Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Více než desatero fake news o tzv. inkluzivní novele školského zákona: Část 2

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Před prázdninami jste se seznámili s první částí dezinformací o tzv. inkluzi, které publikoval představitel spolku Pedagogická komora na svém blogu. Závěr článku současně obsahoval příslib pokračování – tady je.

po změně ve školním roce 20056. „Zatímco dříve se jim (žákům) věnoval speciální pedagog ve speciální třídě, kde měli kolem deseti spolužáků, nyní se ocitli ve třicetihlavých třídách, kde je vyučuje učitel, který speciální pedagogiku nestudoval.“
Autor tímto tvrzením vychází opět z fikce, totiž že děti, které se vzdělávaly ve školách speciálních, se od září 2016 vzdělávají ve školách běžných. Při plnění povinné školní docházky platí i pro vzdělávání ve školách speciálních pravidlo, kdy vzdělávání v jedné škole může ukončit jen zákonný zástupce tím, že dítě přihlásí do školy druhé, a ředitel této školy rozhodne o přijetí dítěte. Nikdo jiný než zákonný zástupce toto nemůže v době plnění povinné školní docházky bez ohledu na druh školy udělat. Přechodné ustanovení novely školského zákona č. 82/2015 Sb. dokonce počítalo s tím, že se ve školách speciálních vzdělávaly a budou ve vzdělávání pokračovat i děti, které nesplňovaly podmínky pro přijetí do škol speciálních, včetně škol praktických, ani před zářím 2016.
Ve školách speciálních vyučují děti speciální pedagogové i nadále, v běžných školách vyučují děti učitelé stejně jako ve školním roce 2015/2016 a dříve. Rozdíl spočívá v tom, že děti ve škole běžné nemohly používat podpůrné opatření služby speciálního pedagoga, např. i v kombinaci s předmětem speciální pedagogické péče. Před zářím 2016 navíc bylo nemožné, aby stát financoval speciální pedagogy v běžných školách. Pokud školy měly svého „specpeda“, pak ho financovaly z projektů, které nebyly, nejsou a ani nemohou být součástí systémového financování škol.
Řízení školy online
Zdroj: Pro školní roky 2003/2004 až 2013/2014 http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/statistika-skolstvi/vykonova-data-o-skolach-a-skolskych-zarizenich-2003-04-2013, údaje o celkovém počtu dětí v ZŠ pro školní rok 2003/2004 a 2004/2005 jsou převzaty z publikace Školství do kapsy – viz http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/statistika-skolstvi/skolstvi-do-kapsy. Pro školní roky 2014/2015 až 2017/2018 je využita statistická ročenka školství – viz http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/statistika-skolstvi/statisticka-rocenka-skolstvi-vykonove-ukazatele-2017-18, údaje z ní jsou zpracovány též v dokumentu MŠMT – viz http://www.msmt.cz/file/46497/.
I když došlo např. ke sloučení školy speciální s běžnou, vzdělávací program dětí včetně jejich případného IVP zůstává stejný a dítě je ve speciální třídě běžné školy pořád se svým vzdělávacím programem, který je obsažen případně i v IVP. Potřebám dítěte mají odpovídat i přiznaná podpůrná opatření. Pokud jsou podle školy neodpovídající, včetně rozsahu – a tedy i finančního zajištění –, pak od počátku platí, že je právem školy podat proti takovému rozhodnutí ŠPZ žádost o revizi (viz § 16b odst. 1 školského zákona). Není tedy důvod, aby v případě potřeby dítě nemělo přiznáno jako podpůrné opatření i speciálního pedagoga jako dalšího pedagogického pracovníka, který bude vyučujícím, stejně jako ve škole/třídě speciální.
O tom, že nedošlo ke skokovému vývoji v počtu dětí se SVP, nejen se zdravotními handicapy jako jednou z příčin SVP, které se vzdělávaly před zářím 2016 v základních školách speciálních včetně praktických a v základních školách běžných, svědčí údaje MŠMT z výkaznictví za posledních 15 let (viz tabulku výše).
Trend vzdělávání dětí se SVP, nejen těch se zdravotními handicapy, v běžných školách stojí za pozornost z následujících důvodů:
    • více dětí se vzdělávalo v běžných školách než ve školách speciálních před změnou obsaženou v tehdy novém školském zákoně č. 561/2004 Sb.;
    • v procentuálním zastoupení šlo o velmi podobnou část dětské populace jako dnes – 10 %;
    • pokud jde i dnes asi o 10 % dětské populace na základních školách, pak je onen obecný růst způsoben tím, že roste počet dětí ve školách, a tudíž se v absolutním počtu zvyšuje i počet všech dětí se SVP, nejen dětí se zdravotními handicapy;
    • po změně ve školním roce 2005/2006 dochází postupně ke snižování celkového počtu dětí i procentuálního zastoupení dětí se zdravotními handicapy v běžných školách;
    • trend se obrací ve školním roce 2010/2011 a od té doby se vzdělává opět více dětí se zdravotními handicapy ve školách běžných než ve školách speciálních.
Podíl dětí se zdravotními handicapy, tj. jen části dětí se SVP, ne všech dětí se SVP, vzdělávaných v běžných školách je tedy jev, který není závislý ani na změně v systému speciálního školství z roku 2005, natož pak na změnách v roce 2016. Trend růstu počtu dětí se zdravotními handicapy vzdělávaných v běžných školách totiž předcházel i vládnímu souhlasu se zavedením nových systémových pravidel pro jejich vzdělávání z roku 2012. Naopak, celkový růst dětí se SVP může souviset spíše se změnou definice speciálních vzdělávacích potřeb, protože ta se od 1. září 2016 rozšířila ze zdravotních a sociálních handicapů na „naplnění vzdělávacích možností“ dětí (viz § 16 odst. 1 školského zákona). Jde tedy i formálně o početně širší skupinu, než o kterou šlo do konce školního roku 2015/2016.
Autor blogu i v tomto případě neuvádí informace a fakta, ale jen své domněnky a představy. Údaje školního výkaznictví za 15 let a existující závazná právní pravidla ve školském zákoně pro přihlašování a odhlašování dětí do školy v průběhu plnění povinné školní docházky jsou důkazem opaku toho, co uvádí autor blogu.
7. „(…) speciální pedagogové se k dětem, které by to potřebovaly, skoro nedostanou.“
Vzdělávací potřeby dětí kvalifikovaně zjišťují a o podpoře dětem, včetně speciálního pedagoga pro výuku, rozhodují ŠPZ po projednání se školou i zákonnými zástupci. ŠPZ tak nerozhodují a ani před zářím 2016 nerozhodovala o tom, v jaké škole se bude dítě vzdělávat, jestli ve speciální, nebo v běžné. Současně děti s handicapy uvedenými v § 16 odst. 9 školského zákona (mentální, tělesné, zrakové/sluchové postižení, závažné vady řeči, závažné vývojové poruchy učení/chování, souběžné postižení více vadami nebo autismus), pro které se speciální školy zřizují, nemají a nikdy neměly nárok na vzdělávání pedagogickým pracovníkem, který je i speciální pedagog. Skutečnost, že děti ve školách speciálních vzdělávají speciální pedagogové, je dána zvýšenými kvalifikačními požadavky na „učitele“ ve škole speciální, ne právem dítěte jako součást veřejné vzdělávací služby.
Naopak, speciální pedagog je potřebný i pro jiné příčiny SVP, proto také existuje podpůrné opatření další pedagogický pracovník – speciální pedagog. Před zářím 2016 bylo možné, aby školy měly speciální pedagogy zajištěné pouze nesystémově z projektů, od školního roku 2016/2017 je to kromě šablon (projekty) i systémové zajištění, včetně financování ze státního rozpočtu, právě jako podpůrné opatření pro dítě.
Speciální pedagogové se ke všem potřebným dětem nedostávají proto, že jich je nedostatek, nikoli proto, že by se děti nově masově a z donucení vzdělávaly ve školách, kde speciální pedagogové nepracují. Skutečnost, že by dítě potřebovalo péči speciálního pedagoga, neznamená povinnost, aby se dítě vzdělávalo ve škole speciální. Realita je tedy opačná, než jak se ji snaží autor blogu interpretovat, speciální pedagogové se k dětem na běžných školách nemusejí dostat ne kvůli údajnému (a nucenému) přestupu ze školy speciální do školy běžné, ale kvůli tomu, že se vzhledem k systémovému proplácení platových nákladů na jejich práci i na školách běžných zvýšila poptávka po tomto druhu pedagogické odbornosti jako podpůrného opatření. Autor blogu tak opět uvádí „informace“, které neodpovídají realitě.
8. „Tak to dopadá, když se o školství rozhoduje nekoncepčně a změny nejsou nejprve vyzkoušeny, nýbrž protlačeny shora lobbistickými skupinkami.“
Zavedení standardu veřejné služby i pro vzdělávání dětí se SVP není nekoncepční, ale právě naopak, protože je jasně určeno, na co mají děti jako klienti veřejné služby nárok, kdo tento nárok zjišťuje a rozhoduje o něm a kdo nároky dětí financuje. Cokoli jiného, včetně stavu před zářím 2016, znamená rezignaci nejen na standard veřejné služby, ale i předvídatelnost kvality, rozsahu a financování veřejné služby. Až do září 2016 totiž nebyla pro děti se SVP zajištěna jednotná „pravidla hry“, děti ani rodiče nevěděli, co je i v případě potřebného přestupu na jinou běžnou školu čeká. Děti se SVP tak zpravidla přestupovaly na školy, které ač nemusely, podporu dětem poskytovaly.
Dětí, kterým nevyhovuje běžné vzdělávání bez individuálních úprav v běžných školách, kontinuálně přibývá tak, jak se početně zvyšuje populace vzdělávaných dětí a mladých dospělých. Nepřibývá jich až od září 2016, a ještě k tomu skokově. Školy, které nepracovaly s odlišnými vzdělávacími potřebami dětí před začátkem školního roku 2016/2017, zjistily, že mají oproti školám, které poskytovaly dětem nejrůznější formy podpor i bez povinnosti a zajištěného financování, handicap. Tento handicap škol však nelze dohnat tím, že zrušíme standardní režim veřejné služby: právní nárok (dětí na podporu) – právní povinnost (škol podporu poskytovat) – rozhodování (ŠPZ o přiznané podpoře) – financování potřebné podpory (státem ze státního rozpočtu).
9. „Tyto organizace mají leccos společného – malý počet členů v řádu desítek a kromě této naprosté nereprezentativnosti hlavně nulovou odpovědnost za změny, které prosazují.“
Naprostá většina nevládních organizací má právní formu spolku, o. p. s., ústavu nebo nadačního fondu v souladu s občanským zákoníkem (č. 89/2012 Sb.). Smyslem jejich existence je obvykle zájem o nějakou věc nebo téma, nikoli „(…) jejich účast na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územních samosprávných celků a orgánů místní samosprávy“ (viz § 1 odst. 1 zákona č. 424/1991Sb., o politických stranách a hnutích). Z tohoto důvodu není vůbec rozhodující počet členů, protože některé právní formy existence nevládních organizací členství ani neznají. Požadavek autora blogu na reprezentativnost co do počtu členů tak není ničím podložen a je zavádějící, protože u čtenáře budí dojem, že jde o podstatné kritérium.
Ani skutečnost, že autor blogu přiznává nevládním organizacím určitou míru vlivu v rozhodovacích procesech, neznamená možnost zaměňovat nevládní organizace za politické strany a hnutí, které existují a fungují podle zákona o politických stranách a hnutích. Ten výslovně vylučuje, aby politický subjekt existoval jako tzv. soukromoprávní subjekt (viz § 1 odst. 3). Dokonce ani u politických subjektů není reprezentativnost – velikost členské základny – důležitá, rozhodující je získání přízně voličů ve volbách, protože základem podílu na moci jako souboru řídicích a rozhodovacích procesů je volební výsledek, ne počet členů politické strany nebo hnutí. A to je podstata rozdílu mezi nevládní organizací a politickým uskupením, protože nevládní organizace neusilují ani o politickou moc, ani o přízeň voličů. Naopak při věnování se některým tématům a otevírání některých otázek s nepříznivou reakcí přímo počítají nebo minimálně musejí počítat.
Autor blogu v tomto případě nejenže zaměňuje různé formy právnických subjektů, ale nesprávně popisuje i smysl jejich existence.
10. „Přitom ve Finsku funguje podobný systém, jaký byl u nás před rokem 2016. Zatímco v České republice skomírají speciální školy na úbytě a počet speciálních tříd v běžných školách rok od roku klesá, ve finském školství prosperují. A nikdo Finsku nevyhrožuje, že porušuje mezinárodní úmluvy, ani ho nepohání před evropský soud, jak se stalo České republice v známém případu D. H.“
Začnu rozsudkem D. H. a budu stručná: V rozsudku D. H. nebyla Česká republika nikdy odsouzena za existenci speciálního školství jako takového a jednotlivých druhů škol speciálních bez ohledu na jejich označení, ale za způsob postupu, kterým byly hlavně romské děti přijímány do zvláštních a později praktických škol.1) Důvodem porušení mezinárodních závazků ze strany ČR, stejně jako autorem uvedeného Finska, tak není vzdělávací systém, ale v případě ČR proces a podmínky pro vzdělávání dětí především romských a především ve školách zvláštních (praktických). Česká republika tak byla odsouzena za negativní dopad na konkrétní skupinu obyvatelstva na etnickém či rasovém základě, tj. za diskriminaci při přijímání romských dětí do škol zvláštních (praktických) při právní nejednoznačnosti celého postupu, hlavně pro veřejnost bez právnického vzdělání.
Protože samotná existence speciálního vzdělávacího proudu nikdy nebyla předmětem stížnosti D. H., není ani možné, aby byla předmětem následného rozsudku ve věci 
D. H.
 Argument o podobnosti systému speciálního školství v ČR a ve Finsku tak slouží jen jako pojistka k záměně dvou zcela odlišných věcí – vlastního vzdělávacího systému a způsobu, jak a na kterou část obyvatelstva dopadají pravidla tohoto systému.
Už jen na závěr: Autor minimálně tímto příspěvkem demonstroval celou škálu tzv. fake news, tj. „informací“, které svou podstatou ani nejsou informacemi. Autor používá klasické nástroje pro matení čtenářů – budí negativní pocity a hodnocení, používá nepodložená nebo nedoložitelná tvrzení a staví se do role objektivního informátora, přestože jen referuje o svém negativním vztahu k tématu. V neposlední řadě zaměňuje příčinu s následkem, či dokonce různé jevy. Autorův blog tak neplní funkci ani informační, ani diskusní. V podstatě ho lze využít jako ukázku „neinformací“.
Poznámka redakce: Text vychází současně také ve Školním poradenství v praxi 5/2019.
1) Rozsudek je dostupný v češtině na webu Ministerstva spravedlnosti: http://eslp.justice.cz. Do vyhledávacího formuláře je potřebné zadat jako stěžovatele „D. H.“ a jako stát „Česká republika“. V angličtině a dalších více než 10 jazycích je text rozsudku dostupný na webu Evropského soudu pro lidská práva: https://hudoc.echr.coe.int/, ve filtru je potřeba označit Českou republiku a „srolovat“ na rozsudek D. H. a ostatní z roku 2007.
 

Diskuse - Počet příspěvků: 0