Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Únava, nebo syndrom vyhoření?

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Péče o učitelovu duši 

Riziko rozvoje syndromu vyhoření ve spojitosti s učitelským povoláním je v posledních několika letech velmi často diskutovaným tématem. Nároky na výkon učitelské profese jsou značné a každá změna ve společnosti přináší nová témata i pro školy a jejich pracovníky. V uplynulých čtyřech letech se v odborných i laických kruzích téma syndromu vyhoření a přetíženosti pedagogických pracovníků skloňovalo zejména v souvislosti se společným (inkluzivním) vzděláváním a v nedávné době zejména v souvislosti se zcela nečekanou situací – zavřením škol z důvodu zabránění šíření nového koronaviru (období mimořádných opatření) a přechodem na distanční způsob vzdělávání prakticky „ze dne na den“. Syndrom vyhoření u pedagogických pracovníků je téma oblíbené v poslední době též v pedagogicko-psychologických výzkumech.

Cílem tohoto textu je seznámit ve stručnosti s tématem syndromu vyhoření a zejména ho odlišit od únavy, protože tyto dva psychologické pojmy bývají v praxi běžně zaměňovány. Dále se zaměříme na to, jaké externí formy pomoci může využít učitel při boji se syndromem vyhoření, a nakonec zmíníme, jaké mají pedagogové interindividuální možnosti prevence vzniku tohoto jevu. Text doplňujeme příklady z praxe autorky – školní a poradenské psycholožky (uvedeny kurzívou).

Jak rozeznáme únavu a vyčerpání od stavu psychického vyhoření?

Řízení školy onilneSyndrom vyhoření je diagnostickou a klinickou jednotkou, jedná se o psychický stav, prožitek. Od roku 2019 je zařazen mezi onemocnění (Mezinárodní klasifikace nemocí), popsán byl však již v roce 1974. Jedná se o stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, jež jsou emocionálně náročné. Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací velkého očekávání a chronických situačních stresů. Člověk prožívající stav vyhoření se obvykle cítí unavený, vyčerpaný, v tísni, napětí, ve stresu, cítí se jako bezcenný, nicotný, neschopný cokoli ovlivnit, smutný, zklamaný, v úzkosti, skleslý, pociťuje odliv veškeré energie, nemá plány, ztratil ideje, naději, je plný pesimismu, beznaděje, vše ho nadměrně zatěžuje, nemá o sobě příliš pozitivní mínění apod. (Křivohlavý, 2012). Stav vyhoření můžeme jednoduše definovat jako extrémní nerovnováhu mezi příjmem a výdejem energie. Při opakovaném, dlouhodobém nebo extrémním výdeji bez doplnění vydané energie (investice) dochází k maximálnímu vyčerpání organismu, které je doprovázeno silným poklesem výkonnosti, psychické odolnosti a zájmu o vše kolem a různými dalšími psychickými a psychosomatickými obtížemi (Kallwass, 2007).

„Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se se mnou děje. Nebavilo mě chodit do práce, do příprav jsem se vyloženě nutil, ve škole jsem jen odpočítával odučené minuty, studenti mě přestali úplně zajímat, bylo mi i jedno, jaké mají známky a jestli se učí. Chtěl jsem se zase rychle zavřít do svého kabinetu a těšil jsem se, až všichni odejdou odpoledne ze školy a budu mít klid. Ale ani ten klid jsem neuměl využít efektivně k práci, a tak jsem skleslý odcházel domů. Takhle to bylo několik měsíců, až mi došlo, že se to nezmění samo a budu muset vyhledat pomoc nebo změnit zaměstnání.“ (Jaroslav, gymnaziální učitel, který trpěl syndromem vyhoření)

Nejčastěji ke stavu vyhoření vedou následující okolnosti: dlouhodobý, bezprostřední osobní styk s lidmi, dlouhodobě neúspěšné jednání s lidmi, dlouhodobé pracovní přetížení, přemíra požadavků, příliš strohý pracovní režim, přísná pravidla, tvrdě vyžadované dodržování pravidel aj., diktátorský režim nadřízeného, bezohledné manipulování s lidmi, přetěžování v situaci nízké kapacity pracovníků (příliš mnoho klientů, zákazníků na jednoho pracovníka) (Křivohlavý, 2012). Určité osoby jsou ke vzniku stavu vyhoření tzv. náchylnější. Uvedeme zde příklady osobnostních vlastností, jejichž nositelé jsou více než jiní „rizikovou skupinou“ pro rozvoj syndromu vyhoření: často jde o člověka, který byl zprvu pro něco velice nadšený, klade na sebe vysoké požadavky, je velice zodpovědný, perfekcionistický, původně velmi výkonný, tvořivý, má sklony k workoholismu (např. práce je mu drogou), neúspěch prožívá jako osobní prohru, neumí si plně odpočinout, regenerovat svou energii, žije v dlouhodobě přetrvávajících mezilidských konfliktech, má nízkou úroveň zdravé asertivity (neschopnost říkat ne), více dává, než přijímá, trpí syndromem uspěchanosti (rush out syndrom), neustále pociťuje ohrožení kladného sebehodnocení.

Odborníci popisují různé fáze syndromu vyhoření, ale shodují se na tom, že zejména v těch pozdějších (symptomy jsou výrazné) člověk již potřebuje pomoc někoho druhého a často i pomoc odbornou (psycholog, psychiatr).

Únava je oproti syndromu vyhoření krátkodobější stav vyčerpání po určité namáhavé činnosti, zvýšeném pracovním nasazení (ať se už jedná o únavu fyzickou, či psychickou) a relaxací a odpočinkem lze tento stav překonat a jedinec se bez následků a cizí pomoci snadno vrátí zpět do aktivního procesu. „Když si čtu nějaké informace o syndromu vyhoření, mívám obvykle v některých fázích školního roku pocit, že už jím trpím, ale zatím vždy mi pomohly prázdniny, volno či nějaká regenerace, kterou jsem si naordinovala, a tak učím už 32 let s chutí.“ (zkušená učitelka 1. stupně o „boji“ se syndromem vyhoření, v první části svého výroku popisuje spíše běžnou únavu v exponovanějších obdobích školního roku).

Nejdostupnější formy pomoci aneb Kdo může podpořit učitele?

Odborníci se shodují, že nejdostupnější podporou a často i velice účinnou v rámci prevence syndromu vyhoření nebo v jeho počátečních fázích je sociální síť kolem pedagoga. To znamená jeho blízcí, přátelé a kolegové. V rámci kolegiální pomoci člověka může podpořit i běžné vypovídání se, sdílení potíží a obav. V případě „starostí se třídou“ může pomoci i podpora zkušenějšího či přátelsky naladěného kolegy formou náslechu ve třídě a následného rozboru situací.

Odbornější a ve školách též na mnoha místech běžně dostupná a fungující je podpora školního poradenského pracoviště (výchovného poradce, školního psychologa, případně jiných odborných pracovníků).

„Poslední dva roky jsem třídní učitelkou v poměrně náročné třídě. Ve třídě je hodně dětí se speciálními potřebami (děti s poruchami učení, děti s odlišným mateřským jazykem atd.), řešíme časté potíže, konflikty a spolupráce s rodinami také není jednoduchá. Jsem moc ráda, že se třídou pravidelně pracuje školní metodička prevence se školní psycholožkou, mohu s nimi vše konzultovat, vždy si udělají čas i na mě, a já tak vím, že nejsem na vše sama.“ (učitelka 7. třídy ZŠ)

Zde shrnujeme tipy, jak může školní poradenské pracoviště (ŠPP) podporovat pedagogy školy:

  • ŠPP má vyčleněný čas na konzultace s pedagogy školy (záleží na organizaci poradenské práce, zda se jedná o předem stanovený čas, či zda poradenští pracovníci reagují na vzniklou potřebu).
  • ŠPP nabízí skupinová či individuální supervizní setkání (buď přímo ve škole, anebo formou spolupráce s jinými organizacemi – školskými poradenskými zařízeními, neziskovými organizacemi aj.) – prostor pro diskusi nad složitými tématy, možnost sdílet svoje emoce apod.
  • ŠPP organizuje vzdělávací akce pro pedagogy na pedagogicko-psychologická témata (opět přímo ve škole či doporučuje školení od externích organizací – ideálně na míru danému pedagogovi).„Už delší dobu jsem se odhodlávala udělat si nějaký kurz krizové intervence, protože jako třídní učitelka studentů na gymnáziu se dostávám do různých složitých situací a v oblasti psychologie se necítím být příliš silná. Byla jsem velice vděčná za možnost probrat s naší školní psycholožkou formu, způsob vzdělávání a nakonec vybrat i konkrétní kurz. Naše školní psycholožka mi také pomohla vyjednat uvolnění ze školy s vedením školy, a já jsem tak v klidu mohla absolvovat kurz, který byl pro mě velmi užitečný.“ (třídní učitelka na čtyřletém gymnáziu)
  • ŠPP pomáhá nastavovat podpůrná opatření pro žáky se SVP v úzké spolupráci s pedagogy a v praxi je podporuje v jejich zavádění a poskytuje rady a tipy pro práci s konkrétními žáky se SVP.
  • Častá bývá i podpora formou náslechů poradenského pracovníka ve třídě, např. i s nabídkou videotréninku interakcí apod.
  • Samotné fungování ŠPP jako podpůrné instituce uvnitř školy v případě navázání důvěry z obou stran působí pozitivně na klima školy a je prevencí rozvoje syndromu vyhoření u pedagogických pracovníků.

V případě pozdějších fází rozvoje syndromu vyhoření pedagoga bývá nutné obrátit se již na externí pomoc mimo školu, na klinické psychology, lékaře se specializací na psychiatrii či přímo na krizová centra. Kontakty poskytne školní poradenské pracoviště, školské poradenské zařízení v kraji (pedagogicko-psychologická poradna) či je v dnešní době relativně snadné vyhledat je prostřednictvím internetu. Důležité je zde akcentovat, že v případě syndromu vyhoření se nejedná o stav zvládnutelný vlastní vůlí (nepomůže stav „vydržet“, „víc se snažit“, ale jedná se o onemocnění, které je třeba léčit). Léčba zahrnuje obvykle terapeutickou práci v kombinaci s medikamentózní léčbou.

Jak zvládat náročné podmínky práce ve škole, která se vydává cestou inkluzivního (společného) vzdělávání?

Odborníci upozorňují zejména na nárůst administrativní práce v souvislosti se systémem podpůrných opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Učitelé sami často hovoří o velkém množství práce s dokumentací žáků, s korespondencí se školskými poradenskými zařízeními, se zpracováváním individuálních vzdělávacích plánů, plánů pedagogické podpory apod. V souvislosti s tématem syndromu vyhoření jsme se do tohoto textu rozhodli včlenit několik praktických tipů (příkladů) pro lepší zvládání této náročné činnosti ze strany pedagogů:

  • domluvte se na co možná nejefektivnějším způsobu zpracovávání dokumentace (IVP, PLPP aj.) v součinnosti se školním poradenským pracovištěm a také na jednoduchém, srozumitelném a efektivním předávání informací;
  • nevytvářejte individuální vzdělávací plány tam, kde vám stačí doporučení ze školského poradenského zařízení (na to upozorňuje i novela vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění účinném od 1. 1. 2020);
  • plány pedagogické podpory vytvářejte (opět jen v případě potřeby) jako stručný dokument, kde si pro účely školy popíšete, jak budete s dítětem v prvním stupni podpůrných opatření pracovat (pozor na povinnost doložit, jakým způsobem se žákem se SVP v prvním stupni podpůrných opatření pracujete – opět je vhodná domluva se ŠPP);
  • pokud u žáků se SVP neočekáváte velké změny ve zdravotním stavu (např. žáci s tělesným postižením, sluchovým postižením), požádejte školské poradenské zařízení o platnost dokumentace (IVP) na čtyři roky (dle vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění účinném od 1. 1. 2020 je to možné);
  • k revizím individuálních plánů a plánů pedagogické podpory přistupujte jako k příležitosti doplnit do dokumentů či z nich vynechat to, co je v závislosti na vzdělávací situaci třeba upravit, obvykle nebývá nutné přepisovat celý dokument (např. forma krátkého dodatku apod.);
  • při náročné práci se žáky se SVP využívejte podpory školního poradenského pracoviště či pracovníků školských poradenských zařízení – PPP, SPC.

Jak si může učitel pomoci sám? Co dělat, aby se pedagog nedostal do stavu vyhoření?

Řízení školy onlineZa podstatné považujeme také uvést, co prožívá člověk, který se nenachází ve stavu psychického vyhoření. Jak poznáme, že je „vše v pořádku“? Psychologové vymezují čtyři základní stavy, které mohou pomoci rozeznat, zda se nám syndrom vyhoření pravděpodobně zatím vyhýbá. Jedná se jednoduše o vlastní spokojenost se životem, dobré duševní zdraví (psychological well-being), schopnost prožívat „flow stavy“ (kdy je člověk schopen hluboce se ponořit do nějaké činnosti, ze které cítí uspokojení, ona činnost mu jde tzv. sama a přináší mu pozitivní emocionální prožitky). Dále schopnost zažívat ve svém životě tzv. vrcholné zážitky (formuloval Maslow), kdy jedinec plně prožívá nějakou činnost skutečně naplno a po jejím odeznění se cítí odpočinutý a připravený k další práci (poslech hudby, prohlížení uměleckých děl, prožívání smysluplnosti nějaké činnosti či plné a přítomné prožívání vztahu s druhými osobami).

Obecně se doporučuje, aby měl člověk ve svém životě vyvážený poměr mezi stresory (situacemi, které ho uvádějí do stavu tlaku a napětí) a salutory (situacemi, které člověku „dobíjejí“ energii a regenerují jeho síly). Zde je důležité aktivně ony zdroje energie obnovovat. Z hlediska motivace je pro jedince tzv. výhodnější, když prožívá úspěch spíše jako vedlejší produkt svého snažení než jeho hlavní cíl. Za velmi podstatné považují odborníci také vnímání smysluplnosti své práce v kombinaci s pocitem zvládnutelnosti překážek a problémů.

Svůj dobrý psychický stav může člověk podpořit humorem, který se stane běžnou součástí života bez ohledu na okolnosti, aktivním zájmem o vlastní zdraví, osvojením si způsobů relaxace a prací s povzbudivými myšlenkami. Přímo v běžném ruchu školního dne velice pomáhá možnost tzv. dekomprese – tedy možnost odejít z centra napětí (relaxační místnost, „kuchyňka“, projít se po škole a okolí apod.).

ZDROJE

  • KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. Praha: Portál, 2007.
  • KŘIVOHLAVÝ, J. Hořet, ale nevyhořet. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2012.
  • MASLOW, A. Religions, Values and Peak-experiences [online]. 1964.
  • Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění účinném od 1. 1. 2020.

Zdroj: Pro Učitelský měsíčník  PhDr. Veronika Vitošková Ph.D. poradce pro vzdělávání, školní speciální pedagog, Gymnázium Jana Palacha Praha 1, s. r. o.; školní psycholožka, ZŠ a Gymnázium Jiřího Gutha-Jarkovského 


Diskuse - Počet příspěvků: 0