Takzvané alternativní školství nabízí nejen řešení některých problémů, s nimiž se potýká obvyklá výuka na státních školách, ale také množství rizik, která mohou být v rámci nadšení a budování přehlížena a v delším výhledu se vyvinout ve vážné problémy jiného druhu. Zde tedy přinášíme dokončení textu, jehož první část jsme otiskli v předchozím čísle Řízení školy, a nabízíme ochutnávku některých typických úskalí fungování (zejména mladé) alternativní školy i možnosti jejich prevence, které se konkrétním školám osvědčily – nebo by se byly osvědčily, kdyby na ně včas došlo.
Biomatky a jiné atributy alternativního školství: 2. část
Mgr.
Jan
Jícha
ředitel Naší základní školy v Litni, spisovatel, překladatel a písničkář; www.naseskola.eu, www.honzajicha.cz, jicha.jan@seznam.cz
4. Krize
Říká se, že povinnou etapou ve vývoji alternativní školy je vnitřní rozkol, nastávající po dvou až čtyřech letech od založení a ústící v rozštěpení školy na dvě větve, které pak fungují samostatně, nebo jedna zanikne, případně zaniknou obě. V našem případě se do sporu dostal většinový směr „střídmé alternativy“ a nepočetná, o to však hlasitější „alternativa k alternativě“. Z rozhovorů s představiteli jiných podobně zaměřených škol se zdá, že je to dosti běžný scénář a že následně jeví obvykle větší životaschopnost umírněnější spíše než radikálně reformní větev.
Z různých zdrojů, očitých svědectví, tradovaných příběhů i vlastních zážitků pak nabývám přesvědčení, že provozuschopná alternativní škola musí především stát nohama na zemi, mít vedení s jasnou vizí a pedagogický sbor, který je nejen oddaný myšlence inovativního vzdělávání, ale také vybavený profesionalitou, vzděláním a zdravým rozumem. Alternativní škola musí být postavena na pozitivním principu změny a inovace, nikoli na negativním principu popření státního školství či soutěže s ním.
5. Prevence
Dále jen v bodech některá možná rizika a prevence proti nim:
a)
Názorová rozpolcenost (co člověk, to jiná alternativa), vzdělávací proces, který se snaží vyhovět všem a postupuje metodou pokusů a omylů.
Prevence: Jasně formulovaná vize zřizovatele/zakladatele, zřetelné principy (desatero), zveřejněné spolu se srozumitelným ŠVP ještě před otevřením školy.
b)
Amatérismus ve výuce i ve vedení, kolektivní rozhodování, nejasné kompetence, nekonzistentní komunikace školy s veřejností, chaos a nedotaženost na různých úrovních.
Prevence: Zkušený manažer (nikoli jen pedagog) v čele, důraz na sebevzdělávání pedagogů, nepředpojatost. I v alternativě by mělo platit, že pedagogické vzdělání není sprosté slovo. Bezpečné je buď založit školu maličkou, třeba jen s jednou třídou, a postupně se učit i růst, nebo do existující vícetřídní školy postupně zavádět proveditelné inovace. Náhlé, revoluční změny, byť vedené ušlechtilými idejemi, způsobí řadu nezamýšlených otřesů a zranění.
c)
Nedostatečná péče o žáky se SVP, jimž sice psychicky pomůže menší tlak na výkon, známky a hodnocení, ale dlouhodobě mohou stagnovat v důsledku neexistující cílené péče odborníka, který rozumí jejich konkrétním deficitům.
Prevence: Speciální pedagog by měl být ne-li součástí sboru, tedy přinejmenším externím konzultantem. Aby se nestalo, že pod heslem alternativy je ponecháno ladem dítě, kterému utíká cenný čas ke změně, a ač psychicky v pohodě, ponese si možná zbytečně do života dědictví svého hendikepu.
d)
Psychologický nátlak ze strany osob přesvědčených o své pravdě a projevujících se někdy až fanaticky. Opět ze zkušenosti si troufám shrnout to do aforismu: „Každého, kdo není ochoten přijmout moje láskyplné vidění světa, zlikviduju.“
Prevence: Transparentně nastavené hranice, procesy a komunikační normy. Konkrétní funkční platforma, jejímž prostřednictvím rodiče komunikují se školou a inspirují ji ke změnám (školská rada, rada rodičů, třídní schůzky, poradní kruh…). Důsledná ochrana pedagogů ze strany vedení před projevy psychického nátlaku, včetně např. veřejně vyvěšených výňatků ze školského zákona (který samozřejmě platí i pro soukromé a alternativní školy) – kupř. § 22 o povinnostech zákonných zástupců obsahuje několik bodů, na něž rodiče často zapomínají nebo mají potřebu o nich diskutovat. Naproti tomu § 22a pojmenovává nezadatelná práva pedagogických pracovníků, o nichž často nevědí ani oni sami. V době, kdy u nás ve škole vrcholila krize, zapůsobilo pouhé rozeslání tohoto paragrafu všem kolegům a kolegyním jako mocný tmelící a uklidňující prostředek.
e)
Nesoulad mezi zvolenými metodami (ne)vzdělávání a (ne)dosahovanými vzdělávacími cíli. U škol, které výrazně upřednostňují soft skills před faktografií či studijními kompetencemi, může být výsledný profil absolventa významně odlišný od požadavků pro další akademickou dráhu.
Prevence: Dostatečná, včasná, jasná, až taxativní komunikace školy s veřejností tak, aby očekávání školy a rodičů bylo dlouhodobě v souladu. Přestoupit z „laskavé alternativy“ na výběrové gymnázium je samozřejmě možné, ale tento záměr musí být znám dostatečně dopředu (šibeniční minimum je rok před přijímacími zkouškami, optimum je po celou dobu základní školní docházky). Pak musí být ale rodič smířený s tím, že laskavý přístup či svobodná volba tempa učení budou mít určité limity. Nejhorší je, když se rodič na konci osmé třídy vyplaší, zapomene na dosud vyznávané hodnoty a začne dítě tlačit do výkonů směrem ke střední škole, či dokonce obviňovat školu, že ho připravuje nekvalitně.
f)
Pyšné přesvědčení, že právě naše škola razí nejlepší možnou metodologii, a s ním spojená nejasná definice.
Prevence: Pokora, studium existujících alternativ, ideálně pak příklon k jedné konkrétní z nich. Studium pedagogického díla J. A. Komenského, v němž je roztroušena většina tezí současného inovativního školství (montessori, waldorf, začít spolu, finská inspirace…). A ještě jednou: pokora.
g)
Extremismus na straně vedení, pedagogů, rodičů či všech. Bezohledné prosazování vlastní (třebas objektivně správné) myšlenky, dogmatismus a demagogie, sektářské tendence či mesiánství.
Prevence: Nevím. Kdybych měl jednoduchý efektivní návod proti extremismu, jsem už slavný. Na úrovni alternativní školy vnímám jako důležité být neustále ve střehu, v kontaktu s lidmi, při detekci rysů extremismu si s nimi povídat, nechat je vyprávět jejich životní příběh. Obvykle to nejsou programově zlí lidé, vždy jsou ale zranění a děsí se dalších zranění. Školu komunitního typu pak mohou vnímat jako záchrannou stanici. Působit jako amatérský psychoterapeut je hra s ohněm, ale je dobré alespoň vědět, na čem jsem, a případně pomoci dotyčné osobě najít odbornou pomoc.
Asi je zřetelné, že vše, co jsem zde napsal, vychází z mé osobní zkušenosti a z informací ze škol, s nimiž jsem v bezprostředním i vzdálenějším kontaktu, a nejedné z popsaných chyb se dopustilo i moje představenstvo nebo já sám. Tím spíše si proto troufám tyto zážitky sdílet a přál bych každému řediteli nově vznikající školy, aby nemusel znovu prozkoumávat tytéž slepé uličky.
Nepochybuji, že mnohé z uvedených aspektů se týkají i většinového státního školství, kde ale metody řešení vycházejí z příslušnosti k systému. Vzdělávací alternativa jednak přitahuje popsané problémy ve větší, často přímo koncentrované míře a jednak by z podstaty věci měla hledat také alternativy jejich řešení. Pokusil jsem se zde ale vyjádřit své přesvědčení, že nalézání jiné cesty by se nemělo změnit v další dogma a že jsou případy, s nimiž i reformně smýšlející ředitel musí v zájmu zachování klidné a bezpečné pracovní atmosféry zacházet takříkajíc předpisově, nedávat si za úkol víc, než jemu i škole přísluší, a nevyčítat si, když na některý konkrétní problémový případ dítěte, rodiče, pedagoga či mezilidského konfliktu nenalezne jiné než legislativně dané řešení. Vést alternativní školu by měla být radostná práce ve prospěch mnohých, nikoli traumatické dumání o tom, že si nedokážu poradit s jednotlivcem.
Školství se nachází v transformačním období (nebo těsně před ním) a hlad po změně zkostnatělého systému, po vzdělávání jinak a po zakládání nových, alternativních škol je ve společnosti obrovský. To je vynikající zpráva, na druhou stranu ale rizika spojená s přeměnou školství v duchu amatérského aktivismu, nekonkrétních tužeb a bezbřehé emocionálnosti jsou značná a je zde velké nebezpečí nahrazení jednoho extrému jeho extrémním protipólem a celkové diskreditace myšlenky inovativního školství.
Proto když přemýšlím nad tím, jakou dát tomuto textu jednoslovnou pointu, nezbývá mi než potřetí opakovat: pokora. Na nic důležitějšího jsem dosud v alternativním školství nenarazil.
Poznámka redakce
První část článku Biomatky a jiné atributy alternativního školství byla publikována v Řízení školy 2/2020, s. 25.–27. Text najdete také v online archivu časopisu na www.rizeniskoly.cz.