Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Vnášet pluralitnější pohled na téma a na sebe samého (otevřený článek)

Kategorie: Ostatní Autor/autoři: Řízení školy

Jiří Raiterman od roku 2005 vyučuje výtvarné předměty na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. Od roku 2013 vede v Centru současného umění DOX vzdělávací a rodinné programy a spolupracuje na projektu Máš umělecké střevo?

Řízení školy onlineO jakou změnu vám, kteří pracujete v Centru současného umění DOX, jde ve vzdělávání?

Centrum DOX prostřednictvím svých výstav upozorňuje na důležitá nebo problematická témata ze společenského dění. Vzdělávací programy by je měly nějakým způsobem zprostředkovávat dál žákům a učitelům: otevírat jim oči, rozvíjet diskusi, měnit "mindset" a související stereotypy.
Výstavy a programy mohou fungovat i jako zážitek jinakosti. Pro mě je zajímavá třeba už změna prostředí. Když člověk přijde do DOXu, dostává se do jiné situace než v běžném, každodenním provozu. Výstavy jsou koncipovány tak, aby návštěvníka ideálně probraly z určité letargie; nejen tím, jak jsou postavené, ale i tím, co prezentují. To znamená, že když učitel se svou třídou opustí školu, i samotná změna prostředí může být první příležitostí, aby se žákovi otevřela nějaká jiná perspektiva náhledu na problém nebo na téma. Když jsem kdysi jezdíval stopem, tohle pro mě byla podobná situace: člověk si nedokáže představit, jak moc rozdílní jsou lidé, než pozná další a další. S tím, jak funguje výstava, je to podobné: když si někdo jen prohlédne obrázky na webu, stejně nedokáže pochopit, co všechno může na místě vytvořit soubor děl.
Tady musím dodat, že DOX často nevystavuje jen čisté umění, spíše bych mluvil o kultuře v širším slova smyslu. Na projektech spolupracujeme s výzkumnými vědeckými institucemi nebo organizacemi, které se zabývají např. historií, a současné umění hraje různé role od provokatéra až po maniakálního analytika nebo spojuje ve vědních oborech nespojitelné. Chceme tedy zprostředkovat další pohledy na problémy, protože to, co se často odehrává ve školní třídě nebo výuce, je omezené prostorem a časem instituce a postavou pedagoga. Za mě jde o to, vnášet pluralitnější pohled na téma nebo na problém a na sebe samého.

Jak konkrétně pracujete se školami?

Jako hlavní formát používáme vzdělávací programy, které se věnují vybranému tématu k určité výstavě. Témat bývá současně více a dlouhodobě například sledujeme společenské stereotypy. Takže v rámci programu Bourání stereotypů se snažíme, aby si člověk prožil své vlastní předsudky, aby je prozkoumal. Pak má použít výstavu jako materiál pro argumenty v následující debatě, kde nemusí obhajovat jen svůj názor, a může se tak dostat "do kůže" někoho, kdo obhajuje opačné stanovisko. Prožije si empatii, pochopení, porozumění.
Pořádáme také pedagogické workshopy, kde se učitelé nejen stávají žáky a vyzkoušejí si naši metodiku na vlastní kůži, ale současně nám pomáhají vylepšovat programy a stává se z toho taková komunita učících se učitelů. Obecně se dá říct, že výstavy nám slouží jako materiál - materiál, který inspiruje, jak se učit, co učit, jak se dá učit, k čemu všemu se dá vyjadřovat, jak o věci uvažovat. Nesnažíme se v lidech vytvářet dojem, že to, co zrovna vidí, je umění. Umění se tak stává uměním přirozeněji, než když někoho učíme, co vlastně umění je, protože se stává součástí poznávání světa a sebe jen tak mimochodem.

Jaké nároky to klade na učitele, se kterými pracujete?

Mezi minimální nároky patří, že učitel by měl být vnitřně připravený, že jde do DOXu, že tam narazí na témata, která nebudou na první pohled přístupná nebo přijatelná, že nebudou jednoduchá, že budou umožňovat více výkladů. Také se dá čekat, že se učitel bude muset stát na chvilku žákem nebo partnerem lektora, že se ocitne v situaci, kdy není na své půdě, ale také hostem. Větší nárok, který ale nikomu nenutíme, je aby pedagog to, co během 120 minut v DOXu zažije, vyzkouší a naučí se, zužitkoval ve škole.

Jak vy sám pracujete jako pedagog ve škole?

Učím 13 let kresbu a malbu na střední umělecké škole a dříve jsem vedl studenty poměrně velkým množstvím pokynů, s jasným scénářem hodin. V posledních letech jim dávám čím dál tím větší autonomii a spíše se snažím zasahovat jen v momentě, kdy situace může vyústit ve ztrátu motivace nebo ve ztrátu smyslu toho, co studenti vytvářejí. Snažím se jim předávat maximální zodpovědnost za to, co sami dělají, aby si našli svou vlastní roli, vlastní místo a svůj vlastní smysl. Samozřejmě je neučím jen malovat a kreslit, ale i pracovat, uvažovat, být kreativní, rozvrhovat si práci tak, aby se dostali k cíli, aby dokázali hodnotit sami sebe i ostatní, atd. Autonomními se stanou tím, že jim dám prostor a hranice, které si ideálně určíme společně. Mám výhodu, ale i nevýhodu v tom, že pracuji v sedmihodinových blocích ateliérové výuky. Vzhledem k tomu si můžu dovolit poměrně velký prostor pro motivaci a ještě větší díl reflexe. Navíc učím studenty zasahovat do programu, když nechápou, proč mají dělat, co se po nich vyžaduje.

Co pro vás jako pro pedagoga znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka?

Hlavně to, že každý žák může pocítit smysl toho, co dělá. Popravdě i díky tomu, že mně samotnému dává hodně velký smysl, že učím, jsou pak studenti schopní lépe se orientovat v tom, co je to smysl práce. Když člověk něco dělá s chutí, jeho chuť je nakažlivá. Když jsem měl sám na střední škole na předmět, který mě příliš nezajímal, někoho, kdo měl chuť dělat to, co dělal, respektoval jsem ho výrazně víc než člověka, u kterého byl cítit nezájem a nerespekt k nám studentům. Mě baví učit, a učit mladé lidi, zajímají mě oni sami, jejich názory, jejich vnímání problémů. A sám se od nich učím. To samé se projevuje i v DOXu a v rámci iniciativy Úspěch pro každého žáka.

Proč jste jako DOX byli u zrodu iniciativy Úspěch pro každého žáka?

Cítíme to jako důležitou tendenci k pozitivní změně, což zapadá do jednoho z cílů DOXu - pozitivní změna ve společnosti. A pak se samozřejmě nabízí samotná vize úspěchu pro každého žáka - na té jsme se podíleli velice rádi a snadno, protože je to něco, s čím se identifikujeme, vnímáme to jako něco velice důležitého a potřebného. Pro mě čistě osobně je důležité i to, že se tam učím, chodím se inspirovat na konference i na setkání, inspiruje mě spolupráce s lidmi; jsou to lidé z jiných oborů a pracují do jiné hloubky, vidí věci jiným pohledem. Je patrná velká motivace učit se od ostatních.

Jaké změny ve vzdělávacím systému by podle vás byly namístě?

Obecně by prospělo více prostoru pro učení, pro respekt, pro úspěch. Konkrétně v té podobě, že člověk dostává svobodu, jak bude vzdělávat jako pedagog, ale i škola, samozřejmě v rámci mantinelů prospěšnosti pro demokratickou společnost. S tím souvisí bezpečné hmotné zajištění a podpora formálního vzdělávání mimo školní instituce. Připadá mi skvělá idea, že jeden den v týdnu se učí mimo školní třídu, například že se učení přesouvá ven do reálného života. Nesnažím se o lobování, aby děti chodily do muzeí a galerií, ale aby s nimi učitel mohl odcházet ven. Když parafrázuji myšlenku Mirka Hřebeckého, nejlepší učitelé připravují sami programy, se kterými jdou se žáky mimo školu. Stejně jako stimuluje myšlení to, že člověk odjede do zahraničí, funguje i to, že opustí třídu. Jsem rád, že organizace TEREZA zvítězila s programem Učíme se venku v ceně Eduína.

Zdroj: Květnové vydání časopisu Řízení školy, rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV


Diskuse - Počet příspěvků: 0