Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Snažíme se nalézat ideální, trvalá řešení, jenže taková nikdy nebudou. I my sami se jako učitelé měníme

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Redakce Řízení školy

Statisíce zhlédnutí. Tisíce zpráv od žáků. Desítky videí na nejrůznějších sociálních platformách. Otevřená a příklady z praxe podložená kritika zastaralých pedagogických metod i špatných učitelů. Tím vším můžeme popsat Štěpánku Cimlovou. Neboli Štěkánku, učitelku z TikToku.

Prozradíte nám, kolik času trávíte denně online?Řízení školy online
Obávám se, že to číslo je strašidelné.
(smích)
Všechna moje kreativní tvorba, textová i obrazová, je digitální, takže v online prostoru trávím vlastně veškerý volný čas. Samozřejmě po odečtení zdravotních procházek, setkání s přáteli, cvičení na klavír a podobně.
Mám digitální svět ráda, protože je neomezený. Mohu v něm realizovat jakýkoliv nápad, navazovat kontakty se zajímavými lidmi, vzdělávat se. Logicky jsou pak dny, kdy na počítači nebo s telefonem v ruce strávím i šest hodin denně. Na druhou stranu nikdy jen tak bezduše nescrolluju, to mě vůbec neoslovuje a nikdy neoslovovalo.
Mohla byste se s námi podělit o nějakou relativně čerstvou zprávu, která vám přišla na Instagram nebo TikTok? O konkrétní prosbu o radu od nějakého žáka?
Pokaždé když otevřu Instagram, mám v něm více než 10 nových nepřečtených zpráv, celkově většinou něco přes 100 denně. Můžeme se podívat, co právě přišlo. První zpráva je fotka. Maminka posílá vyfocený diktát prvňáčka, ze kterého dostal pětku, a dotaz, co si o tom myslím. Druhá zpráva je milá, studentka pedagogiky děkuje za moji tvorbu. Třetí zpráva je žák sedmé třídy, který se ptá, jestli má žák právo odmítnout dělat něco, čemu nerozumí, a jak to případně s učitelkou řešit. No vidíte, hezky jsem se trefili do naprosto reprezentativního vzorku toho, co mi běžně chodí.
Stihla jste už odepsat? Pokud ano, můžete své odpovědi zveřejnit?
Na tyto zprávy zatím ne. Na drtivou většinu zpráv bohužel nemám kapacitu odpovídat. Všechny zprávy však čtu, vyhodnocuju a využívám jako zdroj námětů pro další videa. V odpovědích neříkám nic zásadně jiného než ve veřejných prohlášeních. Snažím se vždy informovat o faktech, možných postupech řešení a samozřejmě přidat i pár povzbuzujících slov.
Na sociálních sítích jste dostala už tisíce zpráv od studentů. Komunikují s vámi na TikToku i učitelé?
Na TikToku se pár lidí, kteří o sobě napsali, že jsou učitelé, objevilo. Jde však skutečně jen o pár komentářů. Nejvíc ohlasů od učitelů zaznamenávám na Facebooku, kde je třeba rozlišovat mezi soukromými a veřejnými zprávami. Soukromě mi chodí často moc hezká slova podpory, případně žádosti o radu. Veřejně vnímám spíše negativní postoj, mnohdy až vyloženě legrační hejty. Hodně mi píší speciální pedagogové a úplně nejvíc asistentky pedagogů. Od těch mám, přes Instagram a Facebook, už několik desítek zpráv, které jsou si bohužel dost podobné. Píší, že jsou rády, že téma špatné pedagogiky otvírám, protože jsou jí svědky ve školách, kde působí, často ve většině tříd. V tomto duchu mi píše i dost učitelů, kteří jsou čerstvě po vysoké a začínají učit, nebo studenti pedagogiky na praxích anebo lidé, kteří do školství přišli z jiného oboru a jsou nepříjemně překvapeni atmosférou, která v jejich škole panuje.
Jsou to jednoduše lidé, kteří by chtěli pracovat v klidu, v přátelské atmosféře, moderně a pro žáky, ale cítí se ve své škole s tímto postojem osamoceni. Přijde mi, že naše konverzace mají někdy až terapeutický charakter. Řešíme takové to známé: „Tak jsem blázen já, nebo oni?“
Kdybyste měla vyzdvihnout nejčastější témata, která ve zprávách nacházíte, čeho by se konkrétně týkala?
Největším problémem je atmosféra nepřátelství, až agrese, kterou ve škole vytváří a udržuje buď jeden, nebo častěji spíše několik patologických učitelů. Tito lidé považují žáky za nepřátele, smýšlejí negativně o nich, o mladých lidech obecně, o dnešní době. Jsou přesvědčeni, že jedinou cestou, jak udržet alespoň zdání pořádku, jsou diktátorské praktiky. Často v hodinách křičí, ať už kvůli kázni, nebo učivu, vyslovují na adresu žáků různé ponižující poznámky, trestají za jakoukoliv odchylku od jejich představy o výuce, a co vnímám jako nejškodlivější – vyhrožují. Výhrůžky učitele, ať už špatnou známkou, zkoušením, propadnutím, nebo dokonce úplnými nesmysly, jako vyhozením za dveře, neomluvenými hodinami za neaktivitu nebo propadnutím celé třídy, jsou příčinou těch nejakutnějších psychických stavů. Mezi půlnocí a třetí hodinou ranní mi chodí zprávy, které se týkají výhradně tohoto typu výhrůžek. Stále stejný dotaz: Může to ten učitel skutečně udělat?
V jednom rozhovoru jste uvedla, že špatní učitelé svými postoji indoktrinují samotné žáky i jejich rodiče. V čem konkrétně?
Typickou vlastností jakéhokoliv člověka, který nezvládá svou práci, je přenášení viny na druhé. Často se dozvídám o situaci, které jsem ostatně byla i osobně mnohokrát svědkem, kdy učitel neumí podat učivo tak, aby mu žáci rozuměli nebo aby v něm viděli smysl, aby je zkrátka alespoň trochu bavilo. Učitel používá jednu nebo dvě metody výuky, typicky výklad s občasnou doplňující otázkou, na kterou odpovídá stále stejný žák, a jednu nebo dvě metody ověřování znalostí, nejčastěji ústní zkoušení na začátku hodiny a čas od času písemný test. Mě osobně zaráží, jak si vzdělaný pedagogický pracovník, často s léty praxe, může myslet, že taková didaktická bída může dnes ještě fungovat. Samozřejmě nefunguje, ale učitel místo aby hledal řešení a zapracoval na sobě, obviňuje žáky z lenosti, neschopnosti, ponižuje je, křičí na ně, prorokuje jim špatnou budoucnost.
Žáci, protože chtějí, ale hlavně potřebují školou projít, protože na tom závisí jejich budoucnost, vztahy s rodiči i jejich sebehodnota, učiteli podlehnou. Když vám někdo každý den tvrdí, že je s vámi něco špatně, a následně vám nastoluje takové situace, ve kterých opakovaně selháváte, tak mu logicky uvěříte. Rodiče, zvyklí na podobné metody ze svého mládí, často nemající čas nebo energii situaci ve škole blíže zkoumat, také uvěří učiteli. V běžném koloběhu života a s laickou znalostí psychologie nemají šanci odhalit, že jejich dítě např. není neschopné, ale trpí úzkostí, že není líné, ale demotivované.
Myslíte si, že u pedagogů, jejichž chování na TikToku nebo YouTube kritizujete, může dojít k nějaké sebereflexi, třeba jen sebemenší, po konfrontaci s vaším videem?
Myslím, že bohužel ne. Může dojít, a dochází, k inspiraci u těch kolegů, kteří nad svou prací přemýšlí a chtějí tu být pro žáky. Obávám se však, že sebereflexe u těch, kteří mají zakořeněnou představu žáka jako nepřítele či nějaký materiál určený ke zpracování, je nemožná. Můj spor s nimi podle mě přesahuje hranice pedagogiky. Jde o kolizi hodnot a přístupu k životu, k lidem, demokracii a svobodě.
V jednom z videí zmiňujete, že prestiž učitelského povolání je tam, kde je. Kde?
Když se podívám na způsob, jakým mladí lidé prezentují svou představu o učitelích na sítích, jak mi o učitelích píší a vyprávějí, na obraz učitele v médiích, na rozhovory a reportáže s učiteli například v hlavních zprávách, vidím stále stejný obrázek, který mě, popravdě, dost rozčiluje – paní stojící před tabulí, nepříjemným hlasem vykládající stokrát slyšené poučky. K tomu přidejte neustálé stížnosti (byť oprávněné) na nízké platy a máme kompletní obraz jakési klišovité, tragikomické postavy, která se v práci zcela vážně zabývá nepodstatnými, legračními věcmi, jako je smekání čepic při příchodu do třídy nebo nošení přezůvek, a ve volném čase pak horečně opravuje pětiminutovky nebo doplňuje svou lacinou, bolestně nemoderní garderobu. Poněkud tristní obrázek někoho, kdo má mladým lidem pomoci sebevědomě vstoupit do života.
Čím to je?
Někteří kolegové si tuto nelichotivou „image“ u žáků budují sami tím, o čem mluví, čím se zabývají, jak vypadají a působí. Když je učitelka desetkrát denně schopna vyvolat konflikt, protože někdo měl na hlavě kapuci, žáci logicky usoudí, že tato, s prominutím, hovadina je její pracovní, potažmo životní prioritou. Pokud v hodinách neustále nadává na dnešní dobu a působí přitom unaveně a neupraveně, tak žáky pouze informuje o svém životním neúspěchu. Když si stěžuje na svůj nízký plat, říká tím jen a pouze to, že je chudá. Pokud odmítá něco v životě mladých lidí tak zásadního jako telefony a sociální sítě, odsuzuje to a odhaluje tak svou obrovskou neinformovanost v této oblasti, žáci ji naprosto pochopitelně vyhodnotí jako úplně zbytečného člověka, ubožáka, který je zcela ztracený v dnešním světě. Zní to drsně, ale takto učitele skutečně vnímají minimálně ty desetitisíce dětí, které mi píší. Učitelé by se podle mě měli vážně zamyslet nad tím, jak se prezentují svým žákům, jejich rodičům i veřejnosti. Jedna věc je legitimně požadovat po státu adekvátní podmínky pro výkon své práce, trvat na dobrém platu a kvalitním zázemí, druhá věc je dělat ze sebe oběť a bezbranného chudáka, kterému chtějí ublížit všichni a všechno. O pozitivním vztahu k novým věcem a základním přehledu o tom, co hýbe světem mladých, ani nemluvě.
Jak podle vás bude vypadat výuka angličtiny na druhém stupni ZŠ za dvacet let?
Pokud někdo praští do stolu, rozhodne se zahodit všechna nefunkční dogmata a nalít do školství adekvátní finance, tak si dovedu představit, že výuka na státní škole bude probíhat tak, jako probíhá už nyní na soukromých školách a v jazykovkách. Malá skupinka dejme tomu pěti žáků přijde do školy a pod laskavým dohledem učitele, či spíše průvodce, bude pracovat na nějakém svém projektu. Část hodiny stráví prací na něm – jeden má rozečtenou knihu v angličtině, další překládá písničku, jiný žák např. sepisuje vše, co se naučil v Minecraftu. Každý žák má volně k dispozici kvalitní počítač nebo tablet, potřebný software, sluchátka. Druhou část hodiny pak stráví diskusí v angličtině buď nad projekty, nebo nějakým tématem ze života. Ideálně bude ve škole k dispozici i rodilý mluvčí, který nebude s dětmi dělat primárně jazyk, ale různé jiné aktivity, třeba sporty nebo výlety. Na konci pololetí pak učitel s každým žákem zvlášť vyhodnotí, na čem pracoval, kam se posunul a jakým směrem by se chtěl ubírat dál.
Jestli ovšem nikdo do stolu nepraští, tak budeme i za dvacet let svědky toho, co jsem například včera viděla na TikToku v jednom z častých živých streamů z hodiny – učitelka nepříjemným hlasem a strojeným britským přízvukem pokládá od tabule otázku „What is your favourite fruit?“, a zatímco jeden žák odpovídá, že „třeba apple“, zbytek se volně baví, háže věcmi a… živě streamuje na TikToku.
Dostala jste se vy sama někdy do konfliktu se žákem, kdy jste zareagovala neadekvátně? Tak, že zpětně vás vaše reakce mrzela.
Do konfliktu se žákem jsem se, upřímně, nedostala nikdy. Asi je to tím, že učitelství vnímám jako určitou výzvu, žáka jako hlavolam, takže mě vlastně baví, když někdo vytváří náročnější situace a já dostanu příležitost je úspěšně řešit. Takže s tímto já problém nemám. Občas spíš narážím na to, že nemám energii a nepodaří se mi vymyslet dobrý způsob probrání učiva, kola kreativity se prostě neroztočí. To mě pak mrzí, když třeba o měsíc později narazím na nějakou skvělou aktivitu, kterou šlo použít, nebo situaci z praxe (zejména v ekonomii), kterou jsme mohli rozebrat. Někdy to udělám tak, že to prostě žákům řeknu a aktivitu vyzkoušíme dodatečně, jenže pak mi zase vadí, že jsem nekoncepční. Vedu se sebou tedy určité boje, ale snažím se smiřovat s tím, že taková ta práce prostě je. Škola je koneckonců učící se organizace. Stále se snažíte nalézat jakási trvalá, ideální řešení, jenže ona trvalá nikdy nebudou, protože každý žák je jiný, učivo se přizpůsobuje, metody vyvíjejí a nakonec i vy sám jako učitel se časem měníte.
Jednou jste uvedla, že problémy českého školství vyřeší zdvojnásobení platů učitelů a samé jedničky. Byla to nadsázka, nebo myslíte, že by to opravdu mohlo hodně problémů vyřešit?
Byl to takový ten vtip, který je vlastně pravda. Kdyby se platy ve školství takto radikálně zvedly, věřím, že do něj zamíří daleko víc schopných lidí, respektive víc jakýchkoliv lidí. Tím pádem nebude nouze o učitele a ředitelé si budou moci vybírat z mnoha uchazečů a nebudou muset brát kohokoliv s jakoukoliv pověstí jako teď.
Musíme být realisti. Peníze dávají svobodu, svoboda dává sebevědomí. Nesvobodný, nesebevědomý člověk, který má pocit, že mu systém akorát háže klacky pod nohy, nemůže mít zájem vychovávat sebevědomé, podnikavé žáky. Čím více zabředne do svého poraženectví, tím více bude takové žáky vnímat jako ohrožení. Naopak, sebevědomý učitel, který vede spokojený život plný možností, bude pravděpodobně podobné vidění světa chtít přenést i na své žáky. Takže jim ve škole bude připravovat situace tak, aby v nich měli možnost uspět. A takto, prostou kauzalitou, dojdeme od těch dvojnásobných platů k jedničkám.
Ve svých videích kritizujete určitý typ učitelů. Měla jste někdy možnost mluvit s takovými pedagogy face to face – myslím jako dospělá?
Ano, zažila jsem mnoho takových „kolegů“ z pozice učitelky. Možná to někoho překvapí, ale já nemám primárně potřebu vzdělávat učitele. Jde mi o žáky, jejich prospěch (čímž nemyslím známky), naplnění jejich potenciálu a to mě většinu mé kariéry zaměstnávalo natolik, že jsem neměla úplně kapacitu řešit kolegy. Jejich nekompetentnost ke mně doléhala postupně, v průběhu let prostřednictvím mých žáků a samozřejmě teď, s drtivou silou statisíců online svědectví. Párkrát jsem byla nucena vést, z mého pohledu bolestně trapnou, debatu s kolegyněmi, které v mé přítomnosti nebo v rámci práce na společném projektu začaly nepříčetně ječet na žáky. Musím uznat, že v takových situacích vždy připustily chybu, dokonce se i omluvily, byly nakloněné řešení. Vše se zdálo ideální do doby, než podobnou scénu zopakovaly. Někdy dokonce hned druhý den. Dospěla jsem k závěru, že nemohu z pozice kolegyně suplovat práci psychologa, potažmo psychiatra.
Co se týče ideologických rozporů, do těch jsem se ve škole nepouštěla. Jednak mě od toho odrazovaly kolegyně-spojenci, jednak mi to přišlo jako plýtvání energií, protože stanoviska většiny byla jasně a neotřesitelně deklarována při každé příležitosti. Na poradách, školeních, na obědech. Komunikace směřovala spíše opačným směrem. Dostala jsem pár nevyžádaných rad, které byly formulované způsobem podezřele připomínajícím napomenutí. Když jsem navíc zjistila, že se proti mně rozjíždějí různé úsměvně malicherné strategie, jako například pozorování, zda dodržuju vycházky na nemocenské, ztratila jsem poslední zbytky vůle s tak hloupacatými lidmi vést jakoukoliv inteligentní debatu.
 
Zdroj: Pro časopis Učitelský měsíčník rozhovor vedla Mgr. Michaela Váchová; odborná editorka Učitelského měsíčníku

Diskuse - Počet příspěvků: 0

Archiv článků