7. listopadu 2019 proběhla konference k představení textu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Dokument bude sloužit jako základní podkladový materiál pro tvorbu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Samotný text je dostupný na stránkách MŠMT a je určený k veřejným připomínkám. Účelem této stati tedy není jej zkráceně reprodukovat, ale spíše se zamyslet nad smyslem podobných dokumentů a také přiblížit pozadí a kontext práce na dokumentu, tedy jak vznikal a k čemu by měl a neměl sloužit.
K čemu jsou strategie dobré a potřebujeme je vůbec?
Život rychle utíká. Blíží se rok 2020 a s tím končí i účinnost Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Proto MŠMT na konci roku 2018 zahájilo přípravu nové Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ („Strategie 2030+“). Řada učitelů a ředitelů si přitom přirozeně klade otázku: K čemu jsou podobné dokumenty dobré? Názory učitelů a ředitelů v tomto kolísají mezi dvěma extrémy. Na jedné straně existuje názor, že řízení školství je nekoncepční a chybí mu jasně stanovené dlouhodobé priority1). Na straně druhé panuje poměrně rozšířený názor, abych citoval výrok z jedné internetové diskuse, že strategie jsou vždy jen „kecy v kleci“.
Skutečnost je někde mezi tím. Kritici mají pravdu v tom, že žádná strategie a žádný dokument sám o sobě za nás nic nevyřeší, a to i kdyby byl sebegeniálnější. Jak víme všichni i z běžného života: to, že si napíšeme „to-do list“ a naplánujeme si, co, jak a kdy uděláme, rozhodně neznamená, že to také uděláme a že to uděláme dobře… Přesto si takové seznamy vytváříme. Pomáhají nám utřídit si, co je podstatné a co nikoli a jak efektivně zorganizovat splnění položek na seznamu. Občas se pak do takových seznamů podíváme, abychom se ujistili, zdali jsme na něco důležitého nezapomněli. Když si takové seznamy vytváříme, zpravidla na ně nepíšeme příliš originální věci, ale občas nás přitom napadne i něco nad rámec „běžné rutiny“.
Se strategickými dokumenty je to podobné. Rozhodně nejsou samy o sobě samospasitelné, ale i ony mohou být užitečné a mají svůj smysl. Na strategie, které samy o sobě nejsou právně závazné a vymahatelné, jsou navázány další dokumenty, které již jsou více „akční“, například dlouhodobé záměry nebo čerpání prostředků ze strukturálních fondů. Mají ale také silnou symbolickou funkci. Vyjadřují dlouhodobé směřování státu v určité oblasti. Jsou zastřešujícím, obecným dokumentem, se kterým pracuje a ke kterému se vztahuje hodně lidí.
Na rozdíl od nákupního seznamu je demokratická a participativní příprava jakékoli strategie značně náročná disciplína, protože je potřeba vyslechnout a vstřebat množství často konfliktních názorů. Úkolem „stratégů“ je pak dát tuto kakofonii různých názorů do ucelené a vnitřně konzistentní podoby. Přestože výsledek často vypadá poměrně jednoduše, a někdy až triviálně („to přece všichni víme, že podpora učitelů a ředitelů je důležitá a že je potřeba zvýšit financování!“), cesta k výslednému dokumentu je často značně trnitá. Existuje řada „bublin“, tedy uzavřených skupin lidí stejného názoru, kteří se ve svých názorech podporují. Pokud se ovšem pohybujete napříč těmito bublinami, zjistíte, že domluva na základních principech není vůbec jednoduchá. A i to, co připadá členům „vaší bubliny“ jako zcela triviální, může být v jiné bublině značně kontroverzní.
Dobrá strategie se tak neměří mírou výsledné originality, ale hlavně procesem, jak se k danému výsledku došlo. Pochopitelně že při práci a diskusi nad strategií dochází ke vzniku nových pohledů a nápadů. A určitě můžeme označit za dobré, pokud strategie nabízí nové pohledy a nové cesty do budoucna. Jistě by bylo špatné, kdyby byla jen „udržovací“, protože pak by stačilo jen přepsat číslovku u předchozí strategie a bylo by hotovo. Strategie by ale také neměla chtít být originální za každou cenu. Jejím cílem není šokovat a provokovat, ale naopak hledat a budovat vzájemný konsenzus napříč různými bublinami.
Účel a cíle dokumentu Hlavní směry
Nyní tedy již k tomu, co jsme měli za úkol. Naším hlavním úkolem bylo připravit dokument Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030+, a abych citoval zadání pro naši skupinu, „stanovit hlavní priority, směřování a cíle vzdělávací politiky do roku 2030, včetně jejich rámcového odůvodnění“. Tento dokument bude – po zapracování připomínek – Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+, která již bude zpracována přímo Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Nejde tedy ještě o strategii samotnou. Nicméně vzhledem k tomu, že práce na dokumentu byla opravdu důkladná a byla průběžně diskutována se všemi aktéry, věříme, že myšlenky v tomto dokumentu budou tvořit osu celé strategie.
Cíl naší práce lze přiblížit pomocí metafory stavby domu. Metaforicky řečeno, naším úkolem bylo připravit základy pro stavbu domu. Navrhnout, jak bude orientován, z jakého bude materiálu, kolik bude mít pater a kde bude stát. Naopak naším úkolem nebylo tento dům postavit a rozhodnout, jaká sedačka bude v obývacím pokoji. Jinak řečeno, věnovali jsme se strategickým otázkám, které dlouhodobě ovlivní vzdělávání v ČR, a záměrně jsme nezacházeli do technických detailů. Při tvorbě vzdělávací strategie do roku 2030 a dále je totiž třeba mít neustále na paměti, že děti, které se příští rok narodí (v době předpokládaného přijetí Strategie 2030+ vládou), půjdou do školy v roce 2026 a většina z nich ukončí formální vzdělávání někdy kolem roku 2045. A to již všechno jistě bude vypadat zcela jinak než dnes.
To samozřejmě neznamená, že detaily nejsou důležité. Naopak. Proto jsme i v textu naznačili některé konkrétní věci, abychom daný směr pomohli trochu přiblížit. Nechtěli jsme ale jít do úplných detailů. Pokud se přidržím metafory stavby domu, tak v dokumentu neřešíme, jakou barvu mají mít vypínače v obýváku. Chápeme sice, že to jsou věci důležité a hlavně věci, které veřejnost zpravidla nejvíce zajímají (a také se o nich vedou největší debaty). Nicméně i když jsou detaily interiéru důležité, jestliže vám do obýváku teče nebo vám padá nosná stěna, tak to promyšlenými detaily nezachráníte. Byli bychom tedy rádi, kdyby se na přípravu strategie pohlíželo touto optikou, tedy že projektujeme základy velké společné stavby, a abychom se dokázali oprostit od aktuálních problémů, které sice právě hoří, ale za deset let si na ně již nikdo nevzpomene.
Tak jako u projektování domu i naše úloha při přípravě dokumentu měla dvě roviny: rovinu odbornou a rovinu občanskou. Odborným úkolem architektů je, aby navrhli dům, který bude plně funkční, který nespadne a do kterého nebude zatékat. Pak je tu ale ještě druhá a neméně důležitá rovina, totiž rovina občanská a participativní. Je to náš společný dům, ve kterém budeme bydlet všichni (a zejména pak naše děti, včetně těch ještě nenarozených), a proto má každý právo se vyjádřit. Každý má přitom trochu jiné představy a vkus. Naším úkolem tedy bylo vstřebat všechny tyto představy a pokusit se o maximální možný konsenzus. Bylo přitom jasné, že úplný konsenzus není možný nikdy, ale snažili jsme se o co největší shodu na tom, kam bychom měli směřovat.
Konečně, pokud se ještě podržím metafory domu, chtěli jsme navrhnout dům, který bude moderní a bude mít pevné základy do budoucnosti. Zároveň jsme ovšem nechtěli bourat to, co funguje. V praxi existuje celá řada věcí, které fungují, a bylo by hloupé je bořit. Takže to, co v Hlavních směrech navrhujeme, je vlastně spíše taková celková důkladná rekonstrukce, nikoli zcela nový dům.
Způsob práce na dokumentu
Nyní tedy již konkrétně k tomu, jak jsme pracovali. Osmičlenná externí expertní byla ustavena počátkem tohoto roku. Členové skupiny byli jmenováni MŠMT. Já jsem do složení skupiny nezasahoval, pouze jsem byl dotázán, zda bych ji v tomto složení vedl. Ačkoli za jiných okolností je spíše zvykem, že vedoucí týmu si volí členy svého týmu, v tomto případě jsem byl docela rád, že tuto odpovědnost vzalo na sebe MŠMT. Z členství ve skupině se totiž stalo politikum a dostával jsem mnoho dotazů (a žádostí), proč ve skupině není ten či ta. Žádný výběr přitom pochopitelně není ideální. Znám desítky, možná stovky lidí ve vzdělávání, kteří by si zasloužili být členy takové skupiny a jejichž zkušeností a znalostí si velmi vážím. Za sebe mohu říci, že v této pracovní skupině byly zastoupeny různé názory a hlediska a rozhodně nešlo o skupinu lidí z „jedné bubliny“.
Častou připomínkou také bylo, že ve skupině nejsou dostatečně zastoupeni učitelé a ředitelé. S tím lze do jisté míry souhlasit (byť si dovolím připomenout, že až na jednu výjimku všichni členové skupiny učí na vysokých školách, a to často již řadu let). Vzhledem ke značné roztříštěnosti reprezentace učitelů a ředitelů by však výběr jedné nebo několika těchto reprezentací zcela určitě vyvolal kritiku a zapojit všechny z nich do osmičlenné skupiny nebylo možné. Nicméně učitelé a ředitelé určitě nebyli opomenuti. Byli účastni řady diskusí a dostali jsme od nich také celou řadou podnětů, které jsme se snažili zapracovat. Jedním z členů pracovní skupiny byl také pan ředitel Radko Sáblík, který garantoval práci na změně obsahu a způsobu vzdělávání. Klíčové téma tedy bylo garantováno člověkem z praxe.
První přibližně tři měsíce jsme se věnovali především analytické práci a vstupním debatám s různými aktéry. Realizovali jsme také vstupní konferenci a zprovoznili, samozřejmě s podporou MŠMT, platformy pro komunikaci s veřejností. Přibližně v půlce dubna jsme dospěli k vymezení hlavní struktury dokumentu a hlavních témat. Zároveň jsme určili garanty jednotlivých témat tak, abychom mohli jít v práci více do hloubky. Způsob práce záležel na garantech jednotlivých témat. Ti se individuálně obraceli na řadu lidí, realizovali celou řadu konferencí, workshopů nebo seminářů, a to především koncem května a v červnu.
Přes prázdniny jsme pak všechny tyto podněty zapracovávali. V září jsme dospěli k první ucelené verzi dokumentu, kterou jsme představili vedení MŠMT a intenzivně ji diskutovali na třídenním interním semináři. Je třeba zdůraznit, že konečné znění dokumentu je stanoviskem skupiny a zejména pak garantů jednotlivých témat, a nikoli MŠMT. V dokumentu se tedy mohou vyskytnout teze nebo formulace, které nejsou oficiálním stanoviskem ministerstva. Naše skupina měla zcela volnost v tom, co v textu bude a nebude. Nicméně pochopitelně jsme se snažili o maximální možné sladění tak, aby výsledný text byl konsenzuální a přijatelný.
Je důležité zdůraznit, že představený dokument Hlavní směry vzdělávací politiky je jen vrchol ledovce celé roční práce. V rámci přípravy dokumentu se toho událo mnohem víc než samotné „psaní“. Byly uskutečněny dvě velké konference a 17 dílčích debat na jednotlivá témata (v podobě kulatých stolů, workshopů nebo menších konferencí), kterých se zúčastnilo více než 750 účastníků a účastnic. Na tyto akce bylo pravidelně zváno více než 500 institucí, zájmových a profesních skupin, ředitelů, ředitelek, učitelů, učitelek, aktérů a aktérek vzdělávání. Obdrželi jsme stovky dílčích podnětů a podkladů. Facebooková stránka Edu2030+ má téměř 1 500 sledovatelů.
Co nás velmi potěšilo – přípravu strategie si vzalo za svou mnoho lidí. Takže kromě výše uvedených akcí realizovaných přímo MŠMT byly pořádány desítky dalších akcí, které se tématem strategie zabývaly. Řady z nich jsme se účastnili. Kromě toho pochopitelně probíhala celá řada neformálních schůzek s řediteli, učiteli, úředníky, nejrůznějšími asociacemi, ale také například politiky, kteří také projevili velký zájem. Téma strategie se probíralo a probírá v médiích i na sociálních sítích. To všechno vedlo k tomu, že jsme měli velké množství podnětů, za které moc děkujeme.
Hlubším cílem naší práce tak bylo hledání širšího konsenzu napříč aktéry a politickým spektrem. Přes všechny odlišnosti v názorech si dovolím tvrdit, že k jistému sladění perspektiv začalo docházet. Rozhodně neříkám, že je na všem shoda a že se vše podařilo důkladně prodiskutovat. Myslím ale, že se ukázalo, že na některých tématech se dokážeme shodnout napříč velmi různorodými skupinami a politickými názory. Mezi taková témata patří například podpora učitelů a ředitelů, redukce množství závazného učiva, pojetí ředitelů jako pedagogických lídrů a mnoho dalších věcí. Samozřejmě jsou i otázky, na které existují zcela kontrastní názory, ale přesto si myslím, že právě v komunikaci a diskusi spočívá největší přidaná hodnota celé práce, na které bude možné dále stavět, tedy že Strategie 2030+ bude obsahovat témata, která jsou skutečně důležitá.
Struktura a obsah dokumentu
Nyní tedy již k samotné navrhované struktuře strategie. Již na počátku našich prací jsme se shodli na tom, že budeme rozlišovat mezi strategickými cíli a hlavními liniemi, tedy cestami k dosažení těchto cílů. Strategické cíle představují to, čeho bychom chtěli dosáhnout. Jsou to hodnoty samy o sobě. Strategické linie jsou pak spíše prostředky a cesty, jejichž prostřednictvím chceme těchto cílů dosahovat. Shodli jsme se také na tom, že ani cílů, ani linií nemůže být příliš mnoho.
Na základě mnoha debat a diskusí jsme došli k vymezení dvou strategických cílů a čtyř strategických linií. Uvnitř strategických linií jsme pak odlišili konkrétnější oblasti, kterým by bylo, dle našeho názoru, potřeba se prioritně věnovat. Uvnitř strategických linií někdy uvádíme také návrh konkrétních opatření. Ale jak jsem uvedl výše, ty je potřeba brát spíše jako inspiraci pro další diskusi, a nikoli jako finální navrhované řešení. Struktura a vymezení hlavních směrů a linií jsou zobrazeny na obrázku na následující straně. Dokument je dostupný na stránkách MŠMT (). Tamtéž je dostupný také formulář, do kterého lze vyplňovat náměty a připomínky k dokumentu. Součástí dokumentu je také třístránkové shrnutí.
Co bude dál?
V současné chvíli jsme ve fázi sbírání podnětů k samotnému dokumentu. Připomeňme znovu, že zveřejněný dokument ještě není samotnou Strategií 2030+. Ta se začne vytvářet až na základě zpracování došlých podnětů. Dokument, který jsme předložili, považujeme za pracovní. Jak jsem již popsal výše, jeho prodiskutování jsme věnovali velké úsilí, ale i tak očekáváme, že bude podroben další diskusi a připomínkám a že teprve na základě těchto připomínek vznikne samotný text strategie. Jak ten text bude vypadat, je už na MŠMT.
Jakékoli podněty, jak kritické, tak i souhlasné, určitě pomohou strategii dále zlepšit a uzpůsobit ji potřebám a realitě každodenní praxe. Ačkoli na zpětnou vazbu a další podněty je tedy potřeba počkat, dosavadní pozitivní přijetí dokumentu nás naplňuje opatrným optimismem, že půjde o dokument užitečný a většinově přijatelný.
Obrázek 1 
Připomínky a podněty, které se ke mně prozatím dostaly, spadají do dvou protikladných okruhů. První okruh připomínek se týká toho, co v dokumentu chybí a co by bylo dobré doplnit. Druhý se pak týká toho, že dokument je příliš dlouhý a počet témat by měl být menší. Evidentně nelze splnit obojí. Osobně se přikláním k tomu druhému, tedy že samotná strategie by měla být kratší. Nicméně souhlasím i s názorem, že některá témata by si možná zasloužila hlubší rozbor. Jak jsme i v textu otevřeně uvedli, nebylo v našich silách prodiskutovat důkladně všechna témata. Dle našeho názoru by tedy diskuse měla pokračovat, ale zároveň by se již mělo začít pracovat na přípravě implementace. Největší úskalí všech strategických dokumentů totiž nikdy nebylo v tom, že by byly špatně napsané, ale v tom, že zůstaly na papíře a nikdy nebyly z velké části realizovány. A promýšlení toho, jak toho docílit, přitom nelze nechat až na chvíli, kdy bude odsouhlasen a vyprecizován text strategie.
Poděkování
Dokument Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030+ považujeme za kolektivní dílo, na kterém se podílelo velké množství lidí a organizací. Nešlo „jen“ o zaslané podněty a připomínky, ale také třeba o pomoc s organizací různých akcí.
Na této pomoci se podíleli zaměstnanci MŠMT a dalších úřadů, ředitelé, učitelé, rodiče, školské asociace, zřizovatelé, neziskové organizace, výzkumníci, studenti i zástupci široké veřejnosti. Moc nás to těší a moc si toho vážíme.
____________________
1) Podle rozsáhlého šetření Delphi realizovaného SKAV, TA ČR AV a Nadací ČS má největší význam pro pozitivní změnu oblast systémového řízení vzdělávací politiky, na národní úrovni reprezentovaná výrokem: „Státní politika ve vzdělávání je nekoncepční a nesystémová, nemá jasně a dlouhodobě stanovený cíl a jasné priority. Podléhá momentálním vlivům, požadavky se mění s každým novým ministrem.“
Zdroj: Pro časopis Řízení školy, prof. PhDr. Arnošt Veselý Ph.D., Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy.