Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Nepromarněná šance

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Začátkem dubna mě oslovili rodiče budoucích prvňáků s žádostí o schůzku, na které by dostali odpovědi na otázky související s výukou v naší škole. Jejich aktivitu jsem ocenil a do školní kavárny pozval nejen rodiče, ale i zástupce školské rady, učitele a děti ze školní samosprávy. Sešli jsme se a diskuse začala.

„O vaší škole víme málo, můžete nám říct nějaké základní principy, na kterých si zakládáte?“ obrátila se na mě v úvodu jedna z maminek.

Začal jsem trochu formálně: „Naším cílem je, aby se u nás žáci cítili dobře, aby získávali znalosti, dovednosti i kompetence a aby se uplatnili v tom, co umějí a co je baví. Chceme, aby se vzdělávali v bezpečném a motivujícím prostředí, snažíme se pracovat vždy ve prospěch žáků a jejich výsledků. Chceme, aby se rozvíjeli podle svého potenciálu a rozuměli světu kolem sebe, dokázali si vytvořit svůj názor, domluvili se s cizinci, využívali ICT technologie...“

„Počkejte, to si můžeme přečíst na webu. V čem jste tedy jiní?“ přichází doplňující otázka.

„Nevím, jestli jiní, ale dáváme dětem důvěru a vyžadujeme osobní zodpovědnost. Uplatňujeme respektující přístup a usilujeme o to, najít a využít potenciál každého dítěte. Uplatňujeme svobodné principy a neorientujeme se prioritně na výkon. 
 
Důležité je, že každý ve školním společenství školu vytváří a ovlivňuje její chod.“

Řízení školy online„Jak si vybíráte učitele?“

„Vybíráme si. To byl ještě před několika lety problém, ale od té doby, co byla na pedagogických fakultách zavedena reflektivní praxe a následná jednoroční praxe ve škole v roli párového učitele, se situace změnila. Hodně pomohlo, že se učitelské povolání stalo díky skokovému nárůstu platů prestižním - i díky shodě politiků na tom, že vzdělávání je priorita. Už před mnoha lety se politici napříč politickým spektrem shodli na tom, že ve vzdělávání je budoucnost, a jak možná víte, nyní se v ČR na školství vynakládá přes 6 % HDP. Na pedagogickou fakultu se nedostane každý. Takže do školy přicházejí absolventi, pro které je učení něco jako poslání. A co víc, mají talent a chtějí na sobě pracovat, vyzkoušeli si práci před žáky a jsou perfektně vzděláni nejen v oboru, ale i v pedagogice. Učitel dávno není jen předavatelem hotových pravd a poznatků, je osobností, která nabízí, motivuje a zprostředkovává znalosti, dovednosti i kompetence, bez kterých se v dnešním světě neuplatníme. A hlavně je vzorem.“
Než jsem se nadechl, kolega pokračoval: „Pro naši školu je nezbytné, že se učitelé dál vzdělávají, zejména v oblastech týkající se práce s individualitou a kolektivem, motivace, sociální dynamiky a interakce, zvládání konfliktů a poučení z nich. Pak dokážou být vzorem, vytvořit atmosféru ‚tady a teď‘ a v takovém prostředí se dítě rozvíjí přirozeně, je vedeno vnitřní motivací a touhou poznávat.“

„Jak probíhá výuka prvňáků?“

Slovo si vzala čtvrťačka Míša: „Do školy přicházíme nejčastěji kolem osmé, kolem půl deváté si v ranním kruhu řekneme, co bychom mohli dělat, jaký je individuální i skupinový plán. Většinou vybíráme projekt a spolupracujeme na nějakém zajímavém úkolu. Ve skupince je nás tak 12. Často využíváme průvodce nebo starší děti, aby nám něco vysvětlili, pomohli. Na konci dne se zase scházíme a mluvíme o tom, co jsme dělali. Některé dny je to jinak, jsme s jedním průvodcem, jsme venku, bavíme se o jednom tématu, hodně píšeme a diskutujeme nebo mluvíme anglicky. Po obědě si vybíráme z kurzů a věnujeme se třeba hudbě, výtvarce nebo sportu. Když si vybereme kurz, musíme ho i dokončit.“

„Slyšela jsem, že si děti mohou volit, co se budou učit. Je to pravda?“ pokračuje jedna z maminek.

„Kde nám to přijde výhodné, předměty vedeme odděleně, jiné vzájemně propojujeme podle tématu. Dětem je nabízíme, ale často necháváme na nich, co si vyberou. Tématům se věnujeme i více týdnů. Víme totiž, že zájem a přirozená zvídavost jsou základem učení. Proto podněcujeme u dětí touhu poznávat, využíváme projektové učení, integrovanou tematickou výuku a podnětné prostředí. Děti se neučí spolu nesouvisející útržky nazpaměť, ale zkoumají téma do hloubky a v souvislostech. Úkoly na doma nezadáváme, ve škole je vždy dost času na to, aby dítě zvládlo, co je třeba, a často mnohem víc.“

Kolega Honza mě doplňuje: „Děti se u nás přirozeně mohou podílet i na pedagogickém procesu, třeba v oblasti, o kterou se zajímají. Připravují části výuky pro ostatní a snaží se jim látku co nejlépe vysvětlit. Tím se sami učí, a nejen to, zlepšují i své prezentační dovednosti. A pro ostatní spolužáky je díky dětskému způsobu myšlení i jejich jazyku látka dobře pochopitelná. Podporujeme spolupráci mezi skupinami žáků, starší děti si látku opakují i tím, že ji vysvětlí dětem mladším. Pro ty tak jde o přirozený způsob učení, podobný osvojování si dovedností od staršího sourozence.“

„Takže žádné vyučovací hodiny, zvonění?“ ptá se děda budoucího prvňáka.

„Zvonění?“ obrací se na mě Míša nechápavě. „K čemu by bylo zvonění?“

„Jak se ve škole učí cizí jazyky?“

„V celém světě se komunikuje anglicky, proto není angličtina jen předmět, ale je přirozenou součástí vzdělávání. Od první třídy je rozsah výuky angličtiny šest hodin týdně, mluvíme anglicky v kurzech, někdy je anglicky vyučována i část předmětů.“

„Hodně se mluví o bezpečném prostředí. Chci, aby byl můj kluk respektován a zároveň se učil. Jde to vůbec? Jak to děláte?“

Slovo si bere speciální pedagožka Katka: „Bezpečné prostředí je základ, už dávno víme, že děti se lépe učí v prostředí, ve kterém se uplatňuje respektující přístup. Naštěstí jsou pryč doby různých zbytečných testů a zkoušení, to přinášelo jen stres a podvádění. A hlavně tento přístup zpravidla zničil chuť k celoživotnímu učení - a bez toho se dnes nikdo neuplatní. Hodně rozhodování necháváme na dětech, vytváříme prostředí pro vnitřní motivaci. Pokud děti vidí v tom, co se učí, smysl a nikdo je nehodnotí, učí se s chutí. To je naše zkušenost.“

„Vy děti tedy vůbec nehodnotíte?“

„Nehodnotíme. Hodnocení je mocenský nástroj, nevidíme důvod ho využívat. Dříve byly známky, pak různá slovní vyjádření, ale nakonec se zjistilo, že nikdo nic takového vlastně nepotřebuje. Co děti potřebují, je zpětná vazba na jejich výkony a činnosti, ta je zajímá a tu chtějí, protože jim pomáhá v cestě za zvládnutím úkolu, činnosti nebo projektu.“

„A vysvědčení?“ ptá se znovu děda. „Já měl trojky, čtyřky, hned bylo doma zle a... musel jsem se to nadrtit a nechat se vyzkoušet...“

„A proč bylo zle?“ skočí do řeči dědovi další ze žáků Péťa.
Zachraňuji situaci a ptám se pro změnu já: „A v čem vám takové učení pomohlo? Uměl jste pak něco?“

„No přece ten test, stačilo mít místo kule trojku a byl klid,“ pokračuje děda.

Děti naštěstí nechápou...
A Katka pokračuje: „Vysvědčení si představte jako takovou ‚mapu vlastního pokroku‘, která ukazuje, co umím a v čem se potřebuji zlepšit. Samozřejmě je diskutována s dětmi i s rodiči.“

„Určitě se ale budeme o výuku našeho dítěte zajímat. Jak probíhá komunikace s rodiči?“ ptá se další z maminek?

Předseda školské rady Vašek reaguje: „Rodiče vědí, jak na tom jejich dítě je. Pravidelně máme triády - schůzky rodičů, dětí a průvodců, jsme zváni na prezentace projektů, tak jednou měsíčně. A pokud se nám zdá, že dítě něco nezvládá nebo má rezervy, mluvíme o tom dlouho a důkladně s ním i s průvodci. Pomáhají nám školní psychologové, speciální pedagogové.“

„Takže se jako nepropadá?“ nevzdává se děda.

„To bylo zrušeno tak před 20 lety,“ přidává se do diskuse kolega Honza a tím diskuse k hodnocení končí.

„Jak tedy rodiče vyberou nejlépe školu a jak s nimi spolupracujete?“

Honza pokračuje: „Dříve jsme byli rádi, když si nás rodiče vybírali podle našich hodnot a principů, které jsme ve vzdělávání uplatňovali. Bylo důležité, aby si nás vybrali a sdíleli s námi podobné hodnoty vzdělávání. Ale od té doby, co se ministerstvo školství zasadilo o podporu úplně každé školy a ty, ve kterých něco nefungovalo, podpořilo nejen zkušeným managementem, ale i finančně a nejlepšími učiteli, už to vlastně není potřeba. Dnes už to bývá tak, že ta nejbližší škola je pro rodiče i děti zároveň i ta nejlepší. Ale k vaší otázce: Rodiče jsou pro nás partneři, kdykoli mohou přijít, vyžádat si informace. Nebo je zveme, diskutujeme, a pokud něco nefunguje, máme podporu zřizovatele i odborníků.“

„Můžeme se do školy přijít podívat?“

„Ano, kdykoli - a budeme rádi. Hodně rodičů ve škole pomáhá průvodcům s různými projekty, s exkurzemi, využívají možnost mluvit s dětmi o své práci nebo zálibách. Máme tu například majitele firmy, který je fyzik a skvěle doplňuje kolegy v párové výuce. Několik rodičů vede kurzy, rozhodně se už výuce nevěnují jen učitelé, proč taky? Je spousta rodičů, kteří mají co předávat a kteří vidí ve vzdělávání důležitou součást svého života. Těším se, že i někdo z vás se stane učitelem dětí.“

„No a mohou se děti podílet na utváření školních pravidel?“

Slovo si bere deváťák Šimon: „Na školních sněmech se každý týden můžeme vyjadřovat k chodu školy, diskutujeme a hlasujeme o pravidlech, podle nichž se život ve škole řídí.“
Kolega doplňuje: „Vyzýváme děti, aby se vyjádřily i k výuce, k metodám a formám...“

„V naší firmě vybíráme zaměstnance na základě jejich kompetencí. Jak ve škole kompetence podporujete?“ ptá se jeden z tatínků.

„Věříme, že kompetence jsou pro život zásadní, ale bez základních znalostí a vědomostí to nejde. Takže se věnujeme i znalostem a vzdělávání v souvislostech. Kompetentním se žák stává, když znalosti a vědomosti umí uplatňovat. Kompetence se prolínají a k jejich utváření a rozvíjení směřují všechny činnosti ve škole. Osvojování kompetencí je trvalý proces, který vede k celoživotnímu učení.“

„Co to je FIE a proč máte zavedený takový předmět?“

„Ve škole máme zavedený předmět FIE, který propojuje získané dovednosti se všemi obory, s nimiž se člověk v životě setkává, a aplikuje vše v nejrůznějších situacích.

Jde o světově uznávanou metodu izraelského pedagoga prof. R. Feuersteina, který sestavil ucelený soubor pěti set pracovních listů. Ty jsou rozděleny podle určitých témat do sad, jimž se říká instrumenty. Celá metoda pracuje pouze se dvěma pracovními pomůckami: papírem, to je instrument, a tužkou. Instrumenty pomáhají rozvíjet poznávací funkce jedince. Jde o obrovskou intervenci do našeho myšlení a říká se jí ‚zkušenost zprostředkovaného učení‘. Na základě konkrétních úkolů si vytváříme schopnost vytvořit strategii, abychom daný úkol, který se může týkat čehokoliv, zvládli, abychom dokázali pracovat s chybou, upevňovali sebedůvěru a schopnost respektovat jiný názor a současně neměli obavy takový názor mít. Žáci se učí vytvořit si smysluplný systém vědomostí, učí se něčemu, co pro ně má význam. Tyto instrumenty nelze zpracovat bez zprostředkovatele, který provází žáky podle jasně daných kritérií a předává informace tak, aby si je žáci dokázali provázat nejen s tím, co vědí, ale i se svou budoucností. Podporuje jejich objevování nového a pozitivní pohled na jejich výsledky, napomáhá sdílení zkušeností a přináší pocit kompetence. Zprostředkovatel podstatnou měrou ovlivňuje celý proces a za tento nese obrovskou odpovědnost. Díky zprostředkovanému učení přichází vnitřní motivace: zájem o dění, chuť pracovat, něčemu se učit.“

„Moje otázka je zaměřená hodně do budoucnosti, přesto se zeptám. Jak je to s přechodem na střední školy? Za nás byly přijímačky...“

„Vaše otázka je namístě, i když se za poslední roky hodně změnilo. Základní vzdělávání je devítileté, víceletá gymnázia už delší dobu neexistují, takže v přirozeném prostředí zůstávají všechny děti společně, podporují se a mají mezi sebou spoustu interakcí. Je to skvělá šance, protože pak se dětem cesty rozdělí a nikde už se nemohou potkat v jednu chvíli s tolika lidmi s naprosto odlišným potenciálem.
Na konci základní školy má žák svoje portfolio, zpracované projekty, videa s prezentací, výsledky svých výzkumů, ale i certifikáty, například úrovně jazyka, pokud se pro certifikace rozhodne. To zásadně usnadní vstupní rozhovory na střední školy. Učitelé střední školy, na kterou se žák hlásí, vedou rozhovory se žáky nad portfoliem, zjišťují motivaci k oboru a tak dále.“

„Omlouvám se za neznalost, ale slyšela jsem něco o ‚obráceném učení‘. Můžete mi říct, co to znamená?“

„Některé děti a jejich rodiče využívají možnost samostatné, individualizované výuky v domácím prostředí, dnes už se to děje běžně. Například tady Šimon bývá dva dny v týdnu doma na samostudiu, zvládne vše, co potřebuje, v klidu, a když je ve škole, má pak zvídavé otázky, konzultuje s učiteli a věnuje se spolupráci a komunikaci s dětmi, kterou potřebuje více rozvíjet.“

„Za co má tedy učitel zodpovědnost?“

„Za to, aby znal silné stránky každého dítěte a rozvíjel jeho potenciál. Ale za to, co se žák naučí, má zodpovědnost jen žák samotný.“

„A kdo vaši práci a práci učitelů kontroluje?“ přichází od rodičů další zvídavá otázka.

„Už dlouho naštěstí nikdo, ale podporu máme velkou. Inspekce se přeorientovala na podporu ředitelů a učitelů. Dlouhodobě spolupracujeme s koučem, učitelé mají pravidelná mentorská setkání. Hodně pomohlo před lety zavedení středního článku podpory, máme se tak v regionu na koho obracet. Skvělé je, že už dlouho nejsem jako ředitel zároveň i správcem budovy, právníkem, bezpečnostním technikem a kdoví čím ještě. Ty doby jsou naštěstí dávno pryč. Věnuji se tomu, co je ve škole podstatné, a to je jedině pedagogický proces a podpora učitelů. Ale o tom asi mluvit nemusíme, to je jasné...“

„My jsme si s manželem vaši školu vybrali na základě programu, líbí se nám vstřícné prostředí, nehodnocení a všechno to, o čem jste mluvil. Napadá mě zeptat se, jak škole můžeme pomáhat my.“

„Budeme rádi, když nám budeme důvěřovat. Dřív bylo běžné, že každý ‚rozuměl‘ učení, protože sám chodil do školy. Ale jak se mění hodnoty ve společnosti, jsme naštěstí jinde. Dnes už většina rodičů ví, že pedagogika není snadná věda a že ne každý může být učitelem, a proto máme důvěru a podporu veřejnosti. Prostředků, pomůcek máme dostatek, čím můžete pomoci, je tedy důvěra učitelům a případně know-how vašeho oboru, které předáte všem dětem.“

Poděkoval jsem dětem, rodičům i kolegům za příjemnou diskusi a rozloučil jsem se. Přemýšlel jsem o cestě, kterou jsme za 20 let ušli... A pak mi to došlo: Rodiče, kteří se ptali, zahájili svou školní docházku po koronavirové patálii, myslím tu první. Možná si na ni někteří ještě vzpomenete. Byly zavřené školy, učitelé dělali, co mohli, učili se, sdíleli mezi sebou, jak vést distanční výuku co nejlépe, a kladli si otázky po principech a smyslu vzdělávání. A pak se všechno začalo měnit, odhazovaly se předsudky a zvyklosti minulých století a pomalu jsme začali školy měnit. Já byl u toho. Teď jsme ve vzdělávání dětí mnohem dál a mě čeká poslední rok ředitelování a pak důchod. Je léto 2041.

 Zdroj: Pro Letní speciál časopisu Řízení školy Mgr. Pavel Škramlík

Diskuse - Počet příspěvků: 0