Děti se potřebují naučit ovládat technologie, aby jimi nebyly ovládány

Jsme sdružení učitelů informatiky a všech, kteří se starají o to, aby technologie ve škole fungovaly. To už s sebou nese určité postoje. Dlouhá léta se pokoušíme znovupromýšlet výuku informatiky a s ní spojených témat, protože ji považujeme za naprosto nevyhovující v současných podmínkách, počínaje kurikulárními dokumenty, které se mají revidovat. To je to, o co se snažíme. Netýká se to jen výuky informatiky, protože technologie se nám prosazují ve všech oborech lidské činnosti. Máme dva hlavní směry, kterými se revize ubírají: jedno je informatické myšlení, které souvisí s výukou informatiky, a druhé digitální gramotnost, která se týká úplně všech. Je to obtížné, protože není zvykem technologie v neinformatických oborech vnímat jako významný činitel, to znamená, že s tím máme určité problémy.

To je asi největší problém, dá se říct, že jsou-li používány technologie, znamená to učit jinak. Učitel musí vystoupit z komfortní zóny a to se nikomu nechce. Uvědomme si, že technologie způsobují, že učitel není jediným zdrojem informací. Informace jsou všude a ke každé se lze dostat během několika málo vteřin. Výuka není o tom, informaci znát, musím spíše vědět, že nějakou informaci potřebuji. Základem je vyvolat zájem žáka, že se má něco naučit, něco poznávat. Nejtypičtější změna, která probíhá s nasazením technologií do výuky, je, že cílem je něco udělat, třeba na začátku si nějakou informaci najít, vyhodnotit ji a pak ji použít. Je potřeba něco praktického vytvářet, co bude motivovat žáky k poznávání. Typicky dnes mluvíme o flexibilním vzdělávacím prostředí ve školách, kdy jsou veškeré pomůcky dostupné a na výstupu může být nějaké dílo, v jednodušším případě prezentace nebo nějaký výrobek, organizování akce, existuje množství různých možností. Důležité je, že žáci jsou dovedeni do takového stavu, že práce je zajímá, že ji chtějí dělat, že si k tomu nastudují, co bude potřeba. Tak se dostáváme do situace, která je bude provázet celý život, zajímat se o něco, něco si dohledat, umět se orientovat v tom, které informace jsou správné, aktivně se postavit k životu. To máme definované v klíčových kompetencích a popsané jako výukové cíle.

Teď jde o to, aby se změna netýkala jenom určitého malého vzorku inovativních škol. Mám dojem, že všechny různé reformní směry jsou si v tomto hodně podobné, chceme změnu, která je odklonem od tradičního předávání znalostí ke konstruktivistickému pojetí výuky, v našem případě je cílem pracovat s technologiemi tak, aby to bylo obohacující. Máme tady dnes určitou kontroverzi, protože si docela dost lidí myslí, že technologie nepatří malým dětem do ruky a poškozují je. To může být pravda tehdy, když děti dělají s digitálními přístroji něco, co vůbec nemáme pod kontrolou. Rozhodující je, co se s nimi dělá. Je navíc potřeba vnímat potřebu navést děti na správnou cestu v tom, jak technologie používat. Odstranit technologie dětem z cesty k tomuto cíli nevede a neodpovídá to vývoji světa.

Učitelé musejí tuto záležitost vnímat. To znamená, že my po nich chceme, aby měli kompetence až na takové úrovni, aby byli schopni žákům zprostředkovat výukové činnosti, do nichž budou technologie smysluplně integrovány. V mateřské škole se můžou učit vodit želvu po určité dráze a už to je algoritmické myšlení, na druhém stupni můžeme vést žáky, kromě jiného, k pochopení, že nadměrné používání technologií vede k závislosti, a způsobů, jak se toho vyvarovat. Tohle všechno by měl každý učitel ovládat.

Naši členové jsou učitelé. Dá se říci, že naše záměry jsou jejich prostřednictvím školám tlumočeny, i když nemůžu tvrdit, že jsou vždy přijímány s otevřenou náručí. Velmi často vypadá situace v konkrétní škole tak, že v učitelském sboru převládá přesvědčení, že vše, co se týká technologií, patří jen do informatiky. Teď už se ale proslýchá, že v novém znění RVP bude třeba textový editor tematicky zařazen do jazyků, že tabulkový kalkulátor bude záležitostí matematiky. Přes určitý odpor tyto myšlenky zvolna pronikají do praxe a já si myslím, že si na to zvykneme. Teď je jen otázka, jestli máme dalších 10 let, abychom se připravili. Svět se vyvíjí velmi rychle.

Jednota školských informatiků má necelých 200 členů. Naše aktivity jsou veřejně publikovány, jsme zastoupeni v různých orgánech, například na NÚV jsme v panelu k ICT, který je obsazen převážně členy Jednoty. Fungují různé projekty, které tyto změny připravují a ověřují v praxi. Vliv na šíření poznatků směrem k ostatním školám je nepochybně značný. V poslední době roste i zájem médií.

Vlastně jsem to už řekl, protože tady je dopad zásadní. Je třeba, abychom vnímali rozměr výchovy směrem k obohacujícímu používání technologií pro vlastní život, včetně získání zaměstnání. Dnes už víme, že s Průmyslem 4.0 se mění požadavky na kompetence absolventů. Rutinní činnosti budou vesměs automatizovány, nemyslím tím řemesla, ale dnes už je zřejmé, že zaměstnání v továrně u pásu je přežitkem minulosti. Ale ono to jde dál, rutinní činnosti budou automatizovány i v kanceláři, dokonce i ve škole už velmi brzy.

Úspěch pro každého žáka znamená přizpůsobit výuku jeho potřebám a jeho schopnostem. To je nepředstavitelné při 30 žácích ve třídě a frontální výuce. Tam je třeba zkoušet a testovat, ale to je způsob, který už vymírá. Mód přenosu poznatků je velmi snadno realizovatelný prostřednictvím osobního přístroje. V tom okamžiku každý žák postupuje svým tempem a dostane se na úroveň, která odpovídá jeho maximálním schopnostem. Taková výuka je individualizovaná, tedy za předpokladu, že se žák opravdu učí. Takové systémy dnes už v podstatě existují a navíc začínají disponovat umělou inteligencí. Stále více jsou schopny nahrazovat rutinní činnost učitele. Navíc mohou o žákovi na základě všech dat, která získaly v minulosti, vědět mnohem víc než on. Mohou tedy vybrat nejvhodnější postupy. To znamená, že výuku tradičního, na fakta orientovaného typu dokážou velmi dobře individualizovat.

Ale před chvíli jsem řekl, že to je něco, co člověk nebude tak úplně potřebovat. Současné výukové systémy umějí připravit na tradiční formu znalostního testu. Čtu titulky z Číny, že nějaká firma už tvrdí, že jejich systém je schopný učit lépe než tradiční učitel. Chlubí se dokonce tím, že budují v žákovi jakési nekognitivní kompetence, což je mnohem náročnější. Jsem si jistý, že to je něco, co takový systém vybavený umělou inteligencí ještě nezvládne.

Jsme v situaci, kdy se učitel bude orientovat na vyšší stupně myšlení a základní faktické znalosti může přenechat systému, který bude hlídat, co žák kdy uměl či neuměl, zkoušet, jestli to nezapomněl, apod. Ale konečný cíl školy bude jinde, a to ve schopnosti něco dělat. Ve výuce se budou realizovat i jiné věci. Někdy tomu říkáme převrácená třída.

Je zjevné, že v dohledné době zažijeme nástup technologií. Žádný učitel se jim nevyhne, stejně jako například zaměstnanci v kancelářích nebo v továrnách. Lidé budou muset všude spolupracovat se stroji vybavenými umělou inteligencí. My si to neuvědomujeme, ale spolupracujeme s nimi už dnes. Všechny sociální sítě už jsou dnes řízeny algoritmy v módu posíleném umělou inteligencí.

Pro společnost je zásadní, jestli lidé žijící ve světě, kde technologie budou hrát roli, kterou jsem popsal, budou spokojení a jestli si tam najdou svoje místo. „Ovládej, abys nebyl ovládán!“ Ti lidé, kteří jsou ovládáni, si nedokážou dobře představit, jak technologie fungují, nemají informatické myšlení ani digitální gramotnost, ti se potom staví proti společnosti, vytvářejí skupiny, které se snaží bránit vývoji, jsou proti všemu. To je to, co společnost nechce a neměla by chtít.

Použiji citát H. G. Wellse: „Lidské dějiny se velmi rychle stávají závodem mezi výchovou a katastrofou.“ Snažit se bránit vývoji znamená jednoznačně prohru, protože vývoj světa budou určovat ti, kteří technologie budou umět ovládat a použijí je ke svému prospěchu. Možná je variantou někde najít nějaký pustý ostrov, ale nic takového už neexistuje. Ještě uvedu jeden citát, a to od Sherry Turkle, která popisuje, jak se lidé chovají na sociálních sítích jinak než v běžném životě, a vyvodila z toho teorii vícenásobných osobností: „Technologie jsou zde příliš krátce na to, aby nekontrolovaným způsobem ovlivňovaly náš život. Neměli bychom podléhat představám, že to tak musí být. Měli bychom je umět přizpůsobit tomu, co my lidé potřebujeme.“

Čím víc lidí si bude uvědomovat problém, o kterém mluvíme, tím větší naděje bude, že se nám podaří s tím něco udělat. Myslím, že docela dobře umíme popsat, jakými cestami bychom se měli ubírat, ale nemáme moc a sílu tyto změny prosadit. Je nezbytné (spojím to aktuálně se Strategií 2030) přesvědčovat a přesvědčit většinu, že je změny ve školství potřeba provést a že by tyto změny měly reflektovat vývoj světa.