolik jen stručný přehled nejrůznějších náročných, až krizových situací, které mohou dítě potkat v jeho sociálním okolí.

Důležitými faktory v daných situacích je sociální opora dítěte, kterou tvoří nejen nukleární rodina, ale také velmi důležité vztahy v širší rodině či okruhu přátel rodiny. Oporu a pomoc může dítě hledat i tam a škola jej v tomto hledání může aktivně podpořit. Často to bývají právě prarodiče nebo sourozenci rodičů, kteří v případě, kdy rodiče nemohou naplňovat základní funkce rodiny, nabídnou pomoc a dovedou se o dítě postarat. Je však třeba uvědomit si i možné komplikace, které mohou z nového uspořádání vzniknout. Generační rozdíly mezi dítětem a prarodiči mohou působit různé konflikty, jež nezavinila ani jedna strana, ale pro obě je obtížné porozumět tomu, jak každý z nich vnímá sociální normy, pravidla, současné komunikační nebo módní trendy. případně OSPOD a další orgány.

Nabízí se otázka, - zda nejde o přílišné zasahování do soukromí dítěte a rodiny. V některých případech rodiny nejen nespolupracují, ale také aktivně brání zájmu školy o dění v rodině. V některých případech nabízejí alternativní, smyšlená vysvětlení pro chování dítěte či jeho absence. Opačným extrémem může být snaha rodičů převést veškerou zodpovědnost na školu s tím, že problémy ve škole se týkají školy a oni na nich nemají žádný podíl.

ve kterém tráví velkou část svého dne, kde navazuje nejrůznější vztahy (s vrstevníky i důležitými dospělými), kde zažívá mnoho situací, které mu mohou pomoci lépe zvládnout samotnou situaci doma, a kde se může určitým způsobem odreagovat. Ať už je to nespecifické působení školy, které vtahuje dítě do procesu vzdělání, v němž se zaměřuje na řešení úkolů, získávání poznatků, a odpoutává se tak od záležitostí doma, podpora prostřednictvím navázaných vztahů a s nimi spojených pozitivních prožitků, nebo specifická pomoc vyplývající z cílené intervence.

Podpora postupuje od navázání kontaktu s dítětem a nabídky možnosti o situaci mluvit. Učitel či školní psycholog se může ptát dítěte otevřenými otázkami na situaci, souvislosti pozorovaných projevů (např. změn v jeho chování).

Na dítě je třeba „netlačit“. Pokud se nechce k situaci vyjadřovat, je možné mu nabídnout opakované setkání v případě jeho zájmu. Nechat aktivitu na něm či jej na opakované setkání pozvat přímo tak, aby si mohlo v klidu promyslet, zda přece jen nechce o celé věci hovořit. Je možné se ptát, zda se doma něco neděje. Zvláště u mladších dětí je však vhodné nepoužívat uzavřené otázky či otázky alternativní, které již nabízejí možnosti toho, co se konkrétně děje. Dítě tak může s danou variantou souhlasit ne proto, že by byla relevantní, ale pro jeho tendenci k souhlasu s autoritou či pro snahu dostat se ze současné složité situace.

metody nebo u mladších dětí hračky či různé figurky, s jejichž pomocí dovedou děti někdy lépe vyjádřit, co se kolem nich děje. Dítě může vnitřně bojovat s tím, zda má o složité domácí situaci hovořit. Může mít obavu ze „zrady“ rodičů či z prozrazení něčeho nepatřičného. Je proto vhodné jej ale upozornit na fakt, že některé situace je potřeba řešit. Je také vhodné - zájem o osobu dítěte a jeho dobro, pohodu. Má-li škola konkrétní informace o dané situaci, lze také dítěti přímo sdělit, o co jde, a nechat ho, aby se k informaci vyjádřilo.

Po prvotním kontaktu s dítětem a po zjištění základních informací je třeba zvážit závažnost situace, nutnost další péče a další kroky, které škola podstoupí. Kontakt s rodiči umožní získat další potřebné informace a pohled z jiné strany. Často se navíc ukáže, že rodiče se problémem trápí již delší dobu, ale neodvážili se kontaktovat školu či odborné pracoviště, ať ze strachu, studu, nebo jiných motivů. Důležité je, zda jde o situaci (a např. projevy na straně dítěte), kterou již škola řešit musí (např. časté absence), nebo o situaci, kdy projevy nemají takovou intenzitu. V obou případech je však možné realizovat podporu dítěte, rodiny a spoluprací se posunout směrem k lepšímu výsledku.

S dítětem je možné pracovat individuálně. V konkrétních případech lze nabídnout spolupráci s dalšími institucemi, a to jak pro práci s dítětem, tak pro rodiče (např. předat nebo zprostředkovat kontakt na Občanskou poradnu pro řešení dluhů, kontakt na Bílý kruh bezpečí pro oběti trestných činů, kontakt na poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy a další).

Obecně lze říci, že je potřeba o složitých záležitostech, které se v rodině dějí, v přiměřené podobě mluvit.Tím, že dítě může svou svízelnou situaci někde otevřít a s důvěrou si přijít pro podporu, radu, je často realizována ta větší část pomoci. Takové může být i doporučení pro rodiče. Dítě potřebuje ujištění, potřebuje znát konkrétní představy do budoucna. Mladším dětem je třeba poskytovat více konkrétní jistoty, bezpečí, starším lze dát prostor pro zodpovězení otázek.

- školního psychologa, který odpoví na některé otázky tam, kde na to třeba rodina nemá kapacitu, či pedagoga, který prezentuje lidský přístup, zájem, důležitý vztah pro dítě, jež zažívá doma něco náročného. Škola může mít Škola má také a pro trávení více času mimo rodinu, kde je situace problémová. Je důležitou součástí sociálního a interpersonálního světa dítěte, může tvořit i významnou oporu v náročných situacích, a to svým pochopením pro jeho situaci, tím, že dítěti a rodině vyjde vstříc.