Umetáme cestičky

Vydáno: 6 minut čtení

Proti větám, že děti otužujeme pro dospělost, když jim neumetáme všechny cestičky, že i neúspěchy jsou v posledku v jejich prospěch, nelze nic namítat a proti jejich údernosti se lze jen obtížně bránit. V těsném příbuzenství je myšlenka, že dítě si má odmala zvykat na prohry a neúspěchy, že nemůže jen vyhrávat. Jenže podobně jako jiné záležitosti týkající se života člověka, tedy i dítěte, tak i v tomto případě je vše poněkud složitější a pestřejší, než uvádějí zmíněné a zdánlivě neprůstřelné teze. Uvedené věty odrážejí jen dílek reality a možná někdy jen velmi marginální.

Řízení školy onlineZa uvedeným pohledem je patrně myšlenka, že ten, kdo překážku s vynaložením úsilí a času úspěšně překoná, je tímto výsledkem posílen – pro budoucnost se zvýší jeho vnímaná osobní účinnost, tedy víra v to, že stejnou nebo podobné situace rovněž zvládne. Tato myšlenka je tedy obecně logická a v některých případech patrně odpovídá skutečnosti. Alespoň tímto způsobem vykládá řada dospělých vztah mezi vlastním dneškem a náročnějším dětstvím či dospíváním. Jenže podaří se všem dětem překonat všechny překážky? Co se stane, když se nepodaří překážku překonat? A hlavně, jaké má následky to, když dítě neuspívá a prohrává opakovaně? Povzbudí ho to k větší aktivitě? Zatne zuby, aby sobě i všem ostatním ukázalo, že to dokáže? To se opravdu výjimečně stane, ale většinou opakující se neúspěchy vedou k rezignaci. V extrémním případě stačí někomu i jedna jediná negativní zkušenost k tomu, aby se celoživotně dané činnosti vyhýbal. Měli bychom rovněž počítat s tím, že některé děti stojí poměrně úspěšné překonávání překážky tolik fyzickýcha zejména psychických sil, že se tím snižuje pravděpodobnost, že půjdou znovu „do boje“, a tedy i šance, že uspějí příště. Podruhé už nechtějí zažívat nepříjemné chvíle. Zejména, když subjektivně vnímaný benefit není pro ně příliš velký.
Takže my nemůžeme myslet jen na ty děti, které samy zvládnou úspěšně překonat překážku a z možného pozitivního výsledku pak učinit zásadu, kterou zobecníme na všechny případy a všechny děti. Fakticky totiž neodpovídá realitě. Máme celou řadu dětí, které se blíží dospělosti a jsou silně poznamenány řadou nepříznivých událostí v dosavadním životě, které se jim nepodařilo překonat. A mnohé z nich ani překonat nemohly, protože jim je tak nastavil okolní světa současně jim nepomohl s jejich zvládnutím. Nejsou příliš úspěšné ve škole (a školní neúspěchy zaujímají v ovlivnění rozvoje dítěte skutečně významné místo), ve sportu, hrají okrajové role i mezi vrstevníky, nemají žádné koníčky. Rodiče na ně nemají čas, nevěnují se jim dostatečně, nevytvářejí jim doma bezpečný přístav, pijí, berou drogy, hádají se, rozvádějí se. Jak mohou samy tyto okolnosti překonat, aby je posílily?! Za nějakou dobu si na situaci musely zvyknout, smířit se, protože ani jinou možnost nemají, a hledají jiné cestičky životního naplnění a uplatnění. Problém je, že zcela logicky hledají na základě dosavadních zkušeností i možností, které jim život poskytuje. Bývají to cesty jednodušší, málokdy rozvíjející a obohacující život jedince, potažmo společnosti.
Jenže my pak, když se setkáme s nějakým nevhodným chováním u dítěte, konstatujeme nepříznivé genetické okolnosti (ty však stejně neumíme zjistit, takže se nedá příliš namítat), některou z dnes populárních poruch a zcela správně, byť svým způsobem jen málo ovlivnitelné působení rodiny. Současně odvozujeme naše vlastní reakce i reakce světa od chování a výsledků dítěte. Zapomínáme přitom, že tento svět dítě výrazně formuje, takže skutečně platí, že dítě nám nastavuje zrcadlo. Takže ve skutečnosti reagujeme sami na sebe.
Musíme počítat s faktickou změnou v životě ve vyspělé společnosti oproti minulé době – žijeme spíše v dostatku, děti nemusejí nic moc dělat, jen se učit a věnovat svým koníčkům a zábavě. Nemusejí tedy překonávat množství základních překážek jako generace před nimi a nám se zdá, že se výlučně zajímají o to, jak se dobře zabavit v hojném volném čase nebo nedělat vůbec nic. Řadu problémů, které řešily minulé generace, dnešní děti skutečně neřeší. Opravdu se může stát, že budou zaskočeny, když se setkají s nepřízní okolností, neúspěchem, selháním, ekonomickým krachem. Jenže možná je to tak, že jeden odstraněný, a tedy „umetený“ problém z minulosti byl okamžitě nahrazen jiným problémem v současnosti. Ovšem stejně je možné přijít s tím, že současná doba umetá cestičky i dospělým: poměrně snadno se dopravíme, kam potřebujeme, máme dostatek vhodného oblečení do každého počasí, přiměřeně bydlíme a jídla máme na výběr, až oči přecházejí… Takže tomu, kdo má problém s tím, že dětem umetáme vestičky, bych doporučil, aby začal u sebe. Nebo to je snad něco úplně jiného?!
Ale vraťme se k dětem. Měli bychom mnohem intenzivněji hledat okolnosti, které můžeme příznivě ovlivnit. Jednu z možností představuje právě svět školního vzdělávání, který by měl být pro dítě pozitivní, optimistický, ve kterém je učitelé budou podporovat, aby všechny překážky maximálně úspěšně zvládaly. Platí to pochopitelně nejen pro školu, ale i pro domov. Nerozumím tomu, proč dětem ve škole dovolujeme, aby látku nezvládaly a byly neúspěšné.
Chceme vychovat odolné dospělé, kteří nečekají, že jim budou pečení holubi sami létat do pusy, kteří se nezhroutí při prvním neúspěchu. Podstatné je, že si přejeme zvyšovat odolnost u všech. Sebevědomé, s vírou v sebe sama, jistě podložené faktickými kompetencemi. Jít cestou, že necháme děti, aby postupovaly k dospělosti po neumetených cestičkách, je zbytečně riskantní. Proto všude tam, kde přijdeme na nějakou překážku a jsme s to ji odstranit, bychom tak měli učinit. Osobně spatřuji cestu v tom, že jim budeme pomáhat, aby překážky úspěšně překonávaly. Pokud se to nepodaří, pak umožnit dítěti, aby mohlo neúspěch konstruktivně zpracovat a nahradit jiným úspěchem. Představa, že odstraníme všechny, neodpovídá skutečnosti života. Těch neumetených zbyde dostatečně velké množství.
 
Zdroj: Pro říjnové číslo časopisu Učitelský měsíčník; PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog