Po zhroucení školní docházky ve smyslu prezenčního studia přešla většina škol, v souladu s doporučením ministerstva školství, na distanční způsob vzdělávání žáků. Na tuto formu byly školy předem jen minimálně připraveny a každá se s ní nyní snaží vypořádat podle svých možností a postojů. Zkušenosti z pokusů a omylů jsou sice draze vykoupené, ale jsou nezbytné v procesu organizačního učení, jímž si nyní musí celý vzdělávací systém v České republice projít. Jakým způsobem tuto příležitost k učení uchopíme, bude nadále měřítkem našeho úspěchu.
V distančním vzdělávání se musejí školy trvale zlepšovat
PhDr.
Jan
Voda
Ph.D.
ředitel základní školy Wonderland Academy
Nová realita
Michael Hammer, uznávaný odborník v oblasti strategického managementu, předpověděl, že podmínkou úspěchu v 21. století bude schopnost přizpůsobit se a pružně reagovat na neustále a rychle se měnící realitu. Až dosud nám mohla podobná vyjádření o „tekuté modernitě“ či „turbulentní době“, v níž je „změna jedinou jistotou“, znít jako abstraktní fráze. Současná situace nám teď ukazuje, jak vážně bychom měli brát Hammerova slova: „Zapomeňte na plánování budoucnosti na pět let dopředu; zdá se, že pohlédnout jen za horizont nejbližších dvanácti měsíců je nad síly kohokoli z nás!“1) Snadno se o tom přesvědčíme, když zalistujeme svými kalendáři, z nichž jsme od březnového do květnového vydání
Řízení školy
vyškrtali většinu – často dlouho předem naplánovaných – schůzek a akcí. V důsledku nouzového stavu jsme museli odsunout řadu závazných termínů na neurčito (srov. přijímací řízení na střední školy) a od jiných jsme upustili zcela (např. plán DVPP, plán hospitací, roční plán akcí školy – Velikonoce, Den Země…).Školství je tradičně považováno za kolosální, byrokratický moloch, typický svou strnulostí a nepružností. Nyní si však nejen doba, ale především tato konkrétní globální krize žádá radikálně
odlišné řešení
a volá po urychleném nástupu inovací, které jsme ve vzdělávání přespříliš dlouho odmítali, oddalovali nebo zaváděli jen formálně. Celé školství a každá jednotlivá škola se tak proměnily na
start-upy
v pravém smyslu toho pojmu – na organizace, jejichž úkolem je urychlené vytvoření unikátního produktu nebo služby jako odpověď na nově vzniklou poptávku za extrémně nejistých podmínek.2) V této souvislosti se potom nabízí uvažovat o možnostech, jak efektivně přenést zkušenosti z firemní, byznysové sféry, která se flexibilitě již dávno musela naučit, do segmentu veřejného školství. Přinejmenším některé z principů fungování start-upových firem lze nahlížet jako velice inspirativní.Principy start-upu: učení ze zpětné vazby
Jedním z určujících znaků start-upu je blesková rychlost růstu. Namísto aby firmy rok(y) vyvíjely svoji technologii a vylepšovaly ji k dokonalosti, vytvoří tzv. časný, minimálně životaschopný produkt(minimum viable product). Ten je sice plný chyb a dodávají ho klientům v nehotovém stavu, ale – a to je zcela zásadní – pak ho začnou neustále měnit a přizpůsobovat tak, aby se přibližoval potřebám zákazníků. Ti se stávají podstatným zdrojem informací, podle kterých se start-upová firma dále rozhoduje. Experimenty na vlastních klientech jsou legitimní součástí strategie – firma vyvíjí udržitelný produkt společně se svými zákazníky, učí se od nich.
Vytvoř – vyhodnoť – pouč se je základním principem, jak proměnit myšlenky v produkty, posoudit odezvu a zjistit, v čem vytrvat a kde provést změny. Přitom se firmy snaží tuto smyčku zpětné vazby maximálně urychlit. Vytrvale měří, jak zákazníci na produkt reagují. Nestačí vytvořit prototyp, který pozitivně hodnotí přizvaní odborníci, minimálně životaschopný produkt se musí dostat ke koncovým uživatelům, protože nás zajímá jejich přijetí.
Na zákazníka orientovaná perspektiva bere v potaz cílového uživatele se všemi jeho lidskými charakteristikami (tzv. archetyp zákazníka). Tím start-up ověřuje tzv. hypotézu hodnoty – že potenciální odběratelé shledají jeho produkt či služby hodnotnými. Jedině toto je skutečným potvrzením, že snahy firmy vynaložené na vývoj produktu skutečně vedou k reálnému pokroku. Pokud tvoříte nesprávnou věc, nepřinese optimalizace produktu žádný pokrok. Start-up je ve své podstatě katalyzátor (urychlovač), který transformuje myšlenky na produkty prostřednictvím permanentní inovace. A jedině touto cestou se firmy doberou k řešení, které je pro klienty (a tudíž i pro firmu) zdrojem hodnoty.

Učící se škola
Domnívat se, že bychom v České republice ze dne na den, nebo z týdne na týden, přešli na efektivní vzdělávání distanční cestou, však může být nanejvýš zbožným přáním, včetně skutečnosti, že naplňování dalších důležitých funkcí školy (socializační, diagnostická…) nebude možné realizovat vůbec nebo jen velmi omezeně. Pokud však o škole jakožto vzdělávací instituci uvažujeme současně jako o učící se komunitě – učící se organizaci – a pokud přijmeme paralely současné školy se start-upovými firmami a budeme ochotní se od nich inspirovat, potom jsme se za uplynulé období metodou pokus–omyl mohli již významně posunout vpřed.
Koneckonců potřebnou infrastrukturu (počítače, software, internetové připojení) si měly školy možnost už dávno pořídit z různých šablon a fondů, stejně tak jako výcvik v digitálních kompetencích učitelů. Jakkoli jsou tedy úkoly vyplývající ze současné situace herkulovské, žádná ze škol a nikdo z učitelů nezačíná úplně od nuly.
Současně jsme až dosud slýchali stesky o nízké prestiži učitelské profese a nedocenění náročné práce učitelů v očích veřejnosti. Nyní se pedagogové na všech úrovních mají možnost zviditelnit a prokázat své faktické kvality. Okolnosti, kdy množství rodičů zůstává se svými dětmi do věku 13 let doma, umožňují veřejnosti sledovat práci učitelů pod drobnohledem. Současně rodiče sami na vlastní kůži zažívají, jak obtížné, časově náročné a vyčerpávající je dětem zabezpečit odpovídající vzdělávací podněty, a s očekáváním se obracejí právě k učitelům. Součinnost školy a rodiny nikdy nebyla aktuálnější. Neradostná situace je tak prubířským kamenem pro všechny. Oproti start-upům však máme jednu podstatnou výhodu – základna odběratelů naší služby je už předem zformovaná.
Systémový přístup
Pokud v prvních týdnech některé školy nečinně vyčkávaly v přesvědčení, že krize nepotrvá dlouho, dnes již každá škola musela nějaký systém vzdělávání na dálku svým žákům zajistit. Rychlost, kterou školy na situaci zareagovaly, odlišila progresivní instituce od strnulých. V obou případech však školy vytvořily minimálně udržitelný produkt distanční výuky, zpočátku nutně nehotový, ne zcela funkční a domyšlený, který příliš nebral v potaz hledisko rodičů a žáků jako koncových uživatelů. Na tento produkt je nyní třeba uplatnit zlepšovací cyklus. Hlavním úkolem managementu škol tudíž je, aby nastavil, zajistil, vyhodnocoval a nadále zlepšoval systémové řešení distanční výuky, jak to běžně činí start-upové organizace.
Není například možné, aby každý učitel přistupoval k vyučování po svém. Škola se musí společně rozhodnout pro jednu platformu distančního vzdělávání, ať už to bude Google Classroom, Office 365, Moodle, nebo mnohé jiné. Velkou hrozbou pro školy je právě bezbřehost.
Je potěšující, jak různá nakladatelství a webové portály začaly poskytovat své licence zdarma, nabídka však přicházela do škol živelně. V relativně bohaté nabídce otevřených zdrojů, free licencí, odkazů a tipů, které zveřejňuje MŠMT, EDUin a další organizace, a při masivním sdílení v komunitách na Facebooku, Instagramu, Pinterestu apod. tak fakticky čelíme nebezpečí, že si škola poslepuje svůj program způsobem, kterým kočička s pejskem vařili dort, anebo se bude snažit honit příliš mnoho příslovečných zajíců – pokaždé se dobrý záměr utopí v nadprodukci.
Není také možné zahltit rodiče přívalem e-mailových zpráv, v nichž nedokážou udržet kontinuitu, nalézt platné odkazy a odlišit podstatné a povinné učivo od doporučeného a rozšiřujícího.
Zlepšování na základě reflexe
Je tudíž zřejmé, že snaha školy a záměry vyučujících mohou mít v podmínkách konkrétních domácností odlišné dopady. Proto je tolik důležité, aby si škola žádala od rodičů průběžnou zpětnou vazbu, jak online vyučování doma prožívají. Namístě je obstarávat si poctivě a důsledně reflexi (např.) k těmto oblastem:
*
Podařilo se technické potíže, které na začátku nepochybně většina rodin měla, během uplynulých týdnů vyřešit? Dokáže se nyní bez větších problémů většina žáků s vyučující(m) spojit? Nezůstává nikdo bez povšimnutí a bez pomoci jen proto, že o sobě nedává vědět (např. proto, že nemůže)?
*
Online výuka vyžaduje nový soubor pravidel a ujednání mezi učitelem a žáky. Reflektovali učitelé tuto potřebu a vymezili explicitně rámec zajišťující každému žákovi možnost nerušeného učení a jim nerušeného vyučování? Osvojili si žáci nový režim a dokážou se nyní v kyberprostoru orientovat?
*
Pokud poskytujete žákům výuku prostřednictvím videokonferencí, je rozvrh takového vyučování žákům a rodičům srozumitelný, internetové odkazy jim fungují a všichni vědí, kam se kdy připojit?
*
Mají rodiče potřebný přehled o tom, co se má jejich dítě (na)učit? Mají dostatek informací, jaké dítě dostává úkoly, dokdy je má vypracovat a jakých dosahuje výsledků? Totéž samozřejmě platí pro žáky či studenty, neboť především oni nyní musejí převzít odpovědnost za své učení.
*
Zvládají rodiny doma distanční výuku? S jakými problémy? Věří nám rodiče, že se jejich dítě dokáže prostřednictvím videolekcí a dalších distančních úkolů naučit předepsanou látku a že tato forma je v dané situaci funkční náhradou za výuku ve škole?
*
Neporušujeme při překotné expanzi do virtuálního světa právo na ochranu osobních údajů vyplývajících z obávaného GDPR? Zajišťujeme dětem dostatečnou bezpečnost na internetu a nenutíme učitele překračovat osobní toleranci např. postováním na YouTube, nahráváním lekcí apod.?
Toto jsou jen některé otázky, jež má smysl si položit a na jejichž základě může škola v příštích týdnech svoji práci zlepšovat. Existuje velké množství nástrojů, jimiž mohou školy se svými klienty komunikovat, např. různé verze internetových dotazníků (MS Forms, Google Forms, survio.com, vyplnto.cz, click4survey.cz).
Zpětná vazba od rodičů (žáků, studentů) a uplatnění cyklu vytvoř – vyhodnoť – pouč se umožní školám neplýtvat drahocenným časem, kontinuálně se zlepšovat a adaptovat se dříve, než promarníme své šance. Současně dává školám šanci odborně vyrůst a těžit z nové kvality vzdělávání i poté, co tato nešťastná krize pomine.
1) HAMMER, M. Agenda 21: co musí každý podnik udělat pro úspěch v 21. století. Praha: Management Press, 2012.
2) REIS, E. Lean Startup. Jak budovat úspěšný byznys na základě neustálé inovace. Brno: BizBooks, 2015.